Muzeum Carnavalet · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Muzeu Carnavalet,
pět zastávek zdarma.
Muzeum dějin Paříže v pěti nahrávkách, které si pustíte přímo z této stránky. Na zbytek z 3 800 vystavených předmětů, od malovaných vývěsních štítů po Proustovu mosaznou postel, namiřte Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Carnavalet.
Bastila v prvních dnech demolice
Muzeum Carnavalet, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Muzea Carnavalet a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 11 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Carnavalet vypráví dějiny Paříže v chronologickém pořadí a tento audioprůvodce po Muzeu Carnavalet sleduje jeho časovou osu ve dvou podlažích. Na úrovni 2 začíná v sálech Revoluce u obrazu Huberta Roberta s bouranou Bastilou, pokračuje ke Gérardově Juliette Récamierové, kde začínají napoleonské sály, a zastaví se u Lehmannova Liszta mezi romantiky. Pak sestoupí na úroveň 1, do konce devatenáctého a do dvacátého století: k tanečnímu sálu ve stříbře a sépii, který Sert vymaloval pro Wendelovy, a nakonec ke klenotnictví, které Mucha navrhl pro Fouqueta. Pět nahrávek trvá dohromady asi jedenáct minut; na chůzi a dívání si vyhraďte zhruba hodinu.
Carnavalet své sály nečísluje, proto je tu každé dílo určeno úrovní a názvem oddílu, který používá samo muzeum. Údaje o každém díle pocházejí z vlastních stránek muzea nebo z Paris Musées Collections, katalogu muzeí města Paříže, a z jednoho zdroje, který je na nich nezávislý. Pokud se nějaké dílo přestěhovalo, řiďte se popiskem muzea a napište nám, ať stránka drží krok.
Zastávka 1 z 5 · Úroveň 2, Velká francouzská revoluce, oddíl Dobytí Bastily
Bastila v prvních dnech demolice
Hubert Robert · 1789 · Olej na plátně, 77 × 114 cm
Všimněte si
- Kámen v pravém dolním rohu s vytesaným datem 20. července 1789 a podpisem H. Robert pinxit. Šest dní po dobytí.
- Samotná mohutnost věží. Robert pevnost schválně zvětšil, aby namaloval ideální zříceninu, a ne tu skutečnou.
- Vitrína naproti plátnu s klíči od Bastily, pouty a kusy zdí, a uprostřed sálu kamna ve tvaru pevnosti.
Přepis (2:07)
Ustupte od toho plátna o pár kroků a pevnost ho vyplní celé: stěna kamenných věží, u jejich paty i nahoře na hradbách se hemží drobounké postavičky. Tak velká nikdy nebyla. Hubert Robert ji zvětšil schválně. Paříž ho znala jako Robert des ruines, Roberta od zřícenin, a tu přezdívku si přivezl z Říma, kde strávil jedenáct let v okruhu kolem Piranesiho. V létě roku 1789 mu před očima vznikala největší zřícenina jeho kariéry.
Pro Pařížany znamenala Bastila jen jedno. Do roku 1785 mohl zapečetěný královský list, takzvaný lettre de cachet, bez soudu uvěznit kohokoli, kdo se znelíbil královské moci, a právě sem takoví lidé putovali. Čtrnáctého července 1789 dav pevnost dobyl. Hned druhý den bylo nařízeno ji zbořit a zakázku dostal stavitel Pierre-François Palloy.
Najděte teď velký kámen v pravém dolním rohu. Robert do něj vytesal vlastní popisek: demolice Bastily, dvacátého července 1789, namaloval H. Robert. Šest dní po dobytí. Boj vám neukazuje. Ukazuje ráno potom: dělníci už stojí na hradbách, po obloze se táhne kouř a věže jsou nasvícené jako pomník, který ví, že jeho čas vypršel. Muzeum tomu říká ideální zřícenina: dějiny proměněné v rozjímání, dokud byly kameny ještě teplé.
Obraz šel rovnou na Salon roku 1789, v katalogu pod číslem 36. Podle štítku na rubu kdysi patřil Lafayettovi a později paní de Rémusat. Společnost přátel Muzea Carnavalet ho muzeu darovala v roce 1929.
Teď se otočte. Ve vitríně naproti obrazu leží to, co zbylo ze skutečné stavby: její klíče, pouta, úlomky kamene. Palloy Bastilu nejen zbořil, ale z jejích kamenů udělal i pamětní suvenýry. Uprostřed sálu stojí kamna ve tvaru pevnosti, vyrobená v manufaktuře Olivier a později postavená pro Národní konvent v Tuilerijském paláci. Během několika let po dobytí se z Bastily stal kus nábytku.
Robert nezůstal divákem. V říjnu 1793 byl zatčen a deset měsíců strávil ve věznicích Sainte-Pélagie a Saint-Lazare, kde namaloval nejméně třiapadesát pláten. Propustili ho týden po pádu Robespierra, a to už vězení z tohoto obrazu bylo léta pryč.
Zastávka 2 z 5 · Úroveň 2, oddíl Napoleon I. (1804–1815), na začátku jeho sálů
Portrét Juliette Récamierové
François Gérard · 1802–1805 · Olej na plátně, 225 × 148 cm
Všimněte si
- Bosá chodidla na malé stoličce a tenké bílé šaty v řeckém stylu, v nichž chtěla mít portrét každá dáma z vyšší společnosti.
- Šál, jediná křiklavá barva na obraze, sklouzávající ze židle.
- Sloupy, zavěšený závěs a židle v antickém stylu: antická lázeň, pozůstatek Gérardova prvního nápadu namalovat ji, jak vystupuje z vody.
- Napoleonův polní necesér ve velké prostřední vitríně téhož oddílu.
Přepis (2:26)
Tahle část muzea začíná právě jí a těžko si představit lepší hostitelku u dveří. Juliette Récamierová, rozená Bernardová, se narodila roku 1777 a byla provdaná za bohatého bankéře, který se jmenoval Jacques-Rose Récamier. Ve svém paláci v ulici rue du Mont-Blanc, v nové čtvrti Chaussée-d'Antin, vedla salon, kde se scházeli umělci a intelektuálové hlavního města. Muzeum o ní mluví jako o středobodu společenského života v prvních desetiletích devatenáctého století.
Velmi pečlivě dbala na to, jak ji vidí veřejnost. Stála modelem Davidovi, Gérardovi, Chignardovi i sochaři Canovovi. Příběh tohoto plátna začíná u Davida. V květnu 1800 začal malovat portrét, na kterém leží na pohovce, a když se dozvěděl, že zašla i k jeho bývalému žákovi Françoisi Gérardovi, možná prostě přestal. Davidova nedokončená verze se v roce 1826 dostala do Louvru. Tohle je portrét, jaký chtěla ona.
Gérardův první nápad byl odvážnější. Chtěl ji namalovat ve stoje a nahou, jak vystupuje z lázně, a toto muzeum dodnes vlastní dvě přípravné kresby k té verzi. Nakonec ji posadil. Podívejte se, co z lázně zbylo: sloupy, závěs, který visí za ní, antická židle, které katalog říká etruská. Podívejte se na její chodidla, bosá, opřená o malou stoličku. A na šaty, bílé a tenké, střižené v řeckém stylu, v němž chtěla být namalována každá módní Pařížanka. A pak šál, jediná výrazná barva tady, stékající ze sedadla.
Byla nadšená. Nechala portrét rozmnožit jako rytinu a z jejích dopisů Gérardovi je vidět, jak úzkostlivě se o přípravnou kresbu starala. Její salon byl plný lidí, kteří neměli rádi Napoleona, a ten ji nakonec vypověděl z Paříže. V roce 1822 dala obraz pruskému princi Augustovi, muži, který ji kdysi požádal o ruku a dostal košem.
Pozdější osudy plátna jsou malou procházkou městem. V roce 1860 byl obraz koupen ve veřejné dražbě, v roce 1880 už patřil Muzeu Carnavalet, od roku 1882 visel v pracovně prefekta na pařížské radnici, v roce 1896 putoval do skladu v Auteuil, v roce 1911 se přestěhoval do Petit Palais a v roce 1934 se vrátil sem.
Typ pohovky, na které ráda odpočívala, se dodnes jmenuje rekamiér. A ve velké vitríně uprostřed tohoto oddílu leží Napoleonův vlastní polní necesér, pár kroků od ženy, kterou vyhnal.
Zastávka 3 z 5 · Úroveň 2, oddíl Paříž, hlavní město romantismu
Portrét Franze Liszta
Henri Lehmann · 1839 · Olej na plátně, 113 × 86 cm
Všimněte si
- Latina vlevo dole: AMICVS AMICO, od přítele příteli, s Lehmannovými propletenými písmeny HL, Římem a rokem 1839 římskými číslicemi.
- Co chybí. Žádný klavír, žádné noty, žádné publikum: založené ruce, černý kabát, prsten, šedá zeď.
- Portrét Marie d'Agoult nedaleko, v témže oddílu. Lehmann namaloval i Lisztovu družku.
Přepis (2:06)
Žádný klavír. To je první, čeho si na tomto portrétu všimnete: muzeum tohoto muže nazývá lvem klavíru. Žádná klaviatura, žádné noty, žádný koncertní sál. Jen mladý muž v černém kabátě, se založenýma rukama a prstenem na prstu, na pozadí holé šedé zdi, a dívá se vám přímo do očí.
Franz Liszt se narodil roku 1811, takže je mu tu dvacet sedm nebo dvacet osm. Malíř Henri Lehmann byl ještě mladší. Narodil se v Kielu, v sedmnácti přišel do Paříže studovat u Ingrese a stal se jedním z jeho nejschopnějších žáků. V roce 1838 odjel Lehmann do Říma, kde Ingres tehdy vedl Francouzskou akademii, a tam se spřátelil s Lisztem a s jeho družkou, spisovatelkou Marií d'Agoult. Namaloval je oba.
K tomuto portrétu Liszt seděl ve Ville Massimiliana ve městě Lucca a Lehmann ho dokončil v Římě. Podívejte se do levého dolního rohu a uvidíte, jak ho podepsal. AMICVS AMICO, latinsky: od přítele příteli. Pak jeho iniciály, H a L do sebe propletené. Pak Řím a letopočet římskými číslicemi, 1839. Zní to jako věnování a portrét tak i vypadá: žádné lichocení, žádné rekvizity, jen dlouhé vlasy, bledá tvář a upřený pohled.
V čisté, jasné linii poznáte Ingresovu školu. Nálada je ale čistě romantická, a proto obraz visí v této části trasy. Po revoluci roku 1830 se Paříž stala tavicím kotlem spisovatelů, hudebníků a umělců a tento oddíl shromažďuje jejich tváře: Victora Huga, romanopisce Eugèna Sua, Liszta a Marii d'Agoult, kterou Lehmann také namaloval. Najděte její portrét a dvojice bude zase spolu v jednom sále. Ve vitrínách je psací stůl Eugèna Sua a sošky sochaře Dantana.
Obraz byl vystaven na Salonu roku 1840 v Louvru. Bylo to těsně předtím, než propukla lisztománie a Lisztovy koncerty začaly po celé Evropě přitahovat fanatické davy. Do Muzea Carnavalet se dostal v roce 1942 jako dar jisté paní Ollivier.
Podívejte se ještě jednou na ruce. Za pár let se davy budou prát o to, aby je viděly hrát, a tady je malíř schoval: založené na černém kabátě, naprosto nehybné.
Zastávka 4 z 5 · Úroveň 1, mimo chronologickou trasu
Taneční sál Wendelových
José Maria Sert · 1925 · Lazury na plátkovém kovu, na překližkových panelech; celý vymalovaný sál
Všimněte si
- Královna ze Sáby vysoko na bílém slonovi, jak vede svůj dvůr na setkání s králem Šalomounem.
- Lesk. Sépiové lazury na plátkovém kovu dávají stěnám lakovaný vzhled, který se mění, jak jdete.
- Jak se malba odmítá zastavit na okrajích a pokračuje po každé ploše, stropu nevyjímaje.
Přepis (2:12)
Vejděte a stěny budou vypadat, jako by byly z kouře a kovu. Hlavně sépie a stříbro, záře, která se posouvá, když se pohnete, a pak z oparu vystoupí slon. Tohle je taneční sál, přenesený celý z jednoho soukromého paláce v Paříži, z paláce Sourdeval-Demachy, a znovu sestavený uvnitř muzea.
V roce 1925 si ho Maurice de Wendel, velký ocelářský magnát z Lotrinska, a jeho žena Andrée objednali do tanečního sálu svého pařížského paláce. Obrátili se na malíře, kterého si vysoká společnost přála právě na takovou práci. José Maria Sert byl Katalánec, který se v roce 1899 přestěhoval do Paříže, a ve dvacátých letech platil za největšího nástěnného malíře století. Za svou kariéru pokryl barvou přes sedm tisíc čtverečních metrů v kostelech, katedrálách, palácích, hotelích a veřejných budovách. Později vymaloval sál Rady Společnosti národů v Ženevě a nástěnnou malbu v Rockefellerově centru v New Yorku, objednanou jako náhradu za dílo Diega Rivery, které Nelson Rockefeller nechal zničit.
Námětem je tu královna ze Sáby. Najděte ji: jede na hřbetě bílého slona, vysoko nad celým svým dvorem, a opouští své království, aby se setkala s králem Šalomounem. Sert ji neuzavírá do rámu. Průvod se rozlévá po každé ploše, na kterou malíř dosáhl, po stěnách i stropě, takže obrazem se stává sám sál.
Teď se podívejte zblízka na povrch, protože v něm je ten pravý trik. Když byl sál v letech 2020 a 2021 restaurován, restaurátoři přišli na to, jak to Sert udělal. Položil tenký plátek elektronu, slitiny zlata a stříbra. Na něj namaloval až tři vrstvy lazury jednu přes druhou, každou přetřel hadříkem a světla zvýraznil kovovým práškem. Kov prosvítá barvou. Proto celý sál vypadá jako lakovaný a proto se zdá, že svítí zevnitř.
Palác byl prodán v roce 1981. Výzdoba připadla Muzeu Carnavalet a v roce 1989 byla znovu instalována tady, v sále navrženém speciálně pro ni. Stojí mimo chronologickou trasu muzea, takže se dá snadno minout, a o to větší odměnou je, když ji najdete. Postavte se doprostřed sálu: slon nese královnu kolem celé místnosti.
Zastávka 5 z 5 · Úroveň 1, Paříž belle époque, secesní sály
Klenotnictví Fouquet
Alfons Mucha; spolupráce: Auguste Seysses a Léon Fargue · 1901 · Řezbované dřevo, tepaný kov, vitráž a mozaika: celý interiér obchodu
Všimněte si
- Dva pávi: jeden sedí na vlysu a ocas mu visí dolů, druhý rozevírá peří před zářícím vitrážovým kotoučem za pultem.
- Mozaiková podlaha, vytvořená znovu přesně podle Muchových vlastních kreseb.
- Linie bičového švihu: asymetrické křivky, které probíhají dřevem i kovem, poznávací znamení secese.
- Hned vedle soukromá jídelna z Café de Paris, dílo Henriho Sauvage a Louise Majorella.
Přepis (1:59)
Postavte se před pult a podívejte se nahoru. Nad vámi sedí na vlysu páv a nechává svůj dlouhý ocas splývat po obložení, a přímo před vámi druhý rozevírá peří proti kotouči zářící vitráže. Tohle není sál o obchodě. Je to obchod sám, celý interiér pařížského klenotníka, převezený sem kus po kuse.
Georges Fouquet převzal otcův klenotnický podnik v roce 1895. Už tehdy spolupracoval s Alfonsem Muchou, českým umělcem, jehož plakáty se Sarah Bernhardtovou v roce 1895 zaplavily celou Paříž a přes noc ho proslavily. V roce 1899 spolu vyrobili pro samotnou Bernhardtovou náramek ve tvaru hada ze zlata a smaltu. Po velké světové výstavě roku 1900 otevřel Fouquet nový obchod v ulici rue Royale číslo 6 a interiér si objednal u Muchy. Obchod se otevřel v roce 1901.
Mucha pracoval ve třech rozměrech jen zřídka a tohle nedělal sám. Vitráže vytvořil Léon Fargue a figury sochař Auguste Seysses. Všimněte si, jak málo je tu rovného. Dřevo se kroutí, kov šplhá jako rostlina, květiny, korály a zvířata se plazí po každém panelu. Muzeum to označuje za plný rozkvět secese, s její zálibou v asymetrii a v křivce, které se říkalo bičový švih.
Teď se podívejte dolů. Mozaika pod vašima nohama byla vytvořena znovu, přesně podle Muchových původních kreseb.
Obchod dlouho nevydržel. V roce 1923 už secese vyšla z módy a Fouquet výzdobu nahradil něčím novějším. Nevyhodil ji ale. Z úcty k dílu svého přítele ji nechal kus po kuse rozebrat a uskladnit a později ji daroval Muzeu Carnavalet. Desítky let pak ležela rozebraná. V roce 1989, kdy muzeum převzalo sousední palác Le Peletier de Saint-Fargeau, byl obchod konečně znovu sestaven, současně s tanečním sálem Wendelových a s jídelnou z Café de Paris, kterou najdete hned vedle: navrhl ji Henri Sauvage a zařídil Louis Majorelle.
Tady tedy procházka končí: v klenotnictví, které bylo dvaadvacet let po otevření zastaralé a přežilo jen proto, že jeho majitel nedokázal přenést přes srdce, aby ho rozbil. Pávy zachránil obchodník.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Muzeu Carnavalet.
My jsme se zastavili u pěti, Carnavalet vám předloží kolem 3 800 předmětů. Vyfoťte některý ze starých vývěsních štítů v přízemí, střevíček Marie Antoinetty, kliky dveří z Maratovy koupelny nebo korkovou dlaždici ze stěny Proustovy ložnice: Chiaro vám řekne, komu věc patřila, než připadla městu, a pak zvládne každou další otázku.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
23 rue Madame de Sévigné, 75003 Paříž, ve čtvrti Marais. To je vchod pro návštěvníky; mapa muzea uvádí i zahradní vchod z ulice rue des Francs-Bourgeois.
Obvyklou stanicí je Saint-Paul na lince metra 1. Alternativou jsou Chemin Vert (linka 8), Bréguet-Sabin (linka 5) a Pont-Marie (linka 7). Autobusy 29 a 96 zastavují u Place des Vosges, 69 a 76 u Saint-Paul a 91 u Saint-Gilles – Chemin Vert; nejbližší stanice Vélib' jsou 3002 Saint-Gilles – Turenne a 4010 Saint-Antoine – Sévigné.
Vstupenky
- Za stálou expozici nic neplatíte a nemusíte si nic rezervovat. Vstupenku potřebujete jen na dočasnou výstavu a jedinou jistotou, že se na ni dostanete, je online rezervace na konkrétní čas.
- Počítejte s pondělím, kdy je zavřeno; od úterý do neděle je muzeum otevřené od 10 do 18 hodin a po 17.15 už nikoho dovnitř nepustí. Zavřeno je také na Nový rok, 1. května a na Boží hod vánoční.
- Kufr nechte v hotelu. Tašky se u vchodu kontrolují a dovnitř smějí jen tašky velikosti kabelky; samoobslužné skříňky za recepcí pojmou věci do 40 × 36 × 36 cm.
- Fotografovat pro vlastní potřebu můžete; blesk nechte vypnutý a stativ doma.
Oficiální audioprůvodce
Vlastním průvodcem Muzea Carnavalet je bezplatná aplikace Musée Carnavalet – Histoire de Paris pro Android a iPhone. Má trasu po 30 nejvýznamnějších dílech a pět chronologických tras, všechny s texty ke čtení nebo poslechu, v šesti jazycích včetně angličtiny; placené jsou jen prohlídky dočasných výstav, každá za 2,99 eura. Tato stránka jde u méně děl víc do hloubky: pět děl, každé asi dvě minuty, a na kterýkoli z dalších 3 800 předmětů aplikace Chiaro, stačí fotka.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Muzeu Carnavalet zdarma?
Ano, a zdarma je i průvodce samotného muzea: aplikace Muzea Carnavalet nestojí za prohlídky stálé expozice nic. Tato stránka k tomu přidává pět namluvených zastávek ve vašem prohlížeči, s texty pod každým přehrávačem a bez nutnosti cokoli instalovat. Cokoli dalšího vyfoťte a nechte si o tom vyprávět aplikaci Chiaro.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Muzeu Carnavalet?
Za stálou expozici nic. Je to bezplatná aplikace muzea s trasou po 30 nejvýznamnějších dílech a pěti chronologickými trasami v šesti jazycích. Prohlídky dočasných výstav v aplikaci stojí 2,99 eura za každou.
Kde je v Muzeu Carnavalet klenotnictví Fouquet?
Na úrovni 1, v části trasy věnované belle époque, kde dva sály ukazují secesní interiéry Café de Paris a obchodu Fouquet. Na mapě muzea je to zajímavost číslo 12. Taneční sál Wendelových je na stejném podlaží, hned vedle chronologické trasy.
Je Muzeum Carnavalet v pondělí zavřené?
Ano, Carnavalet je zavřený každé pondělí. Od úterý do neděle přijímá návštěvníky od 10 do 18 hodin. Zavřeno je i na Nový rok, 1. května a na Boží hod vánoční a 24. a 31. prosince se sály vyprazdňují dřív, už v 17 hodin.
Platí se v Muzeu Carnavalet vstupné?
Za stálou expozici, kde je všech pět zastávek, ne: vstup je zdarma a nic se nerezervuje. Platíte jen za dočasnou výstavu a na tu muzeum důrazně doporučuje online rezervaci na konkrétní čas.
Kolik času si na Muzeum Carnavalet vyhradit?
Na pět zastávek z této stránky počítejte zhruba šedesát minut, z toho jedenáct na poslech. Celá chronologická trasa vede od pravěku v suterénu až po současnost a prochází kolem zhruba 3 800 předmětů, takže na úplnou návštěvu spíš půl dne.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Carnavalet.