Institut umění v Chicagu · Chicago · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Institutu umění v Chicagu,
pět zastávek zdarma.
Pět obrazů v jednom patře, k poslechu rovnou tady, bez aplikace. O zbytku sbírky téměř 300 000 děl vám pak podle fotky pořízené v sále poví Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Institutu umění v Chicagu.
Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte — 1884
Institut umění v Chicagu, Chicago
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Institutu umění v Chicagu a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 12 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Všech pět zastávek je na úrovni 2 a trasa vede od východu na západ. Začíná v sále 240 u Seuratova Nedělního odpoledne na ostrově Grande Jatte, pokračuje vedle do sálu 241 k Van Goghově Ložnici v Arles a pak do sálu 242 k obrazu V Moulin Rouge od Toulouse-Lautreca. Potom se vrací asi šedesát metrů na západ, do sálu 222 k Písni skřivana (Le Chant de l’alouette) Julese Bretona, a končí asi čtyřicet metrů jižně odtud, v sále 201, u Caillebottova obrazu Pařížská ulice; deštivý den (Rue de Paris, temps de pluie). Dohromady zhruba dvanáct minut poslechu a pěšky hodně pod hodinu, pokud vás dav před Seuratem pustí dál.
Každé číslo sálu, každé datum a každý rozměr na této stránce pochází ze stránek jednotlivých děl, které zveřejňuje sám Institut umění (Art Institute of Chicago), a z jeho veřejného API sbírky a shoduje se s druhým zdrojem. Sály se přeskupují a obrazy cestují. Když popisek na zdi říká něco jiného než my, platí popisek, a rádi se to dozvíme.
Zastávka 1 z 5 · Sál 240, úroveň 2
Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte — 1884
Georges Seurat · 1884–86, okraj přidán 1888–89 · Olej na plátně, 207,5 × 308,1 cm
Všimněte si
- Pás namalovaných teček podél všech čtyř okrajů, uvnitř bílého rámu. Seurat ho přidal v roce 1889, aby oko mělo kde spočinout mezi obrazem a zdí.
- Opičku na vodítku vedle ženy s turnýrou vpravo. Je to jedna z postav, které Seurat přidal dva roky poté, co začal.
- Trávu v prosluněném středu obrazu, hnědší než tráva u okrajů. Zinková žluť, kterou tam použil, začala tmavnout ještě za jeho života.
- Holčičku v bílém uprostřed: jedinou postavu na plném slunci a jedinou, která se dívá přímo na vás.
Přepis (3:12)
Nejdřív o pár kroků ustupte. Plátno je vysoké přes dva metry a široké přes tři metry a do jednoho celku se složí jen z dálky. Pak přistupte blíž a celý park se rozpadne na samostatné tečky a čárky barvy, které se nikdy nesmísí. Oba pohledy platí. A přesně to chtěl Seurat dokázat.
Georges Seurat na obraze pracoval od května 1884 do března 1885, odložil ho a znovu se k němu vrátil od října 1885 do května 1886. Bylo mu kolem pětadvaceti. V květnu 1886 obraz visel na osmé a poslední výstavě impresionistů a v srpnu téhož roku znovu na salonu Společnosti nezávislých umělců, skupiny, kterou Seurat o dva roky dříve pomáhal založit.
Vypadá to jako líné odpoledne u řeky. Seurat to tak neviděl. Kritikovi Gustavu Kahnovi řekl, že jeho vzorem byl panathénajský průvod na vlysu Parthenónu a že chtěl nechat lidi své doby defilovat v jejich podstatné podobě. Proto se tu skoro nikdo nehýbe.
Najděte ženu s turnýrou u pravého okraje a sledujte její paži dolů. Je tam opička na vodítku. Seurat ji přidal dva roky poté, co začal, spolu s několika dalšími postavami. Mezi nimi je i muž se srolovanými novinami, který stojí tak daleko mezi stromy, že ho většina návštěvníků nikdy nenajde.
Teď porovnejte prosluněnou trávu uprostřed s trávou u okrajů. Střed je hnědší. Seurat tam použil nový pigment, zinkovou žluť, která začala tmavnout ještě za jeho života a tmavne dodnes. Slunce v srdci tohoto obrazu pohasíná jako ve zpomaleném záběru.
Podívejte se i na okraj plátna. Ten pás teček kolem všech čtyř stran je namalovaný. V roce 1889 Seurat sňal plátno z blindrámu, rozložil přehnuté okraje, kterými bylo přibité, natřel je podkladem a namaloval na ně lem, aby oko mělo přechod mezi obrazem a zdí. Bílý rám kolem vyrobili rámaři samotného muzea a nasadili ho v roce 2022, po roce zkoumání plochých bílých lišt, kterým dával Seurat přednost. Udělali ho téměř celý ručně, protože plátno není úplně pravoúhlé. Je nepatrně lichoběžníkové a rám přesně kopíruje malovaný okraj.
Že tu obraz visí, je zásluhou dvou Chicagčanů. Frederic Clay Bartlett a jeho žena Helen Birch Bartlettová ho koupili v roce 1924, už s myšlenkou na toto muzeum, tři roky předtím, než francouzský stát získal svého prvního Seurata. Helen zemřela na rakovinu v říjnu 1925 a v květnu následujícího roku její muž věnoval jejich sbírku muzeu na její jméno. Tři z pěti obrazů na této trase mají její jméno na popisku dodnes.
Budovu opustil jen jednou. V roce 1958 odcestoval do Muzea moderního umění v New Yorku a patnáctého dubna tam vypukl požár, při kterém zahynul jeden člověk. Toto plátno viselo v patře nad plameny a vynesli ho ven, do vedlejšího Whitneyho muzea.
Stephen Sondheim a James Lapine strávili s tímto obrazem několik dní, než napsali muzikál Neděle v parku s Georgem, který měl v roce 1984 premiéru na Broadwayi a o rok později získal Pulitzerovu cenu za drama. Sondheim ho tehdy poprvé viděl na vlastní oči. A když ve filmu Den pro blbce, natočeném tady a uvedeném v roce 1986, Cameron Frye zírá na obraz tak dlouho, až se mu rozplyne, je to právě tento.
Zastávka 2 z 5 · Sál 241, úroveň 2
Ložnice v Arles
Vincent van Gogh · 1889 · Olej na plátně, 73,6 × 92,3 cm
Všimněte si
- Dva malé obrázky nahoře na pravé stěně. V této verzi je jeden autoportrét a druhý žena, kterou nikdo neidentifikoval; v první verzi to byly portréty dvou přátel.
- Stěny, které působí modře. V dopise, kde Van Gogh vyjmenoval barvy této kompozice, je nazval bledě fialovými.
- Rohy. Nic není v pravém úhlu, a není to špatná perspektiva: skutečný pokoj byl lichoběžník, s tupým úhlem v levém rohu přední stěny a ostrým v pravém.
- Chybějící stíny. Záměrně je vynechal a barvu kladl plochými tóny po vzoru japonských dřevořezů.
Přepis (2:12)
Je to už podruhé, co Van Gogh tenhle pokoj namaloval. První verzi poškodila povodeň.
Pokoj opravdu existoval. Place Lamartine číslo 2 v Arles, dům, kterému říkal Žlutý dům. Dveře vpravo vedly na odpočívadlo a ke schodům. Dveře vlevo vedly do pokoje pro hosty, který držel připravený pro Gauguina. První verzi namaloval v polovině října 1888, asi týden před Gauguinovým příjezdem, a bratru Theovi napsal, že obraz vzešel z nemoci, která ho na celé dny upoutala na lůžko, a že jeho malování bylo pomstou za vynucený odpočinek.
Rhôna se rozvodnila, když byl zavřený ve staré nemocnici v Arles, a první plátno se poškodilo. Napsal o tom Theovi v dubnu 1889. Theo navrhl dát obraz zdublovat, tedy podlepit novým plátnem, a poslat zpátky, aby si ho Vincent mohl zkopírovat. Toto je ta kopie, namalovaná v plné velikosti v září 1889 v Saint-Rémy-de-Provence. Zároveň udělal třetí, menší verzi jako dárek pro matku a sestru Wil. První verze je v Amsterodamu, třetí v Paříži a v roce 2016 se všechny tři sešly v této budově na výstavě Van Goghovy ložnice.
A teď barvy, protože si je zapsal. V dopise o první verzi prošel pokoj kus po kusu: stěny bledě fialové, podlaha z červených dlaždic, postel a židle svěže máslově žluté, polštáře velmi jasně citronově zelené, přikrývka šarlatová, okno zelené, umyvadlo modré, dveře šeříkové. Postavte se teď před obraz: stěny nejsou fialové. Působí modře.
Podívejte se, kde se stěny stýkají s podlahou. Nic se nesbíhá v pravém úhlu. Pokoj byl opravdu lichoběžník, s tupým úhlem v levém rohu přední stěny a ostrým v pravém, a on namaloval, co tam bylo. Pak hledejte v obraze jakýkoli stín. Není tam ani jeden. Stíny záměrně odstranil a barvu kladl plochými, čistými tóny po vzoru japonských dřevořezů, protože chtěl, aby obraz dával mysli odpočinout.
Ještě jedna věc, na stěně nad postelí. Dva malé obrázky nahoře jsou nejrychlejší způsob, jak tři verze od sebe rozeznat. V první jsou to portréty dvou přátel: malíř Eugène Boch a voják Paul-Eugène Milliet. Tady je jeden z nich autoportrét. Druhý je žena a nikdo nikdy nezjistil, kdo to je.
Zastávka 3 z 5 · Sál 242, úroveň 2
V Moulin Rouge
Henri de Toulouse-Lautrec · 1892–95 · Olej na plátně, 123 × 141 cm
Všimněte si
- Zelenou tvář u pravého okraje, uříznutou rámem. To je zpěvačka May Milton v záři elektrických lamp podniku.
- Malého muže v tmavém klobouku uprostřed v pozadí, který jde vedle velmi vysokého muže v cylindru. To je Toulouse-Lautrec se svým bratrancem, lékařem Gabrielem Tapiém de Céleyran.
- Plamenně rudooranžové vlasy u stolu, odvrácené od vás. Patří tanečnici Jane Avril.
- Dřevěné zábradlí, které vede šikmo přes levý dolní roh a drží vás mimo společnost, ne u stolu.
Přepis (1:52)
Začněte vlevo dole, u dřevěného zábradlí, které protíná roh. Toulouse-Lautrec ho tam dal, aby vás nepustil dovnitř. Nesedíte u stolu. Stojíte za ním a večer začal bez vás.
Moulin Rouge se otevřel v roce 1889 a stal se nejslavnějším z pařížských kafešantánů, podniků, kam se chodilo pít a dívat se na představení. Toulouse-Lautrec tam byl pořád. Měl tam natrvalo rezervovaný stůl. Majitel podniku koupil jeden z jeho obrazů, Krasojezdkyni, aby ho pověsil ve foyer, a to plátno je také v tomto muzeu.
Nikdo na tomhle obraze není vymyšlený. Kolem stolu sedí tanečnice La Macarona, fotograf Paul Sescau, spisovatel Édouard Dujardin, obchodník s vínem Maurice Guibert a zády k vám, s plamenně rudooranžovými vlasy, tanečnice Jane Avril. Za nimi stojí tanečnice La Goulue a upravuje si vlasy.
Teď najděte umělce. Uprostřed v pozadí jde malý muž v tmavém klobouku vedle velmi vysokého muže v cylindru. Ten malý je Toulouse-Lautrec. Ten vysoký je jeho bratranec, lékař Gabriel Tapié de Céleyran. Namaloval sám sebe na vlastní večírek ve své skutečné výšce, vedle příbuzného, který se nad ním tyčil.
Pak se podívejte doprava, na samý okraj plátna. Ze tmy vystupuje tvář, useknutá okrajem obrazu, osvětlená zespodu, namalovaná kyselou zelení, jakou nikdy neměla žádná pleť. To je zpěvačka May Milton. Moulin Rouge byl navržený kolem elektrického světla, které bylo nové a tvrdé, nepodobné ničemu, v čem lidé do té doby viděli tváře, a Toulouse-Lautrec se chopil toho, co s nimi dělalo. Ta zeleň není symbolika. Je to lampa.
Po jeho smrti přešel obraz k Maurici Joyantovi, vykonavateli jeho závěti a spoluřediteli pařížské Galerie Manzi-Joyant, pak prošel rukama Paula Rosenberga a londýnských obchodníků s uměním z firmy Reid and Lefevre, až ho koupil Frederic Clay Bartlett a v roce 1928 ho věnoval muzeu. Poprvé tu visel na zdi dvacátého třetího prosince 1930 a od té doby May Milton hledí do sálu z pravého okraje plátna.
Zastávka 4 z 5 · Sál 222, úroveň 2
Píseň skřivana
Jules Breton · 1884 · Olej na plátně, 110,6 × 85,8 cm
Všimněte si
- Její nohy. Stojí bosá na zoraném poli, se srpem v ruce.
- Slunce, plochý červený kotouč, který leží přesně na obzoru za ní, ve výšce střech vesnice.
- Levý dolní roh, kde Breton plátno podepsal a pod podpis napsal jméno své rodné vesnice, Courrières, a datum.
- Skřivana, který na obraze není. Její tvář a zastavený krok jsou jediný důkaz, že tam je.
Přepis (2:06)
Dívka se za úsvitu zastavila uprostřed pole, protože něco zaslechla. To je celá událost. Pták na obraze není. Jediným důkazem, že tam je, je její tvář a to, že už nejde.
Jules Breton vyrůstal v Courrières, zemědělské vesnici na severu Francie, a celou svou dráhu maloval tamní lidi. Obdivoval jejich vynalézavost a blízkost k půdě a maloval je v idealizujícím stylu, díky kterému byl nesmírně oblíbený. Podívejte se dolů na její nohy. Stojí bosá na zoraném poli, se srpem v ruce, a přitom je nasvícená jako světice.
Teď se podívejte přes její rameno k obzoru. Slunce je plochý červený kotouč, který leží přesně na linii země, ve výšce střech vesnice. To je ta hodina: východ slunce, práce se chystá začít, jedno přerušení.
Pak se podívejte do levého dolního rohu, dolů do hlíny. Tam se Breton podepsal a pod své jméno napsal Courrières a datum, 1884. Dal svou vesnici do obrazu.
Obraz byl vystaven na pařížském Salonu v roce 1885. Téhož roku ho George A. Lucas koupil v Paříži od Bretona jménem Samuela P. Averyho a odtud se dostal k chicagskému obchodníkovi Henrymu Fieldovi. Field zemřel v roce 1890. V říjnu 1894 jeho vdova Florence zapůjčila muzeu jeho sbírku, která čítala 44 olejomaleb, a v květnu 1916 ji věnovala natrvalo.
A teď ta zvláštní část. Na Století pokroku, světové výstavě v Chicagu v roce 1934, vyhrál tento obraz soutěž deníku Chicago Daily News o nejoblíbenější umělecké dílo Ameriky. Eleanor Rooseveltová ho odhalila jako vítěze a dodala, že je to i její nejoblíbenější obraz. Willa Catherová si už v roce 1915 vypůjčila jeho název pro román a obraz dala na obálku. V románu Thomase Wolfa Ohlédni se k domovu, anděli z roku 1929 vyhraje chlapec cenu za slohovou práci o něm. A v roce 2014 Bill Murray vyprávěl na tiskové konferenci, že po svém prvním divadelním vystoupení v Chicagu, které podle něj dopadlo špatně, vešel do tohoto muzea, postavil se před tento obraz a ten mu dal pocit, že i on je člověk a dostává novou šanci každý den, kdy vyjde slunce.
Zastávka 5 z 5 · Sál 201, úroveň 2
Pařížská ulice; deštivý den
Gustave Caillebotte · 1877 · Olej na plátně, 212,2 × 276,2 cm
Všimněte si
- Chybějící kapky deště. Počasí nesou jen deštníky a lesk na dlažbě, a právě na to si kritici v roce 1877 stěžovali.
- Zelenou pouliční lampu, která dělí plátno napůl a určuje hloubku ulice za ní.
- Pár v popředí, který jde přímo proti vám a dívá se na něco mimo záběr, co nikdy neuvidíte.
- Signaturu šedohnědou barvou v levém dolním rohu: G. Caillebotte, 1877.
Přepis (2:37)
Dva metry na výšku, skoro tři metry na šířku, a první překvapení je, že v něm neprší. Hledejte na plátně kapku deště a žádnou nenajdete. Počasí nesou jen deštníky a lesk na dlažbě, a přesně na to si v roce 1877 někteří kritici stěžovali.
To místo je skutečné a pořád existuje. Je to křižovatka ulic rue de Turin, rue de Moscou, rue Clapeyron a rue de Saint-Pétersbourg na dnešním náměstí place de Dublin v osmém obvodu, pár minut pěšky od místa, kde Gustave Caillebotte bydlel. Jeho obrazy Paříže skoro nikdy neopouštějí ulice, kterými denně chodil.
Tohle je Haussmannova Paříž, ještě nová. Napoleon Třetí krátce po roce 1850 pověřil přestavbou Paříže Georgese-Eugèna Haussmanna. Projekt trval desítky let, prorazil starým městem asi 137 kilometrů bulvárů a vytlačil tisíce obyvatel, většinou dělníků, na okraje. Caillebotte maluje výsledek: čistý kámen, široké chodníky a 24 lidí, kteří se na sebe nedívají. Většina z nich je zámožná. Za nimi jde služka, dva drožkáři a malíř pokojů se žebříkem.
Podívejte se na zelenou pouliční lampu. Dělí plátno napůl a určuje hloubku všeho, co je za ní. Pak se podívejte na pár vpředu. Jdou přímo proti vám a dívají se na něco mimo záběr, co nikdy neuvidíte. Výřez je fotografický a Caillebotte pracoval v letech, kdy se fotografie stávala něčím běžným. Většina badatelů si myslí, že přípravné kresby obkresloval z fotografií; technický průzkum tohoto muzea z roku 2015 naopak tvrdí, že používal cameru lucidu. Dochovalo se 23 studií a ve většině z nich hledá, kam postavit lidi.
Vystavil ho v dubnu 1877 na třetí výstavě impresionistů, kterou pomohl financovat a uspořádat ze svého dědictví. Recenze se rozdělily: jedni chválili přesnost, druzí si stěžovali, že déšť není vidět a že deštníky, lampa i dlažba jsou až příliš přesné. Pak obraz zmizel. Veřejně byl znovu k vidění až na vzpomínkové výstavě v červnu 1894, po malířově smrti, a pak visel v jednom z domů rodiny Caillebottů, prakticky neznámý, dalších šedesát let. V roce 1954 ho koupil Walter Chrysler mladší. Toto muzeum ho koupilo v roce 1964 od obchodníka Wildensteina, v době, kdy si Caillebotta pamatovali hlavně jako bohatého přítele, který impresionisty sbíral a financoval. Ten nákup je hlavním důvodem, proč se k nim dnes počítá. Muzeum se na tomto názvu ustálilo až v roce 1991.
Než odejdete, podívejte se ještě do levého dolního rohu, šedohnědou barvou: G. Caillebotte, 1877.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Každý další sál této budovy, převyprávěný přímo na místě.
Pět zastávek se na webovou stránku vejde, muzeum s téměř 300 000 díly ne. V aplikaci vyfotíte, před čím právě stojíte, v kterémkoli patře, a Chiaro vám řekne, co to je, kdo to vytvořil a jak se to dostalo do Chicaga, a pak odpovídá na další otázky, zatímco se díváte.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
111 South Michigan Avenue, Chicago, Illinois 60603: vchod do původní budovy z roku 1893. Vchod do Modern Wing je za rohem, na adrese 159 East Monroe Street; všechny pokyny na webu samotného muzea vedou ke dveřím z Michigan Avenue.
Hnědá, zelená, oranžová, růžová a fialová linka nadzemky „L“ zastavují nad zemí ve stanici Adams/Wabash, jeden blok západně od muzea. Červená a modrá linka zastavují pod zemí ve stanici Monroe, pár bloků odtud. Vlaky Metra jezdí do stanic Van Buren a Millennium, jeden až dva bloky jižně a severně podél Michigan Avenue.
Vstupenky
- V úterý zavřeno. Ve čtvrtek je otevřeno déle, do 20.00; v ostatní otevírací dny od 11.00 do 17.00 a první hodina, od 10.00 do 11.00, je vyhrazená členům.
- Vstupné pro dospělé je 32 dolarů, se slevami pro seniory, studenty a teenagery a pro obyvatele Chicaga a Illinois, kteří doloží adresu.
- Děti do 14 let mají vstup zdarma každý den, stejně jako chicagští teenageři do 18 let, držitelé karet Link a WIC a pedagogové z Illinois; obyvatelé Illinois mají v určité dny v roce vstup zdarma.
- Seuratův obraz patří k nejoblíbenějším dílům muzea. Jděte do sálu 240 v 11.00, kdy se otevírají dveře pro veřejnost, nebo v poslední hodině.
Oficiální audioprůvodce
Institut umění má veškeré své audioprohlídky ve vlastní bezplatné aplikaci pro iPhone a Android, která ví, ve kterém sále jste; muzeum výslovně uvádí, že žádná zařízení nepůjčuje, takže si vezměte sluchátka. Jeho prohlídka Essentials Tour zahrnuje mimo jiné Seuratův obraz, v angličtině, španělštině, čínštině a korejštině. Tato stránka je také zdarma, nic se neinstaluje a pět děl probírá do hloubky.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Institutu umění v Chicagu zdarma?
Tahle stránka je jedním z nich. Pět děl, každé s nahrávkou, která hraje v prohlížeči, a s celým textem pod ní, s číslem sálu u každé zastávky a bez instalace čehokoli. Mimo těchto pět udělá aplikace Chiaro totéž s čímkoli dalším, na co tu namíříte fotoaparát.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Institutu umění v Chicagu?
Je zdarma. Muzeum má všechny své audioprohlídky ve vlastní bezplatné aplikaci pro iPhone a Android a uvádí, že zařízení nepůjčuje, takže používáte vlastní telefon a vlastní sluchátka. V aplikaci je The Essentials Tour a několik dalších prohlídek.
Kde v Institutu umění v Chicagu visí Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte?
V sále 240, na úrovni 2. Van Goghova Ložnice v Arles visí vedle, v sále 241, a V Moulin Rouge od Toulouse-Lautreca v sále 242, takže všechny tři najdete v krátké řadě sálů za sebou.
Má Institut umění v Chicagu v úterý zavřeno?
Ano, každé úterý. V ostatní dny otevírá pro veřejnost v 11.00 a zavírá v 17.00, kromě čtvrtka, kdy má otevřeno do 20.00. Členové mohou dovnitř o hodinu dřív, v 10.00, každý den, kdy je otevřeno.
Kolik stojí vstup do Institutu umění v Chicagu?
Základní vstupné je 32 dolarů pro dospělé a 26 dolarů pro seniory nad 65 let, studenty a teenagery od 14 do 17 let. Obyvatelé Chicaga a Illinois platí méně, když doloží adresu, a děti do 14 let mají vstup zdarma, stejně jako chicagští teenageři do 18 let, držitelé karet Link a WIC a pedagogové z Illinois. Ceny se mění, proto si je před rezervací ověřte na artic.edu.
Můžu to poslouchat, zatímco procházím muzeem?
Ano. Přehrává se přes mobilní data a tyto stránky jsou malé, takže Wi-Fi nepotřebujete. Vezměte si sluchátka, ztlumte zvuk z ohledu na ostatní v sále a počítejte zhruba s dvanácti minutami poslechu na všech pět.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Institutu umění v Chicagu.