Galerie starých mistrů · Drážďany · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Galerii starých mistrů,
pět zastávek zdarma.
Těchto pět si pustíte tady, nic neinstalujete. V Semperbau visí dalších sedm set obrazů a o kterémkoli z nich vám podle fotky poví Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Galerie starých mistrů v Drážďanech.
Sixtinská madona
Galerie starých mistrů v Drážďanech, Drážďany
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Galerie starých mistrů v Drážďanech a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 12 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Pět děl, dvě patra, jedna budova. Procházka začíná v prvním patře v sále 106 u Raffaelovy Sixtinské madony, pokračuje sousedním sálem do sálu 104 ke Spící Venuši Giorgiona a Tiziana, přejde patro do sálu 129 k Vermeerově Kuplířce, přidá druhého Vermeera ve sbírce, Dívku čtoucí dopis u otevřeného okna, a končí o patro výš v sále 208 u Liotardovy Čokoládové dívky. Asi dvanáct minut poslechu. Vlastní prohlídku patnácti nejvýznamnějších děl v týchž patrech počítá muzeum na šedesát minut a tahle procházka je kratší.
Každý údaj na této stránce vychází ze SKD Online Collection, databáze samotného muzea, a z ještě jednoho pramene; čísla sálů pocházejí z bezplatného multimediálního průvodce muzea. Obrazy v Semperbau se převěšují a půjčují na výstavy, takže pokud popisek na zdi odporuje tomu, co čtete tady, řiďte se popiskem a dejte nám vědět.
Zastávka 1 z 5 · Semperbau u Zwingeru, první patro, sál 106
Sixtinská madona
Raffael · 1512/1513 · Olej na plátně, 269,5 × 201 cm
Všimněte si
- Dva okřídlení chlapci úplně dole, opření lokty o parapet. Už přes sto let se tisknou na známky, pohlednice, trička, ponožky a balicí papír.
- Chybějící podlaha. Není tu trůn ani architektura; madona k vám kráčí bosá po oblacích a dřevěný parapet je jediná pevná věc na obraze.
- Světlo za ní. Dívejte se chvíli a promění se v desítky napůl viditelných andělských tváří.
- Svatý Sixtus vlevo, ve zlatém, ukazuje pravou rukou ven z obrazu, a svatá Barbora vpravo hledí dolů. Zakázka vyžadovala, aby tam byli oba.
Přepis (2:56)
Dva zelené závěsy se právě rozhrnuly a všechno, co se za nimi odehrává, se děje ve vzduchu. To je trik tohoto obrazu a funguje už z druhého konce sálu. Není tu podlaha, trůn ani architektura. Madona k vám kráčí bosá po oblacích, nese těžké dítě a jedinou pevnou věcí v celém obraze je dřevěný parapet podél spodního okraje. Opírají se o něj lokty dva malí okřídlení chlapci, dívají se nahoru a vůbec na ně nic nedělá dojem.
Ty dva znáte. Už víc než sto let jsou na známkách, pohlednicích, tričkách, ponožkách a balicím papíru. Už v roce 1913 napsal spisovatel Gustav Kobbé, že žádná skupinka andílků na světě není tak slavná jako ta dvojice opřená o desku oltáře úplně dole na tomto obraze. Většina lidí, kteří by je dokázali nakreslit zpaměti, nemá tušení, co je nad nimi.
A nad nimi je Raffael, na sklonku života, při práci pro papeže Julia Druhého. Julius obraz objednal v roce 1512 na počest svého zesnulého strýce, papeže Sixta Čtvrtého, pro hlavní oltář klášterního kostela San Sisto v Piacenze, jihovýchodně od Milána, a zakázka vyžadovala, aby se na něm objevili dva určití světci. Sixtus je vlevo, stařec ve zlatém, který pravou rukou ukazuje ven z obrazu. Barbora je vpravo a hledí dolů. Za madonou, v tom, co nejdřív vypadá jako čisté světlo, jsou desítky napůl viditelných tváří dalších andělů.
Do Drážďan obraz dorazil v roce 1754. Saský dvůr skoro dva roky vyjednával přes prostředníka jménem Giovanni Battista Bianconi a August Třetí zaplatil něco mezi sto deseti a sto dvaceti tisíci franky. Ještě desítky let potom to zůstávalo nejvyšší cenou, jaká kdy byla za obraz zaplacena. Vypráví se, že dal přestěhovat i vlastní trůn, aby obraz získal lepší stěnu. Když se v roce 1855 otevřela nová galerie Gottfrieda Sempera, dostalo toto plátno vlastní sál.
Pak přišlo dvacáté století. Za války byl obraz nejdřív převezen na hrad Albrechtsburg v Míšni a v roce 1943 do nepoužívaného železničního tunelu v Lohmgrundu u Rottwerndorfu. V červenci 1945 ho sovětská trofejní služba odvezla do Moskvy, kde zůstal deset let. Vznikla legenda o vojácích, kteří se po kolena brodili zatopenou jeskyní a nesli madonu na plachtách. V roce 1991 ruský historik umění Andrej Čegodajev, kterého v roce 1945 poslali do Německa, aby si umělecká díla prohlédl, označil tu historku za nejdrzejší a nejnestoudnější lež. Obraz stál v suchém tunelu, s přístroji, které hlídaly vlhkost, byl v rámu a žádní čtyři muži by ho takhle nezvedli. Do Drážďan se vrátil v roce 1956.
Ještě jeden příběh, z roku 1849. Během drážďanského povstání prý Michail Bakunin radil revoluční vládě, aby Sixtinskou madonu vynesla z galerie a pověsila ji na barikády na okraji města, v domnění, že pruská vojska jsou příliš kultivovaná na to, aby střílela na Raffaela. Nikdo jeho radu nepřijal. A teď se znovu podívejte dolů na ty dva chlapce na parapetu a posuďte sami, jestli poslouchají.
Zastávka 2 z 5 · Semperbau u Zwingeru, první patro, sál 104
Spící Venuše
Giorgione a Tizian · kolem 1508–1510 · Olej na plátně, 108,5 × 175 cm
Všimněte si
- Zelená louka u její pravé nohy. Až do roku 1837 tam seděl Amor, který si hrál s lukem a šípem, než ho galerie přemalovala, protože byl ve velmi špatném stavu.
- Linie jejího těla a linie kopců za ní. Je to tatáž křivka a z ní pramení klid celého obrazu.
- Prostěradla. Jsou malovaná stříbřitými tóny, chladnou barvou místo teplých odstínů, jakými se obvykle malovalo ložní prádlo, a proto vypadají tužší než lůžkoviny na kterémkoli srovnatelném Tizianově obraze.
Přepis (2:23)
Kvůli ní vypadá každý ležící akt po ní tak, jak vypadá. Před tímto plátnem, namalovaným kolem let 1508 až 1510, nikdo v západním umění neudělal z jediné spící nahé ženy celý námět velkého obrazu. Tizianova Urbinská Venuše, Velázquezova Venuše před zrcadlem, Goyova Nahá Maja, Manetova Olympia: ty všechny vycházejí z ní.
Začněte tím, co chybí. U jejích nohou kdysi seděl Amor a hrál si s lukem a šípem. V devatenáctém století už byl v tak špatném stavu, že ho galerie v roce 1837 prostě přemalovala zelení louky. Pořád je pod tím a na rentgenových snímcích se objevují jeho části, ale z místa, kde stojíte, je vidět jen tráva.
Rentgen odhalil i další změny. Krajina se ještě během malování upravovala po obou stranách, změnila se barva drapérie a její hlava byla původně zobrazena z profilu, ne nakloněná tak jako teď.
Pak je tu otázka, čí ruka udělala co. Benátský šlechtic Marcantonio Michiel, který si zapisoval poznámky o obrazech, jež viděl, napsal v roce 1525, že obraz v domě Girolama Marcella začal Giorgione a dokončil jeho kolega Tizian. Marcello se oženil v roce 1507 a šlo velmi pravděpodobně o zakázku ke svatbě. Galerie však poctivě přiznává, kde jsou hranice poznání. Restaurátoři na plátně pracovali tolikrát, že už nelze spolehlivě říct, které partie patří kterému z obou mužů. Případná podkresba se ztratila, když bylo celé dílo přeneseno na nové plátno, pravděpodobně na začátku devatenáctého století.
Drážďany ho koupily v roce 1695 od francouzského obchodníka pro Augusta Silného jako Giorgiona. V roce 1722 ho katalog nazýval slavnou Venuší ležící v krajině od Tiziana. Na začátku devatenáctého století se považoval za kopii podle Tiziana. Teprve Giovanni Morelli ho později v tomtéž století znovu spojil s Michielovou poznámkou a spor začal nanovo.
Venuše prošla stejnou cestou jako Raffael kousek odtud: Míšeň, pak železniční tunel v Lohmgrundu, pak Moskva od roku 1945 do roku 1955 a v roce 1956 návrat domů.
Sledujte očima obrys jejího těla a pak pokračujte dál, do kopců za ní. Je to tatáž křivka. Pak se podívejte na prostěradla pod ní. Jsou namalovaná stříbrnou místo teplé bílé, a proto působí chladněji a strnuleji než jakékoli ložní prádlo, které jste viděli u Tiziana. Proto také ona sama nepřipomíná ani tak spící ženu jako spíš krajinu, která na sebe vzala lidskou podobu.
Zastávka 3 z 5 · Semperbau u Zwingeru, první patro, sál 129
Kuplířka
Johannes Vermeer · 1656 · Olej na plátně, 143 × 130 cm
Všimněte si
- Obě ruce vojáka. Jedna leží na prsu mladé ženy, druhou jí vkládá minci do otevřené dlaně. Celým námětem obrazu je tahle transakce.
- Koberec přehozený přes zábradlí, který zabírá třetinu plátna. Pochází z Uşaku v západní Anatolii; tmavomodré pole a červený medailon ve tvaru cibule datují tento typ do první poloviny šestnáctého století.
- Muž vlevo v černém baretu a s prostřihávanými rukávy, který se šklebí přímo na vás. Byl ztotožněn se samotným Vermeerem.
- Modrošedý džbán stojící na koberci. Je to westerwaldská kamenina, obyčejná německá keramika té doby.
Přepis (2:04)
Vermeerovi bylo čtyřiadvacet. Je to první obraz, na kterém namaloval svět, v němž opravdu žil, místo biblického příběhu nebo mýtu, a je cítit, jak si ujasňuje, jakým malířem bude.
Čtyři lidé v řadě, natlačení k přednímu okraji plátna. Vpravo mladá žena ve žlutém kabátku a bílém čepci, usměvavá, s nataženou otevřenou dlaní. Voják v červeném ji jednou paží objímá, druhou ruku má na jejím prsu a vkládá jí do dlaně minci. Za nimi se dopředu naklání žena v černém a sleduje peníze. A úplně vlevo muž v černém baretu a kabátci s prostřihávanými rukávy zvedá sklenici a šklebí se přímo na vás.
Toho muže ztotožnili s Vermeerem. Tvář se podobá malíři, kterého vidíme zezadu na jeho Alegorii malířství, a ať je to kdokoli, dívá se přímo na nás.
Teď se podívejte na spodní polovinu obrazu, protože tam šla většina práce. Třetinu plátna zabírá koberec přehozený přes zábradlí. Pochází z Uşaku v západní Anatolii a tmavomodré pole s červeným medailonem ve tvaru cibule datuje tento typ do první poloviny šestnáctého století. Modrošedý džbán, který na něm stojí, je westerwaldská kamenina. Nástroj v druhé ruce muže vlevo je nejspíš cistra. A tmavý kabát s pěti knoflíky v popředí tam zpočátku nebyl; Vermeer ho přidal až později.
Je to jeden z pouhých tří obrazů, které kdy podepsal a datoval. Další dva jsou Astronom a Geograf. Když se v roce 1696 objevil na aukci v Amsterodamu, v katalogu stálo prostě veselá společnost v pokoji. Drážďany ho koupily v roce 1741 ze sbírky hraběte Františka Josefa z Valdštejna v Duchcově v Čechách, pro saského kurfiřta. V roce 1945 putoval obraz se zbytkem galerie do Moskvy a v roce 1956 se vrátil.
Ještě jedna poznámka pod čarou, protože stojí za to. Existuje ještě jedna Kuplířka, kterou léta připisovali Vermeerovi, dokud technický rozbor v roce 2011 nenašel v barvě bakelit. Téměř jistě ji namaloval Han van Meegeren, padělatel, který své padělky vytvrzoval pryskyřicí. Tenhle obraz, s mincí, kobercem a mužem, který se šklebí přes sklenici, je pravý a jeho barvě je 370 let.
Zastávka 4 z 5 · Semperbau u Zwingeru
Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna
Johannes Vermeer · kolem 1657–1659 · Olej na plátně, 83 × 64,5 cm
Všimněte si
- Stojící Amor na zadní stěně, odkrytý v roce 2021. V pravé ruce drží vztyčený luk, levou paži zvedá a šlape na dvě masky ležící na zemi.
- Okno. Otevřelo se dovnitř a v pravé dolní tabulce se zrcadlí její tvář.
- Broskev na stole, rozkrojená napůl, takže je vidět pecka, mezi ovocem nakloněným v míse.
- Okraje plátna, také zbavené pozdější barvy. Vypadají podivně nedokončené a kurátorka Uta Neidhardtová vyslovila domněnku, že je tak Vermeer možná nechal, protože je kdysi zakrýval skutečný dřevěný rám.
Přepis (2:32)
Podívejte se na stěnu za ní. Je tam nahý chlapec s lukem, stojí na dvou odhozených maskách a až do tohoto restaurování na té stěně vůbec nebyl. Skoro tři století ukazoval tento obraz mladou ženu, jak čte ve vysoké místnosti před holou bílou stěnou, a právě ta bílá stěna je verze otištěná téměř v každé knize o Vermeerovi, jaká kdy vyšla.
Rentgenový snímek pořízený v roce 1979 odhalil pod povrchem obraz v obraze. Annaliese Mayer-Meintschelová objev zveřejnila v roce 1982 a skoro čtyřicet let pak všichni předpokládali to zřejmé: že Vermeer svého Amora přemaloval sám, protože si to rozmyslel.
Nepřemaloval. Restaurátorský a výzkumný projekt, který tu začal v roce 2017, pořídil nové rentgenové a infračervené snímky, prozkoumal plátno i celou restaurátorskou historii obrazu a vzorky barvy poslal do archeometrické laboratoře drážďanské Akademie výtvarných umění. Rozhodl sken celého povrchu rentgenovou fluorescencí, provedený s pomocí Rijksmusea v Amsterodamu. Bílá přemalba byla nanesena nejméně několik desetiletí po vzniku obrazu, dlouho po Vermeerově smrti, cizí rukou.
Počátkem roku 2018 se muzeum rozhodlo ji odstranit. Práci provedl Christoph Schölzel z restaurátorské dílny Státních uměleckých sbírek Drážďany a dokončil ji na začátku roku 2021. Objevil se stojící Amor s lukem, šípy a dvěma maskami, který šlape po maskách přetvářky ležících u jeho nohou: znamení, že upřímná láska vítězí nad klamem. A to vám prozradí, co stojí v dopise, který dívka drží. Stephan Koja, ředitel této galerie, to řekl bez obalu: před restaurováním jsme se dívali na fragment.
Když už stojíte blízko, podívejte se na okno. Otevřelo se dovnitř a v pravé dolní tabulce se zrcadlí její tvář. Na stole mezi ovocem v míse leží broskev rozkrojená napůl, takže je vidět pecka. A podívejte se na okraje plátna, také zbavené pozdější barvy a teď podivně nedokončené. Kurátorka Uta Neidhardtová vyslovila domněnku, že je Vermeer možná nechal nezamalované, protože je kdysi zakrýval skutečný dřevěný rám.
Obraz je v Drážďanech od roku 1742. Koupili ho v Paříži v domnění, že jde o Rembrandta, v roce 1826 ho připsali Pieteru de Hoochovi a Vermeerovi ho vrátili teprve v roce 1860. Když Sovětský svaz v roce 1955 rozhodl, že drážďanské obrazy pošle zpět, kurátoři v Moskvě naznačili, že by Němci mohli z vděčnosti darovat tento obraz a Giorgionovu Venuši. Němci odmítli a vrátily se oba. Trvalo ještě šedesát šest let, než tento obraz zase vypadal tak, jak ho Vermeer zanechal.
Zastávka 5 z 5 · Semperbau u Zwingeru, druhé patro, sál 208
Čokoládová dívka
Jean-Étienne Liotard · kolem 1744 · Pastel na pergamenu, 82,5 × 52,5 cm
Všimněte si
- Stíny, nebo spíš jejich nepřítomnost. Pozadí tvoří jen světlá stěna a prostá prkenná podlaha a světlo ve sklenici vody je odraz dvou oken.
- Šálek. Je to trembleuse, šálek udělaný tak, aby seděl zaklesnutý v podšálku, což v osmnáctém století znamenalo čokoládu: hustou, silnou a drahou.
- Podnos. Lakovaný podnos i porcelánový šálek se řídí japonskými vzory a podnos má zvýšený okraj, aby z něj nic nesklouzlo.
Přepis (2:16)
Žádné stíny. To je první věc, a jakmile si jí všimnete, začne být zvláštní. Postava stojící v místnosti, která nikde nevrhá stín, před světlou stěnou a prostou prkennou podlahou, a kromě toho, co nese, na obraze není vůbec nic.
Francesco Algarotti, italský spisovatel, který dílo koupil, si toho všiml hned. V roce 1751 napsal svému příteli Pierru-Jeanu Mariettovi, že obraz je téměř bez stínů, že světlo dávají dvě okna odrážející se ve sklenici vody a že ač je to obraz evropský, mohl by se líbit Číňanům, kteří jsou podle jeho slov zapřisáhlými nepřáteli stínů. Nazval ho také Holbeinem v pastelu. Koupil ho od Liotarda v Benátkách třetího února 1745 jménem Augusta Třetího, polského krále a saského kurfiřta, a od té doby je v Drážďanech.
Není to malba olejem. Je to pastel, suchá křída, na pergamenu, 82,5 krát 52,5 centimetru, a proto visí za sklem a proto je trochu nepravděpodobné, že se vůbec dochoval. Za druhé světové války ho převezli do pevnosti Königstein, přečkal tam chlad i vlhko a zpátky do Drážďan ho odvezli, když německá armáda ustupovala.
Podívejte se na podnos, který nese. Lakovaný podnos i porcelánový šálek se řídí japonskými vzory a podnos má zvýšený okraj, aby z něj nic nesklouzlo. Šálek je trembleuse, šálek udělaný tak, aby seděl zaklesnutý v podšálku, a v osmnáctém století to znamenalo čokoládu, uvařenou hustou, silnou a napěněnou. Čokoláda byla tehdy ještě luxus, který si mohla dovolit jen vyšší společnost, a proto muzeum předpokládá, že šálek míří k někomu urozenému. Slovo pochází z aztéckého xocoatl a první kakaové boby se do Evropy dostaly s Hernánem Cortésem.
Kdo ta dívka je, se nikdy nevyjasnilo. Většina literatury ji označuje za služku. Jenže starý štítek na rubu zmenšené kopie z osmnáctého století v jednom domě nedaleko Londýna tvrdí, že jde o Charlotte Baldaufovou, dceru vídeňského bankéře, kterou Liotard nakreslil, když u bankéře bydlel, a která se později stala hraběnkou.
A pokud vám připadá podivně povědomá dřív, než jste si o ní přečetli jediné slovo, má to svůj důvod. V roce 1862 získala americká firma Baker's Chocolate Company právo ji používat a kolem roku 1900 se dívka stala ošetřovatelkou na plechovkách kakaa značky Droste. Prodává čokoládu už přes sto šedesát let a podnos pořád drží dokonale vodorovně.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Galerii starých mistrů.
Pět obrazů a pak tahle stránka končí. Namiřte foťák na Canalettovu vedutu města, kterým jste právě prošli, na Rembrandta na druhém konci sálu nebo na obraz, který nedokážete zařadit, a aplikace vám řekne, co to je a jak se to dostalo do Drážďan, a bude pokračovat, dokud se budete ptát.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Zwinger, Theaterplatz 1, 01067 Drážďany. Galerie sídlí v Semperbau, křídle, které Gottfried Semper postavil na labské straně Zwingeru; bezbariérový vstup je z Theaterplatz.
Tramvaje 4, 8 a 9 zastavují na zastávce Theaterplatz před Semperbau. Tramvaj 11 staví na zastávce Am Zwingerteich na druhé straně Zwingeru.
Vstupenky
- Každé pondělí zavřeno. Ostatní dny otevřeno od 10 do 17 hodin.
- Samostatná vstupenka jen do Galerie starých mistrů neexistuje. Vstupenka do Zwingeru za 18 eur platí i pro Sbírku soch do roku 1800, Matematicko-fyzikální salon a Sbírku porcelánu, takže si vyhraďte víc času, než kolik zabere těchto pět zastávek. Sbírka porcelánu je od 7. září zhruba do 30. října 2026 kvůli rekonstrukci zavřená; obrazárny se to netýká.
- Děti do školního věku mají vstup zdarma a žáci do 20 let platí 2 eura.
- Všechna muzea ve Zwingeru a v Semperbau jsou od 22. února do 5. března 2027 zavřená.
Oficiální audioprůvodce
Vlastní multimediální průvodce muzea je zdarma, nic se nestahuje a běží v prohlížeči telefonu z webových stránek muzea; je třeba mít vlastní sluchátka. Nabízí šedesátiminutovou prohlídku patnácti nejvýznamnějších děl a dvouhodinovou velkou prohlídku čtyřiceti děl. Ten náš je také zdarma, a když jeho pět zastávek skončí, převezme zbytek galerie aplikace Chiaro.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Galerii starých mistrů zdarma?
Dokonce dva. Jedním je tahle stránka: pět zastávek, které se otevřou v prohlížeči telefonu, pod každou přepis a nic ke stažení. Muzeum má také vlastního bezplatného multimediálního průvodce na svém webu, s prohlídkou patnácti děl a prohlídkou čtyřiceti děl. Kromě nich je tu aplikace Chiaro, která vám poví o kterémkoli obraze v Semperbau, na nějž namíříte foťák.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Galerie starých mistrů?
Nic. Multimediální průvodce muzea je zdarma, nic se nestahuje a spouští se přímo z webu muzea na vlastním telefonu nebo tabletu. Muzeum žádá, abyste si přinesli vlastní sluchátka.
Kde v Galerii starých mistrů najdu Sixtinskou madonu?
V sále 106 v prvním patře Semperbau. Prohlídky muzea k ní vedou ze sálu 104, kde visí Spící Venuše Giorgiona a Tiziana, přes sál mezi nimi. Correggiova Svatá noc visí s Raffaelem v sále 106.
Kolik stojí vstup do Galerie starých mistrů?
Samostatná vstupenka do obrazárny neexistuje. Jedna vstupenka do Zwingeru, plná za 18 eur a zlevněná za 13,50 eura, platí pro Galerii starých mistrů a Sbírku soch do roku 1800, Matematicko-fyzikální salon a Sbírku porcelánu. Děti do školního věku mají vstup zdarma, žáci do 20 let platí 2 eura a skupiny od deseti osob platí 16 eur za osobu.
Je Galerie starých mistrů v pondělí zavřená?
Ano, každé pondělí. Jinak je otevřeno denně od 10 do 17 hodin. Všechna muzea ve Zwingeru a v Semperbau jsou navíc zavřená od 22. února do 5. března 2027, 24. prosince zavírají ve 14:00, 31. prosince v 16:00 a 1. ledna otevírají až ve 12:00.
Jak dlouho trvá prohlídka Galerie starých mistrů?
Našich pět zastávek dává dohromady zhruba dvanáct minut zvuku, rozložených do dvou pater Semperbau. Muzeum počítá u své prohlídky patnácti nejvýznamnějších děl se šedesáti minutami a u velké prohlídky čtyřiceti děl se dvěma hodinami; vystaveno je asi 700 obrazů.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Galerie starých mistrů v Drážďanech.