Přejít na obsah

Národní galerie umění · Washington · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Národní galerii umění,
pět zastávek zdarma.

Všech pět si pustíte v této záložce a vstupné také nic nestojí. O dalších dvou tisících sedmi stech vystavených dílech vám podle fotky poví Chiaro.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie umění ve Washingtonu.

9:41

Malá čtrnáctiletá tanečnice

Národní galerie umění, Washington

0:00 2:20
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl, pět sálů, jedna budova. Všechno najdete v západní budově (West Building), takže chodbu pod 4th Street do východní budovy (East Building) nebudete vůbec potřebovat. Začněte dole, v sále 3 v přízemí (Ground Floor), u Degasovy voskové tanečnice, pak vyjděte do hlavního patra (Main Floor) do sálu 6 za jediným Leonardem na americkém kontinentu a odtud pokračujte po hlavním patře: sál 56 kvůli Davidovu Napoleonovi, sál 60 kvůli čtyřdílné Cestě životem Thomase Colea a sál 85 kvůli Monetovi. Asi dvanáct minut poslechu a celá procházka zůstane v jedné budově: West Building je protáhlé H kolem rotundy s kupolí podle vzoru Pantheonu a všechny sály vybíhají z téhle jediné osy.

Čísla sálů a údaje o každém díle pocházejí z online záznamů sbírek samotné Národní galerie umění a každé tvrzení navíc podpírá nezávislý pramen. Díla se tu občas přesouvají bez ohlášení. Pokud se to, co je vytištěno vedle obrazu, s námi přestane shodovat, platí verze galerie, a když nám napíšete e-mail, svou verzi opravíme.

Zastávka 1 z 5 · West Building, přízemí, sál 3

Malá čtrnáctiletá tanečnice

Edgar Degas · 1878–1881 · Barvený včelí vosk, hlína, kovová kostra, provaz, štětce, lidské vlasy, stuha z hedvábí a lnu, živůtek z bavlněného failu, tutu z bavlny a hedvábí, lněné střevíčky, na dřevěném podstavci, 98,9 cm bez podstavce

Všimněte si

  • Tutu a stuha ve vlasech jsou ze skutečné látky, ne z vosku, a vlasy jsou pravé lidské vlasy.
  • Slovo Degas vyryté do levého zadního rohu dřevěného podstavce.
  • Nahou verzi téže dívky, která stojí vedle ní v tomto sále, takže vidíte tělo pod kostýmem.
  • Její chodidla: vytočená ven, pravé hodně před levým, a ruce sepjaté za zády.
Přepis (2:20)

Není z bronzu. Skoro každá jiná Malá tanečnice na světě ano; po muzeích jich je rozeseto nejméně dvacet osm a všechny jsou kopiemi té, která stojí před vámi. Tahle je z barveného včelího vosku na kovové kostře, uvnitř jsou pro zpevnění nacpané provazy a štětce a přes ně je nanesená hlína. Bez podstavce měří devadesát osm celých devět desetin centimetru. Zhruba dvě třetiny skutečné velikosti. Živůtek je bavlněný, sukýnka z pravého tylu, střevíčky lněné a vlasy jsou pravé lidské vlasy s hedvábnou stuhou. Degas skoro všechno potáhl voskem. Vlasy, stuhu a tutu nechal, jak byly.

Ta dívka byla Marie van Goethem, belgická žačka baletní školy pařížské Opery. Degas ji vystavil v Paříži v roce 1881 na šesté výstavě impresionistů, ve skleněné vitríně, a publikum nevědělo, co si s ní počít. Joris-Karl Huysmans o ní řekl, že je to první opravdu moderní pokus o sochu, jaký zná. Kritik Paul Mantz ji nazval květem předčasné zkaženosti a napsal, že její tvář nese znamení odporného příslibu všech neřestí.

Podívejte se tedy na tvář a posuďte sami. Brada nahoru, oči skoro zavřené, nos krátký a placatý, ústa lehce našpulená. Není to hezký postoj, ani hrdý. Je to čtvrtá pozice v klidu, postoj, ve kterém vydrží čtrnáctiletá dívka, zatímco ji někdo starší pozoruje, jak v něm vydrží.

Po roce 1881 se vrátila do ateliéru a zůstala tam. Byla tam pořád, když Degas v roce 1917 zemřel. V květnu 1918 podepsali jeho dědicové smlouvu s pařížskou slévárnou Hébrard na odlití jeho soch do bronzu a ta smlouva stanovila, že původní voskové figury přejdou do majetku slévárny. Odlévání trvalo nejméně třináct let, od roku 1919 do roku 1932. Vosková socha tak strávila většinu dvacátého století v soukromých rukou, a ne v muzeu. Paul Mellon ji koupil od newyorského obchodníka s uměním v květnu 1956 a v roce 1999 sem připadla jako jeho odkaz, jako jedna ze čtyřiceti devíti původních voskových soch od Degase, které Mellonovi tomuto muzeu darovali.

Než půjdete dál, najděte v tomto sále druhou tanečnici. Stejná dívka, stejný věk, stejný postoj a žádné oblečení. Je to Degasova studie aktu k této soše, a když je vidíte obě vedle sebe, přesně poznáte, kolik práce ta sukýnka odvádí.

Zastávka 2 z 5 · West Building, hlavní patro, sál 6

Portrét Ginevry de' Benci

Leonardo da Vinci · asi 1474–1478 · Olej na dřevěné desce, 38,1 × 37 cm

Všimněte si

  • Jalovec za ní. Pichlavé měděně hnědé jehličí vyplňuje celé pozadí a jalovec se italsky řekne ginepro, což je její jméno.
  • Spodní okraj, kde pod původní desku přidali dřevěný pruh, protože spodní část byla odříznuta.
  • Výraz její tváře. Ani stopa úsměvu a pohled obrácený k vám, ale bez zájmu o vás.
  • Drobné pevné kadeře na spáncích, které se zlatě rozzáří, kde na ně dopadá světlo, proti jinak hladkým vlasům s pěšinkou uprostřed.
Přepis (2:28)

Tohle je jediný obraz Leonarda da Vinci na celém americkém kontinentu a měří třicet osm na třicet sedm centimetrů, což znamená, že jste cestou sem téměř jistě prošli kolem větších a horších obrazů. Je to také jeden z pouhých tří dochovaných ženských portrétů, které namaloval.

Jmenuje se Ginevra de' Benci. Narodila se ve Florencii kolem roku 1458, v šestnácti se provdala za Luigiho di Bernardo Niccoliniho a Leonardo ji namaloval někdy mezi lety 1474 a 1478, když mu bylo něco přes dvacet. Nejspíš portrét připomíná zasnoubení, a ne svatbu. Svatební portréty vznikaly v párech, se ženou vpravo, obrácenou doleva; tenhle se dívá doprava a je sám.

Teď ten keř. Je to jalovec a jalovec se italsky řekne ginepro, takže celé pozadí je slovní hříčka na její jméno. V renesanční Florencii jalovec navíc znamenal ženskou ctnost, a tak je to velmi úsporná malba: jedním dechem říká, kdo je a jakou má cenu.

Rub desky je také pomalovaný, snítkou jalovce ve věnci z vavřínu a palmy a latinským heslem Virtutem Forma Decorat, krása zdobí ctnost. Vavřín a palma spolu byly osobním znakem Bernarda Bemba, benátského vyslance ve Florencii, jehož náklonnost ke Ginevře přežívá v básních, které si spolu vyměňovali. Infračervený průzkum odhalil pod věncem Bembovo vlastní heslo, Ctnost a čest. Za tenhle obraz tedy možná platil někdo jiný než manžel.

Podívejte se na spodní okraj. Původní deska měří třicet osm celých jedna desetina na třicet sedm centimetrů a pod ní je přidaný pruh, který ji prodlužuje na čtyřicet dva celých sedm desetin. Ten pruh tam je, protože spodní část obrazu byla kdysi odříznuta, nejspíš kvůli poškození, a s ní zmizely Ginevřiny paže a ruce. Za studii k tomu, co chybí, se považuje Leonardova kresba ženských rukou.

Dlouho nikdo nevěděl, že je to Leonardo. Deska byla už v roce 1733 ve sbírce lichtenštejnských knížat, s červenou voskovou pečetí s rodovým erbem na rubu, a lichtenštejnský katalog z roku 1780 ji připisoval Lucasu Cranachovi. Za druhé světové války odcestovala se zbytkem sbírky z Vídně na zámek ve Vaduzu a desátého února 1967 ji tam Národní galerie umění koupila od knížete Františka Josefa Druhého za částku, která podle zpráv činila pět až šest milionů dolarů, což byl tehdy rekord za obraz.

Psali o ní stejně, jako ji malovali. Deset básní z okruhu Medicejských a dva sonety od samotného Lorenza Medicejského. Nic z toho jí na tváři nevidíte, a o to právě jde.

Zastávka 3 z 5 · West Building, hlavní patro, sál 56

Císař Napoleon ve své pracovně v Tuilerijském paláci

Jacques-Louis David · 1812 · Olej na plátně, 203,9 × 125,1 cm

Všimněte si

  • Hodiny na zdi za jeho ramenem. Ukazují 4.13 a celý obraz na nich stojí.
  • Čtyři velká písmena na srolovaném papíru u psacího stolu: CODE.
  • Křeslo: šarlatové čalounění poseté zlatými včelami, přes něj položený tenký kord a další papíry.
  • Jeho punčochy, zvrásněné u kotníku, a nezapnuté manžety. Na Davidově portrétu není nic ledabylé náhodou.
Přepis (2:17)

Všechno na tomhle obraze vám vypráví příběh posledních osmi hodin a důkazem jsou hodiny. Najděte je, vysoko na zdi za jeho pravým ramenem. Ukazují třináct minut po čtvrté ráno. Svíčka v lampě na stole dohořela na pahýl. Manžety má rozepnuté. Punčochy se mu u kotníků shrnuly. Vlasy má rozcuchané. Jacques-Louis David namaloval císaře, který byl celou noc vzhůru.

A co celou noc dělal? To stojí na srolovaném papíru u stolu, kde jdou přečíst čtyři velká písmena: CODE. Code Napoléon, Napoleonův občanský zákoník, který přežil všechny jeho bitvy. To je záměr. V roce 1812 už David Napoleona namaloval jako generála, který překračuje Alpy, a Canova ho vytesal z mramoru jako římského boha. Tady je zákonodárcem v pracovně a jediným vojenským předmětem na dosah je tenký kord, odložený na křesle stranou.

Uniforma je uniforma plukovníka pěších granátníků císařské gardy: modrá s bílými výložkami a červenými manžetami, se zlatými epoletami, a k tomu jeho řády, Čestná legie a Řád železné koruny. Zlacené křeslo je potažené šarlatovou látkou vyšívanou zlatými včelami, znakem císařské dynastie, což je tichý způsob, jak říct, že tohle všechno bude pokračovat i po něm.

A teď to překvapení. Tenhle obraz nikdy nebyl určen pro Francii. Byla to soukromá objednávka Skota, Alexandra, markýze z Douglasu a pozdějšího desátého vévody z Hamiltonu, který Napoleona obdivoval; objednal ho v roce 1811 a David ho dodal v roce 1812. Davidův vlastní soupis díla, sestavený o pár let později, ho nazývá celopostavovým portrétem císaře v jeho pracovně, obrazem pro Anglii. A přes všechny ty podrobnosti je nepravděpodobné, že by Napoleon kdy pro tento obraz seděl modelem.

David ho podepsal latinsky, na roli papíru ležící na podlaze za stolem, po vaší levé ruce: LVD.CI.DAVID OPVS 1812. Namaloval také druhou verzi, na které hodiny ukazují přesně čtyři a Napoleon má na sobě loveckou zeleň uniformy jízdních myslivců.

Obraz visel v Hamiltonském paláci ve Skotsku až do velké hamiltonské aukce v roce 1882, kde ho koupili pro pátého hraběte z Rosebery. Jeho syn ho prodal v roce 1951, obchodníci s uměním z firmy Wildenstein ho v roce 1954 prodali Kressově nadaci a nadace ho v roce 1961 darovala tomuto muzeu. Dál od Tuilerijského paláce se obraz těžko mohl dostat.

Zastávka 4 z 5 · West Building, hlavní patro, sál 60

Cesta životem

Thomas Cole · 1842 · Olej na plátně, čtyři obrazy, každý asi 134 × 197 cm

Všimněte si

  • Přesýpací hodiny, které drží vzhůru okřídlená figura na přídi. Jsou na prvních třech plátnech a na čtvrtém chybějí.
  • Tváře na nebi nad loďkou v Dospělosti: tři vousatí muži ukrytí v něčem, co vypadá jako mraky.
  • Bílý hrad ve vzduchu v Mládí a pak úplně pravý okraj téhož plátna, kde se voda už začíná čeřit.
  • Samotnou loďku, která není z prken, ale z masy zlacených okřídlených postav.
Přepis (2:16)

Čtyři plátna, jeden sál a fungují jen v pořadí, jaké jim dal Thomas Cole. Dětství, Mládí, Dospělost, Stáří. Tentýž muž, tatáž zlatá loďka, tentýž anděl strážný a řeka, která se pod ním pokaždé mění. Najděte nejdřív Dětství a obejděte sál od něj.

Sledujte loďku. Vyplouvá z temné jeskyně na klidnou zelenou vodu, pak se otočí a míří k bílému hradu, který stojí na nebi, pak zahne do soutěsky plné peřejí pod nebem barvy modřiny a nakonec se nechá unášet na otevřenou vodu, k průrvě v mracích. Na každém obraze pluje opačným směrem než na tom předchozím. A na její přídi stojí okřídlená figura, která drží vzhůru přesýpací hodiny. Hledejte ty hodiny na prvních třech. Na čtvrtém už nejsou, stejně jako figura a kormidlo, ulomené.

Nejlepší detail je na třetím plátně. Nad mužem, který pustil kormidelní páku a klečí se sepjatýma rukama, je něco, co vypadá jako val modrošedých mraků. Mraky to nejsou. Skrývají se v nich tři vousaté tváře a Thomas Cole je pojmenoval: Sebevražda, Nestřídmost a Vražda, pokušení, která na lidi doléhají v jejich nejhorší nouzi. V dřívější verzi této scény poutník stál. Cole ho nechal pokleknout.

Protože dřívější verze existuje. Cole namaloval první sérii v roce 1840, pak se pohádal s jejím majitelem kvůli jejímu veřejnému vystavování, a když v letech 1841 a 1842 žil v Římě, namaloval celou sérii znovu, úplně od začátku. Ta první série je ve městě Utica ve státě New York. Tohle jsou římské repliky a jsou jasnější než originály, nejspíš kvůli pigmentům, které tam mohl koupit. První plátno podepsal vlevo dole: 1842, T. Cole, Rome.

Colea obvykle označují za zakladatele školy řeky Hudson. Zemřel náhle v roce 1848, šest let po dokončení těchto obrazů, a teprve po jeho smrti převedl James Smillie všechny čtyři do rytin a tisky se po zemi rozšířily v obrovských nákladech. To je vlastně důvod, proč je ten cyklus tak slavný.

Samotné obrazy putovaly ke sběrateli z Cincinnati jménem George Shoenberger a v roce 1908 koupil jeho starý dům i se vším, co v něm bylo, muž, který ty čtyři obrazy předal metodistickému nemocničnímu spolku v témže městě. U nemocnice zůstaly šedesát tři let. Národní galerie umění je od ní koupila v květnu 1971.

Zastávka 5 z 5 · West Building, hlavní patro, sál 85

Žena se slunečníkem – Madame Monet se synem

Claude Monet · 1875 · Olej na plátně, 100 × 81 cm

Všimněte si

  • Její tvář: pár dlouhých tahů bílé barvy, závoj, který přes ni vane vítr, a skoro žádné rysy.
  • Její stín, který se po trávě táhne šikmo k vám: právě ten vás staví na svah pod ni.
  • Zelenou spodní stranu slunečníku, stejně zelenou jako louka, na které stojí.
  • Mraky, namalované ne bílou, ale modrými tahy, stejně neklidnými jako tráva.
Přepis (2:14)

Přistupte blíž a podívejte se jí do tváře, protože žádná tvář tam není. Je tam pár dlouhých tahů bílé barvy přes hlavu, závoj, který zachytil vítr, a pod ním skoro nic. Monet před vámi svou ženu neschovává. Říká vám, že z téhle vzdálenosti, za jasného dne a ve větru byste opravdu neviděli víc než tohle.

Ta žena je Camille, jeho manželka. Chlapec na druhé straně pahorku, s trávou a žlutými květy do pasu, je jejich syn Jean. V Argenteuil žili od roku 1871 do roku 1877 a tohle je procházka tam, za větrného letního odpoledne. Není to portrét a nikdo ho neobjednal. Je to rodinná scéna, malovaná venku a malovaná rychle, nejspíš během jediného sezení o několika hodinách.

Na něco, co vzniklo tak rychle, je to na jeho poměry obrovský obraz. Sto na osmdesát jedna centimetrů. A podívejte se, kam vás postavil. Jste pod ní, na svahu, a díváte se nahoru, takže ona stojí proti nebi, a ne proti krajině, a slunečník se skoro dotýká horního okraje plátna. Její stín se po trávě táhne šikmo k vašim nohám. Ten stín odvádí práci celého popředí.

Teď slunečník. Jeho spodní strana je zelená, stejně zelená jako louka, takže obraz drží pohromadě barva, která se opakuje nahoře i dole. Mraky za ní nejsou bílé; jsou modré a rozbouřené, malované stejným neklidným tahem jako tráva. Všechno na plátně se hýbe v tomtéž větru.

Byl vystavený v dubnu 1876 na druhé výstavě impresionistů v galerii Paula Durand-Ruela v Paříži jako jeden z osmnácti Monetových obrazů v tom sále. John Singer Sargent ho tam viděl a o třináct let později namaloval vlastní odpověď, Dvě dívky se slunečníky ve Fladbury. Sám Monet se k tomu nápadu vrátil v roce 1886, dvakrát, v Giverny, a slunečník tehdy držela Suzanne, dcera jeho druhé ženy; ty dva obrazy jsou v Musée d'Orsay.

A tenhle prodal v roce 1876 svému homeopatovi, doktoru Georgesi de Bellio, kterému pravidelně platil obrazy místo penězi. Přes dceru doktora de Bellio se obraz dostal ke Georgesi Menierovi a patnáctého června 1965 šel pod kladívko v Menierově aukci v Palais Galliera v Paříži, kde ho koupili pro Paula Mellona. Ten ho v roce 1983 daroval tomuto muzeu.

Ještě jedna věc. Pravý dolní roh, královskou modří: Claude Monet 75.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Národní galerii umění.

Tahle stránka končí u pěti děl. Jen západní budova jich má dalších dva tisíce tři sta: namiřte fotoaparát na Vermeera, na mramorovou sochu v chodbě nebo na Caldera na druhé straně spojovací chodby ve východní budově, a aplikace dílo rozpozná a pustí se do otázky, kterou jste k němu doopravdy měli.

Proč nemá ruce?Kolik ukazují Napoleonovy hodiny?Je tohle ta pravá vosková?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

6th Street and Constitution Avenue NW, Washington, DC 20565 – jenže právě těmi dveřmi dovnitř nepůjdete: vchod do West Building z 6th Street je až do odvolání zavřený. Vejděte z rohu 4th Street a Madison Drive; je to jediný otevřený vchod do West Building, který galerie označuje jako bezbariérový, a je u něj informační pult a šatna. Otevřený je i vchod ze 7th Street u Constitution Avenue a také vchod od Mallu na Madison Drive mezi 4th a 6th Street, s pultem a šatnou. Galerie leží na National Mall mezi 3rd a 9th Street.

Sama galerie doporučuje přijet veřejnou dopravou. Nejbližší stanice metra je Archives-Navy Memorial-Penn Quarter na žluté a zelené lince, asi šest minut pěšky od West Building. Pěšky se dá dojít i ze stanice Judiciary Square na červené lince a ze stanice Smithsonian na modré, oranžové a stříbrné lince a podél Constitution Avenue NW zastavují autobusy Metrobus. Parkovací dům v areálu galerie není.

02

Vstupenky

  • Nic se nemusí rezervovat. Vstup je vždy zdarma a do sálů, na dočasné výstavy ani na komentované prohlídky nepotřebujete průkaz ani vstupenku. Jen pár akcí vyžaduje bezplatnou registraci.
  • Galerie nemá v týdnu zavírací den. Otevřeno je denně od 10 do 17 hodin a zavřeno jen 25. prosince a 1. ledna.
  • Všech pět zastávek je ve West Building, takže chodbu pod 4th Street do East Building nebudete potřebovat.
  • Vchod do West Building z 6th Street je až do odvolání zavřený. Vchody ze 7th Street a ze 4th Street jsou oba otevřené a z těch dvou galerie označuje jako bezbariérový jen ten ze 4th Street.
  • U kteréhokoli vchodu si vezměte papírový plánek, nebo si ho předem stáhněte. Čísla sálů jsou jediný spolehlivý způsob, jak se ve West Building zorientovat, a galerie tiskne svůj plánek ve čtrnácti jazycích.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Prohlídky, které pořádá sama Národní galerie umění, jsou zdarma, a to je vzácnost. Průvodci muzea vedou každý den hodinové prohlídky a není třeba se na ně přihlašovat. Galerie také vydává vlastní audioprohlídky, rovněž zdarma, které si pouštíte ve vlastním telefonu: prohlídka West Building má 23 zastávek v angličtině, španělštině, zjednodušené čínštině, korejštině a japonštině a u každé je vytištěný přepis. Tahle stránka je také zdarma a končí po pěti dílech; na všechno ostatní na stěnách je tu aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Národní galerii umění?

Dokonce dva. Ten, který právě čtete: pět nahrávek, které hrají v prohlížeči bez stahování, každá s přepisem a číslem sálu. A galerie sama vydává bezplatné audioprohlídky, které si pouštíte ve vlastním telefonu. Za těmi pěti díly vám aplikace Chiaro poví o kterémkoli díle v budově, na které namíříte fotoaparát telefonu.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Národní galerii umění?

Nic. Audioprohlídky galerie jsou zdarma a pouštíte si je ve vlastním telefonu, ne na zapůjčeném přístroji, a denní prohlídky s průvodcem jsou také zdarma a bez přihlašování. Prohlídka West Building má 23 zastávek v angličtině, španělštině, zjednodušené čínštině, korejštině a japonštině.

Kde v Národní galerii umění visí Portrét Ginevry de' Benci?

Ve West Building, v hlavním patře, v sále 6. Je to jediný obraz Leonarda da Vinci na americkém kontinentu a galerie ho staví na první místo vlastního seznamu děl, která si nesmíte nechat ujít. Je malý, třicet osm na třicet sedm centimetrů, takže hledejte spíš hlouček lidí než velký obraz.

Potřebuji do Národní galerie umění vstupenku?

Ne. Vstup je vždy zdarma a nepotřebujete průkaz ani vstupenku, ani do stálé expozice, ani na dočasné výstavy, ani na komentované prohlídky. Pár akcí vyžaduje předchozí registraci, také zdarma. Ze tří nejnavštěvovanějších muzeí umění ve Spojených státech je tohle jediné, které nic nevybírá.

Bývá Národní galerie umění někdy zavřená?

Jen 25. prosince a 1. ledna. Žádný týdenní zavírací den nemá: galerie je otevřená každý den v týdnu, od 10 do 17 hodin. Sochařská zahrada bývá v létě někdy otevřená déle.

Jak dlouho tenhle audioprůvodce trvá?

Asi dvanáct minut poslechu plus chůze. Všech pět děl je ve West Building, čtyři v hlavním patře a jedno v přízemí, takže hodina pohodlně stačí. Galerie měla v roce 2024 skoro čtyři miliony návštěvníků, takže před Leonardem obvykle stojí jeho vlastní malý hlouček.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národní galerie umění ve Washingtonu.