Musée Marmottan Monet · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Musée Marmottan Monet,
pět zastávek zdarma.
Pět nahrávek na této stránce si pustíte v jakémkoli prohlížeči. Muzeum má přes sto Monetových pláten a největší sbírku Berthe Morisotové na světě a Chiaro vám podle fotky poví o kterémkoli díle v domě.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée Marmottan Monet.
Portrét vévodkyně z Feltre s dětmi
Musée Marmottan Monet, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Musée Marmottan Monet a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 12 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Dům Paula Marmottana se díky řadě darů stal domovem impresionismu a tento audioprůvodce po Musée Marmottan Monet vás jimi provede. Začněte v empírových salonech, které zařídil Paul Marmottan, u Fabrova obřího rodinného portrétu z roku 1810. Pokračujte do sbírky Berthe Morisotové, k jejímu obrazu Eugèna Maneta ze svatební cesty a k Třešni. Pak sestupte do Salle Monet, sálu postaveného pod zahradou a otevřeného roku 1970, kde na vás čeká Vlak ve sněhu a na závěr Imprese, východ slunce. Nahrávky trvají dohromady asi dvanáct minut. Jde o jeden městský palác, takže přechod mezi zastávkami zabere pár minut, a když si na dívání necháte čas, návštěva trvá zhruba hodinu.
Každé tvrzení tu stojí na dvou zdrojích: na katalogovém textu, který muzeum k jednotlivým dílům samo zveřejňuje, a na druhém, nezávislém zdroji. Obrazy odsud občas odcestují, Imprese, východ slunce nevyjímaje, a muzeum neuvádí čísla sálů, jen své sbírky a Salle Monet. Pokud tedy to, co visí před vámi, neodpovídá těmto poznámkám, má pravdu popisek u rámu, ne my. Napište nám a stránku opravíme.
Zastávka 1 z 5 · Empírové salony v domě Paula Marmottana
Portrét vévodkyně z Feltre s dětmi
François-Xavier Fabre · 1810 · Olej na plátně, 227 × 276 cm
Všimněte si
- Alphonse, malý chlapec vpravo v orientálním kostýmu, zvedá masku s knírem, aby vystrašil malou sestřičku Elphride, jediné ze čtyř dětí, které není v masce.
- Dva starší chlapci vlevo přestrojení za trubadúry: péřový baret, prostřihávaný kabátec, mušketýrské holínky s ohrnutými manžetami, všechna středověká klišé najednou.
- Podpis a datum vlevo dole, Fs Xs Fabre 1810: rok, kdy tuto rodinu vystavili na Salonu.
Přepis (2:19)
Začněte červenou. Sametové šaty, zelená pohovka se zlatým lemováním, těžké zelené závěsy odhrnuté stranou před krajinou a čtyři děti rozestavené kolem matky jako rodina na přehlídce. Plátno je přes dva a čtvrt metru vysoké a skoro tři metry široké a vzniklo proto, aby se ukázalo na Salonu roku 1810, kdy bylo Napoleonovo císařství na vrcholu.
Žena je manželkou Henriho Clarka, vévody z Feltre a Napoleonova ministra války. Malíř François-Xavier Fabre byl žákem Jacquese-Louise Davida a revoluci přečkal ve Florencii. S Clarkem se nejspíš seznámil v Toskánsku, kde byl Clarke francouzským velvyslancem. Na tomtéž Salonu vystavil Fabre také celopostavový portrét samotného vévody, oficiální zakázku, a portrét nejstaršího syna, který namaloval ve Florencii roku 1802. Otec, dědic a tento rodinný portrét tak visely na stěnách spolu.
Teď si přečtěte děti zleva. Edgar, narozený roku 1799. Arthur, narozený roku 1802. Holčička, která stojí na pohovce a drží ji matka, je Elphride, jediná dcera, narozená roku 1808. A chlapec vpravo je Alphonse, narozený roku 1806. Všechny děti kromě holčičky jsou v maskách. Dva starší chlapci jsou přestrojeni za trubadúry, s péřovým baretem ve stylu Jindřicha Čtvrtého, s prostřihávanými a šněrovanými kabátci a s mušketýrskými holínkami s ohrnutými manžetami. Alphonse má na sobě orientální kostým a zvedá masku s velkým knírem, aby vystrašil sestru. Podívejte se na její tvář. To je jediný vtip na celém obraze.
Všechno ostatní je smrtelně vážné, a o to právě jde. Muzeum čte takové portréty jako reklamu na Napoleonovu novou šlechtu: velké rodiny, spousta synů, připravených zdědit tituly, které byly vymyšleny teprve nedávno. Clarke dostal svůj titul roku 1809 poté, co pomohl odrazit britské vylodění na ostrově Walcheren v Nizozemsku. O pět let později patřil ke generálům, kteří tlačili na Napoleona, aby abdikoval, a král Ludvík Osmnáctý ho jmenoval francouzským pairem.
Muž, který obraz přinesl do tohoto domu, byl Paul Marmottan, historik konzulátu a císařství, který svůj dům nově zařídil ve stylu empír a koupil tento portrét, aby jím vybavil jeden ze svých salonů. Roku 1886 napsal, že malíři jeho doby už nekreslí, jen skicují, a už nemalují, jen mažou štětcem. Myslel tím impresionisty. Jejich nejslavnější obraz dnes visí pod jeho zahradou.
Zastávka 2 z 5 · Sbírka Berthe Morisotové
Eugène Manet na ostrově Wight
Berthe Morisotová · 1875 · Olej na plátně, 38 × 46 cm
Všimněte si
- Sám Eugène, natlačený k levému okraji, ve slaměném klobouku a z profilu. Morisotová dává čerstvému manželovi méně místa než výhledu.
- Květináče s červenými květinami na parapetu a za zábradlím postavy v bílém a lodě na vodě v Cowes.
- Sklo. Okenní rám a tenká záclona vpravo jsou namalované jako světlo, které jimi prochází, a podle muzea právě to ji doopravdy zajímalo.
Přepis (2:11)
Muž ve slaměném klobouku je přimáčknutý k samému levému okraji plátna, z profilu, a dívá se ven. Jeho žena ho malovala z druhého konce pokoje. Byli svoji teprve pár měsíců.
Berthe Morisotová se za Eugèna Maneta provdala dvacátého druhého prosince 1874 v kostele Notre-Dame-de-Grâce v Passy, v téže staré vesnici na okraji Paříže, kde stojí toto muzeum. Eugène byl bratrem malíře Édouarda Maneta. Morisotová se s Édouardem seznámila roku 1868 v sálech Louvru, kde pracovala jako kopistka, a mnohokrát mu stála modelem. Nebyla ale žádná učednice, která se přivdala do malířské rodiny. Vystavovala na oficiálním Salonu od roku 1864 a ještě v roce 1874, před svatbou, pověsila svá díla na první výstavě impresionistů, vedle Moneta. Eugène ji povzbuzoval, aby pokračovala, a po svatbě dál vystavovala pod svým dívčím jménem.
Toto malé plátno, třicet osm na čtyřicet šest centimetrů, vzniklo na jejich svatební cestě po Anglii, v salonu hotelu Globe Cottage v Cowes na ostrově Wight. Je to první obraz, na kterém ho zachytila, a on jí modelem často nestál.
Podívejte se teď, kam ho umístila a kam upřela svou pozornost. Jemu patří úzký pruh vlevo. Zbytek patří oknu: červené květiny v květináčích na parapetu, zábradlí, dvě postavy v bílém, které jdou kolem, lodě na vodě v dálce. A samotné sklo, s rámem a tenkou záclonou vpravo, namalované jako blána světla, kterou se díváte skrz, ne na ni. Muzeum to čte tak, že postava nikdy nebyla skutečným námětem. Tím byl výhled.
Někteří historici v tom uspořádání vidí něco ostřejšího. V sedmdesátých letech devatenáctého století měly ženy mnohem menší svobodu než muži postavit si stojan a malovat ve veřejném prostoru, a tak Morisotová maluje rušné nábřeží z hotelového pokoje, zpoza záclony, a dívání se ven nechává manželovi. Obraz si na to nestěžuje. Jen vám ukazuje pokoj, ze kterého musela pracovat, a kolik světa dokázala dostat dovnitř jedním oknem.
Je důvod, proč můžete tento obraz, a tolik dalších jejích děl, vidět na jednom místě. Morisotová za života prodala poměrně málo, takže na stěnách většiny muzeí je jí poskrovnu. Tady muzeu její potomci odkázali největší sbírku jejích děl na světě.
Zastávka 3 z 5 · Sbírka Berthe Morisotové
Třešeň
Berthe Morisotová · 1891 · Olej na plátně, 154 × 84 cm
Všimněte si
- Dívka v růžovém nahoře na žebříku, s rukou zdviženou do větví. Začala jako dcera Morisotové Julie a dokončena byla podle profesionální modelky.
- Dívka pod ní ve slaměném klobouku, která jí podává koš. To je Juliina sestřenice Jeannie Gobillardová.
- Formát plátna: přes metr a půl na výšku a jen 84 centimetrů na šířku, takže pohled šplhá od koše k třešním.
Přepis (2:16)
Váš pohled stoupá po tomto obraze tak, jako dívka stoupá po žebříku. Plátno je vysoké a úzké, přes metr a půl na výšku a jen osmdesát čtyři centimetrů na šířku, a všechno na něm šplhá: modrý žebřík, růžové šaty, ruka natažená do listí a úplně nahoře třešně.
Muzeum označuje tento obraz za nejambicióznější kompozici Berthe Morisotové a práce na něm jí trvala dva roky. Začala ho roku 1891 na venkově, v Mézy, v domě, kterému rodina říkala la Maison Blotière, a modelem jí stála dcera Julie v čase sklizně třešní. Julie je dívka na žebříku. Pod ní, ve slaměném klobouku a s košíkem nahoru, je Juliina sestřenice Jeannie Gobillardová.
Morisotová nejprve pracovala podle skutečnosti, udělala malou malovanou skicu a několik kreseb, a pak si kompozici odvezla zpátky do Paříže, aby ji dokončila. Tam měla problém. Julie byla dospívající a málokdy měla čas, a tak ji matka nahradila profesionální modelkou Jeanne Fourmanoirovou. Podívejte se s tímhle vědomím na dívku na žebříku: póza a růžové šaty začaly jako portrét dcery a dokončeny byly na cizí dívce.
Namalovala dvě velké verze této scény a ta před vámi platí za zdařilejší. Renoir jí radil, aby ji vystavila na Salonu na Martově poli, a nějakou dobu o tom uvažovala. Nakonec byl obraz veřejně k vidění až roku 1896, na retrospektivní výstavě u obchodníka s uměním Durand-Ruela. Morisotová zemřela rok předtím, roku 1895, na zápal plic. Julii bylo šestnáct, a protože jí otec zemřel o tři roky dřív, zůstala sirotkem.
Obě sestřenice z tohoto obrazu se vdaly v jeden den. V květnu 1900 se na dvojité svatbě v Passy Julie vdala za malíře Ernesta Rouarta a Jeannie za básníka Paula Valéryho. Jejich rodiny dál žily v této části Paříže, v šestnáctém obvodu, a když se muzeum roku 1934 otevřelo, přišly na slavnostní otevření jako sousedé. Byli to potomci Rouartových, kdo sem nakonec obrazy Morisotové přinesl, odkazem z roku 1993.
Takže dívka s košíkem i dívka na žebříku nakonec žily ve stejném obvodu jako dům, kde dnes visí jejich obraz. Podívejte se ještě jednou na horní část plátna, kde je červeň plodů rozesetá v zeleni rychlými, jednotlivými doteky štětce. To je poslední věc, ke které váš pohled cestou nahoru dojde.
Zastávka 4 z 5 · Salle Monet, dolní podlaží (sbírka Clauda Moneta)
Vlak ve sněhu. Lokomotiva
Claude Monet · 1875 · Olej na plátně, 59 × 78 cm
Všimněte si
- Dvě žlutá světla a skvrnka červené na předku lokomotivy, jediná teplá barva v obraze složeném ze šedí a bílých.
- Kouř. Vyplňuje většinu oblohy a muzeum ho vyzdvihuje jako obzvlášť jemnou studii tónů.
- Podpis v pravém dolním rohu, Claude Monet 75, vepsaný do sněhu u plotu.
Přepis (2:04)
Šedé nebe, šedý kouř, šedý sníh a pak dvě malá žlutá světla, která se na vás vynořují z mlhy. V tom je celý trik tohoto obrazu a chvíli trvá, než si ho všimnete. Skoro všechno je tu odstínem bílé nebo nahnědle šedé a jedinou teplou barvu si Monet schoval na předek lokomotivy: dotek červené a dvě žluté tečky reflektorů.
Tohle je nádraží v Argenteuil, městečku na Seině kousek za Paříží, kam se Monet roku 1871 přestěhoval s rodinou. Bylo to jeho vlastní nádraží, odkud dojížděl, a maloval ho vestoje na nástupišti. V zimě na přelomu let 1874 a 1875 namaloval v okolí Argenteuil sérii šestnácti zasněžených krajin, většinou tichých venkovských výjevů. Tento obraz je výjimka. Je o stroji.
O dva roky později, roku 1877, bude Monet znovu a znovu malovat nádraží Saint-Lazare v Paříži, páru, železo a sklo, a muzeum v tomto obraze vidí první ohlášení té série. Podívejte se, jak ho staví. Plot a řada holých stromů vedou podél nástupiště vpravo a táhnou váš pohled k vlaku, a většinu práce odvádí kouř: valí se vzhůru a plní nebe, až skoro nerozeznáte, kde končí mrak a kde začíná dech lokomotivy. Muzeum nazývá zpracování té oblohy obzvlášť jemnou studií tónů. A je to také velmi moderní námět na rok 1875: jízdní řád, dojíždění, cestující čekající na studeném nástupišti.
Prvním majitelem obrazu byl lékař Georges de Bellio, jeden z prvních sběratelů, kteří Moneta podporovali. Koupil ho roku 1876 a tolik o něj stál, že Monetovi řekl, ať mu ho buď prodá, nebo si ho nechá sám, protože se bál, že padne do rukou nějakého hlupáka. Roku 1883 ho zapůjčil na Monetovu výstavu u obchodníka Durand-Ruela.
A pak se dostal sem, stejnou cestou jako nejslavnější obraz v budově. Roku 1940 darovali muzeu Victorine, dcera doktora de Bellio, a její manžel Eugène Donop de Monchy jedenáct impresionistických pláten ze sbírky jejího otce. Tento byl jedním z nich. Imprese, východ slunce byla dalším. Než se ji vydáte hledat, podívejte se do pravého dolního rohu, kde Monet tento obraz podepsal a datoval do sněhu: Claude Monet, sedmdesát pět.
Zastávka 5 z 5 · Salle Monet, dolní podlaží (sbírka Clauda Moneta)
Imprese, východ slunce
Claude Monet · 1872 · Olej na plátně, 50 × 65 cm
Všimněte si
- Oranžové slunce a přerušovaný pruh jeho odrazu na vodě. Podle muzea je Monet přidal až nakonec, když obraz dokončoval.
- Tmavé veslice převozníků v popředí, každá jen z pár tahů štětcem, také přidané až na konci.
- Jeřáby, komíny a stěžně přístavu v Le Havru, sotva viditelné v modrošedé mlze za nimi.
- Podpis vlevo dole, Claude Monet, s letopočtem 72 připsaným později.
Přepis (2:58)
Je menší, než lidé čekají. Padesát na šedesát pět centimetrů, modrošedý opar s jedním žhavě oranžovým kotoučem a pod ním oranžový pruh na vodě. Podle tohoto plátna dostal jméno celý umělecký směr.
Je to pohled na Le Havre, přístavní město, kde Monet vyrůstal. Kolem listopadu 1872 bydlel v hotelu Amirauté a z okna svého pokoje se brzy ráno díval na jihovýchod přes vnější přístav. Když ji budete hledat, stavbu obrazu najdete. Vlevo nábřeží Quai au Bois, vpravo Quai Courbe, kde probíhaly stavební práce, a uprostřed vjezd do přílivové plavební komory, kterou proplouvaly zaoceánské lodě do Bassin de l'Eure. Jeřáby, komíny a stěžně stojí v podzimní mlze. Pak se podívejte na popředí, na veslice převozníků, a na slunce s jeho odrazem. Muzeum uvádí, že ty přibyly až nakonec, když Monet obraz dokončoval, a že celý obraz vznikl za pár hodin.
To ráno se mezitím podařilo přesně určit. Roku 2014 astronom Donald Olson a jeho kolegové použili polohu slunce, tabulky přílivu pro přístav, staré meteorologické záznamy a směr kouře na obraze a datovali ho na třináctého listopadu 1872, kolem pěti minut po půl osmé ráno.
Jméno přišlo roku 1874. Monet a jeho přátelé, odmítnutí oficiálním Salonem, uspořádali vlastní výstavu v bývalém ateliéru fotografa Nadara a Monet tam poslal tento obraz. Když se ho zeptali na název do katalogu, usoudil, že obraz nemůže dost dobře projít jako pohled na Le Havre, a tak ho nazval Imprese. Konzervativní kritik Louis Leroy šel výstavu recenzovat pro satirický list Le Charivari a viděl svou příležitost. Jeho článek z pětadvacátého dubna 1874 se jmenoval Výstava impresionistů a měl být urážkou. O pár dní později použil to slovo vlídnější kritik Jules Castagnary jako pochvalu a už se celé skupiny drželo.
Ironii místa, kde stojíte, lze těžko překonat. Toto muzeum patří Akademii krásných umění, instituci, která tyto malíře do Salonu nepouštěla, a bylo založeno na sbírce Paula Marmottana, který proti nim psal. A roku 1940 darovala Victorine Donop de Monchy, jejíž otec, doktor Georges de Bellio, patřil k prvním Monetovým příznivcům, muzeu tento obraz a deset dalších impresionistických pláten. Od toho dne vlastní Akademie obraz, který dal jejím starým nepřátelům jméno.
Ne vždy tu visel. Dvacátého sedmého října 1985 za bílého dne vešlo do muzea pět maskovaných ozbrojenců a odneslo devět obrazů, mezi nimi i tento. Našly se o pět let později, v prosinci 1990, v malé vile na Korsice, a obraz se na stěnu vrátil roku 1991. V poslední době cestoval záměrně: na jaře 2024 do Musée d'Orsay a pak do ledna 2025 do Národní galerie umění ve Washingtonu.
Než odejdete, přistupte blízko k levému dolnímu rohu. Podpis zní Claude Monet a letopočet vedle něj, sedmdesát dva, byl připsán později. Obraz, od něhož impresionismus odvozuje svůj začátek, dostal vlastní datum až dodatečně.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Musée Marmottan Monet.
Tato stránka končí u pěti obrazů, muzeum ne. Vyfoťte pozdní panel s lekníny, Renoirův portrét Moneta nebo středověkou miniaturu ze sbírky Wildenstein a aplikace vám poví příběh díla, až po rodinu, jejíž dar ho přivedl do tohoto domu, a pak odpoví na otázky, které jí položíte nahlas.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
2, rue Louis-Boilly, 75016 Paříž, na okraji zahrady Ranelagh v Passy. Vchází se kulatým vestibulem ve stylu empír, který býval vstupní halou Paula Marmottana.
Metrem linky 9 do stanice La Muette nebo Ranelagh, případně linkou RER C do stanice Boulainvilliers. Autobusy 22 a 52 staví na zastávce La Muette–Boulainvilliers, 32 a 70 na zastávkách Louis Boilly nebo Ingres a 63 na zastávce Porte de la Muette. Autem můžete parkovat v garážích Vinci Park Passy na adrese 78 rue de Passy.
Vstupenky
- V pondělí to nezkoušejte: dveře zůstávají celý den zavřené, stejně jako na Nový rok, 1. máje a na Boží hod vánoční. Od úterý do neděle je otevřeno od 10 do 18 hodin, poslední vstup v 17 hodin.
- Ve čtvrtek je otevřeno déle, do 21 hodin, a poslední návštěvníky pouštějí dovnitř ve 20 hodin. Ať je kterýkoli den, sály se začínají vyklízet patnáct minut před zavírací dobou.
- Rezervace není povinná. Vstupenka z pokladny platí jen v den nákupu. Online vstupenka má patnáctiminutový časový slot pro vstup, umožní vám vyhnout se frontě u pokladny, musíte ji mít vytištěnou nebo v telefonu a nelze ji vyměnit ani vrátit.
- Chystáte se i do Giverny? Kombinovaná vstupenka s Fondation Monet v Giverny stojí 27 eur, pro mladší 18 let a studenty mladší 25 let 16 eur.
Oficiální audioprůvodce
Vlastního audioprůvodce muzea si můžete půjčit na pokladně za 4 eura; pokrývá stálé sbírky i dočasnou výstavu a pro aktuální výstavu je k dispozici ve francouzštině a angličtině. Pět nahrávek tady je zdarma a u jakéhokoli dalšího plátna ve sbírce s více než stovkou Monetových obrazů stačí aplikaci Chiaro fotka.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Musée Marmottan Monet zdarma?
Právě ho máte před sebou. Pět nahrávek, od Fabrova empírového portrétu po obraz Imprese, východ slunce, si pustíte přímo z této stránky a pod každou je celý text. U zbytku sbírky, v níž je přes sto Monetových obrazů, dílo vyfoťte a vypráví vám o něm aplikace Chiaro.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Musée Marmottan Monet?
4 eura navíc ke vstupnému. Pokrývá stálé sbírky i dočasnou výstavu a stránka aktuální výstavy, Histories of Landscape, ho uvádí ve francouzštině a angličtině.
Kde v Musée Marmottan Monet najdu obraz Imprese, východ slunce?
U Monetovy sbírky v Salle Monet, velkém sále postaveném v dolním podlaží pod zahradou a otevřeném roku 1970. Muzeum sály nečísluje a obraz se občas půjčuje: v roce 2024 putoval do Musée d'Orsay a pak dál do Washingtonu.
Je Musée Marmottan Monet v pondělí zavřené?
Ano, každé pondělí a také na Nový rok, 1. máje a na Boží hod vánoční. Ve zbytku týdne otevírá v 10 hodin a zavírá v 18 hodin, kromě čtvrtka, kdy má otevřeno do 21 hodin.
Kolik stojí vstup do Musée Marmottan Monet?
Plné vstupné stojí 14 eur, mladší 18 let a studenti mladší 25 let platí 9 eur a obě vstupenky zahrnují dočasnou výstavu. Děti do 7 let mají vstup zdarma, stejně jako návštěvníci se zdravotním postižením s doprovodem, uchazeči o zaměstnání, učitelé a studenti dějin umění, s dokladem.
Kolik času zabere Musée Marmottan Monet?
Na tuhle trasu s pěti zastávkami si vyhraďte zhruba hodinu, z toho asi dvanáct minut poslechu. Dům je kompaktní, tři podlaží a Monetův sál pod zemí, takže celá návštěva včetně aktuální výstavy se pohodlně vejde do dvou hodin.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée Marmottan Monet.