Audioprůvodce po Louvru,
pět zastávek zdarma.

Stojíte před nejnavštěvovanějším obrazem na světě a první překvapení je, jak je malá. Sedmdesát devět centimetrů na padesát tři. Je namalovaná na topolové desce, ne na plátně, a proto ji Louvre uchovává v klimatizované vitríně za sklem, na vlastní stěně, v největším sále celého muzea.

Žena na obraze je Lisa Gherardini, manželka florentského obchodníka s hedvábím Francesca del Giocondo. Leonardo da Vinci začal její portrét malovat kolem roku 1503, když mu bylo něco přes padesát, a podle většiny pramenů ho nikdy neodevzdal. Pracoval na něm ještě dlouhá léta, a když se v roce 1516 na pozvání krále Františka Prvního přestěhoval do Francie, obraz si vzal s sebou. Po Leonardově smrti v Amboise v roce 1519 přešel do francouzské královské sbírky, a proto Mona Lisa žije v Paříži, a ne ve Florencii.

Podívejte se na okraje jejího obličeje a rukou. Nikde nenajdete ostrou obrysovou linku. Leonardo vystavěl pleť z desítek tenkých průsvitných lazur, takže světlo jako by sídlilo uvnitř kůže, a ne na ní. Tomuto efektu říkal sfumato, podle italského slova pro kouř. Kvůli němu se také její výraz odmítá ustálit. Koutky úst a očí jsou místa, ze kterých v obličeji čteme náladu, a Leonardo je nechal záměrně měkké, takže vaše oko úsměv pořád dokresluje, pokaždé jinak.

A teď se podívejte za ni, do krajiny. Vlevo leží horizont nízko a vine se tam cesta. Vpravo leží výš, s mostem a vodou. Obě poloviny na sebe nenavazují. Když zakryjete levou stranu, zdá se, že sedí vzpřímeněji a klidněji. Zakryjte pravou, a najednou působí menší a bližší. Nikdo neví, jestli to byla hra, nebo šťastná náhoda, ale je to jeden z důvodů, proč se říká, že se mění, když se pohnete.

Po většinu devatenáctého století ji lidé obdivovali, ale slavná nebyla. Celebritu z ní udělal až zločin. Jednadvacátého srpna 1911 se bývalý dělník z Louvru Vincenzo Peruggia přes noc ukryl v muzeu, sundal desku ze zdi a odešel s ní pod kabátem. Dva roky pak prázdné místo na stěně přitahovalo větší davy než předtím obraz. Objevila se v prosinci 1913 ve Florencii, když se ji Peruggia pokusil prodat obchodníkovi s uměním. Vrátila se domů do Paříže a od té doby je nejslavnější tváří celé budovy.

I sklo před vámi má svůj příběh. V roce 1956 chrstl jeden návštěvník na spodní část desky kyselinu a později téhož roku po ní jiný hodil kámen, který poblíž jejího levého lokte odštípl barvu. Od té doby je chráněná a od roku 2005 má tuhle stěnu jen pro sebe. Celou stěnu přímo za vámi zaplňuje Svatba v Káni Galilejské.

Ještě jedna věc, než se otočíte. Louvre ji chce někdy kolem roku 2031 přestěhovat do nového sálu jen pro ni, který vznikne pod nádvořím Cour Carrée. Takže tenhle sál, s davem, s telefony a s Veronesem za zády, je místo, kde se s ní seznámila celá jedna generace. Ta příští už ji takhle nepotká.

Tohle není obraz Velké francouzské revoluce z roku 1789. Píše se dvacátý osmý červenec 1830, prostřední ze tří dnů pouličních bojů v Paříži, kterým se dodnes říká Tři slavné dny. Pařížané postavili barikády a vyhnali krále Karla Desátého. Eugène Delacroix to všechno viděl na vlastní oči a na podzim už to maloval. Bratrovi napsal, že se pustil do moderního námětu, do barikády, a že když už za vlast nebojoval, bude pro ni aspoň malovat.

Žena uprostřed není skutečná osoba. Je to Svoboda, alegorie, bosá a s odhalenými ňadry jako antická bohyně, jenže v jedné ruce drží mušketu, v druhé trikolóru a na hlavě má frygickou čapku, starý symbol propuštěného otroka. Šokující na obraze v roce 1831 bylo všechno kolem ní. Skuteční Pařížané. Dělník se šavlí. Student v cylindru, ve kterém někteří vidí samotného Delacroixe, i když to nikdy nikdo nedokázal. Chlapec s pistolí v každé ruce, který podle mnoha čtenářů inspiroval Victora Huga k postavě Gavroche, když o třicet let později psal Bídníky. A pod jejich nohama mrtví, namalovaní bez špetky hrdinství.

Podívejte se úplně doprava, do kouře. To jsou věže Notre-Dame a na jedné z nich vlaje trikolóra. Podle nich přesně víte, kde jste: na pravém břehu Seiny, pár set metrů od místa, kde právě stojíte.

Francouzský stát obraz v roce 1831 koupil, pak ho ale shledal příliš pobuřujícím, než aby mohl dlouho viset, a obraz na léta zmizel z očí. Symbolem republiky se stal i tak. Skoro dvacet let byl na stofrankové bankovce. A v roce 2024 se vrátil ze šestiměsíčního restaurování, při kterém z něj sňali vrstvy zežloutlého laku. Nebe je zase šedé a modré, a ne hnědé, a trikolóra je nejhlasitější věcí v sále, přesně jak to Delacroix chtěl.

Našel ji v roce 1820 rolník na řeckém ostrově Milos. Vylamoval kameny ze starověké zdi a narazil na mramor. Francouzský námořní důstojník Olivier Voutier zrovna nedaleko prováděl vykopávky a pomohl ji vytáhnout ze země, už rozlámanou na kusy a už bez paží. Francouzský velvyslanec v Konstantinopoli ji koupil, daroval ji králi Ludvíku Osmnáctému a v roce 1821 dorazila do Louvru.

A přišla v pravou chvíli. V roce 1815 musela Francie vrátit umění, které Napoleon uloupil, včetně Venuše Medicejské, jež odjela zpátky do Florencie. Louvre potřeboval velkou antickou sochu, a tak tuhle usilovně propagoval jako mistrovské dílo zlatého věku Řecka. Pravda je o něco pozdější a o něco zajímavější. Socha vznikla kolem let 150 až 125 před naším letopočtem, v helénistickém období, z parského mramoru z ostrova Paros. Na rozbitém podstavci s nápisem, který s ní našli, stálo jméno sochaře: Alexandros z Antiochie na Maiandru. Podstavec se v devatenáctém století ztratil a o autorství se od té doby vedou spory.

Podívejte se na ni ze strany. Je složená ze dvou hlavních bloků spojených v bocích a paže i levé chodidlo byly vytesané zvlášť a připojené. Proto se v zemi rozpadla na kusy. Všimněte si, jak je tělo stočené. Boky se natáčejí jedním směrem a ramena druhým, ve spirále, díky které vypadá z každého úhlu jinak. Proto je sál uspořádaný tak, abyste ji mohli obejít dokola.

Co dělala rukama, nikdo neví. Nejpravděpodobnější je, že jde o Afroditu, kterou Římané nazývali Venuší, a že v levé ruce kdysi držela jablko, což je pěkná slovní hříčka, protože jméno Milos zní podobně jako řecké slovo pro jablko. Budovu opustila dvakrát. Za druhé světové války ji ukryli na zámku v údolí Loiry a v roce 1964 odcestovala do Japonska, kde na ni stálo frontu přes milion lidí. Všechno ostatní, včetně toho, co přesně držela v ruce, zůstává dohadem.