Přejít na obsah

NGV International · Melbourne · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Národní galerii Victoria,
pět zastávek zdarma.

Poslouchejte v prohlížeči a pak vejděte bez vstupenky: NGV tvoří dvě budovy a sbírka více než 76 000 děl, a Chiaro vám poví o každém, které vyfotíte jako další.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie Victoria.

9:41

Kleopatřina hostina

Národní galerie Victoria, Melbourne

0:00 2:49
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět obrazů, jedno patro, jedna budova. Tahle trasa vede budovou NGV International na St Kilda Road, nikoli australskou sbírkou na Federation Square, a všechno visí na úrovni 2. Začíná v galerii evropské malby 17. a 18. století Tiepolovou Kleopatřinou hostinou a Poussinovým Přechodem Rudého moře, pokračuje k Rembrandtovým Dvěma disputujícím starcům v galerii malby 17. století a vlámské malby a končí v galerii evropské malby 19. století Waterhouseovým obrazem Odysseus a sirény a Hareovým Vítězstvím víry. Zhruba dvanáct minut poslechu a možná deset minut chůze, jakmile vás eskalátor vyveze z přízemí nahoru.

Názvy galerií, data a rozměry pocházejí ze záznamů Collection Online na webu NGV, otevírací doba a ceny z ngv.vic.gov.au, a každý údaj má za sebou ještě druhý zdroj. Mezi 7. zářím a 13. prosincem 2026 NGV uzavírá některé prostory v budově NGV International, takže když vám popisek na zdi nebo zábrana řekne něco jiného než my, pravdu má budova, a rádi se to od vás dozvíme.

Zastávka 1 z 5 · Galerie evropské malby 17. a 18. století, úroveň 2, NGV International

Kleopatřina hostina

Giambattista Tiepolo · 1743–1744 · Olej na plátně, 250,3 × 357,0 cm

Všimněte si

  • Kleopatřina zdvižená pravá ruka. Perla je mezi jejími prsty nad sklenkou a celá sázka se rozhodne v příští vteřině.
  • Ubrus. Je to jediná opravdová bílá na obraze a až do čištění v roce 2003 ho zažloutlý lak zploštil do pozadí.
  • Chrt u Antoniova křesla. Rentgenové snímky ukazují, že Tiepolo zkoušel pro jeho ocas dvě jiné polohy, než ho přitiskl k zadní noze.
  • Postava v modrém plášti vlevo, malovaná lazurou pruské modři přes ultramarín: nejtemnější kout plátna.
Přepis (2:49)

Tři a půl metru bílého mramoru, zlata, hedvábí a modrého benátského nebe a uprostřed toho všeho žena, která drží mezi dvěma prsty něco velmi malého. To je celý příběh. Ta žena je Kleopatra, muž v červeném plášti a přilbě je Marcus Antonius a ta malá věc je perla.

Příběh pochází z Pliniova díla Naturalis historia. Kleopatra se s Antoniem vsadila, že vystrojí hostinu marnotratnější než cokoli, co Řím kdy viděl. Antonius se prvnímu chodu vysmál, a tak si poručila sklenku octa, sundala jednu ze svých dvou perlových náušnic, perlu do octa vhodila a vypila ho. Rozhodčí sázky Lucius Plancus položil ruku na druhou perlu dřív, než to mohla zopakovat, a prohlásil Antonia za poraženého. Esej, kterou o obraze napsala sama galerie, přidává podrobnost, o níž se u stolu nikdo nezmínil: žádný ocet perlu nerozpustí. Prostě ji spolkla a nejspíš ji později dostala zpátky.

Tiepolo obraz namaloval v Benátkách v letech 1743 a 1744. Inscenaci si vypůjčil z Veroneseho velkých hostin, namalovaných o dvě stě let dříve, a je to první ze tří verzí, které vytvořil. Objednal ho nejspíš Joseph Smith, britský konzul v Benátkách. Ještě než byl hotový, vešel však do ateliéru hrabě Francesco Algarotti, který sháněl umění pro saského kurfiřta Augusta Třetího, a přemluvil Tiepola, aby obraz dokončil pro Drážďany. Pátého března 1744 dostal malíř zaplaceno tři sta benátských dukátů a plátno odjelo do Německa.

A cestovalo dál. Dvacet dva let nedaleko Drážďan, třicet pět let v soukromých rukou po aukci v Amsterdamu a pak sto třicet jedna let v ruské carské sbírce v Petrohradu, kde bylo nějakou dobu přibité ke stropu. V roce 1932 ho sovětská vláda prodala, koupil ho anglický obchodník s uměním a Feltonův odkaz ho přivezl do Melbourne, kde je od té doby středobodem sbírky. Než odplulo, stálo opřené o zeď v ošuntělém výstavním sále v South Kensingtonu a jeden londýnský list o něm napsal, že je špinavé a zanedbané.

V roce 1955 se lodí vrátilo do Londýna, aby ho vyčistil Horace Buttery, restaurátor britské královské sbírky, který na něm tři měsíce pracoval v jedné z místností Muzea Viktorie a Alberta. Zlacený rám, který máte před sebou, vyřezal téhož roku Frederick Pollak za tři sta padesát liber. Jedny melbournské noviny psaly, že Národní galerie v Londýně by ho ráda vyměnila za velkého Rembrandta a Turnera. Zůstalo tady a od té doby Austrálii neopustilo.

Teď se podívejte na ubrus. Je to jediná čistá bílá na celém obraze a Tiepolo ji použil, aby vám přitáhl pohled přímo ke sklence. Celá desetiletí ji tlumil žloutnoucí lak, dokud restaurátoři v letech 2002 a 2003 nepracovali na plátně dvanáct měsíců, zatímco byla tahle budova kvůli přestavbě zavřená. Jejich rentgenové snímky odhalily malé přiznání: chrt vedle Antoniova křesla je převzatý z Veroneseho obrazu ve Florencii, kde pes nemá ocas, takže si ho Tiepolo musel vymyslet. Vyzkoušel dvě polohy, než se rozhodl pro ocas, který vidíte, vytažený podél zadní nohy psa.

Zastávka 2 z 5 · Galerie evropské malby 17. a 18. století, úroveň 2, NGV International

Přechod Rudého moře

Nicolas Poussin · 1632–1634 · Olej na plátně, 155,6 × 215,3 cm

Všimněte si

  • Mojžíš úplně vpravo se zdviženou paží. Moře se za ním právě zavřelo; drama už skončilo.
  • Muž přikrčený v popředí, který vytahuje z vody štít. Středový ornament rámu je přesně v jedné linii s ním.
  • Rám. Masivní dub pod šesti vrstvami křídového podkladu a plátkového zlata, se šrafováním a puncováním vyřezaným do podkladu, a váží přes 140 kilogramů.
  • Nebe. Jeho části byly v roce 2011 obnoveny podle znovu nalezené kopie poté, co je dřívější čištění setřelo.
Přepis (2:21)

Většina malířů, kteří tenhle příběh zpracovali, ukazuje stěnu vody. Poussin ukazuje okamžik potom. Moře se už nad egyptským vojskem zavřelo a vy se díváte na zástup lidí na pláži, kteří si uvědomují, že jsou naživu: vylovují zbroj z mělčiny, zvedají děti nad hlavu a otáčejí se k té jediné postavě úplně vpravo, která má paži stále zdviženou. To je Mojžíš. Všichni ostatní mají plné ruce práce s tím, aby byli lidmi.

Nicolas Poussin byl Francouz, který pracoval v Římě, a tento obraz namaloval na počátku třicátých let 17. století pro turínského sběratele Amedea dal Pozza jako jeden z dvojice. Jeho protějšek, Klanění zlatému teleti, visí v Národní galerii v Londýně. Oba obrazy zůstaly pohromadě přes tři sta let, nejprve v pařížském městském paláci a pak na zámku Longford v Anglii, kde je hrabata z Radnoru držela až do roku 1945. Londýn koupil Zlaté tele. O tři roky později koupilo Melbourne tento obraz z Feltonova odkazu, na radu Kennetha Clarka, a od té doby visí oba obrazy na opačných koncích světa.

Než se na obraz podíváte pozorněji, podívejte se na rám, protože galerie ho považuje za samostatné umělecké dílo. Vznikl v Paříži kolem roku 1710 pro tehdejšího majitele obrazu, muže jménem Bretonvilliers, jako jeden ze dvou shodných rámů; ten druhý dodnes obklopuje obraz v Londýně. Je z masivního dubu pod šesti vrstvami křídového podkladu, pozlacený a potom zpracovaný šrafováním a puncováním, takže podklad vypadá jako cizelované zlato. Váží přes sto čtyřicet kilogramů. Ozdoby uprostřed byly navrženy tak, aby lícovaly s obrazem: přikrčený muž, který vytahuje z vody štít, sedí přesně na svislé ose rámu. Galerie ho celé roky nechávala v depozitáři a plátno věšela do prosté lišty, protože tenhle rám obrazu konkuruje. Posuďte sami.

V roce 2010 obraz sundali ze zdi a zůstal dole mnohem déle, než se plánovalo. Restaurátor Carl Villis zjistil, že horní polovina byla v minulosti přečištěná a přišla o podrobnosti, hlavně na nebi. Pak pomohla náhoda: kopie namalovaná asi padesát let po originálu, po generace ztracená, se v roce 2009 znovu objevila a ukazovala, jak Poussinovo nebe kdysi vypadalo. Villis ji použil jako vodítko, aby vrátil, co chybělo. Galerie celý postup zveřejňovala v internetovém deníku a třetího května 2012, po téměř dvou letech mimo zeď, se obraz vrátil na své místo, s nebem znovu v barvě blízké té, kterou mu dal Poussin.

Zastávka 3 z 5 · Galerie malby 17. století a vlámské malby, úroveň 2, NGV International

Dva disputující starci

Rembrandt Harmensz. van Rijn · 1628 · Olej na dřevěné desce, 72,4 × 59,7 cm

Všimněte si

  • Světlo. Jediný paprsek světla zprava dopadá na muže s bílým vousem a na otevřenou knihu a všechno ostatní smí zmizet.
  • Knihy, brky a glóbus na stole: vybavení učenosti, které dává učencům jejich smysl.
  • Černý skříňový rám. Je to kopie holandského rámu z roku 1618 zhotovená v roce 2005 a vybraná proto, že vás skříňový tvar vtahuje do místnosti.
  • Šedá písmena RE vlevo dole. Zbytek signatury zmizel.
Přepis (2:02)

Dva muži, jedna kniha a jediný paprsek slunce. Starý muž v bílém se otočil, aby něco zdůraznil, muž v červeném drží prst na stránce a světlo zprava vyzdvihuje tvář, vousy a otevřenou knihu, zatímco zbytek místnosti tone v hnědém stínu. Takhle maloval Rembrandt ve dvaadvaceti letech v rodném Leidenu, tři roky předtím, než se přestěhoval do Amsterdamu a proslavil se. Zvyk nasvítit jednu věc a všechno ostatní schovat mu vydržel celý život.

Nikdo s jistotou neví, kdo ti muži jsou. Mohou to být filozofové, třeba Hippokratés a Démokritos. V roce 1969 badatel Christian Tümpel tvrdil, že jde o apoštoly Petra a Pavla, a Rembrandt Research Project tento výklad přijímá. Nejstarší záznam, který máme, je ale střízlivější. V roce 1641 se obraz objevuje v závěti Rembrandtova přítele Jacquese de Gheyna Třetího a je tam popsán prostě jako dva staříčci, kteří sedí a disputují. Tenhle název si galerie ponechala a lepší by se hledal těžko.

Podívejte se na stůl. Knihy, brky, glóbus. Galerie je čte jako esej o moudrosti stáří a je na tom něco dojemného, když mladý muž, kterému je sotva přes dvacet, maluje staré muže a jejich učenost s takovou pozorností: vrásčitou kůži, bílé vousy, stránky knihy, které chytají slunce.

Rám má své vlastní malé drama. Když se deska z Feltonova odkazu kupovala pro Melbourne, obchodník ji prodal v rámu, který nazval starožitným rámem ze sedmnáctého století a který prý našel v Paříži. Ukázalo se, že jde o pozdější francouzský rám zmenšený z něčeho většího. V roce 2005 ho galerie nahradila tím, co vidíte teď: kopií prostého černého holandského skříňového rámu z roku 1618, o deset let staršího než obraz, vybraného proto, že skříňový tvar vede váš pohled do místnosti, v níž oba muži sedí. Samotný obraz byl vyčištěn a restaurován v roce 2017, takže paprsek světla je tak jasný jako už dlouho ne.

Než půjdete dál, najděte levý dolní roh. Tam jsou šedou barvou písmena R a E a pak už nic čitelného. To je všechno, co zbylo z podpisu dvaadvacetiletého mladíka, který ještě nevěděl, že se stane Rembrandtem.

Zastávka 4 z 5 · Galerie evropské malby 19. století, úroveň 2, NGV International

Odysseus a sirény

John William Waterhouse · 1891 · Olej na plátně, 100,6 × 202,0 cm

Všimněte si

  • Spočítejte sirény. Je jich sedm. Homér jich má dvě.
  • Drápy. Kritici je v roce 1891 nazvali supími drápy a tvrdili, že takový pták by zpívat nemohl.
  • Signatura a datum černou barvou vpravo dole: J. W. Waterhouse, 1891.
  • Kulaté štíty ležící na palubě. Jeden londýnský kritik si stěžoval, že by měly viset na vnější straně trupu, jak je ukazují římská vyobrazení.
Přepis (2:15)

Většina lidí před tímhle obrazem nejdřív počítá. Homér dává Odysseovi dvě sirény. Waterhouse mu jich dává sedm a ani jedna z nich není mořská panna. Jsou to velcí hnědí ptáci s tvářemi mladých žen, kteří krouží kolem stěžně, k němuž je Odysseus přivázaný provazy, zatímco jeho posádka vesluje s ušima ucpanýma voskem. Dvanáctý zpěv Odysseie: hrdina, který chce slyšet nejsmrtonosnější píseň na světě a přežít ji.

Ti ptáci jsou jádrem věci a byli taky skandálem. Viktoriánské publikum čekalo, že sirény budou krásné ženy na skále. Waterhouse se ale vrátil k řecké váze v Britském muzeu z pátého století před naším letopočtem, na níž jsou sirény přesně takové: ptačí těla se ženskými hlavami. Někteří londýnští kritici byli nadšení. Časopis Magazine of Art nazval obraz velmi překvapivým triumfem, karnevalem barev. Deník The Times napsal, že to nejsou sirény, ale harpyje, draví ptáci se ženskými tvářemi, a že nic na obraze člověka nepřesvědčí, že by uměly zpívat.

Obraz byl vystaven v létě 1891 v Královské akademii v Londýně a v červnu ho londýnský poradce galerie, sir Hubert von Herkomer, koupil přímo od umělce za tisíc dvě stě liber. Když koncem roku dorazil do Melbourne, rubrika dopisů čtenářů v deníku Argus vzplála. Jeden pisatel napsal, že Odysseus vypadá jako zločinec přivázaný ke stěžni. Jiný trval na tom, že supí drápy vylučují jakoukoli naději na libé tóny. Pod tím klasicistním hnidopišstvím se skrývala skutečná křivda: tisíc dvě stě liber veřejných peněz utracených za zahraniční obraz, zatímco od melbournských umělců nikdo nic nekupoval. Herkomer se příští rok bránil. Poukázal na řeckou vázu, na to, co obraz dluží japonskému umění, a na to, že Waterhouse dokázal jednu pasáž přemalovat dvacetkrát a pokaždé ji mít hotovou.

Udělal dobře, že nezpanikařil. Obraz tu visí přes sto třicet let a dnes patří k nejvíc obdivovaným dílům v budově. Podívejte se na vodu, tmavě modrou a zelenou ve stínu útesů a prosvětlenou na vzdáleném konci, kde začíná otevřené moře, a na rám, ten samý, v němž obraz v roce 1891 přišel z Královské akademie, zlacený na poliment a ponechaný matný. Pak se podívejte dolů na palubu, kde v lodi leží kulaté štíty posádky. Kritik časopisu Athenaeum věnoval celý odstavec námitce, že měly viset na vnější straně trupu. Zbytek byl podle něj vyprávěn dobře.

Zastávka 5 z 5 · Galerie evropské malby 19. století, úroveň 2, NGV International

Vítězství víry

St George Hare · Kolem let 1890–1891 · Olej na plátně, 123,3 × 200,0 cm

Všimněte si

  • Okov a řetěz upevněné ve zdi nad ženami. Řeknou vám, kde jsou, dřív než cokoli jiného.
  • Signatura HARE vlevo dole, přeškrtnutá namalovanou čarou.
  • Sláma. Je to jediné teplé světlo ve studené kamenné cele.
  • Rám, původní, od londýnských bratří Chapmanů, jemněji zpracovaný než melbournské rámy stejného tvaru na obrazech Fredericka McCubbina.
Přepis (2:17)

Dvě ženy spí na slámě v kamenné cele, jedna bledá, druhá tmavé pleti, a jedna z nich je spoutaná řetězem. Nad nimi visí na zdi okov a vpravo jsou těžké dveře. Nic víc. Název vám říká, jak to číst: je to noc před římskou popravou a spící ženy jsou křesťanské mučednice, které budou ráno předhozeny šelmám. Jejich víra, říká název, už zvítězila.

Malíř Saint George Hare byl Ir, narodil se v Limericku v roce 1857 a měl slabost právě pro takové náměty: svlečené ženy, řetězy, měkké světlo a název, který tomu všemu dodal úctyhodnost. Tento obraz vystavil v roce 1891 v Královské akademii v Londýně, pak ho poslal na světovou výstavu do Chicaga v roce 1893 a na pařížský Salon v roce 1894. Třináct let si ho nechal. V roce 1903 se obraz vrátil do Královské akademie pod novým názvem Miserere Domine, tedy Smiluj se, Pane, a v roce 1904 visel na výstavě irských malířů v londýnské Guildhall. Příští rok ho někdo daroval Melbourne. Galerie jméno dárce nikdy nezveřejnila a po sto dvaceti letech se ta anonymita stala součástí obrazu.

Na tom, co vlastně vidí, se lidé nikdy neshodli. V roce 1894 ho jeden americký náboženský časopis chválil jako působivé zobrazení křesťanské víry a vytrvalosti a obě ženy popsal v sesterském objetí. O století později četl historik umění Kobena Mercer totéž objetí jako objetí lesbického páru žen různé barvy pleti a postavil obraz vedle díla Les Amies od Julese Roberta Augusta. Oba výklady jsou tu s vámi v sále. Hare, který věděl, co se v Akademii prodává, tu dvojznačnost nejspíš nechal záměrně.

Podívejte se do levého dolního rohu. Signatura zní HARE a přímo přes ni vede namalovaná čára. Pak ustupte o krok a podívejte se na rám. Je původní a udělali ho bratři Chapmanové v Londýně. Ten profil byl dvacet let oblíbený na obou koncích světa a melbournský rámař John Thallon použil stejný základní tvar, hruběji provedený, pro obrazy Fredericka McCubbina, které dnes visí v druhé budově galerie na Federation Square. Galerie ovšem poznamenává, že tenhle rám dorazil příliš pozdě, než aby mohl být Thallonovi vzorem. Vlastní poznámka galerie je k tomu suchá: londýnský rám je pečlivěji zpracovaný než ty melbournské.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v NGV.

Pět obrazů v jednom patře jedné budovy, a NGV má za řekou ještě druhou budovu. Namiřte fotoaparát na Tiepola o dva rámy dál, na čínský bronz o patro níž nebo na McCubbina na Federation Square a Chiaro vám řekne, co to je a jak se to dostalo do Melbourne. Pak nahlas odpoví na všechno, na co se zeptáte, zatímco tam stojíte.

Opravdu tu perlu vypila?Proč jsou sirény ptáci?Kdo daroval tento obraz anonymně?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

NGV International, 180 St Kilda Road, Melbourne. Vchod je v úrovni ulice s automatickými dveřmi a z parkoviště Arts Centre Melbourne vede nahoru výtah. Australská sbírka je v jiné budově, The Ian Potter Centre: NGV Australia na Federation Square, na rohu ulic Flinders Street a Russell Street; všech pět zastávek je na St Kilda Road.

Tramvajové linky 1, 3, 5, 6, 16, 64, 67 a 72 zastavují na zastávce Arts Precinct přímo před vchodem na St Kilda Road. Nádraží Flinders Street je 500 metrů pěšky přes most Princes Bridge kolem Arts Centre, nebo jednu zastávku tramvají. Taxíky a služby sdílené přepravy vysazují cestující před Arts Centre Melbourne, 110 metrů odtud.

02

Vstupenky

  • Vstup do sbírky je zdarma a nic není třeba předem rezervovat. Na speciální výstavy se kupují zvláštní vstupenky.
  • Otevřeno denně od 10.00 do 17.00. Jediný zveřejněný den, kdy je zavřeno, je Boží hod vánoční, a na ANZAC Day, 25. dubna, se otevírá ve 13.00.
  • Vybrané prostory NGV International jsou od 7. září do 13. prosince 2026 zavřené. Podle záznamů NGV je všech pět těchto obrazů vystaveno, ale pokud vám na některém z nich záleží, ověřte si to na ngv.vic.gov.au nebo se zeptejte u informací.
  • Batohy, velké tašky a deštníky je třeba před vstupem do sálů odložit v bezplatné šatně. Fotografovat bez blesku se smí ve většině sálů.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

NGV za vstup do sbírky nic neúčtuje a pořádá pravidelné bezplatné veřejné prohlídky bez rezervace. Placenou možností je Best of NGV Experience, hodinová prohlídka NGV International s průvodcem ve čtvrtek ve 14.30 za 35 australských dolarů na osobu, se sluchátky, abyste průvodce dobře slyšeli. NGV také popisuje vlastní aplikaci NGV App s audioprohlídkami jednotlivých galerií a pater, které namluvili kurátoři, umělci a známé osobnosti; galerie u ní neuvádí cenu a odkaz ke stažení teď vede na domovskou stránku NGV, takže ji před návštěvou zkuste najít v obchodě s aplikacemi. Tato stránka je zdarma, pokrývá pět děl a nic se nemusí instalovat; zbytek obstará aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Národní galerii Victoria?

Ano, tento. Pět děl v NGV International, která si pustíte v prohlížeči i s přepisy a bez stahování. V budově pak převezme štafetu aplikace Chiaro: vyfoťte jakékoli dílo a ona vám poví právě o něm.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce NGV?

NGV neuvádí cenu své aplikace NGV App, kterou popisuje jako audioprohlídky jednotlivých galerií a pater namluvené kurátory, umělci a známými osobnostmi; odkaz ke stažení teď přesměrovává na domovskou stránku NGV. Pravidelné veřejné prohlídky jsou zdarma a bez rezervace a placená Best of NGV Experience, hodinová prohlídka s průvodcem a sluchátky, stojí 35 australských dolarů na osobu, ve čtvrtek odpoledne.

Kde v NGV visí Kleopatřina hostina?

V NGV International, 180 St Kilda Road, na úrovni 2, v galerii evropské malby 17. a 18. století, nedaleko Poussinova Přechodu Rudého moře. Není na Federation Square; tamní budova patří australské sbírce.

Je NGV v pondělí zavřená?

Ne. NGV International je otevřená každý den od 10.00 do 17.00. Jediný zveřejněný den, kdy je zavřeno, je Boží hod vánoční, 25. prosince, a na ANZAC Day se otevírá ve 13.00 místo v 10.00.

Je NGV zdarma?

Ano. Vstup do sbírky NGV je v obou budovách zdarma a nepotřebujete vstupenku. Na speciální výstavy se kupují zvláštní vstupenky.

Pro kterou budovu NGV je tento průvodce?

Pro NGV International na St Kilda Road, kde jsou evropské, asijské a další mezinárodní sbírky. Stříhání beranů, Průkopník a zbytek australské sbírky jsou v The Ian Potter Centre: NGV Australia, samostatné budově na Federation Square na druhé straně mostu Princes Bridge; obě budovy jsou kousek pěšky od nádraží Flinders Street a do obou je vstup zdarma.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie Victoria.