MoMA · New York · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po MoMA,
pět zastávek zdarma.
Pět nahrávek na této stránce, nic nestahujete. MoMA vlastní téměř 200 000 děl; vyfoťte to, které máte zrovna před sebou, a Chiaro vám o něm poví.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou MoMA.
Hvězdná noc
MoMA, New York
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek MoMA a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Úroveň 5 patří prvnímu půlstoletí moderního umění a tento audioprůvodce po MoMA ji vůbec neopouští: čtyři sály, pět obrazů. Van Goghova Hvězdná noc a Rousseauova Spící cikánka sdílejí sál 501, Matissův Tanec (I) visí v sále 506, Malevičova Bílá na bílé v sále 507 a Monetovy Lekníny zaplňují sál 515 v křídle Davida Geffena. Deset minut poslechu a jen pár minut chůze mezi sály, i když dav u van Gogha může nějakou tu minutu přidat.
Data, rozměry i čísla sálů pocházejí z online sbírky MoMA, která také uvádí, zda je dílo právě vystavené, a každý příběh se navíc opírá o druhý, nezávislý zdroj. Díla se ale stěhují, protože MoMA své sály pravidelně přeinstalovává: pokud to, co vidíte na stěně, odporuje této stránce, věřte stěně a napište nám, co jste tam našli.
Zastávka 1 z 5 · Úroveň 5, sál 501, Alfred H. Barr, Jr. Galleries
Hvězdná noc
Vincent van Gogh · Saint-Rémy, červen 1889 · Olej na plátně, 73,7 × 92,1 cm
Všimněte si
- Venuše, nejjasnější světlo na obloze, kousek vlevo od středu vedle cypřiše, ovinutá kruhy bílé a žluté. Van Gogh jí říkal jitřenka.
- Kostelní věž, vysoká a tenká jako jehla. Připomíná kostely v Holandsku, kde vyrůstal, a nic v Provence.
- Samotná barva. Krátké, husté tahy kladené vedle sebe a vystupující z plátna; jejich hřebínky jsou vidět, i když ustoupíte o krok.
- Srpek měsíce úplně vpravo, zahalený do vlastní žluté záře.
Přepis (2:26)
Většinu lidí nejdřív napadne, že je menší, než si představovali. Sedmdesát čtyři centimetrů na devadesát dva, o moc větší než okno není, a to sedí, protože právě oknem to celé začalo.
V letech 1889 a 1890 strávil Vincent van Gogh dvanáct měsíců v ústavu Saint-Paul-de-Mausole v Saint-Rémy na jihu Francie, kde hledal aspoň trochu úlevy od své duševní nemoci. Okno jeho ložnice hledělo na východ. Ten výhled namaloval jednadvacetkrát. Tohle je jediná noční verze.
Začátkem června napsal bratru Theovi: dnes ráno jsem se dlouho před východem slunce díval z okna na krajinu a nebylo tam nic než jitřenka, která se zdála velmi velká. Najděte ji teď. Je to nejjasnější světlo na obloze, kousek vlevo od středu, vedle tmavého cypřiše, v kruzích bílé a žluté. To je Venuše. Astronomové to ověřili: na jaře 1889 byla Venuše nad Provence za úsvitu opravdu vidět a zářila skoro tak jasně, jak jen umí.
Část je tedy pozorování. Hodně z toho ale ne. Je to noční scéna malovaná za denního světla, na několikrát. Vesnici pod kopci z okna vůbec vidět nebylo; vzal ji z jiných pohledů. Cypřiš vlevo stál mnohem dál a on si ho přitáhl dopředu, až se skoro dotýká horního okraje plátna. A podívejte se na kostelní věž, tenkou a ostrou. To je věž z Holandska, kde vyrůstal, ne z jihu Francie.
A pak je tu barva. Obloha zabírá tři čtvrtiny obrazu a je vystavěná z krátkých, těžkých tahů štětcem, které vidíte z místa, kde stojíte. Když vědci z Rochesterského technologického institutu a z MoMA obraz zkoumali, našli v obloze ultramarín a kobaltovou modř a ve hvězdách a měsíci vzácný pigment zvaný indická žluť, smíchaný se zinkovou žlutí.
Van Gogh na něj pyšný nebyl. V září 1889 ho zapsal jako noční studii do seznamu obrazů pro Thea a dodal, že mu většina z té várky nic neříká; když tři plátna zadržel, aby ušetřil na poštovném, byl tento obraz jedním z nich a do Paříže odešel až dvacátého osmého září. V dopise malíři Émilu Bernardovi koncem listopadu ho označil za nezdar. Kdysi ale přesně zapsal, co pro něj noční nebe znamená: tak jako sedáme na vlak, abychom se dostali do Tarasconu nebo do Rouenu, bereme smrt, abychom se dostali ke hvězdě.
MoMA obraz získalo v roce 1941 od obchodníka s uměním Paula Rosenberga, výměnou. Podle ředitele muzea Glenna Lowryho byly cenou dva obrazy od Cézanna a jeden od Toulouse-Lautreca. Muzeum ho skoro nikdy nepůjčuje, takže už přes osmdesát let se za tímhle nebem jezdí do centra Manhattanu, ne do Provence.
Zastávka 2 z 5 · Úroveň 5, sál 501, Alfred H. Barr, Jr. Galleries
Spící cikánka
Henri Rousseau · 1897 · Olej na plátně, 129,5 × 200,7 cm
Všimněte si
- Lví ocas, strnule vztyčený za ním, zatímco hlava se sklání, aby ji očichala.
- Její pruhované roucho ve všech barvách duhy, hůl stále v ruce a vedle ní mandolína a vysoký džbán s vodou.
- Obloha: úplněk a jen hrstka hvězd, v jasné, tmavomodré noci nad pouští.
Přepis (1:51)
Začněte lvím ocasem. Je strnule vztyčený za ním, jediná napjatá linie na celém obraze, zatímco jeho hlava se sklání k jejímu rameni. Lev vyšel z pouštní noci a zachytil její pach, a ona se neprobudila.
Henri Rousseau scénu sám popsal a jeho popis je úžasně věcný. Potulná hráčka na mandolínu, napsal, upadla vyčerpáním do hlubokého spánku a vedle sebe má džbán s pitnou vodou. Kolem náhodou jde lev, ucítí ji, a nesežere ji. Pak dodává, jako by četl z katalogu: je tu efekt měsíčního světla, velmi poetický. Scéna se odehrává v naprosto vyprahlé poušti.
Všechno, co vyjmenuje, na obraze je. Mandolína vedle ní, vysoký džbán, hůl stále v ruce, roucho s pruhy ve všech barvách duhy a úplněk na nebi s pouhou hrstkou hvězd. Nic se nehýbe, skoro nic nevrhá stín, a právě to ticho dělá obraz tak zvláštním.
Rousseau nebyl školený malíř. Říkali mu Le Douanier, celník, což byl vtip na jeho práci výběrčího mýta a daní. Vážně malovat začal až po čtyřicítce, naučil se to sám a nikdy nevycestoval z Francie. Jeho lvi a džungle pocházeli z pařížského přírodovědného muzea a botanické zahrady. Tehdejší kritici se mu smáli.
Toto plátno vystavil v roce 1897 na Salonu nezávislých a pak se ho pokusil prodat starostovi svého rodného Lavalu. Starosta odmítl. Obraz zmizel ve sbírce jednoho pařížského obchodníka s dřevěným uhlím a zůstal tam až do roku 1924, kdy na něj narazil kritik Louis Vauxcelles. To už byl Rousseau uznáván jako geniální samouk; už v roce 1908 mu Picasso uspořádal napůl žertovnou hostinu. A se znovuobjevením přišel i spor o to, zda obraz není padělek.
V prosinci 1939 ho koupila Olga Guggenheimová, manželka Simona Guggenheima, a darovala ho MoMA. Dnes visí ve stejném sále jako Hvězdná noc: dvě noční nebe namalovaná osm let po sobě, jedno mužem, který hleděl z okna v Provence, druhé mužem, který nikdy nevkročil do pouště.
Zastávka 3 z 5 · Úroveň 5, sál 506, Alfred H. Barr, Jr. Galleries
Tanec (I)
Henri Matisse · Paříž, Boulevard des Invalides, začátek roku 1909 · Olej na plátně, 260,4 × 390,4 cm
Všimněte si
- Mezera v kruhu vpředu. Jedna tanečnice se natahuje po ruce, kterou ještě nechytila, takže kruh je otevřený směrem k vám.
- Postava vlevo: celá přední strana jejího těla, od zdvižené paže po zakročenou nohu, je jediná dlouhá, nepřerušená křivka.
- Počet barev. Modrá obloha, zelená zem, bledě růžová těla, černé vlasy a obrysy. Nic víc tu není, na téměř čtyřech metrech plátna.
Přepis (1:52)
Skoro čtyři metry plátna a čtyři barvy. Modrá na oblohu. Zelená na kopec. Bledě růžová na pět těl a černá na vlasy a obrysy. To je celý obraz, a stačí to, aby se zdálo, že se celý sál točí.
V březnu 1909 objednal ruský podnikatel a sběratel Sergej Ščukin u Henriho Matisse dva velké dekorativní panely, jeden s názvem Tanec a druhý Hudba, na schodiště svého domu v Moskvě. Tanec měl viset na odpočívadle. Matisse nejdřív namaloval tohle plátno, rychle, jako studii, aby si ujasnil kompozici. Konečný Tanec, malovaný silnou, žhavou červenou, byl vystaven v roce 1910 na Podzimním salonu v Paříži a visel na Ščukinově schodišti až do ruské revoluce v roce 1917. Dnes je v Ermitáži v Petrohradu. Studie je ten obraz před vámi.
Lidé ho zpočátku nenáviděli. Těla byla tak zjednodušená a prostor tak plochý, že ho kritici označovali za neumělý, nebo za úmyslně hrubý. Matisse odpovídal, že má život a rytmus a že šlo o vědomou volbu. Téhož roku prohlásil, že fotografie teď dokáže zaznamenat detaily stokrát lépe a rychleji než kterýkoli malíř, takže malíř se jimi už nemusí zabývat. Malbě zůstalo to, co fotoaparát nezachytí: pohyb, cit, rozmach linie.
Sledujte tu linii. Postava vlevo je jediná souvislá křivka, od zdvižené paže až po zakročenou nohu. Teď se podívejte na přední část kruhu. Dvě tanečnice se natahují jedna k druhé a nedosáhnou na sebe. Kruh je otevřený přesně tam, kde stojíte, jako by v něm bylo místo ještě pro jednoho.
Matisse si této první verze velmi cenil. V roce 1912 ji namaloval do pozadí jiného obrazu, Lichořeřišnice s obrazem Tanec I. Později obraz daroval Nelson Rockefeller MoMA na počest Alfreda Barra, prvního ředitele muzea, jehož jméno nesou tyto galerie. Mezera mezi těmi dvěma rukama se nikdy nezavřela.
Zastávka 4 z 5 · Úroveň 5, sál 507, Alfred H. Barr, Jr. Galleries
Suprematistická kompozice: bílá na bílé
Kazimir Malevič · 1918 · Olej na plátně, 79,4 × 79,4 cm
Všimněte si
- Dvě bílé, ne jedna. Nakloněný čtverec je chladnější z obou; pozadí kolem něj je o odstín teplejší.
- Okraje čtverce. Jsou měkké a trochu nerovné, kreslené od ruky, ne podle pravítka.
- Tahy štětcem v bílé barvě. Zblízka je povrch plný struktury a nic na něm není prázdné.
Přepis (2:11)
Dejte tu očím pár vteřin, protože ten obraz za vás práci neudělá. Z druhého konce sálu může vypadat jako prázdné plátno. Zblízka jsou to dvě bílé. Čtverec, nakloněný a posunutý mimo střed, namalovaný chladnou bílou, leží na čtvercovém podkladu z o něco teplejší bílé. Žádná barva, žádná hloubka, žádný předmět. Kazimir Malevič osekal malbu skoro na nic a nechal ji tam.
Skoro na nic, ale ne na nic. Podívejte se na okraje nakloněného čtverce. Nejsou tažené podle pravítka; trochu se chvějí a čtverec není úplně souměrný. Podívejte se na povrch a uvidíte, jak se jeho štětec pohybuje bílou. Sami kurátoři MoMA zdůrazňují, že to není neosobní obraz. Ruka malíře je v něm všude.
Malevič ho namaloval v roce 1918, rok po ruské revoluci, jako součást série obrazů bílé na bílé, kterou začal v roce 1916. Svou teorii nazval suprematismus a definoval ji jako nadvládu čistého pocitu či vjemu ve výtvarném umění. Navíc byl posedlý letadlem. Studoval letecké snímky a chtěl, aby ten čtverec působil, jako by se vznášel. Bílá pro něj byla barvou nekonečna. Když byla série v roce 1919 v Moskvě poprvé ukázána veřejnosti, napsal větu, která by mohla viset na zdi vedle obrazu: pluj v bílé svobodné propasti, nekonečno je před tebou.
Jak se obraz dostal do New Yorku, to je tišší drama. V roce 1927 ho Malevič vzal na výstavu do Berlína, a když se vracel domů, nechal ho u architekta Huga Häringa. V roce 1930 přešel k Alexandru Dornerovi, řediteli muzea v Hannoveru, který ho uložil do depozitáře, jakmile se v roce 1933 dostali k moci nacisté. Malevič zemřel v roce 1935, aniž by zanechal pokyny ohledně své pozůstalosti. MoMA datuje akvizici obrazu do roku 1935 a teprve v roce 1999 byla ta akvizice potvrzena dohodou s Malevičovými dědici.
Ne všichni byli přesvědčeni. Jeden kritik z konkurenčního tábora konstruktivistů prý při recenzi výstavy Malevičova okruhu označil tento obraz za jediné dobré plátno na výstavě: naprosto čisté, bílé plátno s velmi dobrou podkladovou vrstvou. Dalo by se na něm něco udělat.
Zastávka 5 z 5 · Úroveň 5, sál 515, David Geffen Wing
Lekníny
Claude Monet · 1914–26 · Olej na plátně, tři díly, celkem 200 × 1276 cm
Všimněte si
- Prostřední díl: lekníny plovoucí v tůni zelené a modré, zpěněné do levandulova tam, kde se zrcadlí mraky.
- Levý díl, kde se od okraje vkrádají silnější tahy v tmavších odstínech.
- Pravý díl, kde obloha i voda mizí pod načervenale zeleným porostem.
- Horizont, který tu není. Jediné nebe na téměř třinácti metrech plátna je to, které se zrcadlí ve vodě.
Přepis (2:00)
Téměř třináct metrů rybníka, ve třech dílech, a nikde žádný horizont. To je první, čeho si všimnout, a důvod, proč tenhle sál působí jinak než všechny ostatní na tomto podlaží. Není tu okraj vody, žádný břeh, žádné nebe nad hlavou. Jediné nebe je to, které se zrcadlí v rybníce: mraky zbarvené do levandulova, které plují mezi lekníny. Oko nemá kde spočinout, a tak putuje dál.
Projděte se podél celého obrazu. V prostředním dílu plují lekníny v jasné tůni zelené a modré. Vlevo prosakují od okraje silnější, tmavší tahy. Vpravo pohlcuje oblohu i vodu načervenale zelená vegetace. MoMA samo popisuje celek jako něco, co se vznáší na prahu abstrakce, a když tu stojíte, snadno zapomenete, že je to skutečný rybník ve skutečné zahradě, v Giverny na severozápadě Francie.
Claude Monet strávil poslední roky života malováním toho rybníka. Těmto plátnům říkal své grandes décorations, velké dekorace, a v roce 1915 si u domu postavil velký nový ateliér, aby je mohl tvořit. Od roku 1914 až do své smrti v roce 1926 vytvořil asi čtyřicet těchto obrovských panelů a pořád je přepracovával, mnohé z nich v době, kdy trpěl šedým zákalem. Po jeho smrti bylo dvaadvacet z nich instalováno na zakřivených stěnách Musée de l’Orangerie v Paříži jako jeho dar Francii. Zbytek zůstal v jeho ateliérech až do konce čtyřicátých let.
Zpátky na světlo je vynesl New York. V roce 1955 se MoMA stalo prvním muzeem ve Spojených státech, které koupilo jeden z velkých panelů, a důvod souvisel stejně tak s přítomností jako s minulostí. Jackson Pollock a abstraktní expresionisté malovali obrovské obrazy bez jediného ohniska, a najednou rybník s lekníny starého impresionisty vypadal jako budoucnost.
Pak, patnáctého dubna 1958, vypukl v prvním patře MoMA požár. Dělníci, kteří instalovali klimatizaci, kouřili u plechovek s barvou a pilin. Jeden z nich zahynul. Oheň zničil Monetovy Lekníny dlouhé osmnáct stop, tedy skoro pět a půl metru. Tento triptych byl zakoupen krátce nato jako jejich náhrada. Obraz před vámi tu tedy visí proto, že jiný shořel.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v MoMA.
My jsme vybrali pět obrazů; sály se sbírkami MoMA zabírají tři podlaží. Namiřte aplikaci na Cézanna v sále 501, na Brancusiho ptáka, na židli v sálech designu nebo na fotografii, jakou jste ještě nikdy neviděli, a Chiaro vám řekne, co to je a proč na tom záleží, a pak odpoví na další otázky, které položíte hlasem.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
11 West 53 Street, Manhattan, New York, NY 10019. Návštěvníci se základní vstupenkou vcházejí hlavním vchodem budovy Rockefeller Building na 53rd Street, mezi Pátou a Šestou avenue, blíž k Šesté avenue a hned východně od velkého muzejního obchodu Museum Store. Vchod z 54th Street je pro členy.
Metrem, linkou E nebo M, do stanice 5 Avenue-53 Street. Stanice je na opačné straně 53rd Street než muzeum; přejděte ulici a jděte podél bloku na západ ke vchodu.
Vstupenky
- Kupte si vstupenku předem online. Podle MoMA je to jediný způsob, jak mít vstup jistý; pokladna má jen malý počet vstupenek, prodávaných podle pořadí příchodu, a ráno nebo za deště tu může být fronta.
- MoMA má otevřeno sedm dní v týdnu od 10.30, v pátek do 20.30, a zavírá jen na Den díkůvzdání a na Vánoce. Sály se začínají zavírat asi 15 minut před budovou.
- Obyvatelé státu New York mají v pátek večer od 17.30 do 20.30 vstup zdarma, ale jen s předem rezervovanou bezplatnou vstupenkou a dokladem o bydlišti.
- Děti do 16 let včetně mají vstup zdarma, ale vstupenku potřebují také. Po naskenování si ji schovejte: pustí vás zpátky dovnitř, když si odskočíte na oběd, a personál ji může chtít vidět znovu u vstupů do sálů.
- Naše rada: jděte hned po otevření nejdřív do sálu 501. Van Gogh přitahuje davy celý den a zbytek této procházky je klidnější.
Oficiální audioprůvodce
Vlastní audioprůvodce MoMA nic nestojí a nepotřebujete k němu půjčené zařízení. Běží ve vašem telefonu: pusťte si playlisty na moma.org/audio, nebo použijte bezplatnou aplikaci s digitálními průvodci, kterou MoMA doporučuje; ta přidává plán muzea a je ve 40 jazycích. Jen playlist pro úroveň 5 má 77 komentářů a muzeum radí vzít si sluchátka. Tato stránka je také zdarma a drží se pěti obrazů; co playlisty MoMA vynechají, to si vyfoťte v aplikaci Chiaro.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po MoMA zdarma?
Ano, a vlastní průvodce MoMA je jedním z nich: jeho nahrávky jsou zahrnuté ve vstupném a hrají ve vašem telefonu. Tím druhým je tato stránka: pět nahrávek i s texty, které se otevřou v jakémkoli prohlížeči, bez instalace. Cokoli dalšího vyfoťte aplikací Chiaro a poslechněte si jeho příběh hned na místě.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce MoMA?
Nic. Audioprůvodce The Museum of Modern Art je zahrnutý v základním vstupném a hraje na vašem vlastním zařízení, přes moma.org/audio nebo bezplatnou aplikaci s digitálními průvodci ve 40 jazycích. Nic se nepůjčuje, takže si vezměte sluchátka a nabitý telefon.
Kde v MoMA visí Hvězdná noc?
Na úrovni 5, v sále 501 v Alfred H. Barr, Jr. Galleries, kde visí sbírka z let 1880–1940. Ve stejném sále visí Spící cikánka Henriho Rousseaua a začíná tam i prohlídka nejslavnějších děl, kterou připravilo samo MoMA.
Který den má MoMA zavřeno?
V běžném týdnu žádný. Dveře se otevírají každý den v 10.30 a zavírají v 17.30, v pátek ve 20.30; jediné zavírací dny jsou Den díkůvzdání a Vánoce. O víkendech ráno od 9.30 do 10.30 jsou některé sály otevřené jen pro členy.
Kolik stojí vstupenky do MoMA?
Dospělí platí 30 dolarů, senioři od 65 let s průkazem 22 dolarů a studenti prezenčního studia s průkazem 17 dolarů; děti do 16 let včetně mají vstup zdarma, ale potřebují vstupenku. Jedna vstupenka platí do všech sálů i na speciální výstavy. Vstupenky nelze vrátit ani vyměnit, proto si před zaplacením zkontrolujte datum.
Uvidím na této procházce i Avignonské slečny a Persistenci paměti?
Oba obrazy jsou na úrovni 5, kousek od těchto zastávek: Picassovy Avignonské slečny v sále 502 a Dalího Persistence paměti v sále 517 mezi surrealisty. Namiřte na kterýkoli z nich aplikaci Chiaro a poví vám jeho příběh.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou MoMA.