Přejít na obsah

Musée de Cluny · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Musée de Cluny,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek, od římských lázní po šest tapiserií, a všechny hrají v této záložce. Vystaveno je asi 2 300 předmětů a o kterémkoli z nich vám Chiaro poví, stačí ho vyfotit.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée de Cluny.

9:41

Sloup převozníků

Musée de Cluny, Paříž

0:00 2:19
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 11 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Dvě podlaží, patnáct set let a pět zastávek: to je tento audioprůvodce po Musée de Cluny. Začínáte ve studené síni římských lázní, v sále 1, u Sloupu převozníků, pak přejdete do sálu 5 k judským králům a k Adamovi z Notre-Dame, vystoupáte do prvního patra k pokladu z Colmaru v sále 12 a skončíte u Dámy s jednorožcem v sále 20, jednom z posledních sálů na trase, kterou určuje samo muzeum. Všech pět nahrávek trvá dohromady asi jedenáct minut. Chůze mezi nimi zabere méně než deset minut, takže s časem na to, abyste se zastavili a dívali se, vám pět zastávek vyplní zhruba hodinu.

Každou zastávku jsme ověřili ve dvou zdrojích: v online databázi sbírek muzea, která u každého předmětu uvádí sál, a ve vnějším zdroji, Wikidatech nebo Wikipedii. Tapiserie nebo prsten mohou s krátkým předstihem odcestovat na zápůjčku, takže poslední slovo má popiska v sále, a pokud jsme v něčem pozadu, napište nám.

Zastávka 1 z 5 · Přízemí, sál 1 (frigidarium)

Sloup převozníků

Cech převozníků z Lutetie (nautae Parisiaci) · 14–37 n. l. · Vápenec, čtyři tesané bloky; blok s Jupiterem 109 × 79 × 79 cm

Všimněte si

  • Cernunnos na nejvyšším bloku: vousatá hlava s jeleními parohy, na každém parohu visí galský nákrčník a nad ní jsou vytesána písmena jeho jména. Nikde jinde ve starověkém světě není toto jméno zapsáno tak, aby o něm nebylo pochyb.
  • Sami převozníci, kteří pochodují se štíty a kopími na bloku s věnováním. Právo nosit zbraně bylo římskou výsadou a měřítkem toho, jakou váhu cech měl.
  • Zdi sálu: pásy drobných vápencových kvádříků mezi vrstvami plochých cihel, římský stavební recept, pod klenbou vysokou přes čtrnáct metrů.
  • Dvě tesané kamenné konzoly, které jsou dosud na svém místě v severní zdi frigidaria a které podle Wikipedie mají tvar lodních přídí.
Přepis (2:19)

Než se podíváte na kameny, podívejte se nahoru. Klenba nad vaší hlavou je vysoká přes čtrnáct metrů a Římané ji postavili na přelomu prvního a druhého století. Tohle bylo frigidarium, studená síň největších veřejných lázní římské Paříže, které se tehdy říkalo Lutetia. Lidé sem chodili mýt se, cvičit, nechat se ostříhat a popovídat si, a studený bazén je tu v sále dodnes. Je to jediná část těch lázní, která si uchovala plnou výšku, a muzeum vyrostlo kolem ní.

Teď čtyři tesané bloky. Jsou starší než sál. Tohle je Sloup převozníků, zhotovený mezi lety 14 a 37, za vlády císaře Tiberia, a je to nejstarší památka Paříže. Převozníci byli cech majitelů lodí a obchodníků, kteří se plavili po Seině, latinsky nautae Parisiaci, a jejich latinský nápis říká, že tento pomník veřejně postavili Jupiterovi Nejlepšímu a Největšímu a císaři.

Zní to jako loajální římská obětina, a obětina to opravdu je. Ale podívejte se, kdo další se na kámen dostal. Vedle Jupitera, Vulkána a Marta tu stojí bohové, které si Římané nepřinesli s sebou. Esus, který sekerou seká do stromu. Býk se třemi jeřáby na hřbetě, s nápisem Tarvos Trigaranus. A na nejvyšším bloku vousatá hlava s jeleními parohy, a z každého parohu visí torques, galský nákrčník. Písmena nad ní skládají jméno Cernunnos. Tento sloup je jediné místo, kde se jméno tohoto boha zachovalo bez jakýchkoli pochyb.

Na jiné straně pochodují sami převozníci se štíty a kopími. Nosit zbraně bylo výsadou, kterou udělovali Římané, a to vám říká, jak mocný tento cech byl. Je to první pařížské společenství, které známe jménem.

Sloup nezůstal stát. Ve třetím století jeho bloky rozebrali a použili je ke zpevnění hradeb na ostrově Cité, a tam ležely, dokud je dělníci kopající pod Notre-Dame počátkem osmnáctého století nenašli. Ne všechno se vrátilo: ze tří ze čtyř bloků se zachovala jen horní polovina. Celý by měl sloup asi pět metrů dvacet na výšku a nikdo s jistotou neví, v jakém pořadí byly bloky na sobě. Možných uspořádání je šedesát čtyři.

Kameny dnes vypadají světle, protože restaurátoři z nich v roce 2001 odstranili černou špínu tří staletí. Zdi kolem vás prošly vlastní restaurací v roce 2009 a ta ukázala, že omítka byla kdysi růžová, s drobnými stopami sytě modré. Představte si sál v těch barvách, se studeným bazénem plným vody: takový tenhle sál byl.

Zastávka 2 z 5 · Přízemí, sál 5 (sochy z katedrály Notre-Dame v Paříži)

Hlavy judských králů

Sochaři katedrály Notre-Dame v Paříži · První polovina 13. století · Kámen se stopami polychromie; hlava Cl. 22988 je vysoká 71 cm

Všimněte si

  • Stopy barvy na tvářích. Hlavy byly jemně malované a na několika z nich ještě uvidíte, co z barvy zbylo.
  • Vousy, kadeře a obroučky korun, vytesané s péčí, kterou nikdo na náměstí pod katedrálou nikdy nemohl uvidět.
  • Ulomené nosy a brady. To poškození je revoluce, dodnes vepsaná do kamene.
Přepis (1:47)

Každá tvář před vámi kdysi shlížela na Paříž z průčelí Notre-Dame. Přes celé západní průčelí katedrály se táhla řada dvaceti osmi korunovaných postav, vytesaných v první polovině třináctého století. Byli to judští králové, starozákonní předkové Panny Marie, umístění tam, aby ukazovali, odkud ona a její syn pocházeli.

Za revoluce je tak nikdo nečetl. Lidé uviděli na kostele dvacet osm mužů s korunami, považovali je za francouzské krále a strhli je dolů. Sochám usekli hlavy, hlavy zmizely a skoro dvě století všichni předpokládali, že je rozbili na štěrk.

Pak v roce 1977 narazili stavební dělníci na tesaný kámen. Pracovali na nádvoří městského paláce Hôtel Moreau v ulici Chaussée-d'Antin v devátém obvodu. Ze země vyšlo asi čtyři sta úlomků z Notre-Dame a mezi nimi jednadvacet králů. Zakopal je tam zřejmě Jean-Baptiste Lakanal, jehož bratr Joseph dal dům postavit. Muzeum to označuje za jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů v Paříži dvacátého století. Banka, které dům patřil, Banque française du commerce extérieur, hlavy v roce 1980 darovala muzeu a o rok později dostaly vlastní sál.

Podívejte se teď zblízka. Sochařská práce je všude pečlivá: v kadeřích vousů, ve víčkách, v obroučkách korun. A přitom tyto tváře stály na průčelí tak vysoko, že z ulice nebylo vidět nic z těch podrobností. Sochaři to udělali přesto. A hledejte barvu. Hlavy byly malované a na několika z nich stopy dodnes zůstaly.

Poškození je druhou polovinou příběhu. Chybějící nosy, uražené brady, ošoupané tváře: to jim udělala revoluce, a i to je dnes součástí toho, čím jsou.

To, na co se díváte, je tvář Notre-Dame ze třináctého století, ve výšce vašich očí. Středověcí Pařížané, kteří přecházeli náměstí před katedrálou, k ní nikdy nestáli tak blízko.

Zastávka 3 z 5 · Přízemí, sál 5 (sochy z katedrály Notre-Dame v Paříži)

Adam

Pravděpodobně Pierre de Montreuil, nebo vznikl pod jeho vedením · Kolem roku 1260 · Pařížský vápenec se stopami polychromie, výška 200 cm

Všimněte si

  • Zdvižená pravá ruka. Je to varování určené duchovním, kteří pod ním procházeli cestou do biskupského paláce.
  • Postoj: váha na jedné noze, bok vysunutý, druhá ruka spuštěná před fíkový list. Je to póza stydlivé Venuše ze starořeckého sochařství.
  • Vlasy, těsné, stočené kadeře. Je to jediná jeho část, která celá patří Paříži třináctého století.
  • Fíkový list, na kterém přetrvaly poslední stopy barvy, jež kdysi pokrývala celou postavu.
Přepis (2:13)

Ve stejném sále jako králové stojí vysoká bílá postava, a první, čeho si všimnete, je, že je nahá. Ve středověku byl akt vzácností, i když ne něčím neslýchaným, a nahý muž vysoký dva metry, vytesaný z pařížského vápence, nebylo nic, co by gotičtí sochaři dělali často.

Je to Adam, a stejně jako králové pochází z Notre-Dame, i když zevnitř stavby. Stál na vnitřní straně jižního ramene transeptu vedle portálu a měl partnerku: Evu na druhé straně dveří, dnes ztracenou. Nad nimi, na vrcholu vimperku, seděl Kristus Posledního soudu. Socha vznikla kolem roku 1260, kdy stavbu jižního transeptu vedl architekt Pierre de Montreuil. Muzeum se domnívá, že Adam by mohl být dílem jeho vlastní ruky, a přinejmenším vznikl pod jeho vedením. Vodítkem jsou fíkové listy: jejich ostrá, živá řezba odpovídá listoví na jiném jeho díle v tomto muzeu, portálu mariánské kaple z opatství Saint-Germain-des-Prés.

Podívejte se na jeho zdviženou ruku. Je to varování. Kněží, kteří se těmi dveřmi vraceli do biskupského paláce, procházeli přímo pod ním, a Adam, první hříšník, jim ukazuje na svůj pád i na Krista nad sebou, který ten pád vykoupil.

Teď se podívejte, jak stojí. Váhu má na jedné noze, druhá je uvolněná, bok se vysouvá do strany a levá ruka klesá před fíkový list. Ten postoj je antický. Je to postoj Afrodíty Knidské od Praxitela, stydlivé Venuše řeckého sochařství, a vysvětluje, proč má tento Adam v těle prohnutí, které působí skoro žensky. I tvář má v sobě něco klasického. Jen vlasy, ty těsné, stočené kadeře, jsou čistá Paříž třináctého století. Zda sochař viděl antickou sochu, nebo ji znal jen z kreseb ve skicáři, nikdo nedokáže říct.

Nebyl vždycky bílý. Celá postava byla malovaná a trochu barvy se zachovalo, hlavně na fíkovém listu. Po revoluci ho sundali a vystavili v Musée des Monuments français. Když to muzeum v roce 1816 zavřeli, dostal se do skladu kamene v Saint-Denis spolu s dalšími sochami, jejichž budovy zanikly, a teprve v roce 1887 ho poslali do Cluny. Od té doby byl dvakrát důkladně restaurován, v roce 1888 a znovu koncem sedmdesátých let dvacátého století. Varovná ruka je zdvižená už přes sedm set padesát let.

Zastávka 4 z 5 · První patro, sál 12 (umění severní Evropy ve 14. století)

Poklad z Colmaru

Různí zlatníci; snubní prsten pravděpodobně italský · 13. století – první polovina 14. století · Zlato, stříbro, smalt a drahé kameny: přes 300 mincí a asi padesát šperků. Snubní prsten je vysoký 3,5 cm

Všimněte si

  • Snubní prsten s drobounkou šestibokou stavbou nahoře: oblouky ze zlatého filigránu a smaltovaná jehlanová střecha s hebrejskými slovy mazl tov, hodně štěstí.
  • Malý šperk ve tvaru klíče, nikdy nedokončený. Kužel kovu z odlévání na něm stále drží.
  • Destičky opasku s nápisy AMOR, LIEB, HAIL a ANCH. Poslední může být Annchen, tedy Anička, žena, pro kterou opasek vznikl.
  • Brož ve tvaru čtyřlistu, osázená safíry, rubíny, granáty a perlami, „kytice z kamenů“, jakou klenotníci milovali ve třináctém a čtrnáctém století.
Přepis (2:05)

Tyhle předměty jsou drobounké: prsten vysoký tři a půl centimetru, klíček necelých pět, a pět staletí strávily ukryté ve zdi.

V roce 1863 stavební dělníci, kteří pracovali na domě ve staré židovské čtvrti Colmaru v Alsasku, otevřeli zeď a našli poklad: přes tři sta mincí a asi padesát šperků a zlatnických prací ze třináctého století, většinou z první poloviny čtrnáctého. Některé kusy nálezci nejspíš prodali dřív, než je kdokoli stačil zapsat. Většinu toho, co se zachovalo, koupilo toto muzeum v roce 1923.

Proč byl ve zdi, je temná stránka příběhu. Mezi lety 1347 a 1352 se Evropou prohnala černá smrt, vinu za ni svalili na Židy a ti byli pronásledováni ve vlně za vlnou. Poklad nejspíš patřil židovské rodině z Colmaru. Možná museli dům narychlo opustit. Pro to, co ukryli, se už nikdy nevrátili.

Najděte prsten s malou stavbou nahoře. Je to židovský snubní prsten, jeden z nejstarších známých, vyrobený pravděpodobně v Itálii kolem roku 1300. Při obřadu ho ženich dal nevěstě a ona ho nosila jen ten jeden den. Drobná stavba má šest stran, oblouky ze zlatého filigránu a jehlanovou střechu ze smaltu a znamená dvě věci zároveň: nový domov páru a jeruzalémský Chrám, který byl zničen. Na střeše hebrejská písmena tvoří slova mazl tov, hodně štěstí.

V pokladu je také malý klíček. O šabatu židovské ženy, které šly do synagogy, nesměly nosit těžké věci, a tak zamykaly své cennosti do truhel, klíče ukládaly do skříňky a klíček od té skříňky nosily jako šperk. Tento je pravděpodobně nejstarší dochovaný svého druhu a nikdy nebyl dokončen. Pořád na něm zůstal kužel kovu z odlévání a hrubé okraje nikdo nezapiloval.

A pak je tu opasek, řada drobných smaltovaných destiček, které byly kdysi našité na hedvábnou stuhu. Stojí na nich AMOR a LIEB, obojí znamená láska, pak HAIL, tedy zdraví, a ANCH, což může být zkratka jména Annchen, tedy Anička. Byl to nejspíš milostný dárek, možná svatební. Její jméno, pokud je opravdu její, přežívá ve čtyřech písmenech na opasku.

Zastávka 5 z 5 · První patro, sál 20 (Dáma s jednorožcem)

Dáma s jednorožcem

Návrh: pařížský malíř Jean d'Ypres; tkalci neznámí · Kolem roku 1500 · Šest tapiserií, vlna a hedvábí; À mon seul désir 377 × 473 cm

Všimněte si

  • Zrcadlo na tapiserii Zrak. Jednorožec se do něj dívá, ale profil, který se v něm odráží, není jeho.
  • Mládě jednorožce, kterému ještě nenarostl roh, mezi zvířaty na červeném pozadí Chuti.
  • Písmena A a I po obou stranách slov mon seul désir na stanu. Mohou to být iniciály Antoina Le Vista a jeho ženy Jacqueline.
  • Modré listy. Byly utkány zeleně a na líci žlutá složka barviva vybledla; na rubu tapiserií se zeleň zachovala.
Přepis (2:51)

Kolem dokola sálu visí šest tapiserií, všechny na stejném červeném podkladu. Na každé stojí mladá žena na modrém ostrůvku plném květin, po jedné straně lev, po druhé jednorožec, a kolem nich jsou po červené ploše rozesetí králíci, lišky, jehňata, ptáci a opice. Navrženy byly v Paříži kolem roku 1500 a jsou tím nejslavnějším, co toto muzeum vlastní.

Pět z nich představuje pět smyslů. Muzeum je čte v pořadí, v jakém středověcí autoři řadili smysly, od nejtělesnějšího po nejduchovnější. Hmat: v jedné ruce drží korouhev a druhou se lehce dotýká rohu jednorožce. Chuť: bere z misky cukrovinku, aby nakrmila papouška na své ruce v rukavici, zatímco u jejích nohou jí opička. Čich: splétá věneček z karafiátů a za ní si opička přidržuje u nosu růži. Sluch: hraje na malé varhany a služebná obsluhuje měch. Zrak: jednorožec si položil přední nohy do jejího klína a hledí do zrcadla, které dáma drží. Podívejte se na to zrcadlo pozorně. Tvář, která se v něm odráží, není tvář jednorožce.

Pak šestá, ta, kterou nikdo nedokázal rozluštit. Dáma stojí před modrým stanem. Nahoře jsou vetkána slova mon seul désir, má jediná touha, s písmenem A na jedné straně a písmenem I na druhé. Služebná jí podává otevřenou skříňku a ruce dámy jsou u náhrdelníku. Vyjímá ho, nebo ho vrací? Podle jednoho výkladu je to šestý smysl, srdce, které má nejblíž k duši. Jiný výklad čte celou sérii jako příběh dvorské lásky, v zahradě plné rostlin a zvířat, které na ni narážejí. Písmena mohou být iniciálami Antoina Le Vista a jeho ženy Jacqueline.

Erb rodu Le Viste je na každé korouhvi: červený, s modrým kosmým břevnem a třemi stříbrnými půlměsíci. Rod rychle stoupal díky pařížským soudům a chtěl, aby to všichni viděli. Objednavatelem byl buď Jean Le Viste, čtvrtý toho jména, který zemřel v roce 1500, nebo jeho mladší příbuzný Antoine. Postavy nakreslil malíř Jean d'Ypres, který iluminoval i knihy pro královnu Annu Bretaňskou. Kde je utkali, nikdo neví. V úvahu přicházejí Brusel, Tournai i samotná Paříž.

Málem se nezachovaly. Poprvé jsou doloženy v roce 1814 na zámku Boussac v departementu Creuse. V roce 1841 na ně upozornil Prosper Mérimée, inspektor historických památek, a měl obavy o jejich osud, a George Sandová psala o podivných, záhadných tapiseriích. V roce 1853 byly tři kusy popsány, jak leží srolované v koutě radnice v Boussacu a okraje jim ožírají krysy a vlhkost. Teprve v roce 1882 prodalo město celou sérii státu, za 25 500 franků. Velkou část poškozeného spodního okraje v následujících deseti letech znovu utkali. Jeden restaurátor to vzdal, poražen tím, čemu říkal nemožná červená.

Než odejdete, podívejte se na listy. Některé jsou modré. Byly utkány zeleně a na líci tapiserií žlutá složka té zeleně vybledla. Na rubu, který skoro nikdo nevidí, je zelená pořád zelená.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Musée de Cluny.

Těchto pět je jen začátek; dvaadvacet sálů nabízí mnohem víc. Vyfoťte limožský smalt, panel vitráže ze Sainte-Chapelle nebo vyřezávanou chórovou lavici a aplikace vám řekne, ze kterého kostela či opatství pochází, a pak odpoví na vaši další otázku, kterou položíte nahlas.

Proč má Cernunnos parohy?Kdo zakopal hlavy králů?Co znamená mon seul désir?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

28 rue Du Sommerard, 75005 Paříž, v Latinské čtvrti. To je vchod pro návštěvníky; 6 place Paul Painlevé, adresa, která je i na dopisech muzea, je adresa administrativní.

Stanice metra Cluny–La Sorbonne na lince 10 nese jméno muzea. Blízko jsou také Saint-Michel na lince 4 a Odéon a vlaky RER B a C zastavují ve stanici Saint-Michel–Notre-Dame. Do okolí jezdí autobusy 21, 27, 38, 47, 63, 86 a 87.

02

Vstupenky

  • Zavírací den je pondělí a k tomu tři svátky v roce: první svátek vánoční, Nový rok a 1. květen. Jinak se sály otevírají v 9:30 a zavírají v 18:15, ale pokladna končí už v 17:30, takže nenechávejte návštěvu na poslední chvíli. 24. a 31. prosince zavírá všechno dřív, v 17:00.
  • V některé čtvrteční večery má Cluny otevřeno do 21:00 a vstupenky prodává do 20:30. Data těchto večerů najdete na musee-moyenage.fr.
  • První neděli v měsíci neplatí nikdo. Mladí do 18 let neplatí nikdy a stejně tak lidé ve věku 18 až 25 let, kteří mají státní občanství země EU nebo v EU žijí déle než tři měsíce, s dokladem. Všichni ostatní si kupují vstupenku; aktuální ceny jsou na musee-moyenage.fr.
  • Cestujte nalehko: batohy a kufry, i ty v kabinové velikosti, u vchodu vracejí. Dovnitř smíte jen s malými taškami do 40 × 30 × 40 cm, nesenými v ruce nebo vpředu na těle.
  • Fotografovat pro vlastní potřebu můžete, ale bez blesku, stativu a selfie tyče.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastním průvodcem Cluny je digitální průvodce návštěvou, který si půjčíte na recepci, s trasou po mistrovských dílech, tematickými prohlídkami a prohlídkami pro rodiny ve francouzštině, ve francouzském znakovém jazyce, v angličtině a ve španělštině. Stojí 4 eura, se slevou 2 eura, a po dobu zápůjčky necháváte v zástavě doklad totožnosti. Nechcete nechávat doklady na pultu? Pětici nahrávek výše stačí váš vlastní telefon a sluchátka.

Oficiální web →

Otázky

Je v Musée de Cluny k dispozici audioprůvodce zdarma?

Ano: pět nahrávek na této stránce, od římských lázní po tapiserie s jednorožcem. Přehrávají se v prohlížeči vašeho telefonu, pod každou nahrávkou je text a nic nemusíte instalovat. Kdekoli jinde v budově namiřte fotoaparát na předmět a Chiaro vám řekne, co to je a jaký má příběh.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Musée de Cluny?

Digitální průvodce návštěvou stojí 4 eura, se slevou 2 eura. Půjčuje se na recepci proti dokladu totožnosti a je k dispozici ve francouzštině, ve francouzském znakovém jazyce, v angličtině a ve španělštině.

Kde v Musée de Cluny najdu Dámu s jednorožcem?

V patře, v sále 20, který je po tapiseriích pojmenovaný. Trasa muzea vás nejdřív provede římskými lázněmi a sály v přízemí, takže jednorožec přichází na řadu až ke konci prohlídky.

Je Musée de Cluny v pondělí zavřené?

Ano, pondělí je každý týden zavírací den a muzeum je zavřené také na první svátek vánoční, na Nový rok a 1. května. Ve zbytku týdne se dveře otevírají v 9:30 a zavírají v 18:15 a poslední vstupenky se prodávají v 17:30.

Kolik času si na Musée de Cluny vyhradit?

Pět zastávek zabere zhruba hodinu, z toho nahrávky asi jedenáct minut. Celé muzeum má dvaadvacet sálů ve dvou podlažích a pokrývá patnáct set let; na všechno doporučujeme dvě až tři hodiny.

Je Musée de Cluny po rekonstrukci znovu otevřené?

Ano. Po dlouhé rekonstrukci, která sbírky uspořádala chronologicky a přidala novou budovu pro služby návštěvníkům, se muzeum znovu otevřelo 12. května 2022.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée de Cluny.