Přejít na obsah

Národní galerie · Londýn · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Národní galerii v Londýně,
pět zastávek zdarma.

Pět obrazů, pět sálů, nic k instalaci. O dalším tisíci obrazů na těchto stěnách vám podle fotky poví aplikace Chiaro.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie v Londýně.

9:41

Portrét manželů Arnolfiniových

Národní galerie v Londýně

0:00 2:32
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět obrazů na jednom podlaží, v pořadí, v jakém dnes budova vypráví svůj příběh. Začínáte v křídle Sainsbury u van Eyckova Portrétu manželů Arnolfiniových v sále 52, hned vedle Leonardovy Madony ve skalách v sále 51. Pak přejdete do hlavní budovy k Holbeinovým Velvyslancům v sále 4 a projdete tři staletí dopředu: k Delarochově Popravě lady Jany Greyové v sále 38 a k Turnerově Válečné lodi Temeraire v sále 40. Asi dvanáct minut poslechu a hodina a čtvrt chůze, pokud se opravdu zastavíte a díváte se.

Katalogové údaje, čísla sálů a data tu pocházejí z vlastních stránek obrazů na webu Národní galerie nationalgallery.org.uk a každý údaj podpírá ještě druhý zdroj. V galerii probíhá stavba a obrazy se stěhují ze sálu do sálu, takže pokud popisek na zdi říká něco jiného, věřte popisku a napište nám.

Zastávka 1 z 5 · Sál 52, křídlo Sainsbury, úroveň 2

Portrét manželů Arnolfiniových

Jan van Eyck · 1434 · Olej na dřevě (pravděpodobně dubovém), 82,2 × 60 cm

Všimněte si

  • Zrcadlo na zadní stěně. Deset medailonů kolem rámu nese scény ze smrti Krista a vypuklé sklo odráží dva muže, kteří stojí tam, kde stojíte vy.
  • Lustr. Jedna svíčka hoří a druhá je zhasnutá, a to je jeden z důvodů, proč se lidé dodnes přou, k čemu měl tento obraz sloužit.
  • Stín psí přední tlapky. Hned vedle je do barvy vtisknutý van Eyckův otisk palce.
  • Pomeranče, jeden na parapetu a další na truhle pod ním. Tak drahé dovážené ovoce ukazovalo, kolik peněz v domě je.
Přepis (2:32)

Dvaaosmdesát centimetrů na šedesát, na dubové desce, a každý kousek té plochy má svůj úkol. Dopřejte si chvilku, než začnete číst jednotlivé předměty, protože hlavní je samotná místnost. Je to přijímací pokoj v Bruggách v roce 1434, namalovaný tak, jako by Jan van Eyck jednu stěnu odklopil a vyzval vás, abyste se postavili do otvoru.

Muž je téměř jistě Giovanni di Nicolao di Arnolfini, italský kupec z Luccy, který obchodoval v Bruggách a bylo mu tehdy něco pod čtyřicet. Žena je nejspíš jeho druhá manželka a nikdo nezná její jméno. Dlouho se obraz četl jako svatba, jako svatební smlouva namalovaná barvami. Národní galerie ho tak už nečte, ale je vidět, jak spor vznikl: zdvižená ruka, spojené dlaně, malý teriér, který znamená věrnost.

Teď zrcadlo. Visí přesně uprostřed zadní stěny a jeho vypuklé sklo spolkne celý pokoj a vrátí vám ho zakřivený. Ve dveřích za vámi vcházejí dva muži, jeden z nich zvedá paži. Kolem rámu je deset drobounkých medailonů se scénami ze smrti Krista. A hned nad zrcadlem napsal van Eyck kudrnatým latinským písmem, které by se spíš hodilo na právní listinu než na obraz: Jan van Eyck tu byl. 1434. Ne: namaloval to. Byl tu.

Mnohé z toho, co vypadá jako prosté pozorování, jím není. Lustr by se do prostoru, kde zdánlivě visí, nevešel. Není tu krb. Postel je příliš krátká a zrcadlo nemožně velké. Infračervené snímky ukazují, že van Eyck nejdřív nakreslil postavy, nábytek a architekturu a psa, lustr, židli, jantarové korálky a zuté, zablácené dřeváky přidal až v pozdní fázi. Muži také dal menší hlavu a lepší proporce, než měl v podkresbě.

Dvě věci, které si ověřte na vlastní oči. V lustru hoří jedna svíčka a druhá je zhasnutá. A žena není těhotná. Drží před sebou náruč drahé zelené vlny, jak to ženy s tak těžkými šaty dělávaly.

Obraz urazil dlouhou cestu, než se dostal na tuhle stěnu. Patřil Markétě Rakouské, pak přešel do španělské královské sbírky a v roce 1816 už byl v Londýně u skotského plukovníka Jamese Haye. Ten tvrdil, že se do něj zamiloval, když se v Bruselu zotavoval ze zranění utrženého u Waterloo. Nabídl ho princi regentovi, který si ho dva roky nechal na zkoušku v Carlton House a pak ho vrátil. V roce 1842 ho Národní galerie koupila za šest set liber. Byl to první raně nizozemský obraz, který kdy galerie vlastnila, a když se podíváte na stín psí přední tlapky, díváte se na otisk van Eyckova palce, vtisknutý do barvy, dokud byla ještě měkká.

Zastávka 2 z 5 · Sál 51, křídlo Sainsbury, úroveň 2

Madona ve skalách

Leonardo da Vinci · Asi 1491/2-9 a 1506-8 · Olej na dřevě (topol, ověřeno rozborem), 189,5 × 120 cm

Všimněte si

  • Tenký pozlacený křížek z rákosu pod paží dítěte vlevo. Podle něj poznáte, že je to svatý Jan Křtitel a že dítě se zkříženýma nohama vpravo je Kristus.
  • Mariiny spánky a kořen nosu, kde obrysy nekončí linkou, ale rozpouštějí se ve stínu. Tomuto změkčení se říká sfumato.
  • Květiny vlevo dole. Leonardo celý život kreslil rostliny s vědeckou přesností, a tyhle nepatří k žádnému skutečnému druhu.
  • Svatozáře: tenké zlaté elipsy jako vlas nad každou hlavou kromě andělovy.
Přepis (2:18)

Deska stojí na podstavci, místo aby visela na zdi, a je to záměr. Byla to střední část oltáře a galerie jí vrátila zhruba výšku, jakou by oltářní obraz měl, takže se díváte vzhůru do jeskyně tak, jak se kdysi dívali věřící v Miláně.

V jeskyni klečí čtyři postavy. Uprostřed Panna Maria, vlevo malý svatý Jan Křtitel s tenkým pozláceným křížkem z rákosu pod paží, vpravo Ježíšek, sedící se zkříženýma nohama a s rukou zvednutou k požehnání, a anděl, který ho zezadu přidržuje. Jestli nepoznáte, které dítě je které, prozradí to křížek.

Existují dva obrazy s touto kompozicí. První je v Louvru. Tohle je ten druhý, vznikl na základě téže milánské zakázky a nejzřetelnější rozdíl je anděl, který se tady dívá dolů a neukazuje prstem. Smlouvu podepsali v dubnu 1483 Leonardo, bratři de Predisové a bratrstvo Neposkvrněného početí při kostele San Francesco Grande. Papež ten svátek schválil teprve v roce 1477. Námět byl tak nový, že neexistoval ustálený způsob, jak ho malovat, a Leonardo si tak mohl vymyslet vlastní. A vymyslel vlhkou, prapůvodní jeskyni.

Restaurátorský průzkum ukazuje, že tuto verzi maloval ve třech fázích zhruba patnáct let. Nejspíš začal na počátku devadesátých let patnáctého století andělovým rukávem z jemné gázy. O několik let později otočil hlavu Ježíška z tříčtvrtečního pohledu do čistého profilu. V roce 1499 odešel z Milána do Florencie před francouzskou invazí a v roce 1506 ho povolali zpět, aby dílo dokončil. Tehdy přidal na oblohu vrstvu ultramarínu, kterou původní smlouva výslovně požadovala.

Dvě věci k pozorování zblízka. Mariiny spánky a kořen nosu: obrysy nekončí linkou, rozpouštějí se ve stínu. Tomuto změkčení se později začalo říkat sfumato, podle italského slova pro rozplynutí v kouř. Pak květiny vlevo dole. Leonardo plnil zápisníky přesnými botanickými studiemi, a přece tyhle rostliny nepatří k žádnému skutečnému druhu. Křížil je a vymýšlel a usadil je mezi skalní kužely, které vypadají, jako by se právě vytlačily ze země.

Některé partie vypadají zblízka nedokončeně. Nejspíš schválně, aby se vaše oko zastavilo tam, kde chce malíř. Národní galerie obraz koupila v roce 1880 od hraběte ze Suffolku a v roce 2010 se vrátil z dvouletého restaurování.

Zastávka 3 z 5 · Sál 4, úroveň 2

Velvyslanci

Hans Holbein mladší · 1533 · Olej na dřevě (baltský/polský dub, ověřeno rozborem), 207 × 209,5 cm

Všimněte si

  • Šedá šmouha na podlaze. Postavte se k pravému dolnímu rohu obrazu, těsně ke zdi, podívejte se zpátky podél povrchu, a změní se v lebku.
  • Levý horní roh, kde je zelený závěs o pár centimetrů odhrnutý ze stříbrného krucifixu, který snadno úplně přehlédnete.
  • Loutna s jednou přetrženou strunou a vedle ní pouzdro na pět fléten, ve kterém jsou čtyři.
  • Spodní glóbus. Najděte Polisy, osadu v Champagni, kde měl Dinteville zámek a kde tento obraz visel po staletí.
Přepis (2:17)

Než se podíváte na cokoli jiného, dojděte k pravému dolnímu rohu obrazu, postavte se těsně ke zdi a podívejte se zpátky podél jeho povrchu. Šedá šmouha na podlaze mezi oběma muži se složí v lidskou lebku. Tomu se říká anamorfóza: obraz natažený v jedné ose, který dává smysl jen z jednoho místa v sále. Holbein ukryl připomínku smrti do portrétu dvou mladých diplomatů na vrcholu kariéry.

Vlevo stojí Jean de Dinteville, vyslanec francouzského krále Františka Prvního. Vpravo jeho přítel Georges de Selve, biskup z Lavauru. Oběma bylo něco přes dvacet. Píše se rok 1533, nejhorší možný rok pro francouzského diplomata v Londýně. Papež odmítal prohlásit manželství Jindřicha Osmého s Kateřinou Aragonskou za neplatné, a tak se Jindřich s Annou Boleynovou oženil i tak a postavil se do čela vlastní církve. Dinteville zastupoval svého krále na svatbě, musel zůstat v Londýně na korunovaci a pak na narození malé Alžběty v září a domů psal, že je ten nejmelancholičtější, nejunavenější a nejunavující vyslanec, jakého kdy kdo viděl. Jeho přítel byl v Londýně jen od dubna do června a to mu zvedlo náladu. Tenhle obraz je zčásti záznamem těch týdnů.

Regál mezi nimi je zašifrovaná úvaha. Na horní polici leží přístroje k měření času, výšky a polohy hvězd, takové, jaké vyráběl Jindřichův dvorní astronom Nicholas Kratzer. Na spodní polici se věci kazí. Jedna struna loutny je přetržená. V koženém pouzdře jsou čtyři flétny místo pěti, takže se na ně nedá hrát souzvučně. Učebnice aritmetiky leží otevřená, s vloženým úhelníkem, na straně o dělení. Zpěvník je luterský a Holbein schválně ukázal dvě strany, které ve skutečné knize nenásledují po sobě. Nesvár, dělení, rozpadající se kontinent, vyložené jako zboží ve výloze.

Na glóbu dole najdete Polisy, osadu asi dvě stě kilometrů jihovýchodně od Paříže. Tam stál Dintevillův zámek a tam tento obraz visel. Inventář z ledna 1589 ho zaznamenává v tamním velkém sále.

Ještě jedna věc, vlevo nahoře. Zelený damaškový závěs je odhrnutý o pár centimetrů a za ním visí stříbrný krucifix, skoro neviditelný. Holbein své obrazy signoval jen zřídka. Tenhle podepsal a datoval na mramorové podlaze, propracovaněji než cokoli jiného, co po sobě zanechal, což naznačuje, že věděl, co vytvořil. Národní galerie ho koupila v roce 1890.

Zastávka 4 z 5 · Sál 38, úroveň 2

Poprava lady Jany Greyové

Paul Delaroche · 1833 · Olej na plátně, 246 × 297 cm

Všimněte si

  • Sláma u spodního okraje plátna. Je to nejsvětlejší věc na podlaze a leží tam, aby nasákla krví.
  • Ruce. Janiny tápou dopředu, ruce sira Johna je vedou a kat drží sekeru volně u boku, jinak než na skice z roku 1832.
  • Nikdo se na vás nedívá. Dvě ze tří žen se odvrátily nebo nevidí, takže jedinými svědky v sále jsou dva muži a ten, kdo stojí tam, kde vy.
  • Hroty halapartn vojáků, které se zvedají ze schodiště za pódiem, mezi sirem Johnem a katem.
Přepis (2:40)

Sláma u spodního okraje tohoto plátna je to nejsvětlejší na celé podlaze a leží tam proto, aby nasákla krví. Mezi ní a vámi nestojí vůbec nic.

Lady Jana Greyová byla v červenci 1553 devět dní anglickou královnou, po smrti Eduarda Šestého, dokud ji nesesadila strana, která podporovala jeho katolickou nevlastní sestru Marii Tudorovnu. Byla souzena pro velezradu a sťata na Tower Green dvanáctého února 1554. Bylo jí sedmnáct.

Paul Delaroche maluje vteřinu před tím. Se zavázanýma očima ztratila špalek a hledá ho po hmatu, a šedovlasý muž s kožešinovým límcem, který jí vede ruce, je sir John Brydges, zástupce velitele Toweru. Delaroche uvedl svůj pramen v katalogu Salonu: knihu o protestantských mučednících vytištěnou roku 1558, v níž se Jana ptá: co mám dělat? kde je špalek?

Skoro nic jiného tu nesedí. Popravili ji venku, ne v klenutém kamenném interiéru. Delaroche místo toho postavil jeviště. Mělký stupeň, postavy v životní velikosti, tvrdé divadelní světlo a malba tak hladká, že v ní nenajdete jediný tah štětcem. Paříž třicátých let devatenáctého století byla plná panoramat, dioramat a živých obrazů, tedy herců, kteří v barevném světle drželi nehybnou pózu, a on je viděl všechny. Modelkou pro Janu byla nejspíš mademoiselle Anaïs, herečka Comédie-Française, se kterou měl milostný poměr.

Sledujte, co dělají ruce, protože do nich vložil cit. Janiny ruce tápou dopředu. Ruce sira Johna vedou. Kat drží sekeru volně u boku a dívá se dolů. Na akvarelu z roku 1832 byl ten muž podsaditější, nesl široký meč a prostě čekal, až to bude mít za sebou; Delaroche vyměnil zbraň a zjemnil tvář. Všimněte si také, že se na vás nikdo na obraze nedívá a že obě ženy vlevo se otočily ke zdi nebo nevidí, takže jedinými svědky jsou ti dva muži a ten, kdo stojí tam, kde stojíte vy.

Salon roku 1834 si obraz zamiloval. Davy se shromažďovaly a tlačily dopředu, aby byly blíž. Kritici ho označili za divadelní a obvinili Delaroche, že kompozici převzal z anglické rytiny. Pak obraz zmizel. Celá desetiletí se věřilo, že zanikl, když Temže v roce 1928 zaplavila Tate Gallery. V roce 1973 procházel kurátor Tate Christopher Johnstone plátna poškozená touto povodní kvůli knize o malíři Johnu Martinovi. Jedno z nich rozvinul a našel v něm srolovaný druhý obraz. Martinův obraz byl zničený. Delarochův byl v dobrém stavu. Přišel sem, v roce 1975 se vrátil na stěnu a od té doby patří k obrazům, před kterými se v budově zastaví nejvíc lidí.

Zastávka 5 z 5 · Sál 40, úroveň 2

Válečná loď Temeraire

Joseph Mallord William Turner · 1839 · Olej na plátně, 90,7 × 121,6 cm

Všimněte si

  • Levý horní roh. Na opačné straně oblohy než zapadající slunce už vyšel tenký srpek měsíce.
  • Černý komín remorkéru, který stojí před stěžněm místo za ním, takže saze letí dozadu přes lanoví válečné lodi. Žádný kolesový remorkér takhle postavený nebyl.
  • Tmavá bóje v pravém dolním rohu. Dává řece měřítko a vyvažuje bílý kotouč slunce.
  • Mraky kolem slunce, kde je barva nanesená tak hustě, že vystupuje z plátna.
Přepis (2:14)

Skoro nic z toho, co máte před sebou, není pravda, a Turner to věděl, když to maloval.

Vlečená loď je Temeraire, třípalubová řadová loď s devadesáti osmi děly, postavená ze dřeva více než pěti tisíc dubů, která se v roce 1805 u Trafalgaru postavila mezi francouzská děla a Nelsonovu Victory. V roce 1838 jí chybělo pět dní do čtyřiceti let, kotvila u Sheernessu jako zásobovací loď a cenu už měla jen díky svému dřevu. V červnu nařídila admiralita její prodej. Námořnictvo z ní sundalo stěžně, ráhna a všechno, co se dalo ještě použít, takže po Temži nahoru plul prázdný trup, který za pět tisíc pět set třicet liber koupil John Beatson, šrotař lodí z Rotherhithe. Dvěma najatým parním remorkérům trvalo asi dva dny, než ji tam dovlekly, a šestého září 1838 přirazila k nábřeží šrotovny.

Turner to téměř jistě neviděl na vlastní oči. Možná nebyl ani v zemi. Scénu poskládal z novinových zpráv a pak ji vylepšil.

Trupu, který už žádné stěžně neměl, je vrátil, se svinutými plachtami a zčásti s lanovím. Přemaloval loď z černé a žluté na bílou a zlatou, takže pluje po řece jako vlastní duch. Ze dvou remorkérů udělal jeden. A černý komín remorkéru přesunul před stěžeň, takže saze letí dozadu přes lanoví válečné lodi. Doslovně uvažující diváci na chybu hned upozornili, a když ji pak jeden rytec na rytině opravil, Turner zuřil.

Pak slunce. Loď plující po Temži proti proudu míří na západ, takže zapadající slunce nemůže být za ní na východě. Strhla se kvůli tomu živá debata v dopisech čtenářů deníku The Times. Turner dal světlo tam, kam chtěl, a kolem slunce ho nanesl tak hustě, že barva místy vystupuje z plátna. Podívejte se do levého horního rohu: na druhé straně oblohy už vyšel tenký srpek měsíce.

Vystavil obraz v roce 1839 v Královské akademii se dvěma verši upravenými podle Thomase Campbella: vlajka, jež vzdorovala bitvě i větru, už jí nepatří. A opravdu, na Temeraire nevlaje žádná vlajka, zatímco malý remorkér nese svou bílou obchodní vlajku vysoko. Turner odmítal všechny nabídky, říkal obrazu svůj miláček a nechal si ho až do své smrti v roce 1851. Národu připadl s Turnerovým odkazem a patřil k prvním dílům z něj, která byla vystavena. V roce 2005 ho rozhlasová anketa vyhlásila nejoblíbenějším obrazem Britů a od roku 2020 je na rubu dvacetilibrové bankovky.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Chiaro zná i zbylý tisíc obrazů tady v budově.

Webová stránka unese pět obrazů. Aplikace žádný takový limit nemá: vyfoťte jakýkoli obraz na kterékoli stěně galerie, od sienského oltářního obrazu po Monetovy lekníny, a Chiaro vám řekne, na co se díváte, a bude odpovídat na otázky, dokud tam stojíte.

Odkud je vidět ta lebka?Proč je slunce na špatné straně?Je těhotná, nebo není?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Trafalgar Square, London WC2N 5DN. Všichni vcházejí přes křídlo Sainsbury (Sainsbury Wing), které je obrácené do náměstí, na rohu Pall Mall a Whitcomb Street. Všechny tašky procházejí detektorem kovů a kufry na kolečkách dovnitř nesmějí.

Nejbližší stanicí je Charing Cross, asi 200 metrů odtud, na linkách Bakerloo a Northern, s nádražím dálkových vlaků nad ní. Na Leicester Square na linkách Northern a Piccadilly je to pěšky zhruba stejně daleko. Pro bezbariérový přístup galerie doporučuje Tottenham Court Road (linky Central, Northern a Elizabeth) nebo Westminster (Jubilee, District a Circle). Autobusy zastavují u Saint Martin's Place, na Trafalgar Square a u nádraží Charing Cross.

02

Vstupenky

  • Vstup do sbírky je zdarma a pravidelný zavírací den tu není. Otevřeno je denně od 10 do 18 hodin, v pátek do 21 hodin, kromě 24. až 26. prosince a 1. ledna.
  • Když si online zarezervujete bezplatnou vstupenku, projdete rychlejším vstupem, ale přijít bez rezervace jde také.
  • Kvůli stavebním pracím jsou zavřené sály 7, 8, 16, 17, 17a a 31 a obrazy se přesouvají. Jestli jdete kvůli jednomu konkrétnímu obrazu, ráno v den návštěvy si ověřte jeho stránku na nationalgallery.org.uk.
  • Dva z nejslavnějších obrazů galerie jsou zapůjčené: Van Goghovy Slunečnice jsou ve Filadelfii a Constablův Vůz se senem v Ipswichi. Bez ověření na žádný z nich návštěvu nestavte.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Galerie prodává prohlídku sbírkou s více než 60 zastávkami, která běží v aplikaci ve vašem vlastním telefonu a s vlastními sluchátky: pár liber, když si ji zarezervujete předem online, a o něco víc v den návštěvy; aktuální cenu najdete na nationalgallery.org.uk. Kromě toho galerie zdarma nabízí psané texty ke každému vystavenému obrazu, na svém webu i ve stejné aplikaci. Pět zastávek na této stránce nic nestojí a o všem dalším, na co telefon namíříte, vám poví aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Národní galerii v Londýně?

Tahle stránka je jedním z nich. Pět obrazů, pět nahrávek, které hrají rovnou v prohlížeči, s přepisem pod sebou a číslem sálu nahoře, a u vchodu nic nestahujete. Mimo těchto pět vám aplikace Chiaro poví o kterémkoli obraze v budově podle fotky, kterou si před ním pořídíte.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Národní galerie?

Pět liber, když si ho zarezervujete online předem, a o dvě libry víc, když ho koupíte v den návštěvy. Má přes 60 zastávek a běží v aplikaci, takže ho posloucháte ve vlastním telefonu a sluchátka si nesete svoje. Aktuální cenu ověřte na nationalgallery.org.uk.

Kde v Národní galerii visí Portrét manželů Arnolfiniových?

V sále 52 v křídle Sainsbury, po schodech nahoru od hlavního vchodu, o sál dál než Leonardo. Sál nese anglický název Creating Illusion: Netherlandish Painting 1420 to 1480, tedy iluze v raně nizozemské malbě let 1420 až 1480. Van Eyckova deska je malá, 82 na 60 centimetrů, takže hledejte spíš hlouček lidí než velký obraz.

Kdy má Národní galerie zavřeno?

Jen 24., 25. a 26. prosince a 1. ledna. Pravidelný zavírací den nemá: otevřeno je každý den v týdnu od 10 dopoledne do 6 večer a v pátek až do 9 večer.

Je vstup do Národní galerie zdarma?

Ano. Vstup do sbírky je zdarma a vždycky byl, protože galerie sbírku spravuje pro veřejnost. Dary jsou vítány a na některé dočasné výstavy se kupují vstupenky, ale pět obrazů z této stránky uvidíte zadarmo.

Uvidím v Národní galerii Slunečnice?

Momentálně ne. Van Goghovy Slunečnice, NG3863, jsou zapůjčené do Philadelphia Museum of Art a Constablův Vůz se senem je v Ipswichi. Obvykle tu visí oba, takže než na některém z nich postavíte návštěvu, ověřte si jeho stránku na nationalgallery.org.uk.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie v Londýně.