Přejít na obsah

Tate Britain · Londýn · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Tate Britain,
pět zastávek zdarma.

Všech pět si pustíte v prohlížeči a vstup nic nestojí. Tohle je Tate Britain na Millbanku, ne Tate Modern. O dalších více než sedmi stech vystavených dílech vám podle fotky poví Chiaro.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou galerie Tate Britain.

9:41

Sněhová bouře – parník u vjezdu do přístavu

Tate Britain, Londýn

0:00 2:17
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 11 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl, tři sály, jedno podlaží, a vstup do celé galerie je zdarma. Začíná se v Clore Gallery, křídle postaveném pro Turnerův odkaz, v sále 35, pak se jde na západ do sálu 8 k Leightonovu bronzu a Waterhouseově Paní ze Shalottu a končí se v sále 10 u dvou prerafaelitských obrazů, kvůli kterým sem přichází většina lidí. Nahrávek je zhruba jedenáct minut; když obrazům věnujete náležitou pozornost, procházka se protáhne asi na hodinu.

Za každým údajem na této stránce, včetně čísel sálů, stojí sbírkové záznamy samotné Tate a ještě jeden pramen. Tate své expozice často přeskupuje; kdykoli si popisek na zdi s námi odporuje, věřte zdi, a budeme rádi, když nám napíšete.

Zastávka 1 z 5 · Clore Gallery, hlavní podlaží, sál 35 (Toil and Terror at Sea)

Sněhová bouře – parník u vjezdu do přístavu

Joseph Mallord William Turner · Vystaveno 1842 · Olej na plátně, 914 × 1219 mm

Všimněte si

  • Parník. Blízko středu je stěžeň a tmavá skříň lopatkového kola a černý kouř z komína strhává stejná spirála jako sníh. Kritici si v roce 1842 stěžovali, že loď vůbec nemohou najít.
  • Zmizelý obzor. Ruskin upozorňoval, že na tomto obraze nezůstala žádná linie mezi vzduchem a mořem a nikde se nezachoval žádný orientační bod ani stopa polohy.
  • Šedi. Ruskin je nazval nejbeznadějnějšími, nejpustšími, nejméně kontrastními šedými tóny a jedním dechem je zařadil k nejkrásnějším barevným dílům, jaká Turner kdy vytvořil.
Přepis (2:17)

Nejdřív se postavte blízko a pak couvněte, protože z každé vzdálenosti dělá obraz něco jiného. Zblízka je to rozmazaná šeď a hněď, zatočená do spirály. Z několika kroků se z ní vynoří loď: stěžeň, tmavá skříň lopatkového kola, vlajka a chochol černého kouře, který vítr vtahuje do přesně stejné spirály jako sníh.

Turner obraz vystavil v Královské akademii v roce 1842 pod názvem delším než většina vět. Sněhová bouře. Parník u vjezdu do přístavu, dávající signály v mělké vodě a plující podle olovnice. Autor byl v této bouři té noci, kdy loď Ariel vyplula z Harwiche. Říkal si autor, ne umělec, a Ruskin považoval tu volbu slova za významnou.

Jednomu duchovnímu, Williamu Kingsleymu, Turner vyprávěl, co ho to stálo. Nenamaloval jsem to proto, aby to lidé pochopili, řekl, ale chtěl jsem ukázat, jaká taková scéna je. Nechal jsem se námořníky přivázat ke stěžni, abych ji mohl pozorovat. Byl jsem přivázaný čtyři hodiny a nečekal jsem, že vyváznu, ale cítil jsem povinnost to zaznamenat, kdybych přežil. A pak dodal: a nikomu nepříslušelo, aby se mu ten obraz líbil.

Je to nádherný příběh a možná není pravdivý. Katalog samotné Tate poznamenává, že není známa žádná loď jménem Ariel, která by v letech před rokem 1842 ztroskotala nebo se dostala do bouře, ani že by tehdy vyplouvala z Harwiche. Podle jednoho výkladu si ji Turner spletl s lodí Fairy, která v listopadu 1840 vyplula z Harwiche a potopila se s celou posádkou. Jiný badatel upozornil, že přivázání ke stěžni se podezřele podobá historkám, které se už dřív vyprávěly o starším malíři moří, jímž byl Joseph Vernet. Možná Turner jen stál v Margate a díval se ze suché země.

Kritici se do obrazu pustili. Někdo ho nazval mýdlovou pěnou a vápnem a Ruskin si pamatoval, jak Turner seděl po večeři u krbu a mumlal si: mýdlová pěna a vápno, co by chtěli, rád bych věděl, jak si představují moře, kéž by v něm byli. Časopis Athenaeum napsal, že se Turner rozhodl malovat smetanou nebo čokoládou, žloutkem nebo rybízovým želé a že kde byl parník a co byly ty signály, to redakce nedokázala vypátrat. Časopis Art Union navrhl počkat, až bouře přejde, než se kdokoli pokusí loď popsat podrobněji, a dodal: čím dřív, tím líp.

Ruskinova odpověď v knize Moderní malíři zněla, že je to jedno z vůbec nejvelkolepějších vyjádření pohybu moře, mlhy a světla, jaká kdy byla přenesena na plátno, dokonce i u Turnera. Samozřejmě, že ho nepochopili, napsal. Jeho nejlepší díla nikdy nikdo nepochopí.

Zastávka 2 z 5 · Hlavní podlaží, sál 8 (Art for the Crowd 1815–1905)

Atlet zápasící s krajtou

Frederic, Lord Leighton · 1877 · Bronz, 1746 × 984 × 1099 mm, 290 kg

Všimněte si

  • Povrch. Nové sochařství (New Sculpture) byl naturalismus vypracovaný modelací, takže žebra, šlachy a napětí přes ramena působí jako tělo pod zátěží, ne jako ideální schéma.
  • Závity krajty a to, že se od těla úplně oddělují a stékají až k podstavci. Právě lití metodou ztraceného vosku dovolilo Leightonovi zachovat tolik podřezání a přesto udržet šupiny ostré.
  • Záda. Socha stojí volně, v životní velikosti, 1 746 milimetrů vysoká, takže ji obejděte: zkroucení páteře řekne víc než pohled zepředu.
Přepis (1:55)

Je z bronzu, v životní velikosti a váží 290 kilogramů, což byste podle toho, jak se zdá být v pohybu, neřekli. Nahého muže ovinula krajta od ramene až po kotník. Muž ji drží oběma rukama za krk a odtlačuje její hlavu od své, a jeho váha přitom jde na druhou stranu, na zapřenou zadní nohu.

Než uděláte cokoli jiného, obejděte sochu dokola. Kvůli tomu vznikla. Leighton ji udělal jako volně stojící, aby se dala číst ze všech stran, a zezadu vám zkroucení páteře poví víc než přední strana.

Frederic Leighton byl malíř i sochař, jeho Koupel Psyché visí v tomto sále, a tohle je jedna z pouhých dvou soch v životní velikosti, které kdy vytvořil. U obou mu s modelováním pomáhal Thomas Brock. Tate o jeho ambici mluví bez obalu: námětem i měřítkem to měla být výzva sousoší Láokoón, antickému dílu, které zobrazuje tři muže drcené mořskými hady.

To, co tím odstartoval, bylo větší než jeden bronz. Leighton je považován za jednoho ze zakladatelů směru, kterému se v Británii začalo říkat Nové sochařství. Ten se stále ohlížel po antických vzorech, ale soustředil se na přirozenost těla, vypracovanou v povrchu. Dívejte se tedy na povrch. Žebra. Šlachu za kolenem. Jak se sval sbíhá u ramene tam, kde táhne had. Socha byla odlita metodou ztraceného vosku, která podle Tate tuhle přesnost umožnila, a proto zůstávají šupiny ostré i tam, kde se závity od těla odklánějí.

Do sbírek národa se dostala v roce 1877 jako dar správců Chantreyho odkazu. Sir Francis Chantrey byl sám sochař a zanechal jmění, z jehož výnosů se měly kupovat obrazy a sochy vytvořené v Británii, výslovně proto, aby se podpořil vznik národní sbírky britského umění. Fond spravuje Královská akademie a podle záznamů Tate proběhl první nákup z Chantreyho peněz téhož roku, 1877, po smrti lady Chantreyové. Až do dvacátých let 20. století byly Chantreyho peníze hlavním nákupním rozpočtem této galerie. Čtyři desetiletí pocházela velká část toho, co si Británie pro sebe koupila, ze závěti jednoho mrtvého sochaře.

Zastávka 3 z 5 · Hlavní podlaží, sál 8 (Art for the Crowd 1815–1905)

Paní ze Shalottu

John William Waterhouse · 1888 · Olej na plátně, 1530 × 2000 mm

Všimněte si

  • Její pravá ruka na řetězu, dole na přídi loďky. Celý obraz je okamžik, kdy řetěz pouští.
  • Tři svíce postavené na přídi před krucifixem. Dvě už zhasly; jedna ještě hoří.
  • Látka přehozená přes okraj loďky. Je to její tkanina a je v ní vetkán Lancelot, muž, na kterého se nesměla dívat, a teď pluje s ní po proudu.
  • Ptáci, kteří vlevo letí nízko nad vodou, a vítr v jejích vlasech. Tate obojí čte jako znamení; právě vítr sfoukl svíce.
Přepis (1:56)

Všechno tady se točí kolem ruky, která pouští řetěz. Najděte ji nejdřív: její pravá ruka, dole na přídi loďky, spočívá na článcích.

Tennyson báseň vydal v roce 1832. Žena žije sama ve věži na ostrově jménem Shalott, na řece, která teče ke Camelotu, hradu krále Artuše. Na ženě leží kletba, kterou jí nikdo nikdy nevysvětlí. Nesmí se na svět dívat přímo. Smí ho vidět jen jako odraz v zrcadle a to, co vidí, tká. Pak kolem projede Lancelot a ona se podívá. Zrcadlo praskne od kraje ke kraji. Sejde k vodě, najde loďku, pustí řetěz a široký proud ji nese ke Camelotu, zatímco zpívá svou poslední píseň, a zemře dřív, než dopluje.

Waterhouse si vybral tu vteřinu, kdy pouští, a rozestavil kolem ní důkazy jako malý oltář na přídi: krucifix a tři svíce. Dvě už zhasly. Jedna ještě hoří. Teď se podívejte na látku přehozenou přes okraj loďky. Je to její tkanina a je v ní Lancelot, vetkaný nití, jak s ní pluje po proudu.

Ani nic jiného na tom obraze není ozdoba. Vlevo letí nízko nad vodou ptáci. Vítr je v jejích vlasech a je to tentýž vítr, který sfoukl svíce. Popisek Tate v sále ty ptáky označuje za jiřičky, kratší popisek na webu za vlaštovky; ať tak či onak, jsou tam proto, aby vám řekli, jak to skončí.

Krajina je na legendu podivně skutečná. Obraz vznikl v krátkém období, kdy Waterhouse maloval v plenéru, a nikdo nikdy nezjistil, který úsek vody to je, i když rodina často jezdila do Somersetu a Devonu. Podle tradice stála modelem malířova manželka. Jeho životopisec uvádí, že Waterhouse vlastnil Tennysonovo souborné dílo a každou prázdnou stránku v něm zaplnil tužkovými skicami k obrazům.

O šest let později, v roce 1894, ji namaloval znovu, ve verzi, která je dnes v Leedsu a zachycuje dřívější okamžik, kdy se od zrcadla obrací k oknu a dopadá na ni kletba. Tohle je verze z roku 1888 a do Millbanku se dostala nejpřímější možnou cestou: byla jedním z původních obrazů, které Henry Tate daroval národu, a právě z tohoto daru vzešla i galerie kolem vás.

Zastávka 4 z 5 · Hlavní podlaží, sál 10 (Beauty as Protest 1845–1905)

Probouzející se svědomí

William Holman Hunt · 1853 · Olej na plátně, 762 × 559 mm

Všimněte si

  • Zrcadlo za ní. Je to jediné místo na obraze, kde se slunná zahrada, do níž se dívá, skutečně objevuje, a celé dílo na něm stojí.
  • Kočka pod stolem, která chytila ptáka se zlomeným křídlem. Paže muže, kterou ženu objímá, má stejný tvar jako kočičí tlapa.
  • Podlaha: jeho odhozená rukavice, změť vlny z nedokončené výšivky a spadlý notový list, zhudebnění Tennysonovy básně Slzy, marné slzy od Edwarda Leara.
  • Rám, který Hunt navrhl: hvězda nad její hlavou jako zjevení a bordura ze střídajících se zvonků a měsíčků jako varování a žal.
Přepis (2:20)

Malý obraz, obrovský argument. Začněte zrcadlem za ní, protože bez něj nic z toho nedává smysl. Všechno, na co upírá oči, zahrada, plné denní světlo, otevřené okno, existuje na tomto plátně jen jako ten odraz. Vy stojíte zhruba tam, kde je zahrada. Ona se dívá skrz vás na život, který kdysi měla.

William Holman Hunt ho namaloval v roce 1853 a ten pokoj si nevymyslel: pronajal si skutečný, ve Woodbine Villa na Alpha Place číslo 7 ve čtvrti Saint John’s Wood, aby každý předmět byl přesně takový, jaký má být. Muž ubytoval ženu v domě, který platí. Seděli spolu u piana nad písní Thomase Moora Často v tichu noci, melodie jí něco připomněla a ona se uprostřed tónu zvedá z jeho klína.

Pak Hunt zaplní pokoj větou, kterou máme přečíst. Pod stolem kočka chytila ptáka se zlomeným křídlem a mužova paže, kterou ženu objímá, má přesně tvar kočičí tlapy. Na podlaze leží jeho odhozená rukavice, změť vlny z nedokončené výšivky a spadlý list se zhudebněním Tennysonovy básně Slzy, marné slzy od Edwarda Leara. Na tapetě spí amor, zatímco ptáci zobou hrozny a obilí, a na pianu stojí hodiny pod skleněným poklopem. Hunt navrhl i rám a i ten naplnil symboly.

Nikdo to neuměl přečíst. Obraz vyvolal v roce 1854 v Královské akademii skandál a Ruskin v květnu téhož roku napsal do deníku The Times, aby vysvětlil, co znamená, a skončil u lemu jejích šatů. Malíř na tom pracoval nitku po nitce, napsal, a skrývá se v tom příběh, pomyslíte-li, jak brzy může být ta čistá bělost pošpiněna prachem a deštěm.

Ta žena je Annie Millerová. Hunt ji poznal v roce 1850, když jí bylo patnáct a pracovala jako servírka v hostinci, a popisek samotné Tate uvádí, že doufal, že ji obraz přesvědčí o nebezpečí právě takové závislosti. Stala se velmi žádanou modelkou prerafaelitů a vdala se za aristokrata. Ani její tvář tady není ta, kterou namaloval nejdřív: v letech 1856 a 1857 ji Hunt přemaloval, protože majitel obrazu shledal původní výraz příliš utrápeným. Podle jednoho svědectví toho později litoval.

Pokud v horních rozích dohlédnete za rám, uvidíte rukopis přímo na plátně, v cviklech nad obloukem. To Hunt zanechal poznámky pro budoucí restaurátory o laku, který použil v roce 1864 a znovu v roce 1886, a prosil každého, kdo přijde po něm, aby si tu poznámku laskavě opsal, než ji přemaluje.

Zastávka 5 z 5 · Hlavní podlaží, sál 10 (Beauty as Protest 1845–1905)

Ofélie

Sir John Everett Millais · 1851–1852 · Olej na plátně, 762 × 1118 mm

Všimněte si

  • Vlčí mák plovoucí u její pravé ruky. Ze všech květin, které Millais dal do vody, je to ten, který znamená smrt.
  • Řetízek z fialek kolem jejího krku, znamení věrnosti, cudnosti nebo smrti v mládí.
  • Šaty: skutečné starožitné šaty, celé vyšívané stříbrem, které Millais koupil z druhé ruky za čtyři libry a považoval je za výhodný kup.
  • Její otevřená ústa. Ve verši, který obraz zachycuje, ještě zpívá, a proto se ještě neutopila.
Přepis (2:57)

Obvykle tu stojí dav, tak počkejte na mezeru a pojďte blíž: na délku paže obraz přestane být slavný a znovu se stane břehem skutečné řeky.

Millais maluje několik veršů z Hamleta, ty, v nichž Gertruda popisuje utonutí. Oféliiny šaty se široce rozprostřely a jako mořskou pannu ji chvíli nesly na hladině, až její roucho, těžké vodou, kterou nasálo, stáhlo nebožačku od líbezné písně k bahnité smrti. Podívejte se na Oféliina ústa. Jsou otevřená. Ve verši, který maluje, ještě zpívá, a proto ještě není mrtvá, a to je na celém obraze nejznepokojivější.

Maloval ho ve dvou polovinách a nejdřív vzniklo pozadí. V červenci 1851 odjel Millais do Ewellu v hrabství Surrey a měsíce maloval tenhle břeh lístek po lístku, venku, u říčky Hogsmill. Příteli psal, že jeho mučednictví je horší než cokoli, co dosud zažil. Mouchy v Surrey, psal, jsou svalnatější a mají ještě větší sklon bodat do lidského masa. Hrozili mu obsílkou k soudu za vniknutí na pole a zničení sena. Hrozilo mu, že ho vítr sfoukne do vody. Malovat obraz za takových okolností, uzavřel, by bylo pro vraha horším trestem než oběšení.

Postava přišla na řadu potom, v ateliéru, a tahle polovina příběhu je horší. Modelem byla Elizabeth Siddalová, sama malířka a básnířka, později Rossettiho manželka. Čtyři měsíce ležela ve vaně plné vody, ve starožitných šatech, které Millais koupil právě k tomu účelu. Opravdu nádherné, psal, celé vyšívané stříbrem, a jakkoli byly staré a špinavé, stály ho čtyři libry. Vodu ohřívaly lampy pod vanou. Jednoho dne lampy zhasly. Siddalová se těžce nachladila a její otec vyhrožoval malíři soudem, dokud Millais nesvolil zaplatit účty za lékaře.

A teď květiny, kvůli kterým tu stojí za to zůstat déle, než bylo v plánu. Skoro každá rostlina je zvolená záměrně a botanicky přesná. Růže u její tváře a na šatech možná odkazují na jejího bratra Laerta, který jí říká májová růže. Vrba, kopřiva a sedmikráska znamenají opuštěnou lásku, bolest a nevinnost. Macešky znamenají marnou lásku. Řetízek z fialek kolem krku znamená věrnost, nebo cudnost, nebo smrt v mládí, a všechna tři čtení sedí. Na vodě plují pomněnky. A u pravé ruky je vlčí mák, který znamená prostě smrt.

Nebyla té sezóny jedinou Ofélií: Arthur Hughes ve stejném roce vystavil vlastní verzi scény její smrti. Současný popisek Tate čte obraz spíš jako argument než jako žalozpěv: jako kritiku viktoriánského zvyku domlouvat sňatky kvůli penězům a postavení, vytvořenou v okruhu, v němž Siddalová a další ženy z dělnické třídy, které se k němu přidaly, zpochybňovaly právě taková očekávání.

A sem se dostala nejkratší možnou cestou. Ofélie byla jedním z pětašedesáti obrazů, které cukrovarník Henry Tate daroval národu, spolu s Waterhouseovou Paní ze Shalottu, u které jsme byli před deseti minutami. Potom Tate zaplatil stavbu galerie, v níž právě stojíte a která se otevřela v roce 1897 na místě bývalé věznice Millbank. Dva z jeho obrazů se staly dvěma nejoblíbenějšími věcmi v budově a na obou pluje žena po řece.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Tate Britain.

Pět děl a tahle stránka je vyčerpala. Jen Clore Gallery má stovky Turnerů: vyfoťte jeden z nich, nebo Blakea velkého jako pohlednice, nebo popisek, který zpoza provazu nepřečtete, a aplikace odpoví nahlas, dokud tam stojíte.

Kdo byl modelem pro Ofélii?Byl Turner opravdu přivázaný ke stěžni?Co znamená ta kočka?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Millbank, London SW1P 4RG. Vchod z Millbanku je do roku 2027 zavřený, protože se buduje Clore Garden, a tak všichni vcházejí vchodem Manton Entrance z Atterbury Street, na boku budovy; je bezbariérový a vede do spodního podlaží (Lower Floor).

Nejbližší stanice metra je Pimlico na lince Victoria, asi 600 metrů daleko, což je podle Tate osm minut chůze. Vauxhall, rovněž na lince Victoria, je asi 850 metrů daleko a je nejbližším nádražím. Autobus 87 staví na Millbanku, 88 a C10 na John Islip Street a 2, 36, 185 a 436 na Vauxhall Bridge Road. Loď Tate to Tate, linka RB2, jezdí každých 30 minut z přístaviště Millbank Pier k Tate Modern v Bankside.

02

Vstupenky

  • Vstup do sbírky je pro všechny zdarma a rezervace není potřeba. Na výstavy se platí vstupné a Tate doporučuje rezervovat si je předem, i když některé vstupenky bývají k mání i u vchodu.
  • Dveře se otevírají denně v 10.00 a zavírají v 18.00; poslední návštěvníci se pouštějí dovnitř v 17.30 a sály se začínají zavírat v 17.50. Zavřeno je jen 24., 25. a 26. prosince.
  • Tohle je Tate Britain na Millbanku, ne Tate Modern v Bankside. Pokud chcete stihnout obě za jeden den, loď RB2 jezdí přímo mezi oběma přístavišti každých 30 minut.
  • Podle Tate je v galerii nejklidněji na začátku a na konci dne. Zavazadla větší než příruční do budovy nesmějí, šatna je zdarma a v galerii se platí jen bezhotovostně.
03

Oficiální audioprůvodce

Stránky Tate Britain pro návštěvníky neuvádějí žádného placeného audioprůvodce po sbírce. To, co uvádějí, je zdarma: komentované prohlídky části galerie s dobrovolníky, většinu dní ve 12.00, 13.00, 14.00 a 15.00, v délce asi 45 minut, se začátkem nahoře na schodišti Rotundy, a k tomu bezplatné nahrávky s audiopopisem, určené především nevidomým a slabozrakým návštěvníkům. Výstavy se vstupenkou mohou mít vlastního placeného průvodce: výstava o Jamesi McNeillu Whistlerovi prodává audioprohlídku do chytrého telefonu za 5 liber, kterou si přidáte při rezervaci. Našich pět zastávek také nic nestojí, ale obsáhne jen hrstku z několika set děl na stěnách; o všechno ostatní se postará aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Tate Britain zdarma?

Právě ho čtete: pět nahrávek, které se přehrávají z téhle stránky, včetně přepisů a bez jakéhokoli stahování. Po těch pěti si v aplikaci Chiaro vyfoťte jakékoli dílo v budově a aplikace vám o něm bude vyprávět.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Tate Britain?

Pro sbírku žádný není. Vlastní stránky Tate Britain neuvádějí žádného placeného audioprůvodce po stálé expozici; uvádějí bezplatné prohlídky s dobrovolníky, většinu dní ve 12.00, 13.00, 14.00 a 15.00, každou asi 45 minut, se začátkem nahoře na schodišti Rotundy, a bezplatné nahrávky s audiopopisem pro nevidomé a slabozraké návštěvníky. U výstav se vstupenkou je to jinak: výstava o Jamesi McNeillu Whistlerovi prodává audioprohlídku do chytrého telefonu za 5 liber, kterou si přidáte při rezervaci.

Je vstup do Tate Britain zdarma?

Ano. Vstup do sbírky je pro všechny zdarma a rezervovat si nemusíte; to platí i pro všech pět děl z této stránky a pro celou Turnerovu expozici v Clore Gallery. Vstupenky se kupují jen na dočasné výstavy a Tate doporučuje rezervovat si je předem.

Kde v Tate Britain najdu Ofélii?

V hlavním podlaží, v sále 10, v expozici Beauty as Protest 1845–1905 (Krása jako protest). Huntovo Probouzející se svědomí visí ve stejném sále. Tate svou sbírku často přeskupuje a na stránce každého díla uvádí aktuální sál, takže se tam podívejte, pokud obraz nemůžete najít.

Je Tate Britain totéž co Tate Modern?

Není, a lidé si je neustále pletou. Tate Britain stojí na Millbanku ve Westminsteru a uchovává národní sbírku britského umění, včetně Turnerova odkazu a prerafaelitů. Tate Modern je v Bankside na druhém břehu Temže. Loď Tate to Tate, linka RB2, jezdí mezi oběma přístavišti každých 30 minut.

Kdy je Tate Britain zavřená?

Otevřeno je denně od 10.00 do 18.00; poslední návštěvníky pouštějí dovnitř v 17.30. Pravidelný zavírací den v týdnu tu není. Jinak je zavřeno jen 24., 25. a 26. prosince.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou galerie Tate Britain.