Přejít na obsah

Museo del Prado · Madrid · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Pradu,
pět zastávek zdarma.

Pět děl, pět nahrávek, žádná aplikace a žádná fronta u pultu se sluchátky. A zbylých 1 860 vystavených děl? Stačí je vyfotit a Chiaro vám o nich bude vyprávět.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Prada.

9:41

Saturn požírá svého syna

Prado, Madrid

0:00 2:22
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl v budově Villanueva, v pořadí, v jakém sály dávají smysl. Začínáte v sále 67, kde visí Goyovy Černé malby, a zůstanete tam u Saturna. Pak přejdete do sálu 64, který je na trase samotného muzea další v řadě a kde visí 2. a 3. květen 1808 naproti Madrazovu obrazu Viriathova smrt. Odtud zamíříte do vlámských sálů k Bruegelovu Triumfu smrti v sále 55A a k Boschově Zahradě pozemských rozkoší v sále 56A a skončíte v sále 12 v prvním patře, v horním sále střední části Villanuevovy budovy, který je uspořádán kolem Dvorních dam. Poslechu je dohromady asi dvanáct minut. Čas chůze je náš vlastní odhad, ne číslo, které by někdo zveřejnil: v budově o rozloze téměř 42 000 metrů čtverečních počítejte se třemi čtvrthodinami, a když je plno, s víc.

Pár slov k číslům sálů, protože Prado přečíslovává a převěšuje častěji než většina muzeí. Každý sál má oporu v datovaných vnějších zdrojích: sály 67 a 64 ve zprávách španělského tisku o novém uspořádání sálů devatenáctého století v roce 2021, sál 56A ve zpravodajství o nové instalaci Boschova sálu v prosinci 2020 a ve dvou pozdějších zprávách, sál 12 ve španělském tisku z listopadu 2023 a v popisu budovy ve španělské Wikipedii a sál 55A ve zprávě o tom, že se Bruegelův obraz 28. května 2018 vrátil do expozice. To je nejstarší zdroj z celé sady a je třeba k němu přistupovat nejopatrněji. Patro uvádíme jen tam, kde ho nějaký zdroj uvedl. Prado převěšuje tak často, že popisek na zdi má větší váhu než tato stránka; pokud se liší, dejte nám prosím vědět.

Zastávka 1 z 5 · Sál 67, budova Villanueva, jižní křídlo

Saturn požírá svého syna

Francisco de Goya · 1820–1823 · Nástěnná malba smíšenou technikou, přenesená na plátno, 143,5 × 81,4 cm

Všimněte si

  • Oči. Bělmo je vidět kolem duhovek dokola a je to jediný výraz v sále, který přečtete na první pohled.
  • Klouby prstů. Kromě bílé kůže a rudé krve jsou nejsvětlejším místem malby ruce, které se zarývají do zad oběti.
  • Co už chybí: hlava a část levé paže menší postavy, a další sousto se chystá ukousnout z paže.
  • Rozměry. Malba je 143,5 centimetru vysoká a 81,4 široká, zhruba v proporcích dveřní výplně.
Přepis (2:22)

Je menší, než by člověk čekal podle reprodukcí. Sto čtyřicet tři centimetrů na výšku, osmdesát jedna na šířku, a většina té plochy není vůbec nic: hnědočerné pole, z něhož se vynořuje postava.

To, na co se díváte, bývalo zdí. Goya to namaloval přímo na omítku ve své vlastní jídelně. V únoru 1819, ve dvaasedmdesáti letech, koupil dům za Madridem na břehu řeky Manzanares, kterému se říkalo Quinta del Sordo, Dům hluchého. Jméno měl po jednom z předchozích majitelů, i když sám Goya byl téměř hluchý od nemoci, kterou prodělal ve čtyřiceti šesti. Během několika dalších let pokryl stěny dvou místností čtrnácti malbami, které neměl nikdo vidět. Pod nimi byly světlé, příjemné krajinky s drobnými postavami. Ty přemaloval.

Žádné z nich nedal název. Všechna jména, pod kterými jste těch čtrnáct obrazů kdy slyšeli, vymysleli jiní, a první jejich seznam sestavil v roce 1828, v roce Goyovy smrti, jeho přítel Antonio Brugada. Tahle malba byla na krátké zadní stěně jídelny v přízemí, nalevo od okna, a na druhé straně téhož okna byla Judita a Holofernes.

Podívejte se na oči. Bělmo je obepíná dokola. Pak se podívejte na ruce, protože bílé klouby prstů, které se tisknou do zad oběti, jsou spolu s bledou kůží a krví jedinou světlou barvou na celém obraze.

Teď ten spor. Fred Licht upozornil, že tu chybí všechny Saturnovy obvyklé atributy, není tu kosa ani přesýpací hodiny, a že to, co je pojídáno, nemá tělo nemluvněte, vlastně ani tělo čehokoli anatomicky správného. John Ciofalo jde ještě dál: podle nohou a hýždí je to podle něj dospělá žena, a nebrání se proto, že už je mrtvá a už nemá hlavu. Ať už tu Goya dělal cokoli, stejný námět nakreslil červenou křídou o víc než dvacet let dřív, v roce 1796 nebo 1797, bez jediné kapky krve.

Malby zůstaly na těch zdech asi padesát let a chátraly. V roce 1874 patřil dům francouzskému bankéři, baronu Frédéricu Émilu d’Erlangerovi, který je dal sejmout z omítky a přenést na plátno pod vedením Salvadora Martíneze Cubellse, hlavního restaurátora tohoto muzea. D’Erlanger je v roce 1878 odvezl na výstavu do Paříže, neprodal je a v roce 1881 je daroval španělskému státu.

Při té operaci se něco ztratilo. Tvrdí se, že postava měla původně ztopořený penis a že tento detail byl při přenosu na d’Erlangerovu žádost odstraněn.

Zastávka 2 z 5 · Sál 64, budova Villanueva, jižní křídlo

3. květen 1808

Francisco de Goya · 1814 · Olej na plátně, 268 × 347 cm

Všimněte si

  • Pravá ruka muže v bílé košili, na níž jsou znamení podobná stigmatům.
  • Mrtvola vlevo dole. Je to jediné místo na plátně, kde vás Goya nutí dívat se dolů.
  • Vojáci, viděni skoro zezadu, s tvářemi skrytými, namalovaní jako jeden blok: bajonety a čepice tvoří jednu nepřerušenou řadu.
  • Tvář hned napravo od muže v bílém, upřená k puškám, a mnich, který se na kolenou modlí ve schoulené skupince.
Přepis (2:14)

Nejdřív najděte lucernu. Ta hranatá skříňka na zemi je jediným zdrojem světla na obraze a svítí směrem od vás, na muže, které za chvíli zastřelí. Tím vás staví zhruba tam, kde stojí popravčí četa.

Goya to namaloval v roce 1814 a zakázka byla jeho vlastní nápad. V únoru toho roku, když Francouzi konečně odešli, zašel za prozatímní vládou a nabídl, že svým štětcem zvěční nejpozoruhodnější a nejhrdinnější činy povstání proti tyranovi Evropy. Zda něco z toho sám viděl, se neví. Dvě století bádání ho na ten pahorek umístit nedokázala.

Druhého května 1808 povstal Madrid proti francouzské okupaci a maršál Murat vydal svým vojákům rozkaz: tekla francouzská krev, ta volá po pomstě, všichni zatčení při povstání se zbraní v ruce budou zastřeleni. A byli, před svítáním následujícího dne, po skupinách, na několika místech města. Sousední plátno, přesně stejně velké, ukazuje útok jízdy z předchozího dne.

Přejděte k muži v bílé košili. Ruce má zvednuté jako při ukřižování, je oblečený do žluté a bílé, heraldických barev papežství, a na pravé ruce má znamení podobná stigmatům. Pak se znovu zamyslete nad tou lucernou. V barokní malbě taková lampa znamenala Boží přítomnost. Tady slouží jen k tomu, aby vojáci viděli, na koho střílejí, a aby vás donutila se dívat.

Vojáci nemají tváře. Goya je namaloval zezadu jako jeden celek, bajonety a čepice v jedné nepřerušené řadě. Jenže ani muž v bílém není o nic víc jednotlivcem než oni. Prosí popravčí četu, ne Boha, a je jen jedním ve frontě, s mrtvolou před sebou a dalšími muži za sebou.

O prvním vystavení se nic neví a žádná dobová zpráva se o obraze nezmiňuje. Podle některých údajů ležel třicet nebo čtyřicet let ve skladu; katalog Prada ho uvedl až v roce 1872. Madrid opustil jen jednou: za občanské války ho i s protějškem odvezli kvůli bezpečí do Valencie a cestou ho poškodila dopravní nehoda. Ztráty na druhém plátně zůstaly neopravené, dokud nebyly v roce 2008 oba obrazy restaurovány.

V roce 2006 ho toto muzeum spolu s muzeem Reina Sofía pověsilo do jednoho sálu s Manetovou Popravou císaře Maxmiliána a s Picassovým Masakrem v Koreji a Guernicou. Než půjdete dál, podívejte se na tělo v levém dolním rohu. Je to jediná věc na obraze, na kterou vás Goya nutí dívat se shora.

Zastávka 3 z 5 · Sál 55A, budova Villanueva

Triumf smrti

Pieter Bruegel starší · Kolem roku 1562 · Olej na desce, 117 × 162 cm

Všimněte si

  • Pravý dolní roh, kde muž hraje na loutnu a žena zpívá a ani jeden si nevšiml kostlivce, který za nimi hraje s nimi.
  • Kardinál, kterého ke konci vede kostlivec v jeho červeném klobouku, a vedle nich vyhladovělý pes u tváře mrtvého dítěte v náručí mrtvé matky.
  • Šašek, který vlezl pod stůl, zatímco stolovníci tasí meče proti kostlivcům.
  • Vůz plný lebek v popředí a kostlivec, který ho řídí a hraje na niněru, zatímco kola přejíždějí muže.
Přepis (2:14)

Deska měří 117 na 162 centimetrů a to je první překvapení. Všechno na ní je drobounké a je toho nepřiměřeně mnoho.

Začněte v pravém dolním rohu, protože to je poslední místo na obraze, kde se ještě někdo chová normálně. Muž hraje na loutnu, žena zpívá a ani jeden si nevšiml kostlivce za sebou, který hraje s nimi. Jejich večeře se právě převrhla: karty a vrhcáby na zemi, stolovníci tasí meče, dvorní šašek leze pod stůl.

Teď nechte oči putovat doleva a nahoru a sledujte, jak obrazu přestává záležet na tom, kdo je kdo. Sedláci, vojáci, šlechtici, král a kardinál: všechny si odvádějí. Kardinála doprovází kostlivec s jeho červeným kloboukem. Král ještě sahá po svých sudech se zlatem, zatímco jeden kostlivec je plení a druhý mu před obličejem drží prázdné přesýpací hodiny. Pod koly vozu smrti leží žena, která upadla s nití v jedné ruce a nůžkami v druhé, okamžik předtím, než ji přestřihne. To je Atropos, kterou Bruegel namaloval, aniž by ji představil. Živé ženou do pasti ve tvaru rakve, ozdobené kříži, a v levém horním rohu zvoní kostlivci na zvon konce světa.

Pieter Bruegel starší to namaloval kolem roku 1562, olejem na dubové desce, a svařil v tom dohromady dvě tradice: severský tanec smrti z dřevořezů a italský triumf smrti, jaký je namalovaný v Palazzo Sclafani v Palermu a na Camposantu v Pise. Hodně také dlužil Boschovi, jehož peklo je další zastávkou na této stránce, v sále 56A.

Obraz strávil čtrnáct měsíců v dílnách tohoto muzea, než v roce 2018 odcestoval do Vídně na Bruegelovu výstavu. José de la Fuente zpevnil dubová prkna; María Antonia López de Asiaín pracovala na malbě. Čištění vrátilo věci, které dřívější restaurátoři odstranili, mimo jiné malý talíř na stole a kus pásku zelených šatů, a oživilo červené a modré tóny spolu s odlesky na vodě. Ukázalo také, jak malíř pracoval: aby kouř vypadal průsvitně, sundával barvu z desky, zčásti tlakem prstů, a zanechal stopy malířské hůlky, o kterou si opíral ruku se štětcem.

Ještě jedna věc k hledání, protože scénu datuje. Mezi všedními předměty rozházenými po obraze jsou rané mechanické hodiny. Bruegel dal nejnovější techniku svého století do obrazu o tom, jak málo nakonec cokoli z toho pomůže.

Zastávka 4 z 5 · Sál 56A, budova Villanueva

Zahrada pozemských rozkoší

Hieronymus Bosch · Mezi lety 1490 a 1510 · Olej na dubových deskách, triptych, v otevřeném stavu 205,5 × 384,9 cm

Všimněte si

  • Stromový muž na pravém křídle: jeho trup je prasklá vaječná skořápka s pijícími muži uvnitř a jeho tvář se obrací ven, kolem vás.
  • Noty napsané na hýždích na pekelném křídle a sbor, který z té partitury zpívá.
  • Pozadí levého křídla: žirafa, opice jedoucí na slonovi, lev požírající svou kořist, všechno opsané z cestopisů.
  • Jediný oblečený muž na prostřední desce, tmavovlasý a zapnutý až ke krku, v jeskyni vpravo dole, jak ukazuje na ženu uzavřenou v průhledném válci.
Přepis (2:23)

Tři desky, tři metry osmdesát pět na šířku a dav, který ne a ne prořídnout. Přesto si dejte chvilku, protože nevidíte všechno. Když se křídla zavřou, jsou na vnější straně další dvě malované desky, v šedozelené grisaille, se světem třetího dne stvoření, s Bohem velkým jako nehet vlevo nahoře a nad ním s veršem ze žalmu 33: on promluvil, a stalo se.

Nikdo neví, jak tomu Bosch říkal. Raní španělští autoři to nazývali La Lujuria, tedy Chlípnost. Když to Filip Druhý osmého července 1593 daroval Escorialu, předávací listina to popsala jako olejomalbu se dvěma křídly zobrazující rozmanitost světa, ozdobenou podivnostmi Hieronyma Bosche, známou jako Del Madroño, obraz s planikou.

Do Španělska se dostal jako kořist. První zmínka o něm pochází z roku 1517, rok po Boschově smrti, kdy ho italský kanovník Antonio de Beatis viděl v paláci nasavských hrabat v Bruselu. Přešel do vlastnictví Viléma Oranžského a v roce 1568 ho vévoda z Alby zabavil a nechal odvézt na jih. V Escorialu visel nepřetržitě 342 let a do této budovy se dostal až v roce 1939.

Přejděte teď k pravému křídlu a najděte Stromového muže. Jeho tělo je prasklá vaječná skořápka na dvou kmenech, které jsou možná nohy, uvnitř je krčma, kde sedí a pijí muži, a jeho tvář se obrací ven, kolem vás, za okraj obrazu. Hans Belting si myslí, že je to sám Bosch. Pod ním zpívá sbor z not napsaných na hýždích a v rohu se prase v jeptiššině závoji tiskne k muži a snaží se ho přimět, aby podepsal listiny.

Muzeum změřilo, co tu za chvíli budete dělat. Spolu s bioinženýrským institutem Univerzity Miguela Hernándeze v Elche nasadilo návštěvníkům v tomto sále brýle sledující pohyb očí. Peklo udrželo jejich pohled 33,2 sekundy na metr čtvereční. Zahrada uprostřed dostala 26 sekund. Ráj vlevo 16. Průměrný návštěvník věnuje celému triptychu čtyři minuty a osm sekund.

Tento sál byl kolem Boschových desek přestavěn a znovu otevřen v prosinci 2020, s novými podpěrami, ležatou vitrínou, novým osvětlením a obrazovkou, která detaily zvětšuje dvanáctkrát.

Ještě poslední pohled, na pozadí levého křídla. Žirafa, opice jedoucí na slonovi, lev požírající svou kořist. Nic z toho nebylo malováno podle skutečnosti. Pochází to z cestopisů patnáctého století, které byly obrazovkou té doby, a Bosch je zasadil do ráje.

Zastávka 5 z 5 · Sál 12, budova Villanueva, první patro

Dvorní dámy (Las Meninas)

Diego Velázquez · 1656 · Olej na plátně, 318 × 276 cm

Všimněte si

  • Zrcadlo na zadní stěně s jediným známým dvojportrétem Filipa IV. a královny Mariany, který Velázquez namaloval.
  • Červený kříž řádu Santiago na malířově hrudi, přidaný až po jeho smrti.
  • Levá tvář infantky, téměř celá přemalovaná po požáru Alcázaru v roce 1734.
  • José Nieto v osvětlených dveřích, s jednou nohou na vyšším schodu než druhou, přesně v úběžníku místnosti.
Přepis (3:10)

Tento sál je horním podlažím střední části budovy, kterou navrhl Juan de Villanueva, a je uspořádán kolem jediného plátna: 318 centimetrů na výšku, 276 na šířku.

Velázquez ho dokončil v roce 1656 a tehdy mu nikdo neříkal Las Meninas, Dvorní dámy. Nejstarší inventáře ho uvádějí jako La Familia, Rodina; název, který dnes používají všichni, otiskl katalog tohoto muzea až v roce 1843. Skoro všechno, co víme o tom, kdo tito lidé jsou, stojí na jediném textu: na popisu, který v roce 1724 vydal malíř Antonio Palomino, šedesát osm let po té chvíli.

Takže od středu ven. Dítě je infantka Markéta Tereza, pětiletá, v té době jediné žijící dítě Filipa Čtvrtého a královny Mariany. Klečící dvorní dáma, která jí podává pití v červeném hliněném pohárku na zlatém podnose, je María Agustina Sarmiento de Sotomayor. Druhá dvorní dáma, zachycená v okamžiku, kdy začíná pukrlat, je Isabel de Velasco. Vpravo jsou dva dvorní trpaslíci, Rakušanka Mari Bárbola a Ital Nicolás Pertusato, který nohou šťouchá do mastifa. I pes má rodokmen: má prý pocházet ze dvou mastifů, které v roce 1604 poslal anglický král Jakub První z Lyme Hall v hrabství Cheshire Filipu Třetímu.

Pak dvě obtížné postavy. Vzadu, v osvětlených dveřích, stojí José Nieto Velázquez, královnin komoří a ředitel královské tapisériové manufaktury, možná malířův příbuzný. Jedno koleno má pokrčené a nohy na různých schodech a nikdo zatím nerozhodl, jestli přichází, nebo odchází. Navíc stojí přesně v úběžníku celé perspektivy. Každá linie v místnosti vede k muži, který možná právě odchází. A v zrcadle na zadní stěně jsou Filip Čtvrtý a královna Mariana, jediný známý dvojportrét těch dvou, který Velázquez vytvořil.

Dvě věci si můžete ověřit vlastníma očima. Červený kříž řádu Santiago na malířově hrudi tam nebyl, když odkládal štětec. Do řádu ho přijali až v roce 1659, tři roky po dokončení obrazu a rok před jeho smrtí. Palomino píše, že král ho dal domalovat dodatečně, a někteří prý říkali, že to udělal král sám. Za druhé levá tvář infantky. V roce 1734 vyhořel madridský Alcázar i s tímto plátnem uvnitř; dvorní malíř Juan García de Miranda škody opravil a tu tvář bylo nutné přemalovat téměř celou. Plátno bylo navíc oříznuto po obou stranách, takže místnost, do které se díváte, je užší než ta, kterou Velázquez namaloval.

Mate lidi od samého začátku. Když se po požáru, v roce 1747, sepisovala královská sbírka, zapsali infantku jako její starší nevlastní sestru Marii Terezii a v roce 1772 se ta chyba opakovala. Poslední čištění, v roce 1984, provedl britský restaurátor John Brealey a španělský tisk se do něj denně pouštěl s tím, že na obraz smí sáhnout jen někdo, kdo se ve Španělsku narodil a vyrostl; jednoho dne dokonce před sálem, kde pracoval, vypukla malá výtržnost. Federico Zeri soudil, že lidé nenamítali proto, že by byl obraz poškozen, protože poškozen nebyl, ale proto, že vypadal jinak.

A poslední fakt. Tuto budovu opustil jednou, v roce 1939, kvůli výstavě v Ženevě, když občanská válka vyprázdnila Prado. Od té doby ho tu drží jeho velikost, význam a hodnota, takže tahle stěna je v podstatě jediné místo na světě, kde ho můžete vidět.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Pět máte za sebou, zbývá asi 1 860.

Tato stránka pokrývá pět děl, kvůli kterým sem chodí většina lidí. Všechno ostatní v budově je práce pro aplikaci. Vyfoťte Tiziana, Dürera, římskou mramorovou sochu nebo malou vlámskou desku se dvěma řádky na popisku a Chiaro dílo rozpozná, poví vám, kdo ho objednal a jak se dostalo do španělské královské sbírky, a bude odpovídat, dokud se budete ptát.

Koho Saturn požírá?Proč je kříž na Velázquezově hrudi špatně?Co je uvnitř Stromového muže?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Paseo del Prado, 28014 Madrid, na třídě, které město říká Paseo del Arte a kterou Prado sdílí s muzeem Thyssen-Bornemisza, CaixaForem a muzeem Reina Sofía. Použijte vchod Jerónimos v severovýchodním rohu budovy; tam se předkládají předem zakoupené vstupenky.

Metro Banco de España na lince 2 nebo Estación del Arte na lince 1. Do Atochy, rovněž na lince 1, přijíždějí příměstské vlaky Cercanías, na nádraží Madrid-Atocha. Nedaleko zastavují autobusy 9, 10, 14, 19, 27, 34, 37 a 45.

02

Vstupenky

  • Žádný zavírací den v týdnu tu není. Prado je zavřené přesně tři dny v roce: 1. ledna, 1. května a 25. prosince.
  • Poslední dvě hodiny je vstup do stálé expozice zdarma: od pondělí do soboty od 18 do 20 hodin, v neděli a ve svátky od 17 do 19 hodin. Jenže to vědí všichni ostatní taky.
  • Poslední vstup je půl hodiny před zavírací dobou a muzeum zavírá od pondělí do soboty ve 20.00 a v neděli a ve svátky v 19.00.
  • Oba Goyovy sály projděte v pořadí uvedeném zde. Trasa samotného muzea vede z Černých maleb v sále 67 rovnou do sálu 64, takže u první a druhé zastávky nemusíte nic hledat.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Prado má vlastního audioprůvodce; na jeho současnou podobu a cenu se zeptejte u informační přepážky, až dorazíte. Údaje o poslechu samotného muzea, o nichž psal španělský tisk, ukazují, co si návštěvníci skutečně pouštějí: na prvním místě Dvorní dámy, na druhém Zahradu pozemských rozkoší. Obojí najdete na této stránce zdarma, s úplným přepisem pod nahrávkou.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Pradu zdarma?

Tato stránka je jedním z nich. Dostanete pět nahrávek o pěti dílech, které hrají v každém prohlížeči a nic nemusíte instalovat; každá uvádí sál, kde dílo visí, a pod ní je celý přepis. Jakékoli jiné dílo v budově vyfoťte v aplikaci Chiaro a poslechněte si jeho příběh.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Prada?

Prado má vlastního audioprůvodce; jeho současnou cenu a podobu najdete před cestou na museodelprado.es, nebo se na ně zeptejte u informační přepážky, až dorazíte. Pět nahrávek na této stránce nestojí nic.

Kde v Pradu visí Dvorní dámy?

V sále 12 budovy Villanueva, v prvním patře, v horním podlaží střední části. Sál je uspořádán kolem obrazu.

Který den v týdnu je Prado zavřené?

Žádný. Je otevřeno sedm dní v týdnu, od pondělí do soboty od 10.00 do 20.00 a v neděli a ve svátky od 10.00 do 19.00, s posledním vstupem půl hodiny před zavírací dobou. Zavřeno je jen 1. ledna, 1. května a 25. prosince.

Kolik stojí vstup do Prada?

Kolem patnácti eur za základní vstupné, se slevou pro návštěvníky nad 65 let a vstupem zdarma v posledních dvou hodinách dne. Před rezervací si dnešní ceny ověřte na museodelprado.es.

Kde v Pradu jsou Goyovy Černé malby?

V sále 67, v jižním křídle budovy Villanueva, na jednom konci patnácti sálů, které muzeum věnuje devatenáctému století. Saturn požírá svého syna, první zastávka na této stránce, je jednou ze čtrnácti. Sál 64 s 2. a 3. květnem 1808 je na trase samotného muzea další v řadě.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Prada.