Přejít na obsah

Stará pinakotéka · Mnichov · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Staré pinakotéce,
pět zastávek zdarma.

Všech pět si pustíte přímo v této záložce. U dalších sedmi set obrazů v prvním patře stačí zvednout Chiaro a postará se o ten, před kterým právě stojíte.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Staré pinakotéky.

9:41

Autoportrét v kožichu

Stará pinakotéka, Mnichov

0:00 2:45
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět obrazů, pět sálů, jedna přímka. Trasa nesejde z prvního patra, z Obere Galerie, kde visí většina sbírky, a postupuje podle čísel sálů od západu na východ: Dürerův autoportrét v sále I, Leonardova Madona s karafiátem v sále IV, Tizianův Karel V. v sále V a pak dva obrazy od Rubense, v sále VII a v sále VIII. Poslech zabere zhruba dvanáct minut a chůze čtvrt hodiny, vše v jednom podlaží a bez jediného kroku zpět.

Za každým údajem na této stránce stojí dva zdroje: online sbírka muzea na sammlung.pinakothek.de a nezávislá příručka. Stará pinakotéka obrazy často převěšuje a u každého z nich online uvádí, ve kterém sále právě visí, takže popisek na zdi, který této stránce odporuje, má nejspíš novější údaj: řiďte se jím a dejte nám vědět.

Zastávka 1 z 5 · První patro, sál I

Autoportrét v kožichu

Albrecht Dürer · 1500 · Olej na lipové desce, 67,1 × 48,9 cm

Všimněte si

  • Dva nápisy, oba ve výši jeho očí. Vlevo letopočet 1500 a monogram A.D., vpravo čtyři řádky latiny v drobounké kartuši ve tvaru motýla.
  • Kožešinový límec. Každý chlup je samostatný tah štětcem, s barvou odstupňovanou od špičky ke kořínku.
  • Ruka dole, prsty zabořené do kožešiny. Je to jediný malovaný autoportrét, na kterém Dürer neukazuje ruku, kterou maluje.
  • Souměrnost a plochá čerň za ním. Žádný pokoj, žádné okno, žádná krajina, nic, co by ho někam zasadilo.
Přepis (2:45)

Dívá se přímo na vás. Ne kolem vás, ne přes vaše rameno. Přímo před sebe, přesně doprostřed, téměř dokonale souměrně, a v tom je celý skandál této malé desky z lipového dřeva.

V roce 1500 se tak nikdo nemaloval. Portrét byl v severní Evropě ze tří čtvrtin a v Itálii z profilu. Tvář zpředu, souměrnou, jste viděli v kostele. Byl to postoj vyhrazený Kristu. Albrecht Dürer měl dvacet osm let a vzal si ho. Muzeum to na vlastním popisku říká bez obalu: styl tohoto portrétu založil na ikonách Krista Spasitele, který zdvihá ruku k požehnání. Podle toho, jak to čtete, je to buď nesmírná pýcha, nebo prohlášení, že schopnost tvořit pochází od Boha.

Podívejte se na oba nápisy, oba umístěné ve výši jeho očí. Vlevo rok 1500 a jeho monogram, velké A s malým D vnořeným pod ním. Tím, že je letopočet nad iniciálami, dostávají druhý význam: Anno Domini, léta Páně. Vpravo čtyři řádky latiny v kartuši tak malé, že se musíte naklonit, a podivně ve tvaru motýla. Albertus Durerus Noricus ipsum me propriis sic effingebam coloribus aetatis anno XXVIII. Já, Albrecht Dürer z Norimberka, jsem se takto zobrazil náležitými barvami ve věku dvaceti osmi let.

Dvacet osm mělo svůj význam. Ve středověkém dělení lidského věku to byl rok, kdy člověk přestával být mladý, takže obraz zároveň označuje zlom v jeho životě i přelom století. Možná vznikl v rámci oslav nového století v okruhu humanisty Konrada Celtise, k němuž Dürer patřil.

Teď přistupte blíž a podívejte se na kožešinu. Ten plášť je takzvaná šuba a límec je z kuny. Každý chlup je samostatný tah štětcem, stínovaný od špičky ke kořínku, takže kožešina chytá světlo na jeho hrudi pokaždé jinak. Je to předvádění se, a možná i malá lež. Tehdejší oděvní předpisy vyhrazovaly kunu bohatým mužům z městské elity, mužům způsobilým zasednout v městské radě. V roce 1500 nebyl Dürer ani jedno. Do Velké rady Norimberka byl zvolen až v roce 1509.

Ještě jedna věc, a ta je nejpodivnější. Jeho ruka je dole na obraze, prsty zabořené do kožešiny, a druhá ruka na obraze vůbec není. Je to jediný malovaný autoportrét, na kterém Dürer neukazuje ruku, kterou pracuje. Dal si tu také hnědé vlasy. Na ostatních autoportrétech jsou zrzavě plavé.

Převlek zafungoval lépe, než vůbec mohl zamýšlet. Kolem roku 1520 použil Sebald Beham tuto tvář jako předlohu pro dřevořez s Kristem a většina znalců tu grafiku až do devatenáctého století považovala za Dürerovu.

Deska byla v Norimberku veřejně vystavena krátce před jeho smrtí v roce 1528 a město si ji nechalo téměř tři sta let. V roce 1805 byla prodána do bavorské královské sbírky. Proto skončil právě tady, v prvním sále Staré pinakotéky, a pořád se dívá přímo na vás.

Zastávka 2 z 5 · První patro, sál IV

Madona s karafiátem

Leonardo da Vinci · asi 1475 · Olej a tempera na topolové desce, 62 × 48,5 cm

Všimněte si

  • Zvrásněná barva v Mariině tváři, stopa velmi mladého malíře, který se teprve učil, co olej dělá.
  • Křišťálová váza s květinami na římse vpravo. Nejspíš je to ta váza, na kterou si Vasari vzpomněl, když popisoval Leonarda v majetku papeže Klementa VII.
  • Karafiát, malý a červený a záměrně ponechaný ve stínu, zatímco obě tváře jsou osvětlené.
  • Modré hory ve čtyřech oknech, už tytéž podivné zubaté štíty, které o třicet let později namaluje za Monu Lisu.
Přepis (2:23)

Stoupněte si blízko, protože je malý. Dvaašedesát krát osmačtyřicet a půl centimetru, na topolové desce, a je to jediný obraz Leonarda da Vinci v německém muzeu.

Je to velmi rané dílo. Kolem roku 1475 byl Leonardo ještě ve florentské dílně svého učitele Andrey del Verrocchia, a tohle z té dílny vycházelo, když učněm byl náhodou Leonardo. Uspořádání je docela konvenční. Mladá matka, dobře živené nahé dítě, interiér otevřený do oken. Všechno neobvyklé je v provedení.

Začněte u její tváře a buďte upřímní v tom, co vidíte, protože muzeum je taky. Barva je zvrásněná. Přes tvář a čelo se táhnou drobné vyvýšeniny a záhyby. Olejová barva byla ve Florencii ještě novým materiálem a převládá názor, že Leonardo s ní prostě ještě neuměl zacházet. Muzeum obraz označuje za experiment v malířské technice. Je to stopa mladého muže, který se před zraky všech sám učí novému médiu, a to na desce, před kterou se někdo měl modlit.

Potom květina. Červený karafiát, podávaný uprostřed obrazu, znamení krve a Kristova utrpení. Leonardo ho drží ve stínu, zatímco obě tváře jsou ve světle. Dítě se dívá nahoru, matka dolů a jejich pohledy se nikdy nesetkají.

Teď římsa vpravo, kde v křišťálové váze stojí několik květin. Právě ta váza je možná důvodem, proč lze historii obrazu vůbec dohledat. Giorgio Vasari zaznamenal, že papež z rodu Medicejských, Klement Sedmý, vlastnil Leonardovu Madonu se skleněnou vázou, a tohle je jediná známá Leonardova Madona s vázou květin.

Po papeži se stopa na staletí ztrácí a znovu se objeví na tom nejobyčejnějším místě, jaké si lze představit. Ve druhé polovině devatenáctého století visela deska v lékárně Obere Apotheke Augusta Wetzlera v Günzburgu, městečku na Dunaji. Když v roce 1885 zemřela jeho sestra Therese, šel obraz do dražby jejího nábytku, která v dubnu 1886 trvala dva dny. Vyvolávací cena byla pět marek. Místní lékař jménem Albert Haug ho získal za čtyřicet sedm a půl marky.

O tři roky později ho Haug prodal tomuto muzeu za osm set marek. Odhad tehdy zněl na deset tisíc. A když ho muzeum kupovalo, jeho vlastní ředitel ho zařadil do Verrocchiovy školy. Teprve Heinrich von Geymüller na podzim roku 1889 jako první vyslovil nahlas jméno Leonardo. Do konce téhož roku udělil bavorský princ regent doktoru Haugovi rytířský titul, Řád svatého Michala, jako odškodnění za to, jak málo mu muzeum zaplatilo.

Zastávka 3 z 5 · První patro, sál V

Portrét císaře Karla V.

Tizian · 1548 · Olej na plátně, 204,5 × 122 cm

Všimněte si

  • Letopočet vytesaný do kamenného zábradlí vpravo, ve výši jeho ruky: MDXLVIII.
  • Tvář. Nikde v ní žádné lichocení: dlouhá habsburská čelist, únava, oči hledící kamsi kolem vás.
  • Pravá strana plátna, kde je krajina namalovaná tak řídce a rychle, že vedle masivní černé postavy skoro není vidět.
Přepis (2:07)

Nejmocnější muž Evropy sedí v křesle, od hlavy k patě v černém.

Karel Pátý, císař Svaté říše římské, jmenoval Tiziana v roce 1533 svým dvorním malířem a povýšil ho do šlechtického stavu. V roce 1548 byli oba v Augsburgu na říšském sněmu a Tizian tam císaře namaloval dvakrát. Jednou na koni, to je obraz, který dnes visí v Pradu, a jednou takhle.

Nejdřív najděte letopočet. Je vytesaný do kamenného zábradlí vpravo, ve výši jeho ruky. MDXLVIII.

Pak se podívejte na obě poloviny plátna, protože spolu nesouhlasí. Vlevo všechno hlásá impérium. Zlatý brokát, mramorový sloup, červený koberec, křeslo s třásněmi a střapci. Vpravo krajina tak řídká a tak rychle nahozená štětcem, že jí vidíte skrz. A uprostřed tvář, bez špetky lichocení. Dlouhá habsburská čelist. Únava. Oči, které míří kamsi přes vaše rameno. Popis samotného muzea to vystihuje přesně: sloupy, koberec a brokát nesou císařskou důstojnost, zatímco tvář ukazuje věk a vyčerpání panovníka bez jakékoli idealizace.

A teď ta část, která lidi překvapí. Muzeum také uvádí, že Tizian provedení z velké části přenechal pomocníkovi ze své dílny, pravděpodobně Lambertu Sustrisovi, který pracoval podle skici vlastní Tizianovy ruky. Ta řídká krajina vpravo je velmi pravděpodobně od Sustrise, a ne od Tiziana. Možná dokonce existovala první verze od samotného Tiziana, která se kdesi ztratila.

Tizian si na Augsburg nestěžoval. Nazval císařské město slávou světa a svému příteli Lorenzu Lottovi řekl, že je obklopen veškerou přízní dvora i císaře. Byl na vrcholu svého řemesla, maloval samotného císaře a většinu práce přenechal někomu jinému.

O čtyři a půl století později se Henry Kissinger na toto plátno zadíval a napsal o něm ve své knize Světový řád. Nazval ho portrétem, který člověka nepustí, a řekl, že odhaluje trápení muže, který nedokáže dosáhnout duchovního naplnění ani ovládat páky hegemonické moci. Ať si o Kissingerovi myslíte cokoli, je to poctivý popis toho, co máte před sebou. Nejmocnější muž své doby, namalovaný nejlepším malířem své doby, a tváří se, jako by byl nejraději skoro kdekoli jinde.

Zastávka 4 z 5 · První patro, sál VII

Únos dcer Leukippových

Peter Paul Rubens ve spolupráci s Janem Wildensem · asi 1618 · Olej na plátně, 224 × 210,5 cm

Všimněte si

  • Malý okřídlený chlapec úplně vlevo, který drží ryzáka za uzdu. Jedno z jeho křídel je černé.
  • Brnění muže vlevo a nahá hruď muže vpravo. Podle toho rozeznáte smrtelného Kastóra od nesmrtelného Polydeuka.
  • Dva koně táhnoucí opačnými směry, jeden zadržený, druhý vzpínající se; právě to drží celé klubko těl v pohybu.
  • Obrovský Poslední soud na čelní stěně tohoto sálu. Sál byl postaven kolem něj.
Přepis (2:17)

Tohle je největší sál v budově a byl postaven kolem jednoho obrazu. Ne kolem tohoto. Otočte se a podívejte se na čelní stěnu, na Poslední soud, který se zvedá do výšky šesti metrů. To plátno je největším obrazem muzea, šest set osm krát čtyři sta šedesát tři centimetrů, a je to jediné dílo ve Staré pinakotéce, které dodnes visí přesně tam, kam ho pověsili, když se muzeum v roce 1836 otevřelo. Sál byl navržen pro něj. V této budově visí dvaasedmdesát Rubensových obrazů, největší Rubensova sbírka ve stálé expozici kdekoli na světě, a tohle je sál, kde začíná.

A teď se vraťte ke koním.

Příběh je řecký. Kastór a Polydeukés, dvojčata, unášejí Foibé a Hilaeiru, dcery Leukippa, krále Messénie. Pro všechny to dopadne špatně. Dvojčata zahynou v pronásledování, které následuje. Byla to dvojčata s různými otci: Kastórovým otcem byl spartský král, takže Kastór byl smrtelný, a Polydeukovým otcem byl Jupiter, takže Polydeukés smrtelný nebyl. Když Polydeukés požádal, aby ho od bratra neoddělili, proměnili se oba ve hvězdy.

Na plátně je můžete rozlišit. Kastór, krotitel koní, má na sobě brnění. Polydeukés, pěstní zápasník, je do pasu nahý. Dokonce i zvířata se přidávají na jednu stranu. Kastórův ryzák stojí klidně, drží ho za uzdu malý okřídlený chlapec, zatímco Polydeukův grošovaný bělouš se vzadu vzpíná. Podívejte se na křídla toho chlapce. Jedno z nich je černé a obvykle se čte jako náznak toho, co dvojčata čeká.

Která sestra je která, vám nikdo neřekne. Ani jedna z žen nemá atribut, takže obě jména se vznášejí mezi oběma postavami, a vždycky tomu tak bylo.

Rubens tu podle muzea dokazuje, že malířství poráží sochařství. Staví kompozici, která vám nabízí několik různých pohledů zároveň, a kůži, vlasy, ocel i látku zachycuje tak přesně, že by na to žádný mramor neměl odpověď. Krajinu mimochodem nemaloval on. Je to práce specialisty Jana Wildense a muzeum ho na popisku uvádí vedle Rubense. Zlacený rám je mladší než obraz, pochází z osmnáctého století od mnichovského dvorního architekta Josepha Effnera.

A ještě jedna věc pro každého Němce, který je na doslech. Tento obraz je středem Loriotovy scénky o manželské poradně, v níž mají manželé obraz popsat, a manžel celou věc po dlouhé odmlce shrne jako dva pány, kteří dávají dvěma dámám hodinu jízdy na koni.

Zastávka 5 z 5 · První patro, sál VIII

Pád zatracených

Peter Paul Rubens · asi 1621 · Olej na desce, 286 × 224 cm

Všimněte si

  • Archanděl Michael nahoře, malý, v červeném, se štítem. Je jedinou nehybnou postavou na obraze.
  • Střed desky, kde v roce 1959 žíravina zničila pětinu malby a restaurátoři ji znovu vybudovali.
  • Hybridní tvorové vmísení mezi padající těla, napůl zvířata a napůl démoni, které snadno přehlédnete, dokud je nezačnete hledat.
  • Místo, kde končí tělo a začíná mrak. Místy se barvy slévají, až jsou těla téměř abstraktní.
Přepis (2:22)

Dejte mu chvilku, než se ho pokusíte přečíst, protože zprvu je to jen lavina těl.

Pak se vynoří tvary. Nahoře, malý a v červeném, archanděl Michael, vyrážející ze sloupu světla mezi tmavými mraky, a všechno pod ním padá. To je celý obraz. Rubens vynechal to, co každý jiný Poslední soud dává doprostřed: Krista jako soudce, a s ním i představu, že někteří lidé jdou opačným směrem. Žádný proud vzhůru tu není. Je tu jen pád.

Podívejte se, jak je postavený. Hříšníci, postavy v podobě ďáblů a hybridní tvorové, napůl zvířata a napůl démoni, jsou natlačeni do diagonály, která se zhruba v půli cesty dolů mění ve vířící masu. Muzeum to samo říká takto: diagonála zviditelňuje tah pekelného ohně. Text, na který obraz odkazuje, je Evangelium podle Matouše, kapitola dvacet pět, verš čtyřicet jedna.

A teď nechte pohled rozostřit. Místy se barvy slévají tak, že nedokážete říct, kde končí tělo a kde začíná mrak. Na rok 1621 je to opravdu zvláštní věc k namalování.

Zakázka přišla od falckraběte Wolfganga Viléma Neuburského, který už od Rubense měl dva obrazy soudu. Velký Poslední soud z roku 1617, ten, který vyplňuje čelní stěnu sálu, z něhož jste právě vyšli, a menší verzi z roku 1619. Kolem roku 1620 si objednal tento, pro svou palácovou kapli. Do Mnichova se obraz dostal v roce 1806 z galerie v Düsseldorfu, přes Mannheim.

A pak, krátce po jedenácté dopoledne dvacátého šestého února 1959, přistoupil k této desce muž a polil ji odstraňovačem nátěrů na nábytek. Tekutina prožrala barvu až na křídový podklad pod ní, hlavně uprostřed, a zničila asi pětinu malované plochy. Muže vypátrali v penzionu a v krátké době zatkli a odsoudili ho ke třem letům vězení a k náhradě škody osm set tisíc marek. Při výslechu řekl, že ve skutečnosti přišel zničit Dürerovy Čtyři apoštoly, kteří visí jinde v tomto muzeu, a že to vzdal, protože před nimi stálo příliš mnoho návštěvníků.

Velká část toho, na co se uprostřed desky díváte, je tedy restaurování. Trvalo roky, a povedlo se.

Obraz má posmrtný život, jaký si falckrabě nedokázal představit. Australská kapela Parkway Drive dala v roce 2018 jeho část na obal alba a jedna jeho verze se opakovaně objevuje ve druhé a třetí řadě seriálu Dark od Netflixu. O čtyři staletí později, když někdo potřebuje obraz pekla, pořád se vrací k této desce.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli ve Staré pinakotéce.

U pěti obrazů tahle stránka končí. Namiřte aplikaci na Cranacha o dva rámy dál, na šestimetrového Rubense, kterého nikdo nefotí, na kabinetní obrázek velikosti knihy, a ona vám řekne, co je to za obraz, vysvětlí ho a bude odpovídat na vaše další otázky, dokud nepůjdete dál.

Proč vypadá jako Kristus?Je to opravdu Leonardo?Co se tu stalo v roce 1959?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Barer Straße 27, 80333 Mnichov. Používaný vchod je z Theresienstraße, na severní straně budovy, a je bezbariérový.

Tramvaje 27 a 28 zastavují na zastávce Pinakotheken hned před vchodem. Metrem: U2 do stanice Königsplatz nebo Theresienstraße; U3 a U6 do Odeonsplatz nebo Universität; U4 a U5 do Odeonsplatz. Na Pinakotheken zastavují také autobus 100, muzejní linka, a autobus 58, CityRing. Parkoviště pro návštěvníky v okolí není, a proto muzeum žádá, abyste přijeli veřejnou dopravou.

02

Vstupenky

  • Zavřeno v pondělí a také 1. května, 24. prosince, 25. prosince a 31. prosince.
  • V úterý a ve středu je otevřeno dlouho do večera, do 20 hodin. V neděli stojí vstup do Pinakoték, Museum Brandhorst a Sammlung Schack 1 euro.
  • Vstupenku si kupte v pokladně v den návštěvy, nebo předem online.
  • Tašky větší než A4, tedy než 30 krát 20 krát 10 centimetrů, a všechny batohy patří do šatny nebo do skříňky. Skříňky fungují na minci 1 nebo 2 eura.
  • Obrazy se stěhují. Online sbírka muzea na sammlung.pinakothek.de uvádí u každého díla aktuální sál, takže si svůj oblíbený obraz můžete ověřit, než vyrazíte.
03

Oficiální audioprůvodce

Stará pinakotéka audioprůvodce nepůjčuje. Jejím vlastním průvodcem je bezplatná webová aplikace Alte Pinakothek Unframed na app.pinakothek.de: šest prohlídek pro dospělé, čtyři pro děti a jedna ve snadném čtení, v němčině a angličtině, část obsahu také v italštině, francouzštině a španělštině. Naše procházka také nic nestojí, ale končí u pěti obrazů; o každý další obraz na stěnách se postará aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Staré pinakotéce zdarma?

Dokonce dva. Tenhle: pět nahraných zastávek, pod každou její text, které běží v prohlížeči jakéhokoli telefonu bez instalace. A vlastní webová aplikace muzea, Alte Pinakothek Unframed, zdarma na app.pinakothek.de. Na všechno, co nepokrývá ani jeden z nich, je tu aplikace Chiaro: namiřte fotoaparát na jakýkoli obraz a ona vám bude vyprávět právě o něm.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Staré pinakotéky?

Nic. Stará pinakotéka přístroje nepůjčuje. Jejím průvodcem je bezplatná webová aplikace Alte Pinakothek Unframed na app.pinakothek.de, která teď nabízí šest prohlídek pro dospělé, čtyři prohlídky pro děti a jednu ve snadném čtení, v němčině a angličtině.

Kde ve Staré pinakotéce najdu Dürerův autoportrét?

V prvním patře, v sále I, poblíž západního konce řady sálů. Muzeum u každého obrazu zveřejňuje v online sbírce aktuální sál, takže si to můžete ověřit předem.

Je Stará pinakotéka v pondělí zavřená?

Ano, každé pondělí a také 1. května, 24. prosince, 25. prosince a 31. prosince. Ostatní dny otevírá v 10 hodin a zavírá v 18 hodin, kromě úterý a středy, kdy má otevřeno do 20 hodin.

Kolik stojí vstup do Staré pinakotéky?

Devět eur do stálé expozice, šest se slevou. V neděli 1 euro. Děti a mladí do 18 let mají vstup zdarma a studenti a návštěvníci nad 65 let platí zlevněné vstupné. Kombinovaná vstupenka za 12 eur platí jeden den do Pinakoték, Museum Brandhorst a Sammlung Schack, prodává se ale jen v pokladně muzea.

Mohu to poslouchat přímo v sálech?

Ano. Zvuk se načítá přes mobilní data; nasaďte si sluchátka a v sálech ztlumte hlasitost. Fotografování pro soukromé účely je povolené bez blesku a stativu a tašky větší než A4 je nutné odložit v šatně nebo ve skříňce.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Staré pinakotéky.