Přejít na obsah

Hamburger Kunsthalle · Hamburk · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Hamburger Kunsthalle,
pět zastávek zdarma.

Poslechněte si je tady, bez instalace. Ostatní díla ze stálé expozice, kterých je asi tisíc, jsou úkolem pro aplikaci Chiaro.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Hamburger Kunsthalle.

9:41

Poutník nad mořem mlhy

Hamburger Kunsthalle, Hamburk

0:00 2:33
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 11 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Dvě podlaží staré budovy a pět děl, která na nich máte najít. Čtyři visí nahoře v Lichtwarkově galerii, kde prohlídka sbírky začíná salonní malbou a pokračuje celým devatenáctým stoletím; páté je mramorová hlava v přízemí pod ní, v nových sochařských sálech. Žádné z nich není v Galerie der Gegenwart, vedlejší budově současného umění. Oběma vchody se na jednu vstupenku dostanete do téhož muzea, ale všechno na této stránce je ve staré budově. Nahrávky trvají dohromady asi jedenáct minut; chůze mezi pěti díly bez zacházek zabere zhruba tři čtvrtě hodiny.

Každý katalogový údaj, datace i rozměr na této stránce pochází ze Sammlung Online, vlastní databáze sbírek Kunsthalle, a každý z nich podpírá ještě druhý pramen. Muzeum neuvádí číslo sálu u žádného jednotlivého díla; jeho vlastní časté dotazy vás kvůli aktuálnímu rozvěšení odkazují na návštěvnickou službu, a tak tato stránka uvádí budovu a patro a dál nejde. Kde se popisek na zdi a tato stránka rozcházejí, popisek je ten, který visí vedle obrazu. Věřte mu a pošlete nám pár slov.

Zastávka 1 z 5 · Lichtwarkova galerie, horní patro, sbírka 19. století

Poutník nad mořem mlhy

Caspar David Friedrich · kolem 1817 · Olej na plátně, 94,8 × 74,8 cm

Všimněte si

  • Plochý blok vpravo na obzoru je Zirkelstein, skutečný kopec v pískovcové krajině jižně od Drážďan. Kuželovitá hora daleko vlevo je Růžovský vrch, německy Rosenberg, podle studie, kterou Friedrich pořídil v Českém Švýcarsku v květnu 1808.
  • Nikde na plátně žádný podpis ani datum. Proto muzeum uvádí „kolem roku 1817“, a ne konkrétní rok.
  • Formát na výšku. Devadesát pět centimetrů na výšku a sedmdesát pět na šířku, tedy vyšší než širší, což je u Friedrichových krajin vzácné.
  • Vycházková hůl v pravé ruce a vítr ve vlasech. Je oblečený jako měšťan, který se do hor vypravil schválně.
Přepis (2:33)

Stojí k vám zády a nikdy se neotočí. Muž v tmavozeleném kabátě stojí na skalním výběžku, s vycházkovou holí v pravé ruce a s větrem ve vlasech, a dívá se na něco, co vy vidět nesmíte. Devadesát pět centimetrů na sedmdesát pět. Menší než na plakátech.

Caspar David Friedrich ho namaloval kolem roku 1817. Kunsthalle uvádí „kolem roku 1817“, a ne přesný rok, protože ho malíř nikdy nepodepsal ani nedatoval, a proto v mnoha knihách najdete také rok 1818.

Krajina je skutečná, ale není to jedno místo. Friedrich ji složil z kreseb, které pořizoval na pěších túrách po pískovcové krajině jižně od Drážďan, stovky kilometrů odsud. Skála, na které muž stojí, pochází z listu, který nakreslil třetího června 1813 při výstupu na kopec zvaný Kaiserkrone, a na okraj té kresby si poznamenal, jak přesně vysoko nad nejvyšším bodem kamene má ležet obzor. Kuželovitá hora daleko vlevo je Růžovský vrch, podle studie z května 1808. Plochý blok, který jí vpravo odpovídá, je Zirkelstein. Rozeklaný skalní útvar ve středním plánu vlevo je Gamrig u Rathenu, trochu učesaný. Friedrich postavil zemi, která neexistuje, z míst, která existují.

Kdo to tedy je? Nikdo neví. Kunsthalle to říká bez obalu: neexistuje žádný spolehlivý doklad, podle kterého by se dal muž identifikovat, a pokusy dát mu jméno, které se čas od času objevují, nemají žádnou oporu. Muzeum ale říká, že Friedrich pravděpodobně nechtěl, abyste se do té postavy vžili. Stojíte za někým, kdo stojí před výhledem, a ten výhled je vám odepřen. Námětem obrazu nejsou hory. Je to někdo, kdo se dívá na hory, a vy, když se díváte na něj.

U Friedricha je obraz neobvyklý i ve dvou prostých ohledech. Na výšku maloval jen zřídka. A jen zřídka postavil jedinou postavu tak velkou a tak nepřehlédnutelnou doprostřed čehokoli.

Cesta na tuhle stěnu nebyla hladká. Ještě v roce 1947 se obraz vystavoval pod nesprávným jménem, katalogizovaný jako dílo Friedrichova současníka Carla Gustava Caruse a nazvaný „Poutník nad propastí“. V červenci 1949 ho berlínský obchodník s uměním nabídl Hamburger Kunsthalle a tehdejší ředitel Carl Georg Heise ho odmítl. Trvalo to dalších jednadvacet let. V prosinci 1970 Werner Hofmann, který muzeum vedl teprve rok, přesvědčil Stiftung für die Hamburger Kunstsammlungen, tedy Nadaci pro hamburské umělecké sbírky, aby obraz koupila přes obchodníka ze Stuttgartu za šest set tisíc německých marek. Od té doby tu visí jako trvalá zápůjčka nadace a za uplynulé půlstoletí se stal nejreprodukovanějším německým obrazem devatenáctého století.

Zastávka 2 z 5 · Lichtwarkova galerie, horní patro, sbírka 19. století

Ledové moře

Caspar David Friedrich · 1823–1824 · Olej na plátně, 96,7 × 126,9 cm

Všimněte si

  • Vrak. Záď lodi, rozdrcená pod krami napravo od ledové hromady a napůl jimi zasypaná. Většina lidí, kteří tu stojí, ji nikdy nenajde.
  • Šípovitý kus ledu v popředí a špičatá kra vedle něj. Jakmile loď uvidíte, všimnete si, že míří přímo na ni.
  • Horní okraj nebe, kde se šeď otevírá do jasné modři. Muzeum ten průhled a malou hvězdu v něm čte jako jedinou nadějnou věc na obraze.
Přepis (2:05)

Ledové desky postavené na hranu jako dlažební kostky po zemětřesení, navršené do pyramidy uprostřed plátna. Je to nejstudenější obraz v budově a Friedrich ho namaloval, aniž by kdy jel na sever.

Zato pozoroval Labe. V zimě z roku 1820 na rok 1821 se led na řece u Drážďan lámal a Friedrich vyšel ven a přímo na místě maloval olejové studie ker. Tři z těch studií jsou v tomto muzeu. Uschoval si je a o dva tři roky později je použil tady, a zvětšil měřítko tak, že se z polámaného ledu jedné řeky stalo polární moře.

Zakázka přišla od sběratele jménem Johann Gottlob von Quandt, který chtěl dvojici obrazů, jeden o jižní přírodě a druhý o severní. Friedrichovi připadl sever: severní příroda v celé své děsivé kráse, jak to stálo v zakázce. Nejspíš měl na mysli polární plavby Angličana Williama Edwarda Parryho. Parry se v těch letech nejednou vydal hledat Severozápadní průjezd a jeho zprávy se četly po celém Německu.

Teď najděte loď. Je vpravo, vtlačená pod led a napůl jím zasypaná, a tak malá, že ji většina návštěvníků vůbec nepostřehne. Jakmile ji objevíte, ukáže se, že šípovitý kus ledu v popředí a špičatá kra vedle něj míří přímo na ni.

Obraz měl několik názvů. Na dřívější, dnes ztracené verzi nesla loď jméno Naděje a toto plátno se dlouho místo toho nazývalo „Ztroskotaná Naděje“. Dobrý název, jenže Kunsthalle by byla raději, kdybyste se podívali na horní okraj nebe, kde se šeď otevírá do jasné modři a prosvítá malá hvězda. Žádné odmítnutí života, říká muzeum. Náznak, že něco přetrvá.

Nikdo ho nechtěl. Kompozice i námět byly tak daleko od toho, co lidé čekali, že dílo narazilo na nepochopení, a když Friedrich roku 1840 zemřel, bylo stále neprodané. Jeho přítel, norský malíř Johan Christian Clausen Dahl, je koupil z pozůstalosti v roce 1843 a obraz zůstal šedesát let v Drážďanech v rodině Dahlových. Pak, dvacátého druhého února 1905, navštívil Alfred Lichtwark, první ředitel tohoto muzea, v Drážďanech vdovu po Dahlově synovi, prohlédl si obraz a napsal domů, že polární led byl odpozorován z ledochodu na Labi. Ještě téhož roku ho koupil za tři tisíce marek.

Zastávka 3 z 5 · Lichtwarkova galerie, horní patro, sbírka 19. století

Fryné před areopagem

Jean-Léon Gérôme · 1861 · Olej na plátně, 80 × 128 cm

Všimněte si

  • Malá zlatá soška Athény na podstavci, přesně uprostřed, s jejím jménem napsaným řecky na základně. Kolem této bohyně se obvinění točí, a nikdo v sále se na ni nedívá.
  • Soudci. Řady červené, předklonění a natahující krky, a vzadu jeden muž, který vyskočil na nohy a obě ruce vyhodil nahoru.
  • Ruce Fryné. Zakrývá si tvář, ne tělo. Muzeum tomu říká odhalující zahalení.
  • Podpis vlevo dole s letopočtem vypsaným římskými číslicemi: MDCCCLXI.
Přepis (2:25)

Žena, která si zakrývá tvář rukama, modré roucho, které z ní kdosi strhává, a lavice mužů v červeném, kteří zírají. Gérôme namaloval přesně tu vteřinu odhalení, které se odehrává v soudní síni, a posadil vás mezi diváky.

Příběh je řecký a velmi starý. Fryné byla hetéra, tedy kurtizána, z Thespií, a údajně stála modelem Praxitelovi, když tesal Afroditu Knidskou. Postavili ji před soud pro bezbožnost: obvinění znělo, že srovnávala svou krásu s krásou bohyně. Když to vypadalo, že rozsudek vyzní proti ní, její obhájce Hypereidés z ní strhl roucho a soud ji osvobodil. Kunsthalle obraz označuje za příklad vítězství vidění nad mluvením.

Podívejte se, co dělá s rukama. Zakrývá si tvář, ne tělo. Muzeum pro to má výraz, odhalující zahalení: skrývá se studem a týmž pohybem se obnažuje, a Gérôme moc dobře věděl, co to udělá se sálem plným diváků.

Pak se podívejte na soudce. Řady červené, předklonění, natahují krky, a jeden z nich vzadu vyskočil na nohy a obě ruce vyhodil nahoru. A uprostřed toho všeho, na podstavci, malá zlatá soška Athény s jejím jménem napsaným řecky na základně. Kolem bohyně se celé obvinění točí, a na obraze se na ni nedívá ani jediný člověk.

Pařížský Salon roku 1861 se nebavil. Kritici obraz nazvali pornografií, a co bylo v jejich očích ještě horší, vyčítali Gérômovi, že stáhl antický námět do přítomnosti a zbanalizoval ho. Maloval zčásti podle fotografií: modelkou byla Marie-Christine Leroux a Gérôme objednal u fotografa Nadara její snímky, aby mohl malovat podle zvětšenin.

Jedna oprava, protože název visí na zdi vedle vás. Antické prameny, které ten proces popisují, ho vůbec neumisťují před areopag. Komediograf Poseidippos ho zasadil do héliaie. Areopag je Gérômův vynález, a zní líp.

Skandál obrazu přinesl slávu. Do konce století se rytinou rozmnožoval, kopíroval a parodoval. V roce 1884 ho americký karikaturista Bernhard Gillam překreslil pro časopis Puck jako „Fryné před chicagským tribunálem“: na místo Fryné postavil skandály obtíženého prezidentského kandidáta Jamese Blaina a na místo Hypereida novinového redaktora Whitelawa Reida. Samotný obraz se do Hamburku dostal klidnější cestou. Londýnský bankéř narozený v tomto městě, John Henry Schröder, ho v roce 1866 koupil od obchodníka a v roce 1910 ho odkázal Kunsthalle, týmž odkazem, se kterým sem přišla i Berniniho busta, kterou uvidíte o patro níž.

Zastávka 4 z 5 · Lichtwarkova galerie, horní patro, sbírka 19. století

Nana

Édouard Manet · 1877 · Olej na plátně, 154 × 115 cm

Všimněte si

  • Muž na pohovce, rozříznutý napůl pravým okrajem plátna. Cylindr, knír, hůlka a na obraze žádné místo pro jeho tvář.
  • Její oči. Stojí u zrcadla, ale nedívá se do něj. Dívá se přímo na vás.
  • Labutěnka zvednutá s odtaženým malíčkem a vedle ní na odiv vystavená rtěnka.
  • Podpis v levém dolním rohu, nanesený několika tahy: Manet 77.
Přepis (2:16)

Je skoro v životní velikosti, stojí ve spodním prádle uprostřed velmi velkého plátna a nedívá se do zrcadla. Dívá se na vás.

Korzet, spodnička, hedvábné punčochy, dobré boty a labutěnka, kterou drží zvednutou s odtaženým malíčkem. Manet ji zastihl uprostřed líčení a ona se zarazila, aby se podívala, kdo přišel. Na pohovce za ní čeká muž ve večerním obleku, s cylindrem a hůlkou, a Manet ho pravým okrajem plátna rozřízl napůl, takže se skoro nepočítá. Musí se o její pozornost dělit, a prohrává.

Ten pohled ven je celá podstata obrazu. Kunsthalle to říká naplno: flirtuje s někým třetím, a ten třetí jste vy, kteří tu stojíte. Dělá to z vás svědka, nebo spoluviníka, podle toho, jak dobře se u toho cítíte.

Salon roku 1877 obraz odmítl. Podle samotného muzea ještě nedozrála doba, aby viděla prostituci, která ve společnosti zcela otevřeně kvetla, zušlechtěnou uměním. Manetovou odpovědí bylo pověsit obraz do výlohy obchodu na Boulevard des Capucines, jedné z nejrušnějších ulic Paříže, kde přitahoval davy. Modelkou byla Henriette Hauser, známá kurtizána té doby.

A teď k názvu, protože skoro všichni to mají obráceně. Émile Zola vydal román Nana v roce 1880 a nabízí se předpoklad, že ho obraz ilustruje. To nejde. Kniha vyšla tři roky poté, co barva zaschla. Ta postava se už jednou předtím objevila, jako dítě, v Zolově dřívějším románu Zabiják, a to je pravděpodobnější zdroj, pokud nějaký zdroj vůbec existuje.

Co lidi pobuřovalo skoro stejně jako námět, byl malířský rukopis. Podívejte se na světlou modrozelenou zástěnu za ní s jeřábem a na to, jak se pohovka a stěna odmítají usadit v různých vzdálenostech od vás. Kunsthalle píše, že se Manet iluze hloubky úplně vzdal a práci s malovaným povrchem nechal otevřeně na očích, proti všem pravidlům akademické malby. Dole v levém rohu, několika tahy, je podpis: Manet 77.

Hamburk ho získal pozdě a málem ho nezískal vůbec. Od roku 1919 tu visel jako zápůjčka ze soukromé hamburské sbírky a v roce 1924 se Gustavu Paulimu, Lichtwarkovu nástupci v čele muzea, podařilo koupit ho natrvalo ze sbírky Theodora Behrense. Muzeum to dodnes nazývá jeho mistrovským tahem.

Zastávka 5 z 5 · Přízemí původní budovy, nové sochařské sály

Busta kardinála Alessandra Perettiho Montalta

Gian Lorenzo Bernini · 1622–1623 · Mramor, 88 × 65 × 30 cm

Všimněte si

  • Dva malé důlky po obou stranách nosu a strniště vytesané do tváří a brady. Bernini do mramoru schválně přenesl špatnou pleť.
  • Záhyby mozzetty, krátkého ramenního pláštíku, jemně uvedené do pohybu, takže kámen vypadá, jako by se právě přestal hýbat.
  • Pootočení. Hlava se stáčí proti ramenům, takže z každé strany je to jiný muž. Obejděte ho.
Přepis (2:09)

Mramor nemívá jizvy po neštovicích, a tenhle mramor je má. Podívejte se na dva malé důlky po obou stranách nosu a na strniště vytesané do tváří a brady. To vytesal někdo, komu ještě nebylo pětadvacet.

Ten muž je Alessandro Damasceni Peretti Montalto, kterého v patnácti letech jmenoval kardinálem bratr jeho babičky, papež Sixtus Pátý. Vyrostl z něj vážný mecenáš umění a oblíbená postava politiky Papežského státu, a krátce před smrtí seděl modelem pro tuto bustu. Zemřel v roce 1623, pár měsíců po jejím dokončení. Gian Lorenzo Bernini pro něj už předtím vytvořil fontánu s Neptunem a Tritónem do zahrad jeho vily za Římem. Berniniho vzestup k postavení sochaře barokního Říma teprve začínal.

Podívejte se, co dělá kámen. Hruď se stáčí na jednu stranu, hlava se otáčí zpátky a záhyby krátkého ramenního pláštíku, mozzetty, se pohybují s ní. Kunsthalle popisuje ten záměr bez rozpaků: vdechnout mramorové bustě život, což sochaři od příběhu o Pygmalionovi považují za svůj zvláštní úkol. Když byla busta nová, byl její povrch vyleštěný do vysokého lesku, takže reagoval na sebemenší změnu světla v místnosti. Obejděte ji kolem dokola a z každé strany je to jiná tvář.

Pak zmizela na skoro tři století. Je zaznamenaná ve Ville Montalto počátkem šedesátých let sedmnáctého století a v Casa Peretti v roce 1682, a pak stopa mizí. Když Rudolf Wittkower v roce 1955 vydal standardní katalog Berniniho soch, tato busta v něm nebyla, protože pro badatele už neexistovala.

V Hamburku přitom byla od roku 1910. Bankéř John Henry Schröder, narozený v tomto městě jako Johann Heinrich Schröder, odešel do Londýna, převzal rodinnou banku, poangličtil si jméno a vybudoval sbírku. Kunsthalle z ní získala šedesát tři obrazy a osm soch, z nichž čtyřicet osm muzeum stále vlastní, a jedním z nich je Gérôme o patro výš. Busta tu stála bez povšimnutí až do roku 1983, kdy v ní poznali rané mistrovské dílo Berniniho.

Jedna věc zůstává dodnes nerozhodnutá. Někteří badatelé tvrdili, že busta vznikla pro hrobku, což by vysvětlovalo nepokrytou hlavu a dovnitř obrácený pohled, a znamenalo by to, že pamětní deska, vedle níž měla stát, nebyla nikdy vytesána. Jediné místo, kde ji lze skutečně doložit, je vila.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Hamburger Kunsthalle.

Ve stálé expozici je tu asi tisíc děl a webová stránka pojme pět. Zbylých devět set devadesát pět patří aplikaci: vyfoťte Rungeho, Menzela, Muncha nebo medaili velikosti nehtu na palci a Chiaro dílo pozná, vysvětlí, proč ho Hamburk koupil, a zvládne každou další otázku, která vás napadne.

Kdo je ten muž v kabátě?Kde je loď v ledu?Proč Nanu odmítli?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Glockengießerwall 5, 20095 Hamburk, hned vedle hlavního nádraží. Použijte hlavní vchod z předprostoru staré budovy: jsou tam pokladny, šatna, skříňky, výdejna audioprůvodců, obchod i Café Liebermann. Galerie der Gegenwart má vlastní vchod a je rychlejší cestou dovnitř, pokud už máte vstupenku z internetu.

Metrem (U-Bahn) U1, U2 nebo U4 do stanice Hauptbahnhof, odtud pár minut pěšky. Příměstským vlakem S-Bahn S1, S2, S3 nebo S5 do téže stanice. Autobus 12 staví přímo před muzeem, na zastávce Hamburger Kunsthalle. Z letiště dojede S1 na Hauptbahnhof asi za 24 minut.

02

Vstupenky

  • V pondělí zavřeno. Čtvrtek je dlouhý den, otevřeno do 21:00, a večer je jeho nejklidnější částí.
  • Vstupné stojí 18 eur, zlevněné 9 eur, do 18 let zdarma. Každý první čtvrtek v měsíci je muzeum od 18:00 do 21:00 zdarma pro všechny, a tehdy je také nejplnější.
  • Světlíky nad Lichtwarkovou galerií se do roku 2027 opravují. Muzeum zůstává otevřené se všemi částmi sbírky, upozorňuje ale, že okruh oddělením devatenáctého století teď není plně přístupný, takže v den vaší návštěvy může být některý sál zavřený.
  • Autem: kvůli stavebním pracím u Ferdinandstor se do podzemních garáží pod Galerie der Gegenwart dá momentálně vjet jen od Außenalster.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastního audioprůvodce Kunsthalle lze získat dvěma způsoby. Vypůjčte si přístroj u pokladny za poplatek šest eur, nebo si do svého telefonu nainstalujte Hamburger Kunsthalle App a stejné prohlídky dostanete zadarmo; aplikace je v němčině a angličtině, u některých prohlídek i ve verzi pro děti a ve snadném čtení, a kromě sbírky pokrývá i výstavy. To, co právě čtete, také nic nestojí, nechce nic stahovat a věnuje svůj čas pěti dílům, místo aby prolétlo stovku.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Hamburger Kunsthalle?

Dva, a ani jeden nic nestojí. Jedním je tato stránka: pět zastávek přehrávaných v prohlížeči, každé slovo vypsané pod přehrávačem, bez instalace. Vlastní audioprůvodce muzea je také zdarma, pokud místo vypůjčení přístroje použijete Hamburger Kunsthalle App ve svém telefonu. Co oba vynechají, vyfoťte a aplikace Chiaro vám o tom poví.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Hamburger Kunsthalle?

Šest eur, pokud si přístroj vypůjčíte u pokladny. Nic, pokud si stáhnete Hamburger Kunsthalle App a přinesete si vlastní telefon a sluchátka. V obou případech pokrývá sbírku i aktuální výstavy, v němčině a angličtině, u některých prohlídek i ve verzi pro děti a ve snadném čtení.

Kde v Hamburger Kunsthalle visí Poutník nad mořem mlhy?

Nahoře v Lichtwarkově galerii, mezi sály devatenáctého století ve staré budově, a ne v Galerie der Gegenwart. Kunsthalle u jednotlivých děl čísla sálů neuvádí; její vlastní časté dotazy radí zeptat se na aktuální rozvěšení u návštěvnické služby. Od hlavního schodiště sledujte značení devatenáctého století.

Je Hamburger Kunsthalle v pondělí zavřená?

Ano, každé pondělí. V úterý, ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli má otevřeno od 10:00 do 18:00, ve čtvrtek od 10:00 do 21:00. Zavřeno je také 24. prosince 2026, 31. prosince je otevřeno od 10:00 do 15:00 a 1. ledna 2027 od 12:00 do 18:00.

Jak dlouho trvá těchto pět zastávek?

Asi jedenáct minut poslechu a zhruba čtyřicet pět minut při klidném muzejním tempu, a déle to netrvá, protože čtyři z pěti děl jsou ve stejném patře. Celá stálá sbírka čítá asi tisíc děl na více než 13 000 metrech čtverečních, což je půl dne, pokud ji chcete projít pořádně.

Mohu to používat přímo v muzeu?

Ano. Použijte sluchátka a v sálech ztlumte hlasitost. Zvuk se streamuje přes mobilní data a stránky jsou dost lehké, aby se načetly i při slabém signálu. A když je v sále na poslech příliš hlučno, každé slovo je vypsané pod přehrávačem.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Hamburger Kunsthalle.