Přejít na obsah

Rijksmuseum · Amsterdam · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Rijksmuseu,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek přímo v tomto prohlížeči, nic se neinstaluje. O kterémkoli z dalších 8 000 vystavených předmětů vám pak poví Chiaro podle fotky, kterou před ním pořídíte.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Rijksmusea.

9:41

Zimní krajina s bruslaři

Rijksmuseum, Amsterdam

0:00 2:00
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl, jedno patro, jeden okruh. Začíná v sále 2.6 u dvou set lidí na ledě uprostřed malé doby ledové, pokračuje do sálu 2.20 k domečku pro panenky, který stál tolik co dům u kanálu, zastaví se v Čestné galerii u Asselijnovy labutě a Vermeerovy Uličky a končí v Sále Noční hlídky, kde Rembrandta restaurují za sklem přímo před vašima očima. Poslech trvá asi dvanáct minut; chůze záleží jen na tom, jak dlouho vás Noční hlídka podrží, ale když přijdou davy, čtyřicet minut je rozumný odhad.

Katalogové údaje, datace, rozměry a názvy sálů pocházejí z online sbírky Rijksmusea a každý z nich má oporu i v druhém zdroji; patra odpovídají plánku, který muzeum nabízí ke stažení. Sály se mění. Pokud tabulka na zdi tvrdí něco jiného než tato stránka, platí znění muzea; napište nám a my svůj text opravíme.

Zastávka 1 z 5 · Sál 2.6, patro 2

Zimní krajina s bruslaři

Hendrick Avercamp · asi 1608 · Olej na dřevě, 77,3 × 131,9 cm

Všimněte si

  • Levý dolní roh, kde vrány a pes žerou koně, který umrzl, ve stejné velikosti a ve stejném světle jako společnosti bruslařů.
  • Lidé, kteří pracují, místo aby se bavili: postavy, které táhnou a tlačí náklady po ledě, protože zamrzlá řeka se stala cestou.
  • Kostel s věžičkou úplně vlevo nad střechami, který přihlíží, jak se celé městečko baví.
  • Vtipy, které vám muzeum samo radí hledat: muž, který uklouzl, holý zadek, páry bruslící zavěšené do sebe.
Přepis (2:00)

Dejte tomuhle obrazu chvíli, než se rozhodnete, co to je. Deska je přes metr třicet široká a je na ní skoro dvě stě lidí.

Hendrick Avercamp ho namaloval kolem roku 1608 olejem na dřevo a úhel pohledu umístil vysoko, jako byste stáli na střeše na okraji vesnice. To je ten tah, díky kterému celý obraz funguje. Odsud shora není nic hlavním námětem a obraz se mění v přehled všeho, co dělá celé městečko, když zamrzne voda.

Muzeum ve svém popisu tuhle směs pečlivě vystihuje. Na ledě jsou stovky lidí, píše, většina pro zábavu, jiní pracují z tíživé nutnosti. Máte před sebou obojí. Jsou tu páry, které bruslí zavěšené do sebe, a děti, kterým ujíždějí nohy, a jsou tu lidé, kteří táhnou a tlačí náklady po ledě, protože na pár týdnů je zamrzlá řeka cestou.

Teď přejděte do levého dolního rohu. Vrány a pes žerou zdechlinu koně, který umrzl. Avercamp ho dal do stejného obrazu jako společnosti bruslařů, do stejného světla, ve stejné velikosti, a nijak to nekomentoval.

Malíře stojí za to poznat. Hendrick Avercamp se narodil v Amsterdamu v roce 1585 a zemřel v Kampenu v roce 1634. Byl němý a nejspíš hluchý a říkalo se mu de Stomme van Kampen, Němý z Kampenu. Učil se v Amsterdamu u portrétisty Pietera Isaacsze, v roce 1608 se přestěhoval do Kampenu a stal se prvním nizozemským malířem, který se specializoval na sníh. Zanechal asi sto obrazů a prodával i kresby kolorované akvarelem, které si sběratelé vlepovali do alb.

Počasí si nevymýšlel. Avercamp se narodil do jednoho z nejchladnějších úseků období, kterému dnes říkáme malá doba ledová, a tento obraz patří k zimě z roku 1607 na rok 1608, kdy voda zamrzla tak pevně, že unesla celé městečko.

Ještě dvě věci. Stránka muzea věnovaná tomuto obrazu vás vybízí, abyste hledali muže, který uklouzl, holý zadek a páry bruslící spolu, takže vtipy mají oficiální požehnání. A zimní scény se prodávaly tak dobře, že je Avercamp maloval i v létě.

Zastávka 2 z 5 · Sál 2.20, patro 2

Domeček pro panenky Petronelly Oortmanové

Neznámý tvůrce, Amsterdam · asi 1686 – asi 1710 · Dubová skříň dýhovaná želvovinou a cínem, 255 × 190 × 78 cm

Všimněte si

  • Pokoj vlevo dole se stěnami plnými řad modrobílého nádobí. Porcelán se objednával z Číny.
  • Postel s červenými závěsy uprostřed vpravo. Jeden z devíti pokojů je pokoj šestinedělky, kde čerstvá matka celé týdny přijímala návštěvy.
  • Stěna pokoje uprostřed vlevo: malovaná krajina, provedená se vší vážností, v pokoji velkém jako krabice od bot.
  • Samotná skříň: dub dýhovaný želvovinou a cínem, na osmi vyřezávaných nohách se závitnicemi, s prosklenými dvířky, která se otevírají jako okna.
Přepis (2:22)

Vypadá jako vitrína na prohnutých nohách a přesně tím také je: dub dýhovaný želvovinou a cínem, s prosklenými dvířky, která se otevírají jako okna. Za nimi je devět pokojů, tři krát tři, zařízených do poslední lžičky.

Tohle nikdy nebyla hračka. V Amsterdamu sedmnáctého století byl takový domeček pro panenky projektem dospělé ženy a měl ukazovat bohatství a vkus. Petronella Oortmanová se narodila v Amsterdamu v roce 1656, už jako bohatá vdova se v roce 1686 provdala za obchodníka s hedvábím Johannese Brandta a do této skříně přidávala další věci dvacet čtyři let, zhruba do roku 1710. Zemřela v roce 1716.

A tady je číslo, které změní to, na co se díváte. Muzeum samo říká, že domeček stál tolik co skutečný dům u kanálu. Jeho hodnota se odhadovala na dvacet až třicet tisíc guldenů, tedy na cenu domu u jednoho z amsterdamských kanálů. Když se na něj v roce 1718 přijel podívat německý cestovatel Zacharias von Uffenbach, označil ho za nejcennější domeček pro panenky v Evropě.

Stál tolik, protože Petronella zaměstnala desítky odborníků, z nichž každý jinak dělal své řemeslo ve skutečné velikosti: řezbáře, košíkáře, stříbrníky, skláře. Porcelán se objednával z Číny. V kuchyni byla tekoucí voda a funkční fontána a v knihovně stojí osmdesát tři knihy vázané v kůži.

Podívejte se na pokoj vlevo dole se stěnami plnými řad modrobílého nádobí. Podívejte se na postel s červenými závěsy uprostřed vpravo: jeden z devíti pokojů je pokoj šestinedělky a své místo si zasloužil proto, že žena v sedmnáctém století mohla po porodu strávit v posteli až šest týdnů a přijímat přitom návštěvy. Pak se podívejte na stěnu pokoje uprostřed vlevo. Je to celá krajina, namalovaná přímo na zeď pokoje velkého jako krabice od bot. Willem Frederiksz van Royen vymaloval herní pokoj, Johannes Voorhout pokoj s tapisériemi a obrázky v dětském pokoji jsou skutečné obrazy Cornelise Dusarta.

Chybějí lidé. Byla tu rodina voskových panenek a jejich šaty od padesátých let dvacátého století postupně mizí. Zbyla jedna panenka: miminko s voskovým obličejem a ručkami, v křestních šatech z růžového a modrého hedvábí.

Víme, co zmizelo, protože v roce 1710 Jacob Appel namaloval portrét této skříně. Jeho obraz zachycuje i žluté závěsy, které před ní kdysi visely, takže se zataženými závěsy vypadala celá věc jako postel s nebesy. Nizozemský stát domeček koupil v roce 1821 a Rijksmuseum ho převzalo v roce 1875.

Zastávka 3 z 5 · Čestná galerie, patro 2

Ohrožená labuť

Jan Asselijn · asi 1650 · Olej na plátně, 144 × 171 cm

Všimněte si

  • Pes vlevo dole, malý a napůl ve vodě. Celý obraz je o něm a většina lidí ho nikdy nenajde.
  • Slova de viand van de staat, „nepřítel státu“, bledými písmeny vlevo nad hlavou psa.
  • Slova de raad-pensionaris, „velký pensionář“, nízko mezi labutíma nohama.
  • Vejce u pravého okraje s nápisem Holland: to je slovo, kterým se věta z ostatních dvou nápisů uzavírá.
Přepis (2:12)

Labuť v životní velikosti, křídla nahoře, zobák otevřený, se dere ven z plátna širokého 171 centimetrů. Je to nejhlučnější dílo v Čestné galerii. Jan Asselijn ji namaloval kolem roku 1650 a podepsal malým monogramem vpravo dole.

Na první pohled se tu neděje nic složitého. Labuť velká brání hnízdo před psem. Pes je ta část, kterou většina lidí přehlédne: úplně vlevo dole, napůl ve vodě, malý, skoro odplouvá z obrazu.

Teď hledejte nápisy, protože z tohohle ptáka někdo udělal politický plakát. Nízko mezi labutíma nohama jsou bledými písmeny nizozemská slova de raad-pensionaris, velký pensionář. Vlevo nad hlavou psa: de viand van de staat, nepřítel státu. A na vejci u pravého okraje jediné slovo: Holland.

Přečtěte si ty tři nápisy a obraz se promění v karikaturu. Johan de Witt byl v letech 1653 až 1672 velkým pensionářem Holandska, což z něj v praxi dělalo hlavu Nizozemské republiky. Tady je on tou labutí, která brání národ před nepřáteli, a v roce 1800 už byl tento výklad ustálený: aukční katalog z toho roku popisoval obraz jako alegorii velkého pensionáře de Witta.

Jenže Asselijn nic z toho myslet nemohl. Zemřel v roce 1652, dvacet let před událostí, která z de Witta udělala mučedníka. V roce 1672, kterému Nizozemci dodnes říkají Rampjaar, rok katastrofy, kdy s republikou současně válčila Anglie i Francie, zabil dav de Witta a jeho bratra Cornelise u věznice Gevangenpoort v Haagu a jejich těla pověsil nahá a hlavou dolů na veřejnou šibenici. Toto muzeum vlastní malý obraz té scény, připisovaný Janu de Baenovi. Visí v sále 2.18.

Nápisy na této labuti přibyly ještě později. Podle dnešního názoru byly připsány v padesátých letech osmnáctého století, během pamfletové války o de Wittovu pověst, osmdesát let po jeho smrti. Někdo chtěl spor rozhodnout, a tak napsal něco na obraz.

Ještě jedna věc, a je to důvod, proč je toto plátno vůbec v téhle budově. Muzeum eviduje nákup k 11. červnu 1800. Obchodník s uměním Cornelis Sebille Roos ho koupil za sto guldenů pro Nationale Konst-Gallery v Haagu a je to první doložená akvizice této sbírky. Vermeerovy obrazy, Rembrandt na konci této chodby, milion předmětů v depozitářích: to všechno přišlo až po rozzlobené labuti.

Zastávka 4 z 5 · Čestná galerie, patro 2

Ulička

Johannes Vermeer · asi 1658 · Olej na plátně, 54,3 × 44 cm

Všimněte si

  • Žena v otevřených dveřích vpravo, skloněná nad šitím, a druhá žena vzadu v průchodu za zelenými vrátky, skloněná nad neckami.
  • Dvě děti, které dřepí na chodníku před lavicí zády k vám a hrají si s něčím, co nevidíte.
  • Signatura I V MEER vlevo dole, pod oknem domu úplně vlevo.
  • Zeď: červený okr a kraplak v cihlách, vápno přes praskliny, azurit a olovnato-cíničitá žluť v zelených okenicích.
Přepis (1:58)

Cihlová zeď, dvoje dveře, pruh šedého nebe a nic se neděje. Padesát čtyři krát čtyřicet čtyři centimetrů. Vermeer namaloval vnější svět Delftu místo interiéru, pokud víme, jen třikrát, a jeden z těch obrazů se ztratil. Tohle je jeden ze dvou, které se dochovaly.

Začněte u lidí, protože jsou tu čtyři a nikdo z nich nepózuje. V otevřených dveřích vpravo se žena sklání nad šitím. Zelenými vrátky uprostřed, vzadu v průchodu, je vidět druhá žena skloněná nad neckami. Na chodníku před lavicí dřepí dvě děti, zády k vám, a hrají si s něčím, co nevidíte.

Tři sta let nikdo nevěděl, kde to je, a to, jak se to našlo, je lepší než samotná odpověď. Delft vybíral od majitelů domů poplatek za úsek nábřeží před jejich pozemkem a rejstřík z roku 1667 uvádí přesnou šířku každého domu u každého kanálu. V roce 2015 historik umění Frans Grijzenhout změřil fasády na obraze, prošel rejstřík a dospěl k ulici Vlamingstraat, k dnešním číslům 40 a 42.

Pak přišel druhý objev. Dům vpravo patřil Vermeerově tetě, Ariaentgen Claes van der Minne, která v něm prodávala dršťky. Průchodu vedle se v okolí říkalo Penspoort, Dršťková brána. Vermeerova matka a sestra bydlely u stejného kanálu, šikmo naproti. Tohle tedy není malebné zákoutí, které by šel hledat. Je to výhled ze zápraží příbuzné, u kanálu, kde bydlela polovina jeho rodiny.

Přistupte blízko k levému dolnímu rohu, pod okno domu úplně vlevo, a najdete signaturu: I V MEER.

Už samotná zeď stojí za ten čas. Cihly jsou vystavěné z červeného okru a kraplaku, vápenný nátěr je zalátaný přes praskliny, zelené okenice jsou azurit smíchaný s olovnato-cíničitou žlutí a šedé nebe nad střechami je olovnatá běloba s přírodním ultramarínem, tedy rozemletým lapisem lazuli, vynaloženým tady na zamračené odpoledne nad obyčejnou ulicí.

Rijksmuseum tento obraz nekoupilo. Dostalo ho darem v červenci 1921 od H. W. A. Deterdinga z Londýna.

Zastávka 5 z 5 · Sál Noční hlídky, patro 2

Noční hlídka

Rembrandt van Rijn · 1642 · Olej na plátně, 379,5 × 453,5 cm

Všimněte si

  • Skleněná komora Operace Noční hlídka a restaurátoři uvnitř, kteří snímají lak z povrchu, zatímco tam stojíte.
  • Dívka ve zlatém vlevo od kapitána, s mrtvou slepicí u pasu, drápy dolů. Drápy jsou znakem arkebuzírů.
  • Štít namalovaný v pozadí kolem roku 1715 se jmény mužů, kteří za obraz zaplatili.
  • Pes vpravo dole za bubeníkem, kterého výzkum během restaurování vystopoval k ilustraci Adriaena van de Venne.
Přepis (3:13)

První, co máte před sebou, není obraz. Je to skleněná komora a v ní pracující lidé. Tohle je Operace Noční hlídka, největší výzkumný a restaurátorský projekt, jaký kdy byl věnován jedinému Rembrandtovu obrazu. Po pěti letech zkoumání začalo samotné restaurování a restaurátoři s mikroskopickou přesností snímají z povrchu starý lak, veřejně, před vašima očima.

Teď obraz. Tři sta sedmdesát devět a půl centimetru na výšku, čtyři sta padesát tři a půl na šířku, třicet čtyři postavy. Rembrandt ho dokončil v roce 1642 pro velký sál Kloveniersdoelen, sídla arkebuzírů, jedné z rot amsterdamské občanské gardy, která byla městskou milicí i policií. Skupinové portréty takových rot byly obvykle řady mužů, kteří se dívají na vás. Rembrandt jako první namaloval takový, na kterém každý něco dělá. Kapitán v černém s červenou šerpou je Frans Banninck Cocq. Poručík ve žlutém s bílou šerpou je Willem van Ruytenburch. Kapitán mu říká, ať dá rotě povel k pochodu, a celý dav se kolem toho jediného pokynu řadí do útvaru.

Zaplatilo osmnáct mužů, zhruba po sto guldenech, dohromady tisíc šest set, a jejich jména byla kolem roku 1715 namalována na štít v pozadí. Bubeník úplně vpravo neplatil. Byl na ten den najatý a Rembrandt ho tam dal zadarmo.

Dvě věci, které o tomhle obraze ví každý, jsou omyl. Není to noční scéna. Obraz strávil většinu svého života pod tmavnoucím lakem, odtud jméno, a ten lak byl odstraněn ve čtyřicátých letech dvacátého století. A není to celý obraz. V roce 1715 byl převezen na radnici na náměstí Dam a ze všech čtyř stran oříznut, aby se vešel na stěnu, kterou dostal, mezi dvoje dveře. Zmizely dvě postavy vlevo, spolu s horní částí oblouku, balustrádou a hranou schodu, a odříznuté pruhy se ztratily. V roce 2021 muzeum chybějící pruhy zrekonstruovalo podle malé kopie ze sedmnáctého století od Gerrita Lundense a pomocí neuronové sítě vycvičené na Rembrandtově vlastním rukopisu štětce a tři měsíce vystavovalo obraz celý.

Byl napaden třikrát. V roce 1911 se na něj vrhl nezaměstnaný švec s nožem a zastavil ho tvrdý lak. V roce 1975 nezaměstnaný učitel Wilhelmus de Rijk rozřezal plátno nožem na chleba klikatými řezy, z nichž některé byly třicet centimetrů dlouhé. V roce 1990 ho jeden muž postříkal kyselinou a škodu opět zachytil lak. Za druhé světové války byl obraz navinut na válec a ukryt, od roku 1939 nejprve v bunkrech u pobřeží, od roku 1942 pak v jeskyni uvnitř vrchu Sint-Pietersberg u Maastrichtu.

Dvě věci, které stojí za to najít, než odejdete. Vlevo od kapitána, ve zlatém, stojí dívka s mrtvou slepicí zavěšenou u pasu. Drápy jsou znakem clauweniers, tedy arkebuzírů, a stejný tvar měl i pitný roh roty; muzeum ji nazývá maskotem. A vpravo dole, za bubeníkem, je pes. Výzkum během restaurování ho vystopoval k ilustraci Adriaena van de Venne, což znamená, že ho Rembrandt okopíroval z knihy.

Poslední fakt, který překvapí většinu lidí v tomto sále. Rijksmuseum Noční hlídku nevlastní. Na popisce stojí: zápůjčka města Amsterdam. Město obraz muzeu půjčuje od roku 1808 a na papíře je to pořád obraz Amsterdamu, který tu visí na základě dohody.

Nezávislý průvodce · Chiaro

I ostatních 8 000 předmětů má svého průvodce.

Tahle stránka končí u pěti. Aplikace ne. Namiřte telefon na delftský džbán, model lodi, stříbrnou krabičku nebo obraz, jehož popisek má dva řádky, a Chiaro vám vysvětlí, co je to za předmět a proč si ho muzeum ponechalo, a bude pokračovat, dokud budete mít otázky.

Proč se jmenuje Noční hlídka?Co znamenají slova na labuti?Čí je tahle ulička?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Museumstraat 1, 1071 XX Amsterdam, v muzejní čtvrti. Vchodem se dostanete do Atria, kde je informační pult a bezplatná šatna; všech pět zastávek je nahoře, v patře 2.

Linka metra 52 jezdí z Amsterdam Zuid nebo z hlavního nádraží (Centraal Station) do stanice Vijzelgracht, odkud je to k muzeu necelých deset minut pěšky. Z Amsterdam Zuid, z hlavního nádraží i z Amsterdam Amstel zastavuje kousek od muzea několik tramvajových linek. Z parkoviště P+R u stadionu ArenA jeďte metrem do Weesperplein a pak tramvají 7 do zastávky Spiegelgracht.

02

Vstupenky

  • Zarezervujte si čas vstupu. Potřebuje ho každý návštěvník, i držitelé karty Museumkaart; bez rezervace mohou vstoupit jen Přátelé muzea a držitelé průkazu ICOM nebo ICOMOS. Muzeum doporučuje koupit vstupenky online, abyste měli jistotu, že dostanete čas, který chcete; omezený počet vstupenek se prodává i u vchodu, dokud nedojdou.
  • Zavírací den nemá. Rijksmuseum je otevřené každý den v roce od 9 do 17 hodin, i o svátcích.
  • Rada samotného muzea proti davům: přijďte před 11. hodinou dopoledne nebo po půl čtvrté odpoledne; nejklidnější dny jsou úterý a středa.
  • Dospělí platí 25 € a každý do 18 let včetně má vstup zdarma. V celé budově se platí jen kartou, tak si ji vezměte s sebou.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastním průvodcem muzea je bezplatná aplikace Rijksmusea: najdete v ní audioprohlídky Rijksmusea v jedenácti jazycích, od nizozemštiny a angličtiny po ukrajinštinu a mandarínskou čínštinu, a k tomu interaktivní plánek; tytéž prohlídky si můžete půjčit u multimediálního pultu, pokud nechcete používat vlastní telefon. Tato stránka je také zdarma, pokrývá pět děl a pod každou nahrávkou uvádí celý text.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Rijksmuseu zdarma?

Tahle stránka je jeden takový. Dostanete pět děl, ke každému nahrávku, která hraje v prohlížeči, aniž byste cokoli stahovali, a navíc u každého díla sál a celý text. Na zbytek budovy je zdarma i vlastní aplikace Rijksmusea a aplikace Chiaro vám řekne příběh jakéhokoli předmětu, který vyfotíte.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Rijksmusea?

Aplikace je zdarma. Rijksmuseum nabízí své audioprohlídky ve vlastní aplikaci, v jedenácti jazycích včetně angličtiny, spolu s interaktivním plánkem, a stáhnout si ji můžete ještě před příjezdem. Tytéž prohlídky si lze za poplatek půjčit i na přístroji u multimediálního pultu muzea. Samostatnou audioprohlídku k dočasné výstavě si při rezervaci můžete přikoupit za 6,50 € na osobu.

Kde v Rijksmuseu najdu Noční hlídku?

V Sále Noční hlídky v patře 2, přímo na konci Čestné galerie, která byla postavena tak, aby v něm vyústila. Obraz je teď ve skleněné komoře Operace Noční hlídka, kde z něj restaurátoři před zraky návštěvníků snímají starý lak.

Který den je Rijksmuseum zavřené?

Žádný. Muzeum je otevřené každý den v roce, i o svátcích, od 9 do 17 hodin. Obchod, kavárna a zahrady mají otevřeno do 18 hodin.

Kolik stojí vstup do Rijksmusea?

25 € pro dospělé a zdarma pro každého do 18 let včetně. Držitelé karet Museumkaart, I amsterdam City Card a ICOM a členové spolku Vereniging Rembrandt mají vstup zdarma; držitelé karet CJP a EYCA platí polovinu. Každý si musí zarezervovat čas vstupu a muzeum doporučuje nákup online; omezený počet vstupenek se prodává i u vchodu, dokud nedojdou. Platí se kartou, ne hotově.

Uvidím v Rijksmuseu Mlékařku?

Vermeerova Mlékařka obvykle visí v Čestné galerii, online sbírka Rijksmusea u ní ale neuvádí žádný sál, stejně jako u Syndiků soukenického cechu a Židovské nevěsty. Po příchodu se zeptejte u informačního pultu a neprocházejte kvůli tomu celou budovu. Ulička, čtvrtá zastávka na této stránce, je uvedena v Čestné galerii.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Rijksmusea.