Muzeum Jacquemart-André · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Muzeu Jacquemart-André,
pět zastávek zdarma.
Pět nahrávek, od Knihovny po Italské muzeum, které hrají přímo v této záložce. O všem ostatním, co manželé Andréovi nastřádali ve svém domě na Boulevardu Haussmann, vám podle fotky poví Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Jacquemart-André.
Večeře v Emauzích
Muzeum Jacquemart-André, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Muzea Jacquemart-André a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Dvojité točité schodiště je osou tohoto audioprůvodce po Muzeu Jacquemart-André: pět děl v jednom paláci. Začnete v Knihovně u Rembrandta, vystoupáte po schodišti k Tiepolově fresce nahoře a k Berniniho bronzovému papeži v Galerii hudebníků a pak projdete Italským muzeem, od Uccella ve Florentské galerii po Mantegnu v Benátské galerii, jeho posledním sále. Nahrávky trvají dohromady asi deset minut. Sály jsou tu blízko u sebe, takže nohy se moc nenadřou; pokud se rádi zastavujete, dejte pěti zastávkám nějakých čtyřicet minut.
Každé tvrzení níže vychází z textů, které muzeum zveřejňuje o vlastních dílech, a všude, kde existuje druhý zdroj, se opírá i o něj; kde se zdroje rozcházejí, rozhodují doložená fakta. Sály nesou názvy, které jim dává samo muzeum. Nélie Jacquemart v závěti určila, kde má které dílo viset, ale obrazy přesto cestují na výstavy: pokud sál říká něco jiného, má pravdu sál, a stačí nám napsat a stránku opravíme.
Zastávka 1 z 5 · Knihovna, stěna naproti vchodu
Večeře v Emauzích
Rembrandt · Kolem roku 1628 · Olej na dřevěné desce, 39 × 42 cm
Všimněte si
- Sám Kristus, tmavý profil vpravo. Zdroj světla je skrytý za ním, takže nejdůležitější postava obrazu je stín.
- Druhý učedník, snadno přehlédnutelný: převrhl židli a padl na kolena u Kristových nohou, skoro ztracený ve tmě.
- Služebná vzadu vlevo, zaměstnaná u svého malého světla. Odeberte zázrak a zbude večer v hostinci.
- Velikost. Třicet devět na čtyřicet dva centimetrů; nejcennější Rembrandt manželů Andréových je malá deska.
Přepis (2:24)
Jste v nejsoukromějším pokoji domu. Než tu stály knihy, byla to ložnice Nélie Jacquemart, a později sem s manželem Edouardem Andrém chodívali procházet aukční katalogy a rozhodovat, co koupí příště. Ze všeho na těchto stěnách označuje muzeum malou desku před vámi za skutečně nevyčíslitelnou. Měří třicet devět krát čtyřicet dva centimetrů. Dala by se odnést pod paží.
Příběh pochází z Lukášova evangelia. Po ukřižování se dva učedníci na cestě do Emauz dají do řeči s cizincem a pozvou ho, aby s nimi pojedl. U stolu v něm najednou poznají vzkříšeného Krista, a pak jim zmizí z očí. Malíři tu večeři zobrazili už mnohokrát. Rembrandt kolem roku 1628, kdy mu bylo asi dvaadvacet, na ni přišel novým způsobem.
Podívejte se na pravou stranu desky. Je tam Kristus, v popředí, a jeho tvář nevidíte. Zdroj světla je skrytý za ním, takže se z něj stává tmavý profil proti zářící stěně, a světlo jako by z něj vycházelo, místo aby na něj dopadalo. Muzeum ten efekt spojuje s Caravaggiem a jeho následovníky: šerosvit dovedený tak daleko, jak to jen jde. Odvážné je to, že ústřední postava příběhu smí být stínem.
Teď ti dva učedníci. Jeden sedí u stolu a upřeně na něj hledí, tvář v plném světle, vyděšený. Druhého možná vůbec přehlédnete. Převrhl židli a padl na kolena u Kristových nohou, a tma ho skoro pohltila. Pak se podívejte úplně doleva, do zadní místnosti. Služebná se tam činí u svého malého světla a dělá svou práci. Odeberte zázrak a zbude obyčejný večer v hostinci, a tak to popisuje i muzeum.
Rembrandt se k tomuto námětu vracel znovu a znovu. Louvre má jinou jeho Večeři v Emauzích, klidnou a souměrnou, postavenou kolem středové osy jako historický obraz. Verdikt muzea zní, že žádná jiná verze nedosáhla dokonalosti té rané.
Deska se sem dostala dlouhou cestou. Willem Six ji měl v Amsterdamu až do roku 1734; po něm přišli sběratelé v Bruselu, Paříži a Vídni, až ji obchodník s uměním Charles Sedelmeyer prodal Edouardu Andrému. Nebyl to první Rembrandt manželů Andréových: Edouard už v roce 1865 koupil jeho portrét jakéhosi doktora Tholinxe, a tahle malá scéna se k němu připojila později. V roce 2019 odcestovala do Milána a visela v Breře vedle Caravaggiovy vlastní Večeře v Emauzích, obrazu malíře, od něhož si vypůjčila světlo. Pak se vrátila sem, do pokoje, kde manželé Andréovi sedávali nad aukčními katalogy.
Zastávka 2 z 5 · Schodiště
Přijetí Jindřicha III. ve vile Contarini
Giambattista Tiepolo · Kolem roku 1745 · Freska přenesená na plátno, 7,29 × 4,02 m
Všimněte si
- Mladík v popředí, zakloněný, s nohama visícíma přes malovaný rám. Je to Tiepolův iluzivní trik, který vtlačuje scénu do vašeho prostoru.
- Malovaná architektura: arkády a sloupy otevřené galerie, kterou zeď ve skutečnosti nemá.
- Schody. Freska ukazuje francouzského krále, jak stoupá k vile, a proto ji manželé Andréovi umístili na konec schodiště.
Přepis (2:08)
Zastavte se nahoře na schodech a otočte se ke zdi. Schodiště, které máte právě za sebou, je architektonické překvapení domu: dvojitá spirála z mramoru, kamene, železa a bronzu, a stojí na samém konci obytných pokojů, a ne uprostřed, kde byste ji čekali. Obraz nad ním byl vybrán přesně pro toto místo.
Giambattista Tiepolo ho namaloval pro vilu Contarini, venkovské sídlo v Benátsku, podle datování muzea kolem roku 1745. Zachycuje skutečnou návštěvu z roku 1574. Jindřich Třetí, syn Kateřiny Medicejské, se vracel z Polska, aby po svém bratru Karlu Devátém nastoupil na francouzský trůn, a cestou do Paříže se zastavil ve vile rodu Contariniů, těsně předtím, než vjel do Benátek. Tiepolo umisťuje setkání do prostorné galerie s malovanými arkádami a sloupy, kde se obyvatelé vily derou dopředu, aby přivítali krále a jeho družinu.
Teď najděte mladíka v popředí. Je zakloněný a nohy mu visí přes okraj malovaného rámu, do prostoru, kde stojíte vy. To se Tiepolo baví: vtip ve stylu trompe-l'oeil, který z ploché zdi udělá balkon.
Edouard André a Nélie Jacquemart našli fresku v roce 1893 na jedné ze svých cest po Itálii a koupili ji spolu s malovaným stropem ze stejné vily. Sejmout fresku ze zdi v Benátsku a znovu ji umístit na zeď v Paříži je pomalá práce. Sejmutí, převoz a nová instalace obou děl trvaly osm měsíců, od května 1893 do ledna 1894. Edouard zemřel v roce 1894, krátce po dokončení.
Umístili ji nahoru na schodiště z důvodu, který vidíte sami: freska ukazuje francouzského krále, jak stoupá po schodech vily, a vy máte právě takové schody za sebou. V roce 1896 napsal časopis Gazette des Beaux-Arts, že žádný Tiepolo nemůže být francouzským srdcím bližší: poslední velký benátský malíř a epizoda z francouzských dějin. Strop, který přijel s ní, skončil v jídelně, kde je dnes restaurace, takže se tam obědvá pod druhou polovinou toho nákupu.
Barvy jsou svěžejší než před pár lety. Od podzimu 2023 se rok pracovalo a přitom byla restaurována tato freska spolu s mramorem a bronzem schodiště, které máte za sebou.
Zastávka 3 z 5 · Galerie hudebníků, strana do ulice
Busta papeže Řehoře XV.
Gian Lorenzo Bernini · 1622 · Bronz, 78 × 66 cm
Všimněte si
- Podstavec. Ze všech odlitků této busty má jen tento na soklu erby.
- Svatý Petr a svatý Pavel, každý z jedné strany pluviálu, papežovi ochránci zapracovaní do výšivky.
- Hlava hluboko zapadlá v límci, takže celá busta tvoří trojúhelník: starý muž, kterého tíží vlastní liturgické roucho.
Přepis (1:54)
Málokdo přichází na Boulevard Haussmann s tím, že tu najde Berniniho, muže, kterého jeho vlastní století považovalo za největšího umělce a který v Římě pracoval pro jednoho papeže za druhým. A přece je tady, v bronzu. Ten muž je papež Řehoř Patnáctý a busta patří k vzácným dílům ze sedmnáctého století, která Nélie Jacquemart kdy koupila. Její srdce patřilo renesanci, ale kvalitu poznala, když ji potkala, a v roce 1899 tuto bustu koupila v Londýně na aukci Stefana Bardiniho.
Řehoř Patnáctý se narodil jako Alessandro Ludovisi v Boloni a papežem byl sotva dva a půl roku, od února 1621 až do své smrti v červenci 1623. Bernini začal jeho mramorový portrét hned po volbě a do září ho měl hotový. Pak následovaly bronzové odlitky. Mramor je dnes v Torontu, v Art Gallery of Ontario. To, na co se díváte, je odlitek podle něj, a dlouho proto vypadal jako něco podřadnějšího. Podle muzea to nedávný výzkum obrátil: může to být vůbec první odlitek, dokončený Berniniho vlastním dlátem pro významného římského sběratele, a dnes platí za hlavní dílo.
Bernini pracoval rychle, protože recykloval. Pluviál, těžký obřadní plášť, je téměř celý převzatý z busty, kterou v roce 1618 vytvořil pro předchozího papeže, Pavla Pátého. Změnil sponu a změnil dvě malé postavy po stranách. Podívejte se na ně teď: svatý Petr z jedné strany, svatý Pavel z druhé, papežovi ochránci, zasazení do výšivky. Pak se podívejte na hlavu, hluboko zapadlou v límci, takže z celé busty se stává trojúhelník. Je to churavý sedmašedesátiletý muž, shrbený pod tíhou úřadu, s očima, které jsou pořád úplně bdělé.
Portrét se bohatě vyplatil. Třicátého června 1621 tento papež jmenoval Berniniho rytířem Řádu Kristova, s doživotním platem. Berninimu bylo dvaadvacet. Od té doby mu Řím říkal Il Cavaliere, Rytíř.
Než půjdete dál, podívejte se dolů na podstavec. Ze všech odlitků této busty má jen tento na soklu erby.
Zastávka 4 z 5 · Florentská galerie, pravá stěna od vchodu
Svatý Jiří a drak
Paolo Uccello · 1430–1435 · Malovaná dřevěná deska
Všimněte si
- Jeskyně uprostřed. Rozděluje krajinu na dvě poloviny a každá má vlastní úběžník.
- Drak, zelený a stočený, nakreslený jako tvor z gotického erbu.
- Princezna vlevo, plochý červený obrys, jako postava na medailonu, na pozadí polí rozvržených v perspektivě.
Přepis (1:52)
Nélie Jacquemart zařídila tento sál jako jakousi soukromou kapli, s chórovými lavicemi, oltářním obrazem a náhrobkem, a pověsila sem florentské obrazy, které měla nejraději, mezi nimi Madony od Botticelliho a Perugina. Muzeum má přesto jasno v tom, který obraz je tu nejdůležitější. Na pravé stěně od vchodu visí dílo, které odedávna označuje za nejvzácnější kus své italské sbírky a za své mistrovské dílo.
Paolo Uccello ho namaloval v letech 1430 až 1435. Námětem je stará legenda. Drak se chystá sežrat královskou dceru a svatý Jiří přijíždí a probodne ho kopím. Příběh přišel z Východu a křesťané si ho převzali jako obraz církve osvobozené od pohanství.
Zvláštní na této desce je, že jde o dva obrazy najednou. Postavy patří do gotického světa praporů a heraldiky. Princezna vlevo je plochý obrys, jako postava vyražená na medailonu. Drak, zelený a stočený, vypadá, jako by právě slezl z erbu. Ale podívejte se za ně. Pole a kopce jsou rozvržené v perspektivě: to je moderní polovina obrazu. A velká jeskyně uprostřed rozděluje tu krajinu na dvě poloviny, každou s vlastním úběžníkem a vlastní hloubkou. Muzeum tu složitost označuje za typickou pro Uccella: starý příběh sehraný před zbrusu novým způsobem, jak stavět prostor.
Pokud znáte svatého Jiří z National Gallery v Londýně, tento byl dřív. Londýnský obraz vznikl kolem roku 1470 a tenhle je z těch dvou starší a tišší.
Nélie Jacquemart ho poprvé uviděla ve Florencii, v paláci svého oblíbeného obchodníka se starožitnostmi. Chtěla ho, a nemohla ho mít, protože obraz nesměl opustit Itálii. Tak čekala. V roce 1899 se objevil na aukci v Londýně a ona ho tam koupila, ve stejném roce a ve stejném městě, kde koupila Berniniho bustu, kterou máte právě za sebou. Mistrovské dílo muzea se do Paříže dostalo přes londýnskou aukční síň.
Zastávka 5 z 5 · Benátská galerie, levá stěna od vchodu
Ecce Homo
Andrea Mantegna · Kolem roku 1500 · Olej na plátně, 54 × 42 cm
Všimněte si
- Dva papírky v horních rozích, namalované, jako by byly připíchnuté: Crucifige eum, tolle eum. Ukřižuj ho, odveď ho.
- Svatozář. Je průhledná; tmavé pozadí vidíte přímo skrz ni.
- Provaz omotaný kolem krku a uvázaný vpředu a svázaná zápěstí zkřížená na hrudi.
- Stará tvář pod oranžovým turbanem vpravo, s otevřenými ústy a jednou rukou svírající jeho rameno.
Přepis (1:59)
Tohle je poslední sál Italského muzea a ten, který nejvíc vděčí osobnímu vkusu Edouarda Andrého. Když každý sběratel kolem něj chtěl Florencii, on chtěl Benátky a sever Itálie, a sál je jich plný: Bellini, Crivelli, Carpaccio. Na levé stěně od vchodu visí malý, tvrdý obraz Andrey Mantegny.
Ecce Homo znamená „Ejhle, člověk“. Jsou to Pilátova slova, když ukazuje davu zmučeného Krista. Mantegna obraz namaloval kolem roku 1500, pozdě v životě; zemřel v roce 1506. Podívejte se, jak blízko vás přivádí. Kristus vyplňuje celé plátno, do pasu a nahý, a muzeum upozorňuje, že u tohoto námětu je to krajně neobvyklé. Bič mu poznamenal tělo. Zápěstí má svázaná a kolem krku omotaný provaz uvázaný vpředu, jako vodítko. Jeho svatozář je průhledná; je přes ni vidět skrz naskrz.
Pak tváře, které se tlačí kolem jeho ramen. Dva z mužů na něj kladou ruku, aby ho drželi v zajetí. Vpravo pod oranžovým turbanem stará tvář s otevřenými ústy, prý tvář stařeny. Vlevo muž, jehož pokrývka hlavy je pokrytá písmem, které vypadá jako hebrejština, a přitom jí není. Za nimi další tváře v šeru. Muzeum říká, že žádný malíř před Mantegnou nepřivedl tváře tak blízko ke karikatuře, aby ukázal vztek a touhu zabíjet, a když stojíte takhle blízko, cítíte, jak se sál stahuje.
Teď si přečtěte ty dva papírky v horních rozích, namalované, jako by byly připíchnuté. Crucifige eum, tolle eum. Ukřižuj ho, odveď ho.
Barva je skoro grisaille, šedi a bledé tělo nanášené v tenkých vrstvách, takže postavy vypadají jako vytesané, jako antické sochy. Dlouho tahle intenzita mluvila proti obrazu a lidé pochybovali, jestli je to vůbec Mantegna. Teprve dvě výstavy, jedna v Louvru a druhá v Metropolitním muzeu v New Yorku, vedly k tomu, že byl přijat jako jeho dílo. Zdá se, že je pořád na původní podložce a nemá lak, takže povrch je blízko tomu, který Mantegna zanechal: provaz, průhledná svatozář a dva útržky malovaného papíru, které pořád křičí totéž.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Muzeu Jacquemart-André.
Pět děl je jen zlomek toho, co manželé Andréovi nakoupili. Namiřte telefon na Chardina v Obrazové galerii, Houdonovu bustu ve Velkém salonu nebo Botticelliho Madonu ve Florentské galerii: aplikace dílo rozpozná, vypráví, jak se dostalo na Boulevard Haussmann, a mluví tak dlouho, dokud máte otázky, přímo tam v sále.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
158 boulevard Haussmann, 75008 Paříž, kousek pěšky od Champs-Élysées a velkých obchodních domů. Palác nestojí v uliční čáře, ale kus za bulvárem, takže hledejte mezeru v řadě fasád.
Metrem: linky 9 a 13 obsluhují tři nejbližší stanice, Miromesnil, Saint-Philippe du Roule a Saint-Augustin. Pokud jedete RER A, vystupte na Charles de Gaulle–Étoile a dojděte pěšky. Poblíž projíždějí autobusy 22, 28, 43, 52, 54, 80, 83, 84 a 93 a řidiči mohou využít nonstop otevřené parkoviště Haussmann-Berri přímo u dveří muzea.
Vstupenky
- Den volna tu není: muzeum je otevřené každý den v roce, včetně svátků, od 10.00. Zavírá v 18.00 od pondělí do čtvrtka, ve 22.00 v pátek a v 19.00 o víkendech a poslední návštěvníci vcházejí 30 minut před zavírací dobou.
- Nepočítejte s první nedělí zdarma. Muzeum provozuje soukromá firma a do tohoto programu se nezapojuje; děti do sedmi let a několik vyjmenovaných skupin mají vstup zdarma po předložení dokladu.
- Během výstavy platí stejná vstupenka pro dům i výstavu a vstupenky koupené online mají 15minutové časové okno. Rezervace není povinná, ale bez vstupenky můžete u pokladny čekat.
- Kufry u vchodu odmítají a není je kde uschovat; skříňky na kód, 45 × 28 × 28 cm, pojmou menší batoh. Fotit bez blesku se smí všude.
Oficiální audioprůvodce
U pokladny si za 5 eur koupíte vlastního audioprůvodce muzea: deset jazyků a zhruba devadesát minut komentáře ke stálé sbírce, a dá se přidat i k online rezervaci. Návštěvnická aplikace muzea s prohlídkou domu, kterou provází Franck Ferrand, nestojí nic. Když jsou ta aplikace i tato stránka s pěti zastávkami zdarma, placený průvodce si svou cenu zaslouží hlavně tehdy, chcete-li celou hodinu a půl; o kterémkoli jednotlivém díle mimo naši pětici vám podle fotky poví aplikace Chiaro.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Muzeu Jacquemart-André zdarma?
Návštěvnická aplikace muzea je zdarma, stejně jako tato stránka: pět nahrávek, které hrají v prohlížeči, s textem pod každou z nich. U jakéhokoli jiného obrazu, busty nebo kabinetu v domě stačí udělat fotku a nechat si o něm vyprávět od aplikace Chiaro.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Muzeu Jacquemart-André?
Stojí 5 eur. Ke stálé sbírce nabízí asi hodinu a půl poslechu v deseti jazycích, mezi nimi v angličtině, japonštině a čínštině; komentář k výstavě je jen ve francouzštině a angličtině. Dá se přidat k online rezervaci.
Kde visí Rembrandtova Večeře v Emauzích v Muzeu Jacquemart-André?
V Knihovně, na stěně naproti vchodu. Než se z pokoje stala knihovna, byla to ložnice Nélie Jacquemart, a na trase přichází před velkým schodištěm a Italským muzeem.
Je Muzeum Jacquemart-André otevřené v pondělí?
Ano, pondělí je běžný otevírací den. Dveře se otevírají v 10.00 každý den v roce, včetně svátků, a v pondělí se zavírají v 18.00, stejně jako až do čtvrtka; v pátek je otevřeno do 22.00 a o víkendu do 19.00. Na Boží hod vánoční 2026 a na Nový rok 2027, které oba připadají na pátek, se zavírá v 18.00.
Je Muzeum Jacquemart-André první neděli v měsíci zdarma?
Ne. Muzeum spravuje jménem Institut de France soukromá firma Culturespaces a do vstupu zdarma o první neděli, který nabízí mnoho pařížských muzeí, se nezapojuje. Zdarma mají vstup děti do sedmi let, návštěvníci se zdravotním postižením s doprovodem a hrstka držitelů profesních průkazů.
Kolik času zabere Muzeum Jacquemart-André?
Pět zastávek tady zabere i s prohlížením asi čtyřicet minut, z toho deset minut poslechu. Muzeum samo počítá s hodinou a půl na celou stálou sbírku, plus zhruba 45 minut na dočasnou výstavu.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Jacquemart-André.