Muzeum Thyssen-Bornemisza · Madrid · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Muzeu Thyssen-Bornemisza,
pět zastávek zdarma.
Od florentského obrazu na památku zemřelé po pařížské toaletní zrcadlo, vyprávěné nahlas přímo na této stránce. A zbytek z téměř 1000 obrazů? Vyfoťte jeden a Chiaro převezme slovo.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Thyssen-Bornemisza.
Portrét Giovanny degli Albizzi Tornabuoni
Muzeum Thyssen-Bornemisza, Madrid
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Muzea Thyssen-Bornemisza a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 11 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Nejdřív jděte nahoru. Muzeum čísluje sály chronologicky od vrchu budovy dolů a náš audioprůvodce po Muzeu Thyssen-Bornemisza jde po těch číslech popořadě: Ghirlandaio v sále 5, Carpaccio v sále 7, Caravaggio v sále 12 a Hals v sále 23, všichni na úrovni 2, a pak o patro níž Morisotová v sále 33 na úrovni 1. Poslech zabere asi 11 minut. Chůze podle našeho vlastního odhadu asi dvacet minut, pokud se cestou nikde nezastavíte, a vy se cestou zastavíte.
Každé číslo sálu pochází ze stránky, kterou tomu obrazu věnuje sbírkový katalog samotného Museo Thyssen. Muzeum také upozorňuje, že jeho obrazy jsou často na zápůjčkách a na zdi pak místo nich najdete oznámení nebo náhradu. Věřte zdi víc než téhle stránce, a když se rozejdou, napište nám.
Zastávka 1 z 5 · Úroveň 2, sál 5, stálá sbírka
Portrét Giovanny degli Albizzi Tornabuoni
Domenico Ghirlandaio (1449–1494) · 1489–1490 · Smíšená technika na desce, 77 × 49 cm
Všimněte si
- Lístek za jejím krkem, vpravo. Římské číslice dole dávají rok 1488, rok její smrti, ne rok vzniku obrazu.
- Zlatá látka na rameni s emblémem Tornabuoniů a dvěma písmeny L za jejího manžela Lorenza.
- Korálové korálky visící z police a kniha na římse pod nimi, obojí vpravo a obojí jako znamení její zbožnosti.
Přepis (2:24)
Na vás se nepodívá. Tvář je natočená v přísném profilu, krk dlouhý, ruce sepjaté a všechno na ní je tak ukázněné, že chvíli trvá, než pochopíte, o jaký obraz tu jde. Je to obraz na památku zemřelé. Když Domenico Ghirlandaio kolem roku 1489 nebo 1490 tuhle desku maloval, mladá žena na ní už nežila.
Giovanna degli Albizzi se narodila ve Florencii v roce 1468. V červnu 1486 se vdala za Lorenza Tornabuoniho. V říjnu 1487 přišel na svět syn Giovanni. Sedmého října 1488, těhotná s druhým dítětem, zemřela. Bylo jí devatenáct.
Teď najděte lístek za jejím krkem, vpravo. Je klíčem k celému obrazu. Stojí na něm verše upravené podle římského básníka Martiala a potom datum římskými číslicemi: 1488, rok její smrti, ne rok vzniku obrazu. Latina říká zhruba toto: Umění, kdybys jen dokázalo zachytit povahu a mysl, nebylo by na zemi krásnějšího obrazu. Zamyslete se, co tím přiznává. Malíř na vrcholu svého řemesla vám přímo ve vlastním obraze říká, že se mu podařilo zachytit jen její vnějšek.
Ten vnějšek znal dobře. Už ji namaloval v celé postavě na fresce Navštívení v kapli Tornabuoniů v Santa Maria Novella a medaile Niccola Fiorentina s její podobou a jménem je to, díky čemu víme, kdo je. Profil byl obvyklým florentským způsobem, jak malovat ženu, a začínal už působit staromódně. Pro někoho, kdo už nemohl sedět modelem, si těžko představím lepší volbu.
Podívejte se na zlatou látku na jejím rameni. Je na ní emblém Tornabuoniů a dvě písmena L za Lorenza, takže jméno svého manžela nosí na šatech. Z police nad lístkem visí šňůra korálových korálků, nejspíš růženec. Lidé tehdy věřili, že korál odhání zlo a podporuje plodnost, a to je na portrétu ženy, která zemřela těhotná, bolestné vidět. Na římse níž leží kniha, možná modlitební.
Pod malbou ukazuje infračervené záření náhrdelník z kulatých korálků, skrytý v krku, který se do konečné kompozice nikdy nedostal, a ruce byly nejdřív položené výš a potom spuštěné níž. Ghirlandaio ji pořád posouval k něčemu tiššímu.
Deska nejprve visela v Lorenzových vlastních pokojích v paláci Tornabuoniů. J. P. Morgan ji koupil v roce 1907 a v roce 1935 ji jeho syn prodal Heinrichu Thyssenovi. Od těch pokojů urazila dlouhou cestu a lístek pořád říká totéž, co říkal tam: malíři se ji tak úplně zachytit nepodařilo.
Zastávka 2 z 5 · Úroveň 2, sál 7, stálá sbírka
Mladý rytíř v krajině
Vittore Carpaccio (kolem 1465–1525/26) · kolem 1505 · Olej na plátně, 218,5 × 151,5 cm
Všimněte si
- Bílý hermelín vlevo dole a vedle něj páska s nápisem: Malo mori quam foedari, raději zemřít než se poskvrnit.
- Jestřáb, který na nebi strhává volavku, což může naznačovat smrt tohoto muže.
- Lesk na brnění. Aby ho dosáhl, přidal Carpaccio do barvy antimonit, minerál v obrazech málo používaný.
Přepis (2:14)
Tady je mladý muž, který se zastavil. Plátno je vysoké přes dva metry a on na něm stojí v plné zbroji, obě ruce na meči, v krajině tak nabité ptáky, zvířaty a rostlinami, že působí méně jako kulisa a víc jako šifra, kterou ještě nikdo nedoluštil.
Dlouho se nevědělo ani to, kdo ho namaloval. Na plátně byl monogram Albrechta Dürera a Carpacciův vlastní podpis byl přemalovaný. Až do roku 1919 se připisovalo Dürerovi. Když ho studovali restaurátoři muzea, našli na zadní straně skrytý nápis A. Durer. Někdo tam to jméno hodně chtěl mít. Přitom ho Vittore Carpaccio celou dobu měl podepsané, na lístku napravo od postavy, a ten lístek tam pořád je, abyste ho našli.
Teď se podívejte do levého dolního rohu. To malé bílé zvíře je hermelín a vedle něj se vine páska s latinským heslem Malo mori quam foedari, raději zemřít než se poskvrnit. Heslo a zvíře naznačují, že by to mohl být rytíř Řádu hermelínu, ale vyvolávají skutečnou otázku: kdo to je? Jestli je to portrét, a pravděpodobně ano, bývá často označován za nejstarší celofigurový portrét v západním malířství, a my jeho jméno pořád neznáme.
Historici umění hádají už celé století. Jedním z oblíbených kandidátů je Francesco Maria První della Rovere, vévoda z Urbina. Kandidát, na kterého se mi zapomíná nejhůř, je novější a navrhl ho badatel Augusto Gentili: Benátčan Marco Gabriel, který velel pevnosti Methoni v Řecku, když ji v roce 1500 oblehli Osmané. Jako jediný Benátčan přežil a byl za to obviněn ze zbabělosti. Odvezli ho do Konstantinopole a čtvrtého listopadu 1501 ho sťali. Pokud je to on, je tenhle obraz odpovědí jeho rodiny na to obvinění a heslo o tom, že je lepší zemřít než žít v hanbě, přestává být ozdobou.
Podívejte se nahoru na nebe, kde jestřáb strhává volavku, a znovu na to, jak stojí, protože to připomíná sochu na náhrobku. Jezdec za ním může být jeho páže, nebo tentýž muž ještě za života. Restaurátoři zjistili, že si Carpaccio zprvu představoval víc než jednoho koně. V brnění také našli antimonit, minerál v malbě málo používaný, zvolený proto, aby kov zářil. Heinrich Thyssen koupil plátno v roce 1935 od dědiců amerického sběratele Otto Kahna. Zaplatil za rytíře, jehož brnění se pořád leskne a jehož jméno pořád chybí.
Zastávka 3 z 5 · Úroveň 2, sál 12, stálá sbírka
Svatá Kateřina Alexandrijská
Caravaggio (Michelangelo Merisi, 1571–1610) · kolem 1598–1599 · Olej na plátně, 173 × 133 cm
Všimněte si
- Rozlomené kolo se železnými čepelemi vlevo, které se podle legendy rozpadlo, když se ho dotkla.
- Meč pod jejíma rukama a palmová ratolest na podlaze, další dvě znamení jejího mučednictví.
- Její oči. Světice na obraze k rozjímání, a dívá se na vás zpříma a klidně, jako někdo, koho byste mohli poznat na ulici.
Přepis (2:18)
Dívá se přímo na vás a nikam nespěchá. Všechno kolem ní říká mučednice: rozlomené kolo, meč, palmová ratolest na podlaze. Její tvář říká něco úplně jiného. Caravaggio to namaloval kolem roku 1598 nebo 1599 v Římě, téměř jistě pro svého prvního mecenáše, kardinála Francesca Marii del Monte. V kardinálově sbírce je obraz zapsaný v roce 1627.
Nejdřív ta světice. Kateřina Alexandrijská byla podle legendy mladá šlechtična, která se přela s římským císařem a jeho filozofy a mnohé z nich obrátila na víru. Odsoudil ji na kolo s bodci, které se v okamžiku jejího dotyku rozpadlo, a tak ji dal stít. Proto vidíte ty tři předměty. Klečí na polštáři, v rouchu princezny, obě ruce na meči, který ji nakonec zabil. Sama katolická církev v ni ztratila důvěru: v roce 1969 ji vyškrtla z kalendáře svatých s tím, že pravděpodobně nikdy neexistovala, a v roce 2002 ji tam vrátila.
Žena, na kterou se skutečně díváte, rozhodně existovala. Byla identifikována jako Fillide Melandroni, narozená v Sieně v roce 1581, jedna z nejznámějších kurtizán v Římě. V době vzniku obrazu jí tedy ještě nebylo dvacet. Caravaggio ji použil znovu jako Juditu v obraze Judita stíná Holoferna a namaloval i její portrét, který shořel v Berlíně za druhé světové války. V tom je šok tohoto obrazu a jeho síla. Obraz pro kardinálovu sbírku, a světice má tvář ženy, kterou by poznala půlka Říma.
Podívejte se, jak dopadá světlo. Přichází ostře zleva shora a zbytek nechává v černi, takže se zdá, že se k vám naklání ze tmy. Takové zacházení se světlem a objemem pak mělo obrovský vliv na malíře v Itálii i po celé Evropě.
Muzeum analyzovalo materiály a našlo něco, co vidět nelze: červenou, součást první verze jejího oděvu. Dnes je nejsilnější červenou, která na obraze zůstala, polštář pod jejími koleny.
Její život v ateliéru také nezůstal. Fillide se stýkala s mladým mužem ze šlechtické rodiny jménem Ranuccio Tomassoni a v roce 1599 byli oba společně zatčeni. V květnu 1606 Caravaggio Tomassoniho zabil a uprchl z Říma s rozsudkem smrti. Říkalo se, že se rvačka vedla kvůli ní, a to už dnes nikdo nerozhodne. Stalo se to asi sedm let poté, co namaloval tenhle klidný, přímý pohled, s mečem v jejích rukou.
Zastávka 4 z 5 · Úroveň 2, sál 23, stálá sbírka
Rodinná skupina v krajině
Frans Hals (kolem 1582–1666) · 1645–1648 · Olej na plátně, 202 × 285 cm
Všimněte si
- Spojené ruce páru, narážka na manželskou věrnost, a pes po boku dívky jako znamení oddanosti.
- Chlapec mezi ženou a dívkou, hledící ven z obrazu, postava, které katalog z roku 1910 věnoval jediný řádek.
- Krajka a manžety zblízka: pár volných tahů, které se v krajku promění, teprve když ustoupíte.
Přepis (2:09)
Ustupte dozadu, tady je to potřeba. Toto plátno je široké skoro tři metry, patří k největším věcem, jaké kdy Frans Hals namaloval, a je největší, které není věnované haarlemským občanským gardám. Vypadá jako nejpohodovější odpoledne nizozemského sedmnáctého století. Pár sedí venku a drží se za ruce, což je narážka na manželskou věrnost. Po boku dívky čeká pes, znamení oddanosti. Všichni jsou dobře oblečení a mají z toho radost.
Přistupte blíž a všimněte si, jak málo je tu vlastně nakresleno. Krajka a manžety jsou jen pár volných tahů širokého štětce, které se v krajku promění, teprve když zase ustoupíte. Na 40. léta 17. století to působí velmi moderně. Bohatí holandští měšťané chtěli mít své štěstí zaznamenané a Hals mu dodal život.
Teď se podívejte za ten pár, mezi ženu a dívku. Stojí tam černošský chlapec v hnědém kabátci s bílým límcem, dívá se přímo ven a právě kvůli němu se o tomhle plátně dnes mluví. Žádný jiný Halsův rodinný obraz pod širým nebem takovou postavu nemá. Ne vždycky si ho někdo všiml. V roce 1906 vystavila Royal Academy v Londýně obraz jako malířovu vlastní rodinu. Katalog z roku 1910 počítá pětičlennou rodinnou skupinu a jemu věnuje jediný řádek, malý chlapec v tmavohnědém úboru, ani slovo o tom, že je černošský. Téhož roku přeplatil americký sběratel Otto Kahn J. P. Morgana a plátno získal za 500 000 dolarů.
V roce 2023 dvě badatelky, Ineke Moková a Dineke Stamová, tvrdily, že ta rodina přece jen má jméno: Jacob Ruychaver s manželkou Marií Hendrixs a dětmi Geertruid a Willemem. Ruychaver byl spojený se Zlatým pobřežím v západní Africe, kde se bývalí generální ředitelé běžně nechávali malovat s africkým sluhou. Pokud mají badatelky pravdu, stojí za tímto pohodovým odpolednem koloniální příběh. Samo muzeum je pozvalo, aby o obraze promluvily, v rámci výstavy o koloniální paměti ve vlastních sbírkách.
V dubnu 2017 přemaloval americký malíř Titus Kaphar na pódiu během přednášky TED kopii tohoto plátna, až zůstal jen ten chlapec. Chtěl ukázat, že o krajkových límcích na takových obrazech víme mnohem víc než o lidech, kteří stojí za nimi. Podívejte se znovu na límce, na těch pár rychlých tahů. A pak se podívejte na něj.
Zastávka 5 z 5 · Úroveň 1, sál 33, stálá sbírka
Zrcadlo psyché
Berthe Morisotová (1841–1895) · 1876 · Olej na plátně, 65 × 54 cm
Všimněte si
- Okna po obou stranách zrcadla, vlevo napůl skrytá za záclonami, která naplňují pokoj světlem.
- Rám zrcadla běžící až k hornímu okraji plátna, takže vzniká obraz v obraze.
- Kolik různých bílých je tu v šatech, záclonách, na stěně a na pohovce.
Přepis (2:18)
Po celém patře velkých prohlášení je tu malé plátno se ženou, kterou vůbec nezajímáte. Jen šedesát pět centimetrů na padesát čtyři. Stojí před vysokým sklopným zrcadlem, za zády si v pase shrnuje bílé šaty a jedno rameno má obnažené. Oči má sklopené a stejně tak i oči v odrazu. Takovému zrcadlu se říkalo psyché, odtud název obrazu, a psyché je také řecké slovo pro duši.
Začněte u bílých, protože ty Berthe Morisotová malovala doopravdy. Světlo přichází dvěma okny po obou stranách zrcadla, odráží se od skla a promění pokoj v celou škálu světlých tónů, v šatech, záclonách, na stěně a na pohovce. Proti tomu všemu je červený koberec jediným silným tónem a odsud to nejsou než skvrnky a tečky. Rám zrcadla běží až k hornímu okraji plátna, takže dostanete obraz v obraze.
Morisotová to namalovala v roce 1876. Bylo to jedno z osmi pláten, která toho roku vytvořila, a čtyři z nich jsou ženy při líčení a oblékání. Vystavila ho na třetí výstavě impresionistů v roce 1877, vedle dalšího obrazu ženy při líčení a oblékání, který později koupila americká malířka Mary Cassattová. S oficiálním pařížským Salonem už tou dobou skončila. Po debutu tam v roce 1864 byla přijata ještě šestkrát a v roce 1874 ji odmítl. Už nikdy nic nepřihlásila a téhož roku se připojila k impresionistům na jejich první výstavě. Téhož roku se také vdala za Eugèna Maneta, bratra svého přítele a kolegy Édouarda. Její matka byla praneteří Jeana-Honoré Fragonarda, jehož Houpačka je také v této sbírce.
Vypadá to jako známý námět. Ženy u zrcadla byly zavedeným způsobem, jak naznačit, že ženy jsou ješitné, a jak dát mužům něco k dívání. Ale historička umění Whitney Chadwicková četla v roce 1990 tenhle obraz jako něco odvážného, jako soucitný obraz ženy, která si uvědomuje sama sebe. Zjišťuje, jak vypadá sama pro sebe, a nikdo jiný k tomu není zván. Myslím, že má pravdu, a právě proto si tohle tiché plátno drží své místo vedle všeho, co visí o patro výš.
V roce 1890 si Morisotová zapsala do deníku, že síla žen spočívá v citu, v intuici a v pohledu jemnějším, než mají muži. A pak dodala: Chtěla bych pracovat až do smrti. Zbývalo jí pět let. Druhého března 1895 zemřela na zápal plic, který chytila, když ošetřovala svou šestnáctiletou dceru Julii.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Zbývá ještě devět set a něco obrazů.
Trasa končí u Morisotové, ale sbírka sahá od konce třináctého století až do 80. let dvacátého. Postavte se před Rembrandta, Moneta nebo Hoppera, vyfoťte je a Chiaro obraz pojmenuje, poví vám, co všechno zažil, než se dostal do Madridu, a bude odpovídat na vaše mluvené otázky, dokud vám nedojdou.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Paseo del Prado, 8, 28014 Madrid, poblíž Prada a na stejném úseku muzeí umění jako Reina Sofía. Vstupenky se prodávají online a na pokladně muzea.
Nejblíž je stanice metra Banco de España na lince 2. Vlaky staví na stanicích Atocha a Recoletos. Seznam autobusů zní 1, 2, 5, 9, 10, 14, 15, 20, 27, 34, 37, 41, 51, 52, 53, 74, 146, 150.
Vstupenky
- Pondělky jsou krátké a zdarma: od 12.00 do 16.00, včetně sbírky, bez vstupenky. V ostatní dny stojí vstup 14 eur, 10 eur pro osoby nad 65 let, důchodce a studenty a zdarma pro osoby do 18 let.
- Hodiny podle sezony: od úterý do pátku od 10.00 do 19.00 od září do června a do 21.00 v červenci a srpnu, v neděli od 10.00 do 19.00 a vstup končí 30 minut před zavřením. Muzeum uvádí sobotu od 10.00 do 23.00, ale pokladna zavírá ve 20.30 a volný vstup od 21.00 se týká jen dočasných výstav v přízemí a na úrovni -1, žádného z těchto pěti obrazů, takže za nimi přijďte s velkou rezervou předtím.
- Od 15. října 2026 do 17. ledna 2027 je 25 děl z této sbírky zapůjčeno do Mauritshuis v Haagu, takže než se vypravíte kvůli jednomu konkrétnímu obrazu, ověřte si to.
- Muzeum uvádí čas od 14.00 do 16.00 jako obvykle nejklidnější. Vstupenka nemá časové okno, pokud si nepřidáte dočasnou výstavu v přízemí, a týž den můžete odejít a zase se vrátit.
Oficiální audioprůvodce
Oficiální audioprůvodce je příplatek 5,50 eura ke vstupence, který koupíte online spolu s ní, nebo v den návštěvy na pokladně a u pultů s audioprůvodci. Běží na vašem telefonu nebo na zařízení muzea a nabízí prohlídky 15, 30 nebo 50 děl a hodinovou prohlídku 10 Masterpieces. Tato stránka je užší a nic nestojí: pět obrazů a pod každým přehrávačem vytištěný text.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Muzeu Thyssen-Bornemisza zdarma?
Ano, na této stránce. Komentáře k pěti obrazům si pustíte přímo v prohlížeči, nic neinstalujete ani neplatíte a pod každým je celý text. Na jakýkoli jiný obraz tady dojde řada v aplikaci Chiaro, stačí fotka.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Muzeu Thyssen-Bornemisza?
5,50 eura navíc k ceně vstupenky, podle ceníku muzea. Koupíte ho spolu se vstupenkou online, nebo v den návštěvy na pokladně či u pultů s audioprůvodci, a funguje na vašem chytrém telefonu nebo na zařízení muzea.
Kde v Muzeu Thyssen-Bornemisza najdu Ghirlandaiovu Giovannu Tornabuoni?
V sále 5 na úrovni 2, ve stálé sbírce. Vyjděte na druhou úroveň, kde číslování sálů začíná, a najdete ji hned na začátku řady. Je první zastávkou této trasy.
Který den je Muzeum Thyssen-Bornemisza zavřené?
Žádný den v týdnu není zavírací. Úplně zavřeno je jen 25. prosince, 1. května a na Nový rok. V pondělí je otevřeno jen od 12.00 do 16.00 a 24. a 31. prosince od 10.00 do 15.00.
Jak dlouho trvá prohlídka Muzea Thyssen-Bornemisza?
Muzeum odhaduje návštěvu zhruba na dvě a půl hodiny a doporučuje přidat asi 50 minut, pokud chcete vidět i dočasnou výstavu v přízemí. Těchto pět zastávek zabere asi půl hodiny poslechu i chůze dohromady, když mezi nimi jdete rovnou.
Je Muzeum Thyssen-Bornemisza v pondělí zdarma?
Ano, od 12.00 do 16.00, a to je zároveň jediná pondělní otevírací doba. Tento sponzorovaný vstup zahrnuje sbírku, tedy všech pět zastávek, a můžete přijít bez vstupenky. Počítejte s kratší návštěvou, než jsou obvyklé dvě a půl hodiny.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Thyssen-Bornemisza.