Metropolitní muzeum · New York · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Metropolitním muzeu,
pět zastávek zdarma.
Přehrajte si je přímo tady, bez instalace. O kterémkoli z dalšího milionu a půl děl vám potom Chiaro poví podle jediné fotografie.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Metropolitního muzea.
Chrám z Dendúru
Metropolitní muzeum, New York
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Metropolitního muzea a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Tento audioprůvodce vás provede pěti díly v The Metropolitan Museum of Art, ve dvou podlažích, na jednom okruhu. Začíná na úrovni 1, kde je hlavní vchod, u Chrámu z Dendúru v sále 131, pokračuje na stejném podlaží k Carpeauxovu Ugolinovi v sálech evropského sochařství, v sále 548, vystoupá na úroveň 2 ke Smrti Sókratově v sále 634 a končí v Americkém křídle u obrazů Washington překračuje Delaware v sále 760 a Madame X v sále 771. Celkem deset minut poslechu; na chůzi si vyhraďte mnohem víc než hodinu, protože Metropolitní muzeum je obrovské a bývá v něm opravdu plno.
Údaje z popisků, čísla sálů a data pocházejí z otevřeného API sbírek Metropolitního muzea a potvrzuje je i druhý zdroj. Muzeum často mění rozvěšení sálů. Pokud popisek u díla říká něco jiného, platí popisek, a my budeme rádi, když nám dáte vědět.
Zastávka 1 z 5 · Sál 131, úroveň 1
Chrám z Dendúru
Římské období, vláda Augusta · Dokončen nejpozději roku 10 př. n. l. · Eolický pískovec; chrám vysoký 6,4 m, dlouhý 12,5 m
Všimněte si
- Graffiti. Evropští návštěvníci v devatenáctém století vyryli do zdí svá jména, jedno z nich s letopočtem 1817, vlevo od vchodu, a muzeum je tam nechalo.
- Dva přední sloupy. Jejich hlavice jsou vytesány do podoby lotosových květů, ve stylu, který se v Egyptě poprvé objevil před více než dvěma a půl tisíci lety.
- Bazén a skleněná stěna. Voda zastupuje Nil, šikmá stěna za ní skalní útesy a chrám je dál obrácen k východu, stejně jako na svém původním místě.
Přepis (2:07)
Celý egyptský chrám, pod střechou, na Manhattanu, a za sklem Central Park. Nejdřív dojděte na druhou stranu bazénu a ohlédněte se. Ta voda tu není náhodou. Na svém původním místě stál chrám na terase nad Nilem, a tak architekti, kteří tenhle sál navrhli, dali před něj bazén a za něj šikmou stěnu, které zastupují řeku a skalní útesy. Stavba je pořád obrácená k východu, stejně jako v Núbii.
Na egyptské poměry není stará. Nechal ji postavit císař Augustus poté, co Řím ovládl Egypt, a práce trvaly od roku 23 do roku 10 před naším letopočtem, na západním břehu Nilu, asi osmdesát kilometrů jižně od Asuánu. Chrám byl zasvěcen bohyni Isidě a dvěma místním bratrům, Pedesimu a Pihorovi, kteří se utopili a byli prohlášeni za bohy. Augustus se nechal na zdech zobrazit, jak jim přináší oběti: římský císař převlečený za faraona, a přesně o to šlo. V šestém století z něj křesťané udělali kostel.
Důvodem, proč stojí tady, je přehrada. Když Egypt stavěl Asuánskou přehradu, jezero za ní mělo chrám navždy zaplavit, a tak ho v roce 1963 v rámci záchranné kampaně UNESCO rozebrali. O dva roky později ho Egypt daroval Spojeným státům jako poděkování za šestnáct milionů dolarů na záchranu dalších památek a dar převzala Jacqueline Kennedyová. Pak začalo to, čemu noviny říkaly dendúrské derby. Cairo v Illinois a Memphis v Tennessee shodně tvrdily, že město pojmenované po egyptském městě si egyptský chrám zaslouží. Washington ho chtěl na břehu Potomacu, Boston na břehu řeky Charles. V dubnu 1967 zvítězilo Metropolitní muzeum, protože slíbilo, že kameny udrží pod střechou, chráněné před deštěm a mrazem.
Šest set šedesát jedna kamenných bloků o celkové váze šest set čtyřicet tun dorazilo do New Yorku v srpnu 1968, uložených v šesti stech šedesáti jedné bedně. Čekaly sedm let, než se postavilo tohle křídlo, a hotový chrám se otevřel v září 1978.
Teď přistupte blízko ke zdem, vlevo, když vcházíte do chrámu. Mezi hieroglyfy najdete jména a letopočty psané latinkou, vyryté evropskými cestovateli v devatenáctém století, kdy byl chrám zastávkou na plavbě po Nilu. Muzeum je tam nechalo. Dnes patří k příběhu stejně jako ten císař.
Zastávka 2 z 5 · Sál 548, evropské sochařství, úroveň 1
Ugolino a jeho synové
Jean-Baptiste Carpeaux · 1865–1867 · Mramor ze Saint-Béat, 197,5 × 149,9 × 110,5 cm
Všimněte si
- Ruce. Ugolino si kouše klouby prstů a všechny prsty na nohou má zkroucené.
- Dítě úplně dole, schoulené u otcových nohou a možná už mrtvé.
- Tělo. Hladovějící muž se svaly atleta, vypůjčenými od Michelangela.
Přepis (1:59)
Muž nahoře na této hromadě těl si okusuje vlastní prsty a čtyři děti ho prosí, ať raději sní je. Než si uděláte názor, obejděte sochu dokola. Z každé strany uvidíte jiné dítě.
Příběh pochází od Danta. Ve třicátém třetím zpěvu Pekla je hrabě Ugolino z Pisy zavřen se svými syny a vnuky ve věži a ponechán napospas hladu. Děti mu nabízejí samy sebe. Dante nikde jasně neříká, zda nabídku přijal, a socha to neříká také. Carpeaux zvolil okamžik před rozhodnutím, a proto se na tu tvář tak těžko dívá.
Jean-Baptiste Carpeaux byl mladý Francouz, který v roce 1854 získal Římskou cenu a strávil pak roky ve Ville Medici studiem Michelangela. Je to vidět. Ugolino má být vyhladovělý, a přitom má trup atleta, protože tak stavěl těla Michelangelo. Spleť údů pochází z Láokoóntova sousoší ve Vatikánu, kde hadi drtí otce a dva syny. Děti ale Carpeaux kreslil podle živých modelů, umírajících chlapců, takže malá těla jsou odpozorovaná, i když to velké je vypůjčené.
Když byl sádrový model poprvé vystaven, vyvolal veřejný rozruch. V roce 1863 byl odlit do bronzu a postaven v Tuilerijských zahradách v Paříži vedle kopie Láokoónta, aby je lidé mohli porovnat. Tato mramorová verze vznikla pro majitele lomu v Saint-Béat v Pyrenejích, který chtěl svůj kámen předvést na světové výstavě v roce 1867. Metropolitní muzeum ji koupilo o sto let později, v roce 1967.
Tohle dílo udělalo Carpeauxovi jméno. Díky němu získal zakázku na Tanec na průčelí pařížské Opery a ten ho proslavil. A na lidi působilo ještě dlouho po jeho smrti. V roce 1929 surrealista Max Ernst vystřihl Ugolinovu křičící tvář z rytiny, nejspíš ze starého výstavního katalogu, a vlepil ji do svého kolážového románu mezi hudební nástroje.
Než půjdete dál, podívejte se na nejmladší dítě, schoulené u otcových nohou. Carpeaux vám neřekne, jestli chlapec spí, nebo je mrtvý. V té jediné postavě je celá socha.
Zastávka 3 z 5 · Sál 634, evropské malířství, úroveň 2
Smrt Sókratova
Jacques-Louis David · 1787 · Olej na plátně, 129,5 × 196,2 cm
Všimněte si
- Dva podpisy. Davidovo celé jméno je namalováno pod Kritónem, mužem, který svírá Sókratovo stehno, a jeho iniciály pod Platónem v nohách lože.
- Muž s pohárem. Podává jed a nedokáže se dívat; tvář si zabořil do druhé ruky.
- Žena na schodech v pozadí. Je to Xanthippa, Sókratova žena, kterou poslali pryč a která se ještě ohlíží.
Přepis (2:02)
Muž se chystá vypít jed a pořád přednáší. V tom je vtip i smysl tohoto obrazu. Athény odsoudily Sókrata za kažení mládeže a vymýšlení bohů, on odmítl příležitost k útěku a tady sedí na vězeňském loži, jednou rukou sahá po bolehlavu a druhou zvedá do vzduchu, uprostřed výkladu, jako by pohár byl jen podrobnost.
Scéna pochází z Platónova Faidóna, ale David ji upravil. Platón byl mladý muž, když jeho učitel zemřel. Na obraze je to starý muž, zhroucený v nohách lože, jako by na tu scénu po desetiletích vzpomínal a zapisoval ji. Samotnému Sókratovi bylo sedmdesát let, a David z něj udělal svalnatého a pohledného muže s tělem mnohem mladšího člověka. Přátelé kolem něj se hroutí všemi způsoby, jakými se může zhroutit člověk, a dvě nejklidnější postavy, Sókratés a Platón, jsou jediné oblečené do namodralé bílé.
Podívejte se na muže, který podává pohár. Odvrátil se, tvář má ve volné ruce. Jeho roucho je to nejčervenější na celém obraze; David drží červené tóny na okrajích tlumené a nechává je sílit směrem ke středu, takže váš pohled dopadne na jed. Vzadu na schodech se žena ohlíží přes rameno. Je to Xanthippa, Sókratova žena, kterou z místnosti poslali pryč.
Nebyla to královská zakázka. Obraz si v roce 1786 objednal bohatý mladík Charles-Michel Trudaine de la Sablière, bylo mu asi dvacet, a David se radil se znalcem řečtiny o tom, jak ta smrt skutečně proběhla. O osm let později skončili Trudaine a jeho bratr za jakobínského teroru pod gilotinou a obraz připadl bratrově vdově. Metropolitní muzeum ho koupilo v roce 1931.
Když byl vystaven na Salonu v roce 1787, anglický malíř Joshua Reynolds ho označil za největší dílo od dob Sixtinské kaple. Thomas Jefferson, který byl ten rok americkým vyslancem v Paříži, se na něj šel podívat a napsal, že je to nejlepší věc na celé výstavě. Než půjdete dál, najděte podpisy. Celé své jméno dal David pod Kritóna, přítele, který svírá Sókratovu nohu, a pod Platóna jen iniciály. Dával vám tím najevo, za kterého z nich se považoval.
Zastávka 4 z 5 · Sál 760, Americké křídlo, úroveň 2
Washington překračuje Delaware
Emanuel Leutze · 1851 · Olej na plátně, 378,5 × 647,7 cm
Všimněte si
- Vlajka. Třináct hvězd v kruhu, vzor, který existoval až od roku 1777, šest měsíců po této noci.
- Rám. Na jeho vrcholu sedí vyřezávaný orel široký čtrnáct stop; je to kopie rámu, který navrhl Leutze, zrekonstruovaná podle fotografie z roku 1864.
- Dva muži na přídi: jeden ve skotském baretu, druhý afrického původu, veslují bok po boku.
Přepis (2:18)
Šest a půl metru plátna a skoro všechno na něm je schválně špatně. Začněte vlajkou, kterou vedle Washingtona drží nahoře. Třináct hvězd v kruhu. Ten vzor byl přijat v červnu 1777, a tohle je noc z 25. prosince 1776, překročení řeky Delaware před překvapivým útokem na hesenské žoldnéře u Trentonu. Vlajka ještě neexistovala.
I řeka je špatně. Emanuel Leutze obraz namaloval v Düsseldorfu v Německu a voda a protější břeh jsou Rýn. Vyrůstal v Americe, vrátil se do Německa a nápad dostal během revolucí roku 1848, v naději, že americký příklad povzbudí evropské reformátory. Jako modely mu sloužili američtí studenti umění, kteří projížděli Düsseldorfem. A loďka je mnohem menší, než by měla být. Skutečné čluny typu Durham byly dlouhé čtyřicet až šedesát stop, měly plochá dna a vysoké boky a vozily koně a děla. V takovém člunu všichni stáli, aby se vyhnuli ledové vodě na dně, takže Washingtonův postoj je méně odvážný, než vypadá.
Na ničem z toho nezáleželo, protože obraz není dokument. Je to argument. Podívejte se na muže v lodi. Na přídi střelec ze západního pohraničí, vedle něj muž ve skotském baretu a muž afrického původu, kteří veslují bok po boku, dva farmáři, jeden s obvázanou hlavou, a na zádi postava v oděvu původních Američanů. Leutze dal celou novou zemi do jedné lodi. Muž s vlajkou je podle katalogu z roku 1853 poručík James Monroe, pozdější prezident.
Tohle je druhá verze. První poškodil požár v ateliéru, dostala se do muzea v Brémách a zničil ji britský nálet v září 1942. Tahle přeplula Atlantik, v říjnu 1851 byla vystavena v New Yorku a přišlo se na ni podívat přes padesát tisíc lidí. Jeden sběratel ji koupil za deset tisíc dolarů, tehdy obrovskou sumu, a v roce 1897 byla darována Metropolitnímu muzeu.
Ještě jedna věc, na kterou se podívat, a není to obraz. Víc než devadesát let visel v prostém rámu, o kterém se ukázalo, že není Leutzeho. V roce 2007 se objevila fotografie z roku 1864, na které byl původní rám zakončený vyřezávaným orlem, a muzeum ho nechalo zrekonstruovat. Jen samotný orel je široký čtrnáct stop.
Zastávka 5 z 5 · Sál 771, Americké křídlo, úroveň 2
Madame X
John Singer Sargent · 1883–1884 · Olej na plátně, 208,6 × 109,9 cm
Všimněte si
- Pravé ramínko. Teď pevně sedí na rameni. V roce 1884 bylo namalované, jak sklouzává, a tím začal skandál.
- Ucho. Je červené, jediné místo pleti bez pudru, proti obličeji a ramenům namalovaným skoro nabílo.
- Stolek. Jeho nohy jsou sirény a srpek v jejích vlasech je měsíc bohyně Diany, který sama nosila.
Přepis (2:02)
Nedívá se na vás. To je první věc. Tělo je obrácené k vám, hlava se odvrací do profilu a pravá paže se stáčí dozadu ke stolku s nohami vyřezanými do podoby sirén. Je to póza, která se těžko udrží, a Sargent ji zvolil právě kvůli tomu napětí. Pak je tu pleť, napudrovaná do barvy papíru, a to jediné červené ucho, kde pudr končí.
Jmenovala se Virginie Amélie Avegno Gautreau. Byla Američanka, narozená v New Orleansu, v Paříži provdaná za bankéře dvakrát staršího, než byla ona, a proslulá tam svou krásou a levandulovým pudrem na obličej. Malíři ji léta prosili, aby ji směli malovat. John Singer Sargent, další Američan v Paříži, se zeptal taky, a v únoru 1883 svolila. Nebyla to zakázka. Sargent chtěl obraz pro Salon, kde mohla senzace udělat kariéru.
Jeho kariéru málem ukončila. Byla příšerná modelka, znuděná, roztěkaná, pořád na nějakém večírku, a Sargent si v dopise stěžoval na její nenamalovatelnou krásu a beznadějnou lenost. V jejím domě v Bretani udělal asi třicet studií, než se rozhodl pro tuhle. Když obraz visel na Salonu v roce 1884, uvedený jen jako Portrét madame tři hvězdičky, bylo pravé ramínko šatů namalované, jak jí sklouzává z ramene. Paříž byla zděšená. Kritiky ji nazývaly vulgární a její pleť mrtvolnou. Kritik Le Figara napsal: ještě jedno zazmítání a dáma bude volná. Její matka přišla v slzách do ateliéru a žádala, aby obraz sundali.
Sargent ramínko přemaloval zpátky na rameno, jak ho vidíte teď, a brzy nato odešel z Paříže do Londýna. Obraz si nechal víc než třicet let. V roce 1916 ho prodal Metropolitnímu muzeu a v dopise řediteli napsal: myslím, že je to to nejlepší, co jsem kdy udělal. Jedny newyorské noviny daly titulek: Sargentovo mistrovské dílo, odmítnuté modelkou, nyní koupilo muzeum.
Podívejte se ještě jednou na srpek měsíce v jejích vlasech. Je to měsíc Diany, bohyně lovu, a nebyl to Sargentův nápad. Nosila ho sama. Přesně věděla, co dělá, a on taky.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Metropolitním muzeu.
Těchto pět je ta část zdarma. V aplikaci vyfotíte jakýkoli předmět v Metropolitním muzeu, od sumerské pečeti po Tiffanyho vitráž, a Chiaro vám na místě poví jeho příběh a pak nahlas odpoví na cokoli, na co se zeptáte dál.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
1000 Fifth Avenue, na rohu 82nd Street, na Upper East Side. Hlavní vchod je nahoře na schodech z Fifth Avenue.
Metrem linky 4, 5 nebo 6 do stanice 86th Street na Lexington Avenue a odtud tři bloky na západ k Fifth Avenue a čtyři bloky na jih ke vchodu na rohu 82nd Street; nebo linkou Q do stanice 86th Street na Second Avenue. Autobusy M1, M2, M3 a M4 jezdí na jih po Fifth Avenue, kolem schodů před vchodem, a na sever po Madison Avenue, o blok východněji.
Vstupenky
- Ve středu je muzeum zavřené. V pátek a v sobotu má otevřeno do 21 hodin.
- Obyvatelé státu New York a studenti z New Yorku, New Jersey a Connecticutu platí, kolik chtějí. Ostatní platí plné vstupné a vstupenka platí v den, který je na ní vytištěn, pro obě pobočky Metropolitního muzea, na Fifth Avenue i v The Met Cloisters.
- Začněte u Chrámu z Dendúru hned po otevření. Kolem poledne je sál plný lidí.
- Dva obrazy v Americkém křídle si nechte na konec: oba visí na úrovni 2 a Madame X se víc hodí jako závěr než jako začátek.
Oficiální audioprůvodce
Vlastní průvodce Metropolitního muzea nestojí nic: je to digitální průvodce s audioprohlídkami, který si nainstalujete do vlastního telefonu, a zastávky audioprůvodce i s přepisy jsou zdarma také na metmuseum.org. Pět zastávek tady si také pustíte zdarma a o všem ostatním v budově vám podle fotky poví aplikace Chiaro.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Metropolitním muzeu zdarma?
Ano, tahle stránka. Pět děl s nahrávkami, které si pustíte v prohlížeči, s přepisem pod každým a s čísly sálů, a to bez instalace aplikace. Pokud chcete víc než pět, aplikace Chiaro vám poví o kterémkoli předmětu v Metropolitním muzeu podle fotky, kterou před ním pořídíte.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Metropolitního muzea?
Nic. Digitální průvodce muzea s audioprohlídkami od nejslavnějších děl sbírky po egyptské sály a Americké křídlo máte ve vlastním telefonu zdarma a zastávky i s přepisy jsou zdarma také na metmuseum.org.
Kde v Metropolitním muzeu najdu Chrám z Dendúru?
V sále 131 na úrovni 1, v sále se skleněnou stěnou do Central Parku a s bazénem před chrámem. Sál leží na konci egyptské expozice.
Je Metropolitní muzeum ve středu zavřené?
Ano. Od neděle do úterý a ve čtvrtek je otevřeno od 10 do 17 hodin, v pátek a v sobotu od 10 do 21 hodin.
Kolik stojí vstup do Metropolitního muzea?
Základní vstupné je 30 dolarů pro dospělé, 22 dolarů pro seniory od 65 let a 17 dolarů pro studenty; děti do 12 let včetně mají vstup zdarma. Obyvatelé státu New York a studenti z New Yorku, New Jersey a Connecticutu platí, kolik chtějí. Jedna vstupenka platí v den, který je na ní vytištěn, pro obě pobočky Metropolitního muzea, na Fifth Avenue i v The Met Cloisters.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Metropolitního muzea.