Přejít na obsah

Zámek Chantilly · Chantilly · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce Zámkem Chantilly,
pět zastávek, zdarma.

Pusťte si všech pět nahrávek přímo v prohlížeči a pak vyfoťte kterýkoli z 800 obrazů nebo knížecích salonů v Musée Condé — Chiaro vám o nich poví víc.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Zámku Chantilly.

9:41

Tři Grácie

Zámek Chantilly

0:00 2:28
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 11 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

V zámku obklopeném vodním příkopem, který nechal přestavět Jindřich Orleánský, vévoda z Aumale, visí nejbohatší francouzská sbírka malířství před rokem 1850 mimo Louvre — a tento audioprůvodce Zámkem Chantilly vás provede jedním okruhem v horním patře Musée Condé. Začnete v komorním Santuariu u drobných Tří Grácií od Raffaela a čtyřiceti iluminovaných listů z Hodinek Étienna Chevaliera od Jeana Fouqueta, projdete do karmínové Malířské galerie k Vraždění neviňátek Nicolase Poussina, na jejím konci vstoupíte do Rotundy s Portrétem Simonetty Vespucciové od Piera di Cosimo a závěrem nahlédnete do Isabellina sálu na Souboj po maškarním plese od Jeana-Léona Gérôma. Poslech zabere zhruba jedenáct minut a samotná procházka sály přibližně hodinu.

Katalogové údaje, názvy sálů a praktické informace čerpají ze zveřejněných záznamů Musée Condé na chateaudechantilly.fr a z nezávislé odborné literatury ke každému dílu. Podle závěti vévody z Aumale ve prospěch Institut de France nesmí žádné dílo nikdy opustit Chantilly formou zápůjčky a rozvěšení obrazů z devatenáctého století se nesmí měnit, i když restaurátorské práce v zámku mohou návštěvnickou trasu dočasně upravit: pokud se značení na místě liší od následujícího popisu, řiďte se šipkami v sálech a dejte nám vědět.

Zastávka 1 z 5 · Santuario

Tři Grácie

Raffael (1483–1520) · kolem 1504–1505 · Olej na dřevě, 17 × 17 cm

Všimněte si

  • Drobná čtvercová deska o straně 17 centimetrů — menší než otevřená kapesní knížka — a zlatá koule v krajní dlani každé z postav.
  • Jemné rozdíly v oděvu a špercích: průsvitný závoj přes boky postavy vlevo, náhrdelníky z červeného korálu u prostřední a pravé postavy.
  • Raffaelova Madona rodu Orleánských visící hned poblíž v tomto účelově navrženém kabinetu spolu se čtyřiceti zarámovanými miniaturami Jeana Fouqueta.
Přepis (2:28)

Nakloňte se blízko ke sklu v tomto malém, tichém kabinetu, protože nejslavnější obraz v Chantilly není větší než keramická dlaždice. Měří 17 centimetrů na výšku a 17 na šířku. Když Jindřich Orleánský, vévoda z Aumale, koupil tuto desku v Anglii v prosinci roku 1885 za dvacet pět tisíc liber, nechal kolem ní svého architekta navrhnout Santuario jako světskou svatyni.

Raffael ji namaloval kolem roku 1504 nebo 1505, sotva odrostlý chlapeckým létům, na pomezí Urbina, Sieny a prvních měsíců studia Leonarda a Michelangela ve Florencii. Jde o jeden z jeho nejranějších světských obrazů a první případ, kdy zachytil ženský akt zároveň zepředu i zezadu: propůjčil si přitom postoj propletených ramen z poškozeného římského mramorového sousoší, které mohl vidět v Piccolominiho knihovně u sienské katedrály. Jenže zatímco římský kámen působí chladně a souměrně, Raffael mírně sklání tři hlavy k sobě na pozadí světlého umbrijského údolí a modravých kopců a mění antický mramor v teplou pokožku.

Podívejte se na tři zlaté koule v jejich dlaních. Rentgenové snímky pořízené v restaurátorském ateliéru muzea odhalily pod vrstvou malby překvapení. Když Raffael desku začínal, držela zlaté jablko pouze žena vlevo, což znamená, že téměř jistě začal malovat Paridův soud s Afroditou svírající vítěznou cenu vedle Héry a Athény. V polovině práce změnil záměr a vmaloval zlaté jablko do každé ruky.

Proč taková změna? Vodítko visí v Národní galerii v Londýně, kde jiná Raffaelova deska naprosto shodného čtvercového formátu 17 centimetrů ukazuje mladého spícího rytíře mezi přísnou Ctností podávající meč s knihou a Rozkoší nabízející kvetoucí snítku. V roce 1930 historik umění Erwin Panofsky doložil, že londýnská a chantillská deska vznikly společně — buď spojené pantem jako miniaturní diptych, nebo jako líc a rub medaile s víčkem — pro mladého římského šlechtice z rodu Borghese. Čteny tímto klíčem nejsou tyto tři ženy jen klasickými Gráciemi Čistoty, Krásy a Lásky, jemně odstupňovanými od zahalené dívky vlevo ke korály ozdobené postavě vpravo, ale také Hesperidkami nabízejícími zlatá jablka nesmrtelnosti jako odměnu hrdinovi.

Obě desky byly společně ve Ville Borghese v Římě již roku 1633, po vstupu francouzských vojsk do Říma v roce 1800 se dostaly z Itálie a putovaly přes Lamanšský průliv do britských sbírek. Londýn si ponechal spícího rytíře; vévoda z Aumale přivezl tři sestry do Francie a podle jeho závěti už nikdy nesmějí překročit zámecký příkop.

Zastávka 2 z 5 · Santuario

Hodinky Étienna Chevaliera

Jean Fouquet (kolem 1420–kolem 1480) · kolem 1452–1460 · Tempera a zlato na pergamenu, 40 iluminovaných listů nalepených na dřevě, každý zhruba 16,5 × 12 cm

Všimněte si

  • Na věnovacím listu krvácející tonzura svatého Štěpána a ostrý kámen položený v jeho ruce, zatímco doporučuje klečícího donátora.
  • Klasické zlacené pilastry s vytesaným nápisem MAISTRE ESTIENNE CHEVALIER na vlysu a okřídlení putti nahoře držící štíty se zdvojeným monogramem E.
  • Středověké dominanty Paříže zasazené přímo do biblických výjevů v okolních rámech, včetně Sainte-Chapelle a věží katedry Notre-Dame.
Přepis (2:30)

Otočte se od Raffaela ke čtyřiceti malým zarámovaným deskám lemujícím stěny Santuaria. Vypadají jako miniaturní závěsné obrazy a po dvě století s nimi obchodníci s uměním přesně tak zacházeli. Ve skutečnosti je však každý jednotlivý kus listem vyříznutým čepelí z modlitební knihy z patnáctého století.

Kolem roku 1452 si čerstvě ovdovělý Étienne Chevalier, královský pokladník francouzského krále Karla Sedmého, objednal osobní knihu hodinek u Jeana Fouqueta, mistra malíře z Tours, který se nedávno vrátil z Itálie. Fouquet strávil prací na rukopisu většinu padesátých let patnáctého století, tedy desetiletí po roce 1450. Zatímco starší francouzští iluminátoři uzavírali drobné výjevy do trnitých bordur z břečťanových listů, Fouquet okraje odstranil, snížil horizont a přenesl italskou renesanční architekturu i severské světlo na pergamenové listy vysoké 16,5 centimetru.

Najděte úvodní věnovací desku, původně levou polovinu dvoustránkového diptychu. V karmínovém rouchu se sepjatýma rukama tu klečí sám Étienne Chevalier, prostovlasý a nijak nepřikrášlený. Hned vedle něj klečí s bratrskou dlaní na jeho rameni jeho patron, svatý Štěpán, první křesťanský mučedník: zadívejte se zblízka na světcovu vyholenou tonzuru a uvidíte pramínek krve, jemuž odpovídá ostrý těžký kámen položený na knize v jeho levé ruce. Kolem nich se zvedá síň se zlacenými korintskými pilastry, jejichž tesaný vlys hláskuje římskou kapitálou Maistre Estienne Chevalier, zatímco okřídlení cherubíni podél modré římsy drží štíty s propletenou dvojitou iniciálou E.

Přejeďte nyní pohledem zbývajících 39 listů po obvodu místnosti a sledujte, jak Fouquet vkládá Francii patnáctého století přímo do Písma svatého. Když sestupuje Duch svatý nebo se z nebe rozprchají zlí duchové, panorama pod nimi tvoří Paříž s ostrovem Île de la Cité, dvěma věžemi Notre-Dame a štíhlou věží Sainte-Chapelle.

Chevalierovi potomci uchovávali neporušený kodex až do konce sedmnáctého století. Poté, někdy v osmnáctém století, jeden z majitelů rukopis rozřezal a přelepil latinské modlitby proužky papíru, aby šlo každou malbu prodat samostatně. Čtyřicet nejkrásnějších listů bylo v Paříži nalepeno na dubové destičky, za francouzské revoluce odvezeno do Basileje a v roce 1809 prodáno frankfurtskému bankéři Georgesi Brentanovi. Po celém světě se dnes dochovalo pouhých sedm dalších ilustrovaných listů, rozptýlených od Louvru a muzea Marmottan až po Londýn a New York. V roce 1891 zaplatil vévoda z Aumale Brentanovu synovi dvě stě padesát tisíc franků za všech čtyřicet desek před vámi a spojil většinu Fouquetova rozbitého mistrovského díla znovu v jediné místnosti.

Zastávka 3 z 5 · Malířská galerie

Vraždění neviňátek

Nicolas Poussin (1594–1665) · kolem 1628–1629 · Olej na plátně, 147 × 171 cm

Všimněte si

  • Dvě ostré úhlopříčky — vojákův tasený meč a zapřená noha protínající matčinu vzepjatou paži — které se střetávají přímo v jejích dokořán otevřených, křičících ústech.
  • Levá pěst kata škubající matčiny vlasy dozadu, zatímco její pravá ruka drásá jeho záda pod červeným pláštěm.
  • Vzadu vpravo žena v temně modrém šatu tisknoucí si dlaň k čelu, jak odchází s mrtvým nemluvnětem v náručí.
  • Třířadé salonní rozvěšení 85 obrazů po obvodu sálu, uspořádané podle vizuální souměrnosti namísto letopočtu a nezměněné od roku 1898.
Přepis (2:14)

Vyjděte úzkou vitrážovou chodbou do velkolepé, shora osvětlené Malířské galerie, kde po karmínových stěnách šplhá rám na rám 85 pláten. V polovině sálu prořízne klid devatenáctého století jediný obraz jako výkřik.

Nicolas Poussin namaloval Vraždění neviňátek v Římě kolem roku 1628 nebo 1629, kdy mu táhlo na pětatřicet a usiloval o uznání mezi italskými mecenáši. Kupcem byl markýz Vincenzo Giustiniani, jeden z nejodvážnějších římských sběratelů a raný zastánce Caravaggia. Giustiniani měl osobní důvod objednat si příběh Matoušova evangelia o králi Herodovi vraždícím betlémská nemluvňata: v roce 1566 obsadila osmanská vojska ostrov Chios a vzala jako rukojmí děti z rodu Giustinianiů, z nichž některé raději zemřely, než aby se zřekly víry.

Starší renesanční malíři inscenovali Herodův rozkaz jako spletitý dav desítek vojáků a matek. Poussin dav vypustil. Celou hrůzu uzamkl do tří těl v životní velikosti, namalovaných prudkou červení, žlutí a modří před chladným klasickým kamenem. Všimněte si té geometrie. Jedna surová úhlopříčka vede od nemluvněte přišlápnutého vojákovým sandálem vzhůru přes katovu obnaženou nohu až ke zvednutému meči. Druhá úhlopříčka míří dolů po matčině bíle nasvícené levé paži, jíž odstrkuje jeho rameno, zatímco jeho pěst jí trhá vlasy dozadu a její pravice mu drásá záda — a obě přímky se srážejí přímo na jejích otevřených, křičících ústech. Vzadu vpravo se už tragédie proměnila v otupělost: druhá matka v modrém odchází s očima obrácenýma k lhostejnému nebi a pod paží nese své mrtvé dítě.

Lucien Bonaparte koupil plátno z Palazzo Giustiniani roku 1804 a o pět desetiletí později, v roce 1854, je v Londýně získal vyhnaný vévoda z Aumale a pověsil je na tuto stěnu, vyvážené velikostí a barvou spíše než stoletím — přesně tak, jak v tomto sále zanechal všech osmdesát pět děl.

Dvě stě let obdivovali kritikové Poussina jako chladného, racionálního klasicistu a kolem tohoto plátna procházeli s lehkým neklidem. Dvacáté století rozpoznalo, čím skutečně je. Pablo Picasso studoval tu zvrácenou hlavu a otevřená ústa předtím, než namaloval křičící matku v Guernice, a britský malíř Francis Bacon jezdil z Paříže do Chantilly znovu a znovu jen proto, aby stál přesně tam, kde teď stojíte vy, a nazval nářek této matky největším výkřikem v dějinách malířství.

Zastávka 4 z 5 · Rotunda (na konci Malířské galerie)

Portrét Simonetty Vespucciové

Piero di Cosimo (1462–1521) · kolem 1480 · Tempera na topolové desce, 57 × 42 cm

Všimněte si

  • Živý zeleno-zlatý had ovinutý kolem tenkého zlatého náhrdelníku, stáčející se zpět k vlastnímu ocasu.
  • Rozdělená krajina za její hlavou: temný bouřkový mrak a holé suché větve před její tváří vlevo, živé zelené stromy za jejím týlem vpravo.
  • Latinský nápis SIMONETTA IANVENSIS VESPVCCIA vyvedený kapitálkami na malované kamenné římse při spodním okraji.
Přepis (2:15)

Pokračujte až na konec Malířské galerie a vstupte do apsidové Rotundy vyhrazené italským renesančním deskám. V polovině oblouku hledí bledá žena v přísném levém profilu k tmavému bouřkovému mraku: má odhalená ňadra, pruhovaný hedvábný plášť sklouznutý z ramen, plavé vlasy spletené se šňůrami perel a stuhami a kolem krku ovinutého živého hada.

Přečtěte si zlatá písmena namalovaná podél kamenné římsy pod ní: Simonetta Ianvensis Vespvccia — Simonetta Vespucciová z Janova. Narodila se jako Simonetta Cattaneová kolem roku 1453 v urozené janovské rodině, v šestnácti se provdala za florentského bankéře Marca Vespucciho — bratrance Ameriga Vespucciho, po němž byla později pojmenována Amerika — a přijela do medicejské Florencie k všeobecnému úžasu. Básníci jí skládali verše a o Sandru Botticellim se po staletí soudí, že si její rysy uchoval v paměti, když o léta později maloval Venuši. Na slavném florentském turnaji v roce 1475 vjel mladší bratr Lorenza Nádherného Giuliano Medicejský na Piazza Santa Croce s hedvábnou korouhví namalovanou Botticellim, která zobrazovala Simonettu v přilbici Pallady Athény jako Královnu krásy. O čtrnáct měsíců později, dvacátého šestého dubna roku 1476, ji ve třiadvaceti letech zahubila tuberkulóza. Celá Florencie kráčela ulicemi za jejím otevřeným katafalkem a o dva roky později byl při spiknutí Pazziů ubodán k smrti i samotný Giuliano.

Piero di Cosimo namaloval tuto topolovou desku kolem roku 1480, několik let poté, co už oba spočívali v hrobě, jako posmrtnou památku spjatou s okruhem Medicejských a Vespucciů. Podívejte se, jak každý detail za ní vypráví o předčasně utnutém životě. Přímo před jejíma očima vlevo stoupá za bezlistými mrtvými větvemi pohmožděně temný mrak. Za jejím týlem vpravo stojí stromy v plném listoví pod jasným modrým světlem.

Když životopisec šestnáctého století Giorgio Vasari viděl tento obraz ve florentském domě Vespucciů, pominul — nebo vůbec nezahlédl — latinské jméno dole a popsal malbu jako Kleopatru s jedovatou kobrou u hrdla. Dnešní kurátoři čtou hada jinak: chystá se zakousnout do vlastního ocasu u jejího zlatého nákrčníku a stává se prastarým uroborem, symbolem uzavřeného kruhu času a krásy, která přečká smrt.

Zastávka 5 z 5 · Isabellin sál (Logis)

Souboj po maškarním plese

Jean-Léon Gérôme (1824–1904) · 1857 · Olej na plátně, 68 × 99 cm

Všimněte si

  • Na rozšlapaném sněhu v popředí: odhozený kord vítěze vpravo, pestrá pera vytržená z jeho čelenky a stopy vedoucí k čekajícím kočárům.
  • Každý karnevalový kostým má pochmurnou úlohu: bílý Pierot krvácející z hrudi, benátský dóže stavějící krev, vévoda z Guise ze šestnáctého století podpírající raněného a Harlekýn odvádějící vítěze.
  • Podpis Jeana-Léona Gérôma a letopočet 1857 vepsané do sněhu v levém dolním rohu.
Přepis (1:55)

Opusťte Rotundu do přilehlých pokojů křídla Logis z devatenáctého století a zastavte se v Isabellinu sále před zimním lesem zahaleným šedou mlhou. Na tomto plátně už nikdo nebojuje. Výpad kordem právě dopadl a Jean-Léon Gérôme — který si vybudoval jméno malováním ticha těsně po násilí namísto samotného úderu — vás nechává složit událost ze stop ve sněhu.

Svítá v Bouloňském lesíku za Paříží po celonočním karnevalovém bále. Šest mužů vyjeko do mrazivého lesa, aniž by se zdržovali převlékáním z maškarních šatů. Vlevo se k zemi hroutí soubojant v kostýmu nabíleného Pierota; jeho volná bílá saténová halena rudne na žebrech a bezvládná pravá ruka sotva zavadí o jílec kordu. Za ním přebírá jeho váhu sekundant v černém okruží vévody z Guise, lékař v karmínově zlaté čapce benátského dóžete tiskne dlaň na bodnou ránu a čtvrtý přítel v černé masce domina si v hrůze chytá hlavu.

Sledujte teď rozšlapaný sníh směrem doprava. Na ledu leží opuštěná zbraň vedle dvou pestrých per vytržených při potyčce. Dál odchází muž, který zasadil smrtící ránu — v převleku domorodého amerického válečníka — ztuhle k čekající drožce v mlze a těžce se opírá o rameno svého sekundanta v kosočtverečném šatu Harlekýna.

Když třiatřicetiletý Gérôme vystavil toto plátno na Pařížském salonu v roce 1857 pod názvem Suites d’un bal masqué, pařížské noviny okamžitě začaly hádat, který skutečný skandál zimní sezony Druhého císařství přenesl na plátno. Když byl obraz později téhož roku vystaven v Londýně, padl do oka vyhnanému vévodovi z Aumale, žijícímu tehdy u Temže v Twickenhamu, a ten jej roku 1858 koupil za dvacet tisíc franků. Poptávka byla tak prudká, že Gérôme namaloval menší repliky pro amerického železničního magnáta v Baltimoru i pro budoucího cara Alexandra Třetího v Petrohradě — před vámi však visí originál z roku 1857. Vévoda z Aumale jej malíři zapůjčil jedinkrát, na Světovou výstavu v Paříži v roce 1867, kde obraz pomohl získat Velkou cenu za malířství, než jej natrvalo odvezl domů do Chantilly.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na kterékoli dílo v Zámku Chantilly.

Pět zastávek sotva poodhalí sbírku, kde plátna visí ve třech řadách od táflování až po římsu a historické rozvěšení z devatenáctého století nesmí narušit ani jediný popisek na zdi. Vyfoťte portrét v Malířské galerii, vitráž s příběhem Psyché nebo opičí fresky v Grande Singerie: Chiaro dílo okamžitě rozpozná a odpoví na jakoukoli doplňující otázku.

Proč Chantilly nesmí půjčovat obrazy?Kde jsou Přebohaté hodinky?Kdo byl vévoda z Aumale?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Château de Chantilly, 60500 Chantilly, 40 kilometrů severně od Paříže. Pokračujte příjezdovou alejí kolem Velkých stájí přes terasu nad příkopem a vstupte čestným nádvořím Cour d’Honneur. Uvnitř památkově chráněného zámku je bezbariérový přístup na vozíku omezen na přízemní Čítárnu a Velké apartmány (přes Cour d’Honneur) a na obchod s Galerií grafického umění (z nádvoří Capitainerie); všech pět zastávek na okruhu Musée Condé v horním patře vyžaduje zdolání schodů.

Vlaky SNCF TER z pařížského nádraží Gare du Nord dojedou do stanice Chantilly-Gouvieux za 25 minut; linka RER D jede do téže stanice zhruba 45 minut. Z nástupiště A1 před nádražím vás bezplatný městský autobus DUC, regionální autobus 645 směrem na Senlis a o víkendech či francouzských státních svátcích také La Navette Touristique dovezou k zámku asi za 10 minut; pěšky lesní cestou dojdete zhruba za 25 minut.

02

Vstupenky

  • Zámek, Velké stáje i park mají každé úterý zavřeno a celý areál se navíc každoročně v lednu dočasně uzavírá kvůli pravidelné údržbě a restaurování; přesnou sezonní otevírací dobu (zámek 10:00–17:00 v zimě, 10:00–18:00 od jara do podzimu) a sváteční provoz si předem ověřte na chateaudechantilly.fr.
  • Jednodenní vstupenky do zámku (21 eur plné vstupné nad 25 let, 17,50 eura ve věku 7–25 let, děti do 7 let zdarma) jsou časové a vyžadují rezervaci povinného vstupního okna; zahrnují umělecké galerie Musée Condé, Velké apartmány, park a Velké stáje, zatímco Čítárna (příplatek 3 eura) a přízemní Soukromé apartmány (komentovaná prohlídka za 7 eur) se dokupují zvlášť.
  • Cestujete vlakem z Paris Gare du Nord? Podívejte se na kombinovaný balíček SNCF Pack TER + 1-Day Ticket, který spojuje zpáteční regionální jízdenku z Paříže s celodenním vstupem do areálu.
  • Nečekejte, že na stálé trase uvidíte originál Přebohatých hodinek vévody z Berry: kvůli mimořádné citlivosti na světlo zůstává středověký rukopis mimo vzácné mimořádné výstavy uložen v trezoru knihovny, zatímco čtyřicet zarámovaných listů Jeana Fouqueta v Santuariu je vystaveno trvale.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Areál prodává oficiální zámecký audioprůvodce za 3 eura vedle bezplatné aplikace Château de Chantilly Visit App pro iOS a Android a volitelných komentovaných prohlídek malířských galerií a Soukromých apartmánů s průvodcem za 7 eur. Naše stránka vám přináší pět namluvených zastávek přímo v mobilním prohlížeči s úplným přepisem pod přehrávačem — což oceníte, když za silnými kamennými zdmi kolísá signál — a aplikace Chiaro vám z fotografie poví o kterémkoli dalším obraze v sále.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce Zámkem Chantilly?

Ano. Pět nahrávek na této stránce si pustíte zdarma v prohlížeči telefonu včetně tištěných přepisů pod každým přehrávačem a bez stahování. Zámek Chantilly nabízí také bezplatnou oficiální aplikaci Visit App pro iOS a Android vedle placeného audioprůvodce za 3 eura a aplikace Chiaro dokáže z rychlé fotky představit kterýkoli další obraz či salon.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce v Zámku Chantilly?

Oficiální zámecký audioprůvodce stojí 3 eura, zatímco aplikace Château de Chantilly Visit App je ke stažení zdarma pro iOS a Android. Komentované 45minutové prohlídky s průvodcem — nutné pro vstup do přízemních Soukromých apartmánů vévody a vévodkyně z Aumale a o víkendech vypisované také pro malířské sbírky — stojí 7 eur nad rámec časové jednodenní vstupenky.

Kde v Zámku Chantilly visí Raffaelovy Tři Grácie?

V Santuariu, malém účelově postaveném kabinetu v horním patře Musée Condé hned u Galerie de Psyché. V téže místnosti visí také Raffaelova Madona rodu Orleánských a čtyřicet miniatur Jeana Fouqueta z Hodinek Étienna Chevaliera.

Mohu při běžné návštěvě vidět Přebohaté hodinky vévody z Berry?

Ne — originální rukopis z patnáctého století je příliš křehký pro trvalé vystavení světlu a mimo vzácné konzervátorské výstavy odpočívá v trezoru Čítárny, kde jsou místo něj k vidění digitální faksimile. Za středověkou knižní malbou vystavenou každý otevírací den zamiřte rovnou ke čtyřiceti zarámovaným miniaturám Jeana Fouqueta v Santuariu.

Má Zámek Chantilly v úterý zavřeno?

Ano, zámek, zahrady i Velké stáje jsou každé úterý uzavřeny a v lednu se zámek navíc dočasně zavírá kvůli každoroční údržbě a péči o sbírky. V otevírací dny vítá zámek návštěvníky od 10:00 do 17:00 v zimě a do 18:00 v hlavní sezoně s povinnou rezervací časového okna u jednodenních vstupenek; před cestou z Paříže zkontrolujte chateaudechantilly.fr.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Zámku Chantilly.