Přejít na obsah

Národní muzeum letectví a kosmonautiky · Washington · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Národním muzeu letectví a kosmonautiky,
pět zastávek zdarma.

Pět letadel a kosmických lodí, pět nahrávek, od Wright Flyeru po Columbii. V budově na National Mall je otevřeno osmnáct galerií a Chiaro vám podle fotky poví o kterémkoli letadle, kabině či skafandru, které v nich uvidíte.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národního muzea letectví a kosmonautiky.

9:41

Wright Flyer z roku 1903

Národní muzeum letectví a kosmonautiky, Washington

0:00 3:05
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 14 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Dveře od Jefferson Drive vás zavedou rovnou do Boeing Milestones of Flight Hall a tento audioprůvodce po Národním muzeu letectví a kosmonautiky začíná pár kroků odtud a končí o patro výš. Projděte do galerie 107 k Wright Flyeru z roku 1903, vraťte se do haly k oranžovému Bellu X-1 a lunárnímu modulu LM-2, pak vyjděte na úroveň 2 ke Columbii z Apolla 11 v galerii Destination Moon, 206, a skončete o dva sály dál na východ u Spirit of St. Louis v galerii Pioneers of Flight, 208. Úrovně jsou číslované jako na tabulích v muzeu: úroveň 1 je ta, na kterou vejdete z ulice. Čtrnáct minut vyprávění a zhruba deset minut chůze mezi galeriemi: hodina stačí a ještě zbude čas se v klidu dívat.

Každý předmět tu má dva zdroje: svůj záznam v online sbírce samotného muzea, kde je uvedeno, ve které galerii stojí, a druhý, nezávislý zdroj; čísla galerií pocházejí z plánku muzea. Budova na National Mall ještě dokončuje rekonstrukci a letos na podzim mají otevřít další dvě galerie, takže se něco může přestěhovat. Pokud tabule v budově říká něco jiného, platí tabule, a stačí nám od vás jedna zpráva, abychom stránku opravili.

Zastávka 1 z 5 · The Wright Brothers & The Invention of the Aerial Age, galerie 107, úroveň 1

Wright Flyer z roku 1903

Wilbur a Orville Wrightovi, Dayton, Ohio · 1903 · Dřevěná konstrukce potažená mušelínem, motor Wright o výkonu 12 koní; rozpětí 12,3 m, délka 6,4 m

Všimněte si

  • Ližiny. Nikde nejsou kola: jako podvozek sloužily dvě dlouhé ližiny.
  • Výškové kormidlo před křídly a dvě vrtule za nimi, poháněné řetězy a ozubenými koly od motoru na dolním křídle.
  • Holá látka. Žádná barva ani impregnace, jen přírodní mušelín, tak jak ho bratři nechali.
Přepis (3:05)

Než uděláte cokoli jiného, zastavte se na chvíli. Dřevo, bledý mušelín, dvě dlouhé ližiny tam, kde byste čekali kola, a nikde ani kapka barvy; látka zůstala v přírodním odstínu. Vypadá to jako něco, co by mohl zničit silnější poryv větru, a upřímně řečeno, jeden poryv to opravdu udělal. Je to přesně ten stroj, který sedmnáctého prosince 1903 vzlétl u Kitty Hawk v Severní Karolíně, a celá galerie kolem vás je postavená kolem něj.

Wilbur a Orville Wrightovi měli obchod s jízdními koly v Daytonu ve státě Ohio. V květnu 1899 napsal Wilbur dopis Smithsonovu institutu, té instituci, v jejíž budově právě stojíte, a požádal o všechno, co o létání vydal. Následovaly čtyři roky trpělivé práce: drak v roce 1899, kluzáky ve skutečné velikosti v letech 1900, 1901 a 1902, a když tyto kluzáky nesly mnohem méně, než předpovídaly výpočty bratří, malý vlastní aerodynamický tunel na zkoušení tvarů křídel. V roce 1902 už dokázali řízeně klouzat. Chyběl jim ještě pohon.

Podívejte se tedy za křídla. Dvě vrtule, které tlačí, místo aby táhly, a pohánějí je řetězy od motoru o výkonu dvanácti koní, který bratři postavili se svým mechanikem Charlesem Taylorem. Vrtule byly ze všeho nejchytřejší nápad. Bratři pojali každý list jako křídlo otočené na bok, které vytváří vztlak dopředu místo nahoru. Teď se podívejte dopředu. Ta vodorovná plocha, která trčí přede vším, je výškové kormidlo; vodorovnou ocasní plochu stroj vůbec nemá. Aby se naklonil do zatáčky, pilot zkrucoval konce křídel opačnými směry; tomuto triku se říká kroucení křídel.

Čtrnáctého prosince vyhrál Wilbur hod mincí, šel na první pokus a stroj poškodil. O tři dny později byl na řadě Orville. V 10.35 dopoledne letěl dvanáct sekund a urazil třicet šest metrů. Ten den bratři vykonali čtyři lety a při posledním se Wilbur udržel ve vzduchu padesát devět sekund a uletěl 255 metrů. Pak, když stáli a povídali si o tom, poryv větru Flyer převrátil a kutálel ho po písku. Už nikdy znovu nevzlétl.

Jeho další osudy jsou snad ještě podivnější. Ležel v bednách v kůlně v Daytonu, v roce 1913 strávil jedenáct dní pod vodou a bahnem při povodni a pak se stal cenou ve sporu. Tajemník Smithsonova institutu Charles Walcott odmítl uznat prvenství Wrightů a místo nich vyznamenal nepovedený Aerodrome svého předchůdce Samuela Langleyho. V roce 1928, kdy spor stále nebyl urovnán, zapůjčil Orville Flyer do Science Museum v Londýně. Druhou světovou válku stroj přečkal v podzemním skladu u Corshamu, a ne v londýnském metru, ať jste slyšeli cokoli. Teprve když Smithsonův institut v roce 1942 otiskl odvolání, vrátil se domů, a sedmnáctého prosince 1948 byl předán, přesně čtyřicet pět let po Kitty Hawk.

Látka, kterou vidíte, pochází z roku 1985 a byla vystřižena podle střihu sejmutého z velkého kusu původního potahu z roku 1903. Část toho originálu se dostala mnohem dál. V červenci 1969 byl útržek látky z levého horního křídla a tříska z levé vrtule uvnitř lunárního modulu Eagle, když přistával na Měsíci. Šedesát šest let dělí písek Kitty Hawk od Moře klidu.

Zastávka 2 z 5 · Boeing Milestones of Flight Hall, galerie 100, úroveň 1

Bell X-1 Glamorous Glennis

Bell Aircraft Corporation, Buffalo, stát New York, pro US Army Air Forces a NACA · 1946 · Hliníkový trup, ocelové nádrže na pohonné látky, raketový motor; rozpětí 8,5 m, délka 9,4 m

Všimněte si

  • Příď. Celý trup napodobuje náboj do kulometu ráže .50, tvar, o kterém se už vědělo, že zůstává stabilní i nadzvukovou rychlostí.
  • Křídla, mnohem tenčí, než byste čekali, postavená tak, aby vydržela síly kolem Mach 1.
  • Číslice 6062 na ocasní ploše, konec sériového čísla 46-062: tohle je X-1 číslo jedna, ten, který to dokázal.
Přepis (2:51)

Je malý a hodně oranžový. Mezinárodní oranžová, jak ji popisuje samo muzeum, a na stroji této velikosti to působí skoro jako hračka. Pak se podívejte na tvar. Příď i celý trup napodobují kulometný náboj ráže padesát setin palce, protože ve čtyřicátých letech inženýři věděli o překonávání rychlosti zvuku jedno jistě: střely tohoto tvaru při tom zůstávaly stabilní. Jestli to zvládne i člověk, to ještě nikdo nevěděl.

Mnoho lidí tehdy věřilo ve zvukovou bariéru, neviditelnou zeď kolem Mach jedna, kde by vzduch letadlo roztřásl na kusy. X-1 vznikl, aby se to zjistilo. V roce 1944 zahájily Army Air Forces a NACA, vládní agentura pro letecký výzkum, z níž později vznikla NASA, program pilotovaných výzkumných letadel, která měla dosáhnout rychlosti zvuku a překonat ji, a firma Bell Aircraft z Buffala ve státě New York jich postavila tři. Tohle je číslo jedna, sériové číslo 46-062. Poslední čtyři číslice jsou na ocasní ploše.

Při rekordních letech nikdy nestartoval z ranveje. Čtrnáctého října 1947 ho bombardér Boeing B-29 půl hodiny vynášel ve své pumovnici a pak ho vypustil. Pilotem byl kapitán Chuck Yeager, stíhací eso z druhé světové války ze Západní Virginie a nejzkušenější zkušební pilot letectva. Dřívější pokusy narážely při přibližování k Mach jedna na prudké otřesy a inženýři právě vylepšili stavitelnou vodorovnou ocasní plochu, aby Yeager mohl měnit její úhel po drobných krocích. Tentokrát byl let klidný. Při devátém letu X-1 s motorem skočil machmetr z nula celá devět šest pět na jedna celá nula šest: sedm set mil za hodinu ve výšce čtyřiceti tří tisíc stop nad Mohavskou pouští. Na raketový pohon letěl dvacet sekund, vypnul motor a doklouzal na dno vyschlého jezera. Od vypuštění po přistání: čtrnáct minut.

Letoun pojmenoval Glamorous Glennis, po své ženě. Jeho vlastní hodnocení toho dne znělo skoro jako zklamání: skutečná bariéra, řekl později, nebyla na nebi, ale v našich znalostech a zkušenostech s nadzvukovým letem.

Podívejte se na křídla, jsou překvapivě tenká. Do toho trupu ve tvaru náboje konstruktéři vměstnali dvě nádrže na pohonné látky, dvanáct koulí s dusíkem, přetlakovou kabinu a přes pět set liber přístrojů. Letěl sedmdesát osmkrát. V březnu 1948 s ním Yeager dosáhl Mach 1,45. V lednu 1949 udělal něco, co se po něm už dávno nechtělo, a odstartoval ze země vlastní silou. Ne všechny X-1 měly takové štěstí. Třetí vybuchl na zemi v roce 1951 a dva z pozdějších modelů zničily výbuchy také.

V roce 1950 přiletěl do Washingtonu zavěšený pod B-29 a byl předán Smithsonovu institutu. Generál Hoyt Vandenberg, náčelník štábu letectva, řekl, že během několika okamžiků se podzvuková éra stala historií a zrodila se éra nadzvuková. Těch několik okamžiků patří oranžovému letadlu před vámi.

Zastávka 3 z 5 · Boeing Milestones of Flight Hall, galerie 100, úroveň 1

Lunární modul LM-2

Grumman Aircraft Engineering Corporation, Bethpage, stát New York, pro NASA · Postaven 1966; upraven do podoby modulu Eagle z Apolla 11 · Hliník a titan, přikrývky z pohliníkovaného mylaru a kaptonu; šířka 6,54 m

Všimněte si

  • Spoj mezi dvěma stupni: nahoře šedá kabina posádky, která jediná by znovu odstartovala, a pod ní zlatý přistávací stupeň, který zůstává na místě.
  • Zlatostříbrný obal. Jsou to přikrývky z pohliníkovaného mylaru a kaptonu, ne plech.
  • Žebřík na přední noze a vlajka na přistávacím stupni, stejně jako u modulu Eagle.
Přepis (2:42)

Zlatá fólie, hubené nohy a nahoře šedá kabina, která vypadá spíš složená než postavená. Jestli vám připomíná fotografie modulu Eagle na Měsíci, přesně o to jde. Popisek vedle ale poctivě prozrazuje háček: tento lunární modul nikdy nebyl ve vesmíru.

Postavila ho firma Grumman v Bethpage na Long Islandu. Na konci roku 1966 byl on i jeho dvojče LM-1 skoro hotový; měly sloužit k bezpilotním zkušebním letům na oběžné dráze Země. Pak v lednu 1967 přišel tragický požár Apolla 1 a bezpečnostní pravidla pro každou kosmickou loď, která měla vozit astronauty, se přepsala. Místo aby NASA přestavovala dva téměř dokončené přistávací moduly, ponechala je jen pro bezpilotní mise. LM-1 letěl v lednu 1968 s Apollem 5 a vedl si tak dobře, že druhou zkoušku uznali za zbytečnou. Dodávka LM-2 na kosmodrom se odložila a pak zrušila.

Šel tedy pracovat na zem. V dubnu 1968 ukázal bezpilotní start Apolla 6, že raketa Saturn V se umí prudce otřásat nahoru a dolů; inženýři tomu říkali jev pogo. V květnu se LM-2 stal součástí zkušebního zařízení, které postavili na zemi, aby tento jev prozkoumali. Pak ho znovu a znovu shazovali, aby prokázali, že jeho elektronika a mechanika vydrží tvrdé přistání. Pátá a poslední pádová zkouška proběhla sedmého května 1969, necelé tři měsíce předtím, než Neil Armstrong a Buzz Aldrin chodili po Měsíci.

Pak přišla odbočka do Japonska. Na výstavě Expo 70 v Ósace chtěl americký pavilon skutečný lunární modul, a skutečný Eagle k dispozici nebyl: jeho spodní polovina dodnes stojí v Moři klidu. Grumman tedy spojil kabinu LM-2 se zkušebním přistávacím stupněm a upravil celek tak, aby vypadal, jako by právě přistál. Potom modul přišel do Smithsonova institutu a od července 1976 do konce roku 2015 stál na umělém měsíčním povrchu na úplném východním konci této budovy.

Teď se podívejte na obě poloviny. Nahoře je vzletový stupeň, přetlaková kabina s vlastním raketovým motorem, jediná část, která by opustila Měsíc. Pod ní je přistávací stupeň s nohama, přistávacím motorem a experimenty pro povrch, zabalený do zlatých a stříbrných přikrývek z pohliníkovaného mylaru a kaptonu. Když ho muzeum stěhovalo do této haly, tým ho rozebral a pustil se do toho, aby se téměř v každém detailu shodoval s modulem Eagle, a každý odstraněný kousek materiálu byl vyfotografován, zdokumentován a uschován. Dokonce i žebřík na přední noze tu je, stejně jako u modulu Eagle.

V letech 1969 až 1972 dopravilo šest lunárních modulů stejných jako tento na Měsíc dvanáct amerických astronautů. Tento nikdy neletěl, a právě proto je tady a vy můžete stát hned vedle něj.

Zastávka 4 z 5 · Destination Moon, galerie 206, úroveň 2

Velitelský modul Columbia z Apolla 11

North American Rockwell, pro NASA · 1969 · Slitina hliníku, nerezová ocel a titan; šířka u základny 3,91 m

Všimněte si

  • Ohořelý, pruhovaný povrch. Restaurátoři ho zachovali tak, jak vypadal, když se kabina 24. července 1969 vrátila atmosférou.
  • Velikost. U základny necelé čtyři metry, a přesto byla po většinu osmidenní mise obydlím posádky.
  • Skafandr Neila Armstronga z Apolla 11, vystavený ve stejné galerii.
Přepis (2:46)

Nejdřív ji celou obejděte. Povrch je ohořelý a pruhovaný, hnědý tam, kde byste čekali stříbro, a restaurátoři muzea se hodně snažili zachovat ho přesně takový, protože tak vypadala Columbia, když se dvacátého čtvrtého července 1969 vrátila na Zemi. U základny měří 3,91 metru. Po většinu osmi dnů tu bydleli tři muži.

Odstartovali šestnáctého července z mysu Kennedy na vrcholu Saturnu V: Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins. Columbia byla jednou ze tří částí kosmické lodi. Servisní modul za ní nesl hlavní motor a zásoby a lunární modul Eagle dopravil dva členy posádky na povrch. Ze všech tří se domů vrátila jen tahle. Collins, který sám kroužil kolem Měsíce, zatímco ostatní dva po něm chodili, popsal naslouchajícímu světu kabinu jako náš šťastný malý domov.

Byl to také on, kdo měl o jménu pochybnosti. Julian Scheer, šéf vztahů s veřejností v NASA, mu jméno Columbia mimochodem zmínil do telefonu a Collinsovi připadalo trochu nabubřelé. Nakonec ho přijal, zčásti proto, že připomínalo Columbiad, obří dělo, které v románu Julesa Verna Ze Země na Měsíc vystřelí cestovatele k Měsíci.

Nejlepší příběhy jsou na vnitřních stěnách. Když Smithsonův institut pořídil podrobný trojrozměrný sken kabiny, kurátoři našli nápisy, které víc než čtyřicet let nikdo neviděl. Vedle navigačního stanoviště sloupce čísel nadiktovaných z Houstonu: souřadnice, které Collins dostával, když dalekohledem marně hledal modul Eagle na povrchu pod sebou. Ručně psaná poznámka na skříňce R5, ze které se stalo skladiště použitých sáčků s močí a která měla zjevně zůstat zavřená. A malý, ručně nakreslený kalendář, ve kterém jsou dny mise jeden po druhém přeškrtnuté; nepřeškrtnutý zůstal jen dvacátý čtvrtý červenec, den přistání na hladině.

A pak je tu poznámka, o které historici věděli odjakživa. Cestou na Havaj na palubě lodi, která posádku vyzvedla, USS Hornet, se Collins vsoukal zpátky dovnitř a napsal na panel přístrojové sekce: Kosmická loď 107, alias Apollo 11, alias Columbia. Nejlepší loď, jaká kdy sjela z výrobní linky. Bůh jí žehnej.

Než se dostala do Smithsonova institutu, vzala ji NASA na turné. Navštívila čtyřicet devět hlavních měst států a k tomu Distrikt Columbia a Anchorage, urazila skoro dvacet šest tisíc mil a na cestě na Havaj i na Aljašku strávila pokaždé skoro měsíc na moři. Přišlo se na ni podívat asi tři a čtvrt milionu lidí a největší dav přilákala Havaj, sto třicet pět tisíc. Když se nakonec stěhovala do této galerie, urazila třicet mil z Udvar-Hazy Center ve Virginii na kamionu s návěsem, zabalená do tolika ochranných vrstev, že vypadala jako obří čokoládový bonbon Hershey's Kiss.

Pokud jste tuhle procházku začali o patro níž, tady je poslední spojení. Kousky Wright Flyeru z roku 1903 letěly při této misi na Měsíc v osobní výbavě Neila Armstronga a v této kabině přistály v Tichém oceánu.

Zastávka 5 z 5 · Barron Hilton Pioneers of Flight, galerie 208, úroveň 2

Spirit of St. Louis

Ryan Airlines, San Diego; konstruktér Donald A. Hall pro Charlese A. Lindbergha · 1927 · Dřevěná křídla, trup ze svařovaných ocelových trubek, bavlněný potah s lakem barvy hliníku; rozpětí 14 m, délka 8,4 m

Všimněte si

  • Žádné čelní sklo. Na jeho místě jsou palivové nádrže; Lindbergh se díval dopředu malým periskopem na levé straně.
  • Vlajky namalované na přídi, jedna za každou zemi jeho turné v letech 1927–28. Portorická vlajka je špatně: měla by mít pět pruhů.
  • Směrové kormidlo. Vlevo okřídlené R, vpravo prázdná záplata, kde lovec suvenýrů v Paříži vyřízl látku.
  • Otevřené dveře, ponechané tak na Lindberghovo vlastní přání.
Přepis (2:37)

Podívejte se na příď a zkuste najít místo, kudy se pilot díval ven. Nenajdete ho, a nenašel ho ani on. Čelní sklo tu není. Palivové nádrže jsou před kabinou a Charles Lindbergh přeletěl Atlantik tak, že dopředu viděl jen malým periskopem na levé straně, nebo když letadlo stočil bokem a vyhlédl postranním okénkem.

V roce 1919 vypsal jistý Raymond Orteig odměnu dvacet pět tisíc dolarů pro prvního pilota, který přeletí bez mezipřistání mezi New Yorkem a Paříží. Lindbergh býval kočovným leteckým akrobatem a pak se stal pilotem letecké pošty na trase mezi Saint Louis a Chicagem, a v únoru 1927 si s penězi skupiny podporovatelů ze Saint Louis objednal letadlo u firmy Ryan Airlines v San Diegu. Postavili ho za dva měsíce. Začínal jako obyčejný Ryan M-2, který prodloužili, aby unesl víc paliva: o deset stop delší křídlo, o dvě stopy delší trup, motor posunutý dopředu a kabina dozadu, aby nádrž seděla v těžišti a pilot za ní, kde by byl při havárii ve větším bezpečí.

Nejdřív s ním letěl na východ do New Yorku, s jediným mezipřistáním v Saint Louis, a cestou vytvořil rekord v přeletu kontinentu: dvacet jedna hodin a čtyřicet minut. Pak, ráno dvacátého května 1927, odstartoval sám do Paříže. Po třiceti třech a půl hodinách, během nichž urazil 3610 mil, přistál na letišti Le Bourget, kde na něj čekal dav sto tisíc lidí. V kabině jsou čárky tužkou, které ukazují, jak to dokázal: počítal palivo, které čerpal z každé nádrže, a přepínal mezi nádržemi, aby letadlo zůstalo vyvážené.

Dav v Paříži chtěl suvenýry, a taky si je vzal. Podívejte se na směrové kormidlo. Na levé straně je okřídlené písmeno R. Na pravé straně je jen prázdná záplata, protože někdo látku vyřízl.

Teď se podívejte na příď. Ty vlajky jsou země turné, které pak absolvoval, z Washingtonu do města Mexika a dál přes Střední Ameriku, Kolumbii, Venezuelu a Karibik. Portorická vlajka je mimochodem špatně: měla by mít pět pruhů. Dvě trubky pod trupem přibyly kvůli tomuto turné, aby mohl shazovat světlice a viděl, kam v noci přistává. A kryt motoru je plný podpisů, psaných tužkou nebo vyrytých kapesními nožíky; zanechali je strážní a mechanici, kteří letadlo hlídali všude, kam přiletělo.

Prezident Calvin Coolidge nazval Lindbergha poslem míru a dobré vůle, který prolomil další bariéru času a prostoru, a podle muzea nic v letectví nepohnulo celým světem tolik až do Apolla 11, jehož kabinu jste právě opustili. Třicátého dubna 1928 letěl Lindbergh se Spiritem naposledy, ze Saint Louis do Washingtonu, a daroval ho Smithsonovu institutu. Jeho dveře stojí otevřené, a zůstaly tak proto, že o to sám požádal.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Národním muzeu letectví a kosmonautiky.

Lindberghovo letadlo je pátá zastávka a většina toho, co tu visí ze stropů, na našem seznamu není. Vyfoťte kabinu Friendship 7 Johna Glenna, červenou Vegu Amelie Earhartové nebo vrtuli, kterou nikdo kolem vás nedokáže zařadit, a aplikace zjistí, co to je, poví vám příběh a přímo na místě nahlas odpoví na vaše otázky.

Jak Yeager překonal Mach 1?Letěl tenhle modul někdy?Proč nemá čelní sklo?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

650 Jefferson Drive SW, Washington, DC 20560, na National Mall mezi National Museum of the American Indian a Hirshhornovým muzeem. Všichni vcházejí dveřmi z Jefferson Drive, ze strany Mall, kde rampy po východní a západní straně vstupní haly zajišťují bezbariérový vstup; plánek muzea uvádí východ na Independence Avenue. Taxikáři nebo řidiči přes aplikaci muzeum doporučuje dát adresu 601 Independence Ave SW.

Muzeum posílá cestující metrem na stanici L'Enfant Plaza, výstup A, na modré, žluté, oranžové, stříbrné a zelené lince, a cestu pěšky odtud odhaduje asi na deset minut. Na L'Enfant Plaza zastavují i vlaky Virginia Railway Express; MARC a Amtrak přijíždějí na Union Station. Muzeum nemá parkoviště, ale u dveří z Jefferson Drive jsou stojany na kola.

02

Vstupenky

  • Vstup nic nestojí, ale bez bezplatné vstupenky na určený čas se dovnitř nedostane nikdo, ani děti. Jeden člověk si jich může rezervovat nejvýš devět a vstupenky na každý měsíc se zveřejňují online v poledne východoamerického času, prvního dne měsíce o dva měsíce dřív: vstupenky na duben se například uvolňují 1. února.
  • Čas na vstupence je nejdřívější okamžik, kdy můžete vejít, ne termín, který byste mohli propásnout: přijďte ten den kdykoli později a zůstaňte, jak dlouho chcete. Odchodem ale návštěva končí a pro nový vstup potřebujete další vstupenku.
  • Otevřeno denně od 10 do 17.30 hodin. Jediný den v roce, kdy je muzeum zavřené, je 25. prosinec.
  • Na skenování vstupenek a bezpečnostní kontrolu počítejte asi s 25 minutami. Kdo přijde chvíli po celé hodině, a ne přesně v ni, obvykle stojí kratší frontu.
  • Selfie tyče a stativy nechte doma. Jídlo smíte přinést v uzavřeném obalu, ale v galeriích se jíst nesmí; Mars Café v dolním podlaží má otevřeno od 11 do 17 hodin.
  • Udvar-Hazy Center v Chantilly ve Virginii, kde stojí Enola Gay a raketoplán Discovery, je samostatná budova 40 až 90 minut jízdy autem a mezi oběma budovami nejezdí žádný kyvadlový autobus.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní nabídkou muzea je bezplatná prohlídka nejvýznamnějších exponátů s dobrovolnými průvodci; časy na daný den a plánky najdete ve Welcome Center na úrovni 1. Pět nahrávek tady se spustí, kdykoli stisknete přehrát, a na jakékoli jiné letadlo nebo kabinu pod touto střechou se zeptejte aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Národním muzeu letectví a kosmonautiky zdarma?

Ano. Wright Flyer, X-1, lunární modul, Columbia a Lindberghovo letadlo mají výše každý svou bezplatnou nahrávku, která hraje v jakémkoli prohlížeči v telefonu a pod níž je vytištěný text; nic se neinstaluje. Všechno ostatní v osmnácti otevřených galeriích je práce pro Chiaro: vyfoťte stroj v aplikaci a ta vám řekne, co to je, a vysvětlí vám ho.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Národního muzea letectví a kosmonautiky?

Na místě muzeum nabízí své dobrovolné průvodce a ti nestojí nic: jejich prohlídky nejvýznamnějších exponátů jsou zdarma a časy na daný den visí ve Welcome Center na úrovni 1. Zdarma je i vstup, s časovou vstupenkou rezervovanou online, a ani našich pět nahrávek vás nic nestojí.

Kde v Národním muzeu letectví a kosmonautiky najdu Wright Flyer?

Na úrovni 1, v galerii 107, The Wright Brothers & The Invention of the Aerial Age, do které se vchází z Boeing Milestones of Flight Hall, kam vstoupíte z Jefferson Drive. Je to původní letoun z roku 1903, ne replika; jeho potah byl v roce 1985 obnoven podle střihu sejmutého z velkého kusu potahu z roku 1903.

Je Národní muzeum letectví a kosmonautiky někdy zavřené?

Jen jeden den v roce, 25. prosince. Každý jiný den má otevřeno od 10 do 17.30 hodin a na každý z těch dnů potřebujete bezplatnou časovou vstupenku, takže si nejdřív ověřte, jestli jsou ještě k mání.

Potřebuji vstupenku do Národního muzea letectví a kosmonautiky?

Placenou ne, ale každý návštěvník bez ohledu na věk potřebuje do washingtonské budovy bezplatnou časovou vstupenku. Jeden člověk si jich může rezervovat nejvýš devět. Nové vstupenky se uvolňují v poledne východoamerického času prvního dne každého měsíce, dva měsíce dopředu, a pokud budete nabídku dál sledovat, později se mohou objevit další.

Patří Udvar-Hazy Center ke stejnému muzeu?

Stejné muzeum, jiná budova. Steven F. Udvar-Hazy Center leží v Chantilly ve Virginii a vystavuje Enola Gay a raketoplán Discovery. Mezi oběma budovami nejezdí žádný kyvadlový autobus; muzeum odhaduje cestu autem na 40 až 90 minut a veřejnou dopravou na 90 až 120. Tento průvodce pokrývá jen budovu na National Mall.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Národního muzea letectví a kosmonautiky.