Přejít na obsah

Musée d'Orsay · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Musée d'Orsay,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek, které si pustíte přímo v této záložce, nic nestahujete. Vyfoťte v budově cokoli jiného, kterékoli z 2 300 vystavených děl, a Chiaro vám poví právě o něm.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée d'Orsay.

9:41

Bál v Moulin de la Galette

Musée d'Orsay, Paříž

0:00 2:32
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 13 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl, dvě úrovně a jedna dlouhá cesta dolů. Začínáte úplně nahoře, na úrovni 5, kde v galerii impresionistů visí Renoirův nedělní taneční parket v Moulin de la Galette, a po stejné úrovni pokračujete do sálů postimpresionistů za van Goghovou nocí nad Rhônou. Eskalátory vás svezou na úroveň 0, kde uprostřed hlavní lodi stojí Pomponův lední medvěd, v sálech vedle se Milletovy sběračky klasů sklánějí nad strništěm a Manetova Olympia je poslední dílo, o kterém uslyšíte. Asi třináct minut poslechu a při běžném návalu zhruba pětačtyřicet minut chůze.

Názvy, data, rozměry a inventární čísla jsou z Wikidat a z francouzských a anglických článků Wikipedie o jednotlivých dílech. Úroveň každé zastávky má jmenovitý zdroj: u Renoira francouzskou Wikipedii, u stěhování z roku 2019, které poslalo van Gogha nahoru, časopis La Tribune de l'Art, a u zbytku dva datované návštěvnické průvodce z roku 2026. Tato stránka uvádí úrovně, ne sály, protože vchod je od března 2026 do léta 2028 staveništěm a nezávisle na tom se sbírky znovu rozvěšují. Když tedy popisek říká něco jiného než my, má pravdu popisek, a rádi se o tom dozvíme.

Zastávka 1 z 5 · Úroveň 5, galerie impresionistů

Bál v Moulin de la Galette

Pierre-Auguste Renoir · 1876 · Olej na plátně, 131 × 175 cm

Všimněte si

  • Světlo. Světlé skvrny nerovnoměrně rozeseté po namodralém podkladu, jako by propadly listím stromů na klobouky, ramena a hlínu.
  • Pár vlevo, který stojí v kaluži toho světla; její bledě růžové šaty je vysouvají z davu dopředu.
  • Ostrost, která nikde nepřijde. Nic není vpředu ostré a vzadu rozmazané; hloubku tu vytváří jen to, že se lidé zmenšují.
  • Tři plány: vpředu lidé, kteří sedí a povídají si, za nimi tanečníci a vzadu budovy, kde hraje kapela.
Přepis (2:32)

Postavte se tak blízko, aby se dav rozpadl na skvrny barvy, pak ustupte o tři kroky a dívejte se, jak se zase složí dohromady. To je trik tohoto plátna a Renoir přesně věděl, co dělá.

Je nedělní odpoledne roku 1876 v tanečním zahradním lokálu pod širým nebem u Moulin de la Galette, nahoře na kopci Montmartre, a Renoir to maloval přímo na místě, venku, podle pravidla, které si impresionisté sami stanovili. Jeho přítel Georges Rivière, který je také někde na tomto obraze, později napsal, že vítr neustále hrozil, že plátno odnese.

Nikdo tady není profesionální model. Každá tvář patří někomu, koho Renoir znal: spřáteleným malířům a mladým pracujícím ženám z Montmartru, kterým platil, aby mu stály modelem. Rivière vydal své vzpomínky v roce 1921 a všechny je jmenoval. Henriette Anna Lebœuf, které se říkalo Margot, byla Renoirovi velmi blízká a zemřela o tři roky později, ve dvaceti třech letech. Dvě sestry, Jeanne a Estelle, obě švadleny. Malíři Franc-Lamy a Norbert Gœneutte. Paul Lhote a Pierre-Eugène Lestringuez, kteří oba později šli Renoirovi za svědky na svatbě.

Teď se podívejte na ostrost. Většina malířů drží popředí ostré a dálku nechá rozplynout. Renoir rozmaže všechno, zepředu dozadu, a hloubku vám dává jen tím, že lidi zmenšuje. Jediné, co skutečně popisuje, je světlo: světlé skvrny nerovnoměrně rozeseté po namodralém podkladu, jako by propadly listím na klobouk, na rameno, na kousek hlíny. Najděte pár vlevo. Stojí v kaluži světla a její bledě růžové šaty je vysouvají z davu směrem k vám.

Rivière o obraze psal při třetí výstavě impresionistů v dubnu 1877 a nazval ho stránkou dějin, vzácným pomníkem pařížského života, přísně přesným. O dva roky později ho koupil Gustave Caillebotte a na autoportrétu z téhož roku se namaloval u malířského stojanu s tímto plátnem za zády. Když v roce 1894 zemřel, odkázal ho francouzskému státu.

Existuje i druhá verze, menší, téměř totožná, malovaná volněji, a nikdo neví, která vznikla dřív, protože katalog z roku 1877 neuváděl rozměry. V květnu 1990 se ta menší prodala v New Yorku za 78 milionů dolarů japonskému papírenskému magnátovi, který o rok později oznámil, že chce, aby obraz spálili spolu s ním, až ho budou zpopelňovat. K tomu nedošlo: jeho firmy se dostaly do vážných potíží a bankéři, kteří obraz drželi jako zástavu, místo toho potichu zařídili prodej. Má se za to, že je dnes ve Švýcarsku, v soukromém domě, kde nikdo nemůže ustoupit o tři kroky.

Zastávka 2 z 5 · Úroveň 5, sály postimpresionistů

Hvězdná noc nad Rhônou

Vincent van Gogh · září 1888 · Olej na plátně, 73 × 92 cm

Všimněte si

  • Protější břeh: žluté šmouhy plynového osvětlení a dlouhé, přerušované sloupy, které vrhají na vodu.
  • Samotné hvězdy: každá je malý kotouček s namalovanými okvětními lístky kolem, tím větší, čím je hvězda jasnější.
  • Sedm hvězd Velké medvědice nad městem, souhvězdí, které nemohl mít před sebou, když se díval tímhle směrem.
  • Bližší břeh dole, kde leží hromada písku vedle páru, který jde zavěšený do sebe.
Přepis (2:12)

Dejte očím chvilku před tímto obrazem. Vznikl ve tmě a neodhalí se rychle.

Konec září 1888, břeh Rhôny v Arles, minutu nebo dvě od náměstí Lamartine, kde van Gogh bydlel. Snesl malířský stojan k vodě a namaloval město v noci. Patřil k hrstce malířů, kteří se odvážili pustit do hvězd, a není divu: pracovat venku po setmění znamená malovat to, co pořádně nevidíte.

Začněte protějším břehem. Ty žluté šmouhy jsou plynové osvětlení Arles a dlouhé přerušované sloupy, které z nich padají do vody, jsou vůbec důvodem, proč si vybral právě tohle místo. Daleko vlevo rozeznáte věže kostelů Saint-Julien a Saint-Trophime. Vpravo je záře předměstí Trinquetaille a železný most, který ho spojoval s městem.

Pak hvězdy, malované jako u nikoho jiného. V roce 1888 dělal každou jako malý kotouček s lístky kolem dokola, velikost kotoučku vyjadřovala jasnost hvězdy, a nebe se tak čte jako louka plná květin. O rok později, na Hvězdné noci, kterou si každý vybaví jako první, se z toho staly soustředné kruhy z teček. Tohle je ten dřívější nápad a z obou ten podivnější.

A teď něco, co si můžete ověřit sami. Souhvězdí nad střechami je Velká medvědice, Velký vůz. Z náměstí Lamartine se díval na jihozápad a v této zeměpisné šířce se Velká medvědice v té části oblohy nikdy neobjeví; je cirkumpolární, zůstává na severu. Stačilo mu otočit hlavu a přesně to udělal. Plátno spojuje jeden pozemský pohled s jedním nebeským a sešívá je na obzoru.

Ten šev má svůj smysl. Protože hvězdy teď visí nad lampami, a ne za vaším ramenem, vypadá to, jako by se ve vodě odráželo světlo hvězd, přestože každý z těch odlesků patří plynu.

Dole na bližším břehu je hromada písku a kolem ní jde pár zavěšený do sebe. V září napsal sestře Wilhelmině, že chce namalovat hvězdnou oblohu, ke konci měsíce popsal kompozici bratru Theovi a druhého října poslal skicu obrazu malíři Eugènu Bochovi. Když byl obraz poprvé vystaven, v Paříži v roce 1889 na výstavě Společnosti nezávislých umělců, poslal tam Theo právě tohle plátno a Kosatce. Vincent přitom navrhoval něco úplně jiného: jeden ze svých obrazů veřejných zahrad v Arles.

Zastávka 3 z 5 · Úroveň 0, hlavní loď

Bílý medvěd

François Pompon · 1927–1929 · Vápenec z Lens (pierre de Lens), 163 × 251 cm

Všimněte si

  • Nikde žádná srst. Celý povrch je uhlazený, protože Pompon zbavoval svá zvířata toho, čemu říkal falbalas, volánky.
  • Chůze. Všechny čtyři nohy jsou v pohybu a váha se přenáší dopředu, a proto se socha anglicky často jmenuje Polar Bear in Stride, kráčející lední medvěd.
  • Kámen: ne mramor, ale pierre de Lens, vápenec, který pod Pomponovým dohledem vytesal řemeslník jménem Jean-Joachim Supéry.
  • Místo, kde stojíte. Hlavní loď je stará kolejová hala nádraží Gare d'Orsay a kamenné vyvýšeniny podél ní bývaly nástupiště.
Přepis (2:35)

Jde. Všechny čtyři nohy jsou v pohybu a váha se přenáší dopředu, a proto se anglicky často jmenuje Polar Bear in Stride, kráčející lední medvěd, a ne nějak jako medvěd, který stojí na místě.

Teď hledejte srst. Žádná tu není. François Pompon celý povrch uhladil a právě o to mu šlo. Od roku 1905 svá zvířata zjednodušoval a sundával z nich všechno, čemu říkal falbalas, volánky, dokud nezbyl jen tvar a to, jak po něm putuje světlo. V roce 1922 vystavil na Podzimním salonu velkého bílého medvěda a ten se ostře odlišoval od všeho ostatního v sále, protože všechno ostatní bylo pořád sochařství devatenáctého století.

Bylo mu tehdy šedesát sedm let. To stojí za to si z tohoto sálu odnést. Pompon se narodil v roce 1855 v Saulieu v Burgundsku jako syn truhláře. V patnácti šel do učení k firmě v Dijonu, která tesala náhrobní pomníky. Potom byl většinu pracovního života rukama někoho jiného: řemeslníkem u Antonina Merciého a Alexandra Falguièra, od roku 1890 v ateliéru Augusta Rodina, který už v roce 1893 vedl, a potom skoro dvacet let u Saint-Marceaux. Rodin se jednou podíval na jednu z jeho prací a řekl mu, že z něj bude velký umělec. Na Salonu poprvé vystavoval v roce 1879, a to postavu Cosetty z románu Victora Huga. Pak to trvalo ještě dalších třiačtyřicet let.

Tohle není medvěd ze Salonu; ta sádra je ve Valenciennes. Tohoto si objednal francouzský stát v roce 1927, za pětadvacet tisíc franků, pro Musée du Luxembourg. Vytesal ho praticien, tedy profesionální kameník, Jean-Joachim Supéry, který pracoval pod Pomponovým dohledem, a předán byl šestnáctého února 1929. A ať průvodce tvrdí cokoli, mramor to není. Je to pierre de Lens, vápenec, a proto drží to měkké, křídové světlo v hale, která je jinak plná bronzu.

Potlesk z roku 1922 mu konečně umožnil pracovat na vlastní účet. Udělal monumentálního jelena pro náměstí v nizozemském Arnhemu a býka pro své rodné město a před smrtí v roce 1933 daroval skoro tři sta svých vlastních sádrových, terakotových a bronzových prací muzeu v Dijonu. Jiné slévárny se jeho jména chopily a vyráběly padělky, mnohé z nich velmi špatné. A Brâncuși pozorně sledoval jeho práci.

Ještě jedna věc, než kolem vás projde. Porcelánka v Sèvres ho začala vyrábět v porcelánu v roce 1924 a v roce 1925 ho designér Jacques-Émile Ruhlmann postavil do dvou místností na velké výstavě dekorativního umění v Paříži. Tohle zvíře patřilo k zařízení módních francouzských interiérů dřív, než se z něj stal muzejní exponát.

Zastávka 4 z 5 · Úroveň 0, sály Milleta a barbizonské školy

Sběračky klasů

Jean-François Millet · 1857 · Olej na plátně, 83,5 × 111 cm

Všimněte si

  • Vzdálenost mezi popředím a pozadím. Vpředu se tři ženy sklánějí nad strništěm; za nimi se na vozy nakládá zjevně bohatá úroda, ze které nedostanou nic.
  • Ptáci na obloze, kteří tam nahoře čekají na stejná přehlédnutá zrna.
  • Tři postoje, které jsou jedním pohybem rozloženým do fází: natažení, sbírání, narovnání se s hrstí klasů.
  • Rozměr. S 83,5 na 111 centimetrů to byl v roce 1857 formát náboženského nebo mytologického námětu, ne tří žen, které sbírají obilí.
Přepis (2:24)

Tři ženy, ohnuté v pase, vybírají ze strniště jednotlivá stébla. Podívejte se za ně, protože to, o co tomuto obrazu jde, je v dálce.

Za sběračkami probíhají žně, jak se patří: vozy, stohy, sedlák a jeho čeledíni nakládají úrodu, které je zjevně dost. Tři ženy vpředu dostanou to, co žencům uniklo. Millet ještě přidal na oblohu hejno ptáků, kteří tam čekají na stejná spadlá zrna. Nic z toho se na obraze neříká nahlas. Namaloval blízký plán a vzdálený plán a změřit tu vzdálenost nechal na vás.

Salon roku 1857 ji změřil okamžitě a výsledek se mu nelíbil. Revoluce roku 1848 byla pro Francii teprve devět let stará a majetné vrstvy četly plátno jako oslavný hymnus na lid, který je početně mnohonásobně převyšoval. Jeden kritik napsal, že v něm vidí znepokojivou předzvěst popravišť z roku 1793.

Část pohoršení plynula prostě z formátu. Třiaosmdesát a půl centimetru na sto jedenáct nezní v sále, jako je tento, nijak velké, ale v roce 1857 byl tento formát vyhrazen pro náboženský nebo mytologický námět. Jiný kritik si stěžoval, že tyhle sběračky mají obrovské ambice a pózují jako tři Sudičky chudoby.

Paběrkování byla živá politická otázka, ne malebný výjev. Balzac zařadil do svého románu Sedláci rvačku o právo paběrkovat. Dva roky po tomto obraze Jules Breton Milletovi odpověděl hezčí, úhlednější verzí týchž žen. Millet pozoroval rolníky v Chailly, hned vedle Barbizonu, a nejspíš měl v hlavě i Bibli, místo, kde Bóaz dovolí Rút sbírat klasy na svém poli a pak jíst se svými dělníky. Tématem je tu ale venkovská chudoba, ne zbožnost.

Podívejte se teď znovu na ty tři postoje. Je to jeden pohyb rozložený do fází: žena vlevo se natahuje po stéble, ta vedle ní sbírá a ta vpravo se narovnává s hrstí klasů v ruce. Je to celý den, ne jeden okamžik.

Millet prodal obraz za dva tisíce franků jakémusi panu Binderovi z L'Isle-Adam, na radu svého přítele, malíře Julese Duprého. Zemřel v roce 1875 a jeho pověst pak bez něj vytrvale rostla. V roce 1890 za obraz výrobkyně šampaňského Madame Pommery zaplatila tři sta tisíc franků, aby ho mohla darovat francouzskému státu. Osmého května téhož roku už visel na stěně sálu Salle des États v Louvru a v roce 1986 se přesunul přes řeku do této budovy.

Zastávka 5 z 5 · Úroveň 0, Manetův sál

Olympia

Édouard Manet · 1863 · Olej na plátně, 130,5 × 191 cm

Všimněte si

  • Oči. Rovně, přímo na vás, s vážným výrazem, který zavírá dveře. To je celý skandál v jednom detailu.
  • Levá ruka, plochá a sevřená na stehně, tam, kde Tizianova Urbinská Venuše tu svou svůdně ohýbá.
  • Zlatý náramek na pravém zápěstí. Manetova neteř říkala, že patřil jeho matce a že v medailonku byl pramínek Manetových vlastních vlasů z dětství.
  • Kočka v nohách postele: černá, bdělá, s vyhrbeným hřbetem a vztyčeným ocasem, tam, kde Tizian namaloval spícího psa.
Přepis (3:28)

Dívá se na vás. Ne kolem vás, ne dolů, ne do neurčité dálky, kam se má akt dívat. Přímo, do výše očí, s výrazem, který vám nic nevrací. To je ten skandál. Všechno ostatní na tomto obraze je spor o to jediné rozhodnutí.

Manet obraz dokončil v roce 1863, vystavil ho až na Salonu roku 1865, a když to udělal, Paříž ztratila nervy. O dva roky dřív vystavil Alexandre Cabanel Zrození Venuše a nikdo proti němu neměl jedinou námitku. Čestná medaile připadla Cabanelovi, skandál Manetovi. V roce 1863 byla nahá žena naprosto přijatelná, pokud byla bohyní nebo se nacházela někde příjemně daleko, a pokud vypadala zaskočeně, a ne jako když pózuje. Tahle žena není ani jedno. Je to konkrétní člověk v pařížské ložnici a ukazuje se záměrně.

Obraz je postavený na jiném, slavném. Manet odjel v roce 1853 do Itálie a Tizianovu Urbinskou Venuši tam zkopíroval hned pětkrát, a uspořádání je tu Tizianovo, až po to, jak se za ní pozadí dělí na dvě části. Tizianova Venuše ohýbá levou ruku svůdným gestem. Tahle levá ruka je plochá a sevřená. A tam, kde Tizian položil spícího psa jako symbol věrnosti, je černá kočka, bdělá, s vyhrbeným hřbetem a vztyčeným ocasem.

Detaily ukazují stejným směrem. Olympia bylo v Paříži šedesátých let devatenáctého století běžné pracovní jméno prostitutek a název obrazu nejspíš pochází od Manetova přítele, kritika Zacharieho Astruca, jehož verše byly v katalogu otištěny spolu s obrazem. Kytice je z květinářství a znamená, že přišel zákazník. Služce, která ji drží, stála modelem žena známá jen jako Laure, a historici umění se celé století rozepisovali o bílé postavě a té černé si sotva všimli. Ženou na posteli byla devatenáctiletá Victorine Meurent a nebyla jen modelkou: její vlastní obrazy byly přijaty na Salon v letech 1876, 1879, 1885 a 1904.

Kritici byli zlí. Paul de Saint-Victor psal o odleželé, zvěřinou páchnoucí Olympii pana Maneta. Baudelaire a Zola ho bránili, a stejně ho to srazilo k zemi. Zolova věta je to nejlepší shrnutí, jaké kdo dokázal: když nám naši umělci dávají Venuše, opravují přírodu, lžou; Manet se zeptal, proč lhát, a představil nám dívku naší doby, takovou, jakou potkáte na chodníku.

Než půjdete dál, podívejte se na světlo. Michel Foucault upozornil, že na ni dopadá přesně z místa, kde stojíte vy, takže světelný paprsek a váš pohled jsou jedno a totéž, a obraz vám svěřuje roli toho, kdo ji svléká. Pak její pravé zápěstí: podle Manetovy neteře Julie patřil zlatý náramek jeho matce a v medailonku byl pramínek Manetových vlastních vlasů z dětství.

Zbytek je záchranná akce. Když se v roce 1884 rozprodával Manetův ateliér, byl skandál pořád tak čerstvý, že vdova Suzanne obraz sama koupila zpátky. V roce 1888 John Singer Sargent varoval Clauda Moneta, že je Suzanne ve finanční tísni a mohla by obraz prodat nějakému Američanovi, a Monet pak celý rok veřejnou sbírkou dával dohromady dvacet tisíc franků, které za něj chtěla. Dvacet tisíc bylo levné: Milletova plátna se tehdy prodávala za sedm set padesát tisíc. Louvre obraz pořád nechtěl a nedorozumění v tisku skončilo tím, že Manetův nejstarší přítel, bývalý ministr umění, vyzval Moneta na souboj. Kompromisem se stalo Musée du Luxembourg, v roce 1890. Do Louvru se obraz dostal o sedmnáct let později a do této budovy v roce 1986.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Od příběhu dělí každý popisek v téhle budově jen jedna fotka.

Tahle stránka končí u pěti děl. Aplikace ne. Namiřte fotoaparát na Degasovu tanečnici, kus secesního skla nebo sádrový model, o kterém nikdo nenapsal knihu, a Chiaro vám řekne, co to je a proč se to uchovalo, a pak bude nahlas odpovídat, dokud se budete ptát.

Kdo jsou lidé na Renoirově obraze?Je to souhvězdí na správném místě?Proč Olympia vyvolala takový poprask?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

1 rue de la Légion d'Honneur, 75007 Paříž, na levém břehu Seiny, naproti Tuilerijským zahradám na druhé straně řeky. Kterým vchodem půjdete, se mění podle stavebních prací: od 10. března 2026 se vchod pro vstupenky s časovým slotem přesunul na stranu nábřeží quai Valéry Giscard d'Estaing, zatímco vchod z předního nádvoří přijímá návštěvníky bez časového slotu, návštěvníky s přednostním vstupem a skupiny. Druhá fáze v roce 2027 vchody přesune znovu, takže si v den návštěvy zkontrolujte návštěvnickou stránku muzea.

Stanice RER C s názvem Musée d'Orsay je přímo v suterénu muzea, takže vlak zastavuje pod budovou. Linka metra 12 staví ve stanici Solférino, 300 metrů odtud. Říční loď Batobus zastavuje u Quai de Solférino a v okolí jezdí autobusy 24, 63, 68, 69, 73, 83, 84 a 94.

02

Vstupenky

  • Zavřeno v pondělí a také 1. května a 25. prosince. Ostatní dny v týdnu je otevřeno od 9.30 ráno do 18 hodin a čtvrtek je dlouhý den, kdy má muzeum otevřeno až do 21.45.
  • Rezervujte si časový slot online, ještě než přijdete. Fronta pro lidi bez rezervace je to nejdelší, co v tomhle muzeu najdete.
  • Mladší 18 let mají vstup zdarma, stejně jako obyvatelé Evropské unie ve věku od 18 do 25 let s průkazem totožnosti. První neděli v měsíci je vstup zdarma pro všechny, ale i tak je potřeba si ho rezervovat.
  • Muzeum se přestavuje kolem návštěvníků, aniž by zavřelo. Práce na vchodu a na esplanádě potrvají od března 2026 do léta 2028 a nezávisle na tom se stálé sbírky znovu rozvěšují, tematicky místo chronologicky. Tak či tak se může stát, že dílo bude v době vaší návštěvy na jiné úrovni, než uvádíme, a i proto tato stránka uvádí úrovně, a ne sály.
  • Fotografovat díla je dovoleno od března 2015. Bez blesku a bez stativů.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Orsay půjčuje přímo v muzeu vlastního audioprůvodce za poplatek navíc ke vstupence; pokrývá několik set děl zhruba v deseti jazycích. Tahle stránka nestojí nic, pokrývá pět děl a pod nahrávkou má každé slovo, takže si text můžete přečíst, když je v sále hluk.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Musée d'Orsay zdarma?

Tahle stránka je jedním z nich. Pět děl, pět nahrávek a pod každou přepis, nahoře úroveň, na které dílo najdete, a nic k instalaci. Za těmito pěti už práci převezme aplikace: vyfoťte, co máte před sebou, a poví vám právě o tom.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Musée d'Orsay?

Muzeum půjčuje přístroj na místě za poplatek navíc ke vstupnému; pokrývá několik set děl zhruba v deseti jazycích. Aktuální cenu najdete na musee-orsay.fr. Pět zastávek tady je zdarma.

Kde v Musée d'Orsay visí Olympia?

Na úrovni 0, v sálech věnovaných Manetovi a malířům kolem něj v letech 1860–1870, ve stejném patře jako Courbet a Millet. To, že visí dole, a ne nahoře s impresionisty, mnoho lidí překvapí, ale přízemí pokrývá léta od roku 1848 do počátku sedmdesátých let, tedy do doby krátce po roce 1870, a Olympia vznikla v roce 1863. Sbírky se právě znovu rozvěšují, takže pokud ji nenajdete, zeptejte se na informacích.

Je Musée d'Orsay v pondělí zavřené?

Ano, každé pondělí a také 1. května a 25. prosince. Od úterý do neděle otevírá v 9.30 ráno a zavírá v 18 hodin, ve čtvrtek má otevřeno déle, až do 21.45.

Kolik stojí vstup do Musée d'Orsay?

Mladší 18 let mají vstup zdarma, stejně jako obyvatelé Evropské unie ve věku od 18 do 25 let s průkazem totožnosti. První neděli v měsíci je vstup zdarma pro každého s rezervací. Cenu plného vstupného najdete na musee-orsay.fr a vyplatí se tam rovnou rezervovat i časový slot.

Kde v Musée d'Orsay najdu impresionisty?

Na úrovni 5, úplně nahoře v budově pod střechou, kde jsou i dvě z pěti zastávek této stránky. Postimpresionisté jsou nahoře také: van Gogha a Gauguina v roce 2019 přestěhovali ze střední úrovně na úroveň 5, do galerie přejmenované po historičce umění Françoise Cachin.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée d'Orsay.