Musée de l'Orangerie · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Musée de l'Orangerie,
pět zastávek zdarma.
Všech pět si pustíte přímo tady, nic se nestahuje. O dvě úrovně níž, v sálech sbírky Walter-Guillaume, visí sto čtyřicet šest obrazů a Chiaro vám o kterémkoli z nich poví podle fotky.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée de l'Orangerie.
Lekníny
Musée de l'Orangerie, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Musée de l'Orangerie a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Pět děl, dvě úrovně, jedna malá budova. Prohlídka začíná v přízemí, ve dvou oválných sálech, které Monet navrhl pro své Lekníny, pak sestupuje na úroveň -2 a vede popořadě sbírkou Walter-Guillaume: Modigliani v Salle 8, Soutine v Salle 9, Rousseau v Salle 10, Renoir v Salle 12. Nahrávky trvají dohromady asi deset minut; i s časem na dívání zabere návštěva zhruba hodinu a chůze se skoro nepočítá, protože žádný sál tu není od jiného dál než minutu.
Žádný údaj na této stránce nestojí na jediném zdroji: každý se opírá o databázi sbírek, kterou vede samo muzeum, a o druhou referenční publikaci, a čísla sálů jsou ta, která používá muzeum. Obrazy se odsud půjčují a převěšují; když popisek na zdi a tato stránka říkají něco jiného, platí popisek, a krátká zpráva od vás nás vždycky potěší.
Zastávka 1 z 5 · Přízemí, Salle 02 Nymphéas 1 a Salle 03 Nymphéas 2
Lekníny
Claude Monet · 1914–1926 · Osm nástěnných panelů, olej na plátně přilepeném ke zdi, každý 200 cm vysoký, celková délka 91 m
Všimněte si
- Spoje. Nejsou to plátna zavěšená na zdi; panely jsou přilepené přímo na ni. Mraky tvoří tři panely přiražené hranou k hraně a zblízka najdete švy.
- Strop. Veškeré světlo je tu denní a přichází shora, na čemž Monet trval. Zmizelo, když se v letech 1960–1965 do muzea vestavěla dvě patra, a vrátilo se až s rekonstrukcí v letech 2000–2006.
- Tvar sálu. Dva ovály za sebou, které spolu kreslí znak nekonečna a táhnou se od východu na západ po stejné ose jako Vítězný oblouk a Louvre.
- Které čtyři máte před sebou. V tomto sále visí Soleil couchant (Západ slunce), Les Nuages (Mraky), Reflets verts (Zelené odrazy) a Matin (Ráno); ve vedlejším Reflets d'arbres (Odrazy stromů), Les Deux Saules (Dvě vrby), Le Matin clair aux saules (Jasné ráno s vrbami) a Le Matin aux saules (Ráno s vrbami).
Přepis (2:37)
Sál je oválný a obrazy nekončí. Běží dokola po zakřivené stěně, dva metry vysoké, bez rámů a skoro bez mezer mezi sebou, a světlo na ně padá ze stropu, ne z nějaké lampy. O to přesně šlo. Claude Monet tenhle prostor navrhl sám, spolu s architektem Camillem Lefèvrem, a všechno tady, křivka, denní světlo, prázdná podlaha, vám má dát to, čemu říkal iluze nekonečného celku, vlny bez obzoru a bez břehu.
Kompozic je celkem osm, čtyři v tomto sále a čtyři ve vedlejším. Každá je dva metry vysoká a dohromady měří devadesát jedna metrů. Oba ovály leží jeden za druhým, takže spolu kreslí znak nekonečna. Táhnou se od východu na západ, po dráze slunce, na stejné přímce, na které leží Vítězný oblouk a Louvre.
Nic z toho nevzniklo pro obrazy. V roce 1852 tu na přání císaře Napoleona Třetího postavili zimní úkryt pro pomerančovníky z Tuilerijských zahrad, které se do té doby přechovávaly ve Velké galerii Louvru. Proto je zeď směrem k Seině skleněná, aby chytala světlo a teplo, a zeď směrem k rue de Rivoli nemá skoro žádná okna, aby dovnitř nepustila severní vítr. Dalších sedmdesát let tu stály pomerančovníky a konaly se tu také hostiny, koncerty, zahradnické soutěže a výstavy psů.
Pak přišla válka. Dvanáctého listopadu 1918, den po příměří, daroval Monet národu své první dva velké panely jako symbol míru. Byl to Georges Clemenceau, tehdejší předseda vlády, kdo prosadil, aby celý soubor přišel sem, a ne na nádvoří zbrusu nového Rodinova muzea. Dar byl formálně stvrzen v roce 1922 a Monet pracoval dál. Pracoval ještě, když v roce 1926 zemřel, a panely na těchto zdech nikdy neviděl. Clemenceau muzeum otevřel sedmnáctého května 1927, pár měsíců po malířově smrti.
Teď se podívejte zblízka na povrch. Nejsou to plátna zavěšená v rámech. Panely byly přilepeny přímo na zeď. Kompozice nazvaná Mraky jsou tři samostatné panely spojené hranou k hraně, dva metry vysoké a dvanáct a tři čtvrtě metru široké, a když se postavíte blízko, švy najdete.
Sály tak nevypadaly vždycky. V letech 1960 až 1965 muzeum do budovy vestavělo dvě patra pro sbírku Walter-Guillaume a monumentální schodiště nahradilo vestibul, který sem vedl. Denní světlo zmizelo. Vrátilo se až s rekonstrukcí v letech 2000 až 2006, která patra zase odstranila a strop znovu otevřela. Proto je prostor, ve kterém stojíte, zároveň nejstarší myšlenkou muzea a jedním z jeho nejnovějších sálů.
V roce 1952 nazval malíř André Masson tento soubor Sixtinskou kaplí impresionismu a to označení se ujalo. Muzeum vás žádá, abyste se dívali v tichosti, a přesně to chtěl i Monet. Dopřejte mu pár minut, než sejdete po schodech. Voda se pořád proměňuje, jak si oči zvykají na světlo.
Zastávka 2 z 5 · Úroveň -2, Salle 8, Les Arts à Paris
Paul Guillaume, Novo Pilota
Amedeo Modigliani · 1915 · Olej na lepence nalepené na překližce, 105 × 75 cm
Všimněte si
- Zelená písmena vlevo dole: NOVO PILOTA. Nový kormidelník, jak Modigliani nazval svého obchodníka s uměním.
- Horní rohy. Vlevo jméno portrétovaného vyryté do barvy, PAUL GUILLAUME. Vpravo Davidova hvězda a slova Stella Maris.
- Jediná viditelná ruka, sotva naznačená několika tahy, proti tváři postavené z tvrdých, plochých rovin. Nic nesmí soupeřit s hlavou.
Přepis (2:07)
Muži v klobouku bylo dvacet tři let, když tenhle obraz vznikl, a dívá se přímo na vás s klidem někoho, kdo už ví, jak to celé dopadne. Jmenuje se Paul Guillaume a celá sbírka na této úrovni nese jeho jméno.
Amedeo Modigliani ho poznal v roce 1914 přes básníka Maxe Jacoba. Guillaume teprve začínal jako obchodník s uměním a jednou z prvních věcí, které udělal, bylo, že Modiglianimu pronajal ateliér na Montmartru. V letech 1915 a 1916 namaloval malíř čtyři portréty svého mecenáše. Tenhle vznikl v bytě Modiglianiho milenky, britské básnířky Beatrice Hastings, která také bydlela na Montmartru.
A teď obraz čtěte, protože je celý popsaný. Vlevo dole jsou zeleně slova Novo Pilota. Nový kormidelník. Tak Modigliani nazývá mladého muže na židli: toho, kdo udává kurz modernímu umění, námořníka nebo jednoho z mudrců, kteří jdou za hvězdou. Vpravo nahoře je nakreslená Davidova hvězda a slova Stella Maris, tedy Hvězda mořská. Vlevo nahoře je do barvy vyryté jméno portrétovaného, Paul Guillaume. Podpis a datum, 1915, jsou vpravo dole.
Podívejte se na ruku, nebo spíš na tu jednu ruku, kterou vidíte. Tvář je postavená z plochých rovin, s výraznými rysy, které k sobě hned přitáhnou pohled, kdežto levá ruka skoro neexistuje: pár žlutých tahů, nechaných nedokončených, aby nic nesoupeřilo s hlavou.
Není to dokonce ani plátno. Modigliani obraz namaloval na lepenku a tu pak nalepil na překližku, sto pět na sedmdesát pět centimetrů. Na něco takového maluje malíř, který nemá peníze.
Guillaume zemřel v roce 1934. Jeho vdova Domenica se provdala za architekta a průmyslníka Jeana Waltera, obrazy si nechala a sbírku prodala francouzskému státu v letech 1959 a 1963, s podmínkou, že si ji do smrti ponechá u sebe doma. Tak to také udělala. Zemřela v roce 1977 a teprve tehdy tyhle obrazy skutečně dorazily do této budovy. Plnila tím, jak to formulovala ona sama i stát, přání svého prvního muže otevřít veřejnosti první muzeum francouzského moderního umění. Obchodník tak dostal své muzeum čtyřicet tři let po smrti a stojí u jeho dveří.
Zastávka 3 z 5 · Úroveň -2, Salle 9
Malý cukrář
Chaïm Soutine · 1922–1923 · Olej na plátně, 73 × 54 cm
Všimněte si
- Ucho. Tenhle detail Paul Guillaume vyzdvihl v tisku, když popisoval prvního z těchto cukrářů, a právě z deformace rysů čerpá obraz svou sílu.
- Červený hadr v jeho rukou. Položený naplocho a hlasitě proti kabátku, který není bílý, ale šedý, zelený a růžový.
- Podpis vpravo dole, červeně: Soutine.
Přepis (2:01)
Sedí na židli, která je sotva namalovaná, před zdí napůl oranžovou a napůl šedozelenou, a všechno na něm je trochu mimo. Krk je na tu hlavu moc tenký. Jedno ucho je obrovské. Ruce má složené na bílé utěrce na stole před sebou a přímo přes ně vede šmouha červené. Ta červená je to nejhlasitější v celém sále.
Chaïm Soutine namaloval tohoto cukráře v roce 1922 nebo 1923. Narodil se v roce 1893 ve Smilavičích, na území dnešního Běloruska, a v Paříži zatím neměl jméno. Popisek samotného muzea říká, že tento námět znamenal rozhodující okamžik jeho kariéry, a stalo se to takhle.
Paul Guillaume právě sháněl Modiglianiho obrazy, když ho spisovatel a kritik Michel Georges-Michel, který o Soutinovi vydal článek, upozornil na tohoto malíře. Guillaume jednoho z cukrářů koupil a později ho popsal ve svém vlastním časopise Les Arts à Paris. „Mimořádný, fascinující, skutečný a šťavnatý cukrář,“ napsal, „stižený obrovským a nádherným uchem, nečekaným a přesným. Mistrovské dílo. Tak jsem ho koupil.“
Pak přijel do Paříže americký sběratel Barnes, uviděl obraz u Guillauma a zvolal: „To je ale klenot!“ Ta jediná chvíle spontánního nadšení změnila Soutinův osud. Přes noc se z neprodejného malíře stal umělec, o kterého se mecenáši přetahovali, malíř, kterého je třeba brát vážně, hrdina Montparnassu.
Plátno, které si Barnes odvezl domů, není tohle. Visí v Barnesově nadaci ve Spojených státech. Soutine pracoval v sériích a namaloval, pokud víme, šest verzí cukráře, a Paul Guillaume koupil tuhle na začátku třicátých let, na památku toho prvního, kterého nechal odejít.
Póza možná pochází z obrazu, který visí pár set metrů od místa, kde stojíte. Podle popisku muzea ji mohl inspirovat portrét Karla Sedmého od Jeana Fouqueta v Louvru.
Podívejte se tedy na ucho a pak na kabátek, který vůbec není bílý, ale šedý a zelený a růžový, v dlouhých nervózních tazích, s červeným hadrem vraženým doprostřed. Soutine se podepsal vpravo dole, červeně, a písmena se naklánějí tak, jak se naklání všechno ostatní na tomhle obraze.
Zastávka 4 z 5 · Úroveň -2, Salle 10
Svatba
Henri Rousseau zvaný Celník · 1905 · Olej na plátně, 163 × 114 cm
Všimněte si
- Nevěstiny nohy, které tam nejsou. Šaty jí sahají do trávy a tam končí, a ona jako by se vznášela kousek nad ní.
- Závoj v místě, kde přechází přes černé šaty babičky. Leží navrchu, před ženou, která sama stojí před nevěstou. Tahle pasáž byla přemalována, takže je to záměr.
- Stromy, které se kolem skupiny uzavírají jako rám ve tvaru mandle: světlé kmeny a listy barvy žlutého okru proti ploché, sytě modré obloze.
- Černý pes vpředu, který sedí v trávě a dívá se přímo na vás.
Přepis (1:51)
Svatebčané pózují pro fotografa, který tam není. To je první vtip. Všichni hledí dopředu, slavnostně a bez úsměvu, a drží pózu tak, jak to lidé před fotoaparátem dělali v roce 1905, tedy v roce, kdy Henri Rousseau tenhle obraz vystavil na Salonu nezávislých. Nevěsta stojí přesně uprostřed, v bílém, a rodina v černém po obou jejích stranách.
Teď hledejte nevěstiny nohy. Nejsou tam. Šaty jí sahají do trávy a tam končí, a ona jako by se vznášela pár centimetrů nad zemí. Pak se podívejte na místo, kde její závoj přechází přes černé šaty babičky vpravo. Závoj leží na šatech, před nimi, přestože babička stojí před nevěstou. Je to přesně obráceně. A popisek samotného muzea nenechává pochyb, že nejde o nedopatření: tahle pasáž byla přemalována, což znamená, že se na ni Rousseau podíval, promyslel ji a zvolil ji. Nevěsta má působit jako zjevení, vznášející se ve vzduchu.
Rousseau vybíral poplatky ze zboží, které se dováželo do Paříže, a odtud pochází jeho přezdívka Celník. Vážně začal malovat až kolem čtyřicítky a úřad opustil ve čtyřiceti devíti letech. Nikdy necestoval. A kritici se mu většinu života smáli, a to právě kvůli vlastnostem, které teď máte před sebou.
Kritik Basler byl jedním z prvních, kdo se na tyhle tváře podíval jinak: srovnával je s idealizovanými postavami středověkých fresek a s votivními obrazy raných mistrů. Jinými slovy, ploché, čelní a trochu nakřivo není nehoda, ale tradice.
Podívejte se na stromy. Vlevo kaštan v těžké tmavé zeleni. Vpravo holý bílý kmen, který se větví jako kosti. Za nimi clona ze světlých kmenů a listů barvy žlutého okru, která se kolem svatebčanů uzavírá jako mandlový rám, jímž staří malíři obklopovali světce. A nad tím vším jediná plochá, sytá modř.
A pak, vpředu, v trávě, černý pes. Je namalovaný pevněji než kterýkoli z lidí, dívá se přímo na vás a jako jediný na téhle svatbě vypadá úplně v klidu.
Zastávka 5 z 5 · Úroveň -2, Salle 12
Dívky u klavíru
Auguste Renoir · kolem 1892 · Olej na plátně, 116 × 81 cm
Všimněte si
- Pozadí, nebo spíš jeho absence. Volné modré, zelené a žluté tahy bez nábytku a bez pokoje: právě podle toho poznáte skicu, a ne dokončenou zakázku.
- Modrá šerpa na bílých šatech sedící dívky, jediná sytá barva v dolní polovině obrazu.
- Podpis vpravo dole, tmavě červeně: Renoir. Podepisoval skicu stejně jako dokončené obrazy.
Přepis (1:53)
Dvě dívky u klavíru. Jedna hraje pravou rukou z listu; druhá se jí naklání přes rameno, aby sledovala noty. A za nimi nic. Žádná tapeta, žádný nábytek, žádný pokoj, jen volné tahy modré, zelené a žluté, které se v nic nespojí. Tahle prázdnota je klíčem k tomu, čím ten obraz je.
V roce 1892 Renoira neoficiálně požádali o obraz pro Lucemburské muzeum. Kompozici zpracovával znovu a znovu. Podle popisku muzea existuje nejméně šest dalších verzí. Ta, kterou získal stát, visí dnes v Musée d'Orsay na druhém břehu řeky. Další, ze sbírky Roberta Lehmana, je v Metropolitním muzeu v New Yorku. Dvě jsou v soukromých rukou. A ta před vámi, sto šestnáct na osmdesát jedna centimetrů, je olejová skica, ze které zmizela většina pozadí.
Proto lidé přicházejí do Orangerie za tím slavným obrazem a stojí tu trochu zmateně. Tohle není ten slavný. Ale možná je lepší stát právě před tímhle, protože tady můžete malíře sledovat, jak přemýšlí.
Renoir miloval hudbu, jako většina impresionistů, a k mladým ženám u klávesového nástroje se vracel znovu a znovu. Stejně tak Cézanne, Manet i Degas. Námět je starší než oni všichni a sahá k hudebním setkáním, která malíři zachycovali v sedmnáctém a osmnáctém století. Renoir tu staví tvrdou geometrii pianina proti křivkám obou dívek a pak odmítá přidat cokoli dalšího.
Klidně mohl vzniknout doma. V roce 1890, dva roky předtím, koupil Renoir své ženě pianino jako svatební dar.
Podívejte se tedy na modrou šerpu na bílých šatech sedící dívky. Je to jediná sytá barva v dolní polovině plátna a drží celý obraz pohromadě. Pak na růžový rukáv dívky, která se nad ní sklání, opřený o volně spuštěné plavé vlasy kamarádky. A nakonec najděte podpis vpravo dole, tmavě červený, jediné slovo, Renoir, které na skicu napsal se stejnou jistotou jako na cokoli, co dokončil.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Musée de l'Orangerie.
Víc než pět děl se na tuhle stránku nevejde. O dvě úrovně níž, v sálech sbírky Walter-Guillaume, visí dalších 142 obrazů: namiřte aplikaci na Cézanna, na obraz Marie Laurencin nebo na Rousseaua, kterého jste nikdy neviděli v reprodukci, a aplikace obraz rozpozná a odpoví na vaši další otázku, aniž byste udělali krok.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Jardin des Tuileries, Place de la Concorde, strana k Seině, 75001 Paříž. Je to nízká budova na konci Tuilerijských zahrad u náměstí Concorde, obrácená k řece, a není to Musée d'Orsay, které je samostatným muzeem na protějším břehu. Vchod pro návštěvníky s omezenou pohyblivostí je vlevo od hlavního vchodu.
Nejbližší je stanice metra Concorde, linky 1, 8 a 12. Autobusy 42, 45, 72, 73, 84 a 94 zastavují všechny u Concorde a stanoviště taxi je na adrese Rue de Rivoli 252.
Vstupenky
- Muzeum je zavřené každé úterý a také 1. května, dopoledne 14. července a 25. prosince.
- Poslední vstup je v 17.15 a sály se zavírají v 17.45, takže den končí dřív, než naznačuje zavírací doba v 18.00.
- První neděli v měsíci je vstup pro všechny zdarma, ale musíte si rezervovat časový slot. Zdarma je také pro mladší 18 let a pro lidi od 18 do 25 let, kteří jsou občany Evropské unie nebo v ní dlouhodobě žijí, s průkazem totožnosti.
- Kombinovaná vstupenka do Musée d'Orsay a Musée de l'Orangerie stojí 20 eur. Ceník muzea pro ni uvádí cenu jen na pokladně, ne online.
- V době výstav má muzeum v pátek otevřeno do 21.00, po 18. hodině se sníženým vstupným, a poslední vstup je ve 20.15.
- Vstupenka platí na jeden vstup a po odchodu se nelze vrátit, takže Lekníny i sbírku si projděte během jedné návštěvy.
Oficiální audioprůvodce
Orangerie půjčuje na místě vlastního audioprůvodce za pět eur pro dospělé a čtyři eura se slevou, s více než 150 komentáři ke stálé sbírce v deseti jazycích včetně angličtiny. Vyzvedává se u pultu audioprůvodců a verzi pro dospělé za plnou cenu si můžete rezervovat online. Průvodce, kterého právě čtete, je zdarma, ale omezuje se na pět obrazů, kdežto aplikace Chiaro pokryje obě úrovně.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Musée de l'Orangerie zdarma?
Tenhle. Pět nahrávek na této stránce se přehrává v panelu prohlížeče, pod každou je celý text a nemusíte instalovat žádnou aplikaci. Když namíříte aplikaci Chiaro na cokoli jiného na obou úrovních, poví vám o tom díle.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Musée de l'Orangerie?
Pět eur pro dospělé, čtyři eura se slevou a čtyři pro členy programu Carte Blanche. Pokrývá více než 150 děl ze stálé sbírky a je k dispozici v deseti jazycích včetně angličtiny. Vyzvednete si ho u pultu audioprůvodců a verzi pro dospělé za plnou cenu si můžete rezervovat i online.
Kde jsou v Musée de l'Orangerie Monetovy Lekníny?
V přízemí, ve dvou oválných sálech, které muzeum nazývá Salle 02 Nymphéas 1 a Salle 03 Nymphéas 2. Dojdete k nim jako k prvním; sbírka Walter-Guillaume je dole po schodech, na úrovni -2. V každém sále visí čtyři z osmi panelů.
Je Musée de l'Orangerie v úterý zavřené?
Ano, každé úterý. Zavřeno je také 1. května, dopoledne 14. července a 25. prosince. V otevírací dny je otevřeno od 9.00 do 18.00, poslední vstup je v 17.15 a v 17.45 se sály vyklízejí.
Mohu použít jednu vstupenku do Orangerie i do Musée d'Orsay?
Existuje kombinovaná vstupenka do Musée d'Orsay a Musée de l'Orangerie za 20 eur. Ceník samotného muzea u ní uvádí cenu jen ve sloupci pro nákup na místě, takže ji kupte na pokladně, ne online. Obě muzea jsou samostatné budovy na protějších březích Seiny, od roku 2010 pod společnou správou.
Jak dlouho trvá prohlídka Musée de l'Orangerie?
Na pět zastávek počítejte zhruba s hodinou, z níž samotné nahrávky zaberou asi deset minut. Celé muzeum je jedna budova o třech úrovních, takže důkladná prohlídka včetně dočasné výstavy trvá dvě až tři hodiny. Je to jedno z mála velkých pařížských muzeí, které se dá projít celé.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée de l'Orangerie.