Přejít na obsah

Petit Palais · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Petit Palais,
pět zastávek zdarma.

Pět děl z paláce postaveného pro Světovou výstavu roku 1900, k poslechu přímo z této stránky. O všem ostatním v pařížském městském muzeu výtvarného umění, od antických bronzů po secesní jídelnu, vám Chiaro poví podle fotky.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Petit Palais.

9:41

Spánek (Le Sommeil)

Petit Palais, Paříž

0:00 2:30
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 10 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Charles Girault postavil tento palác pro Světovou výstavu roku 1900 a tento audioprůvodce po Petit Palais využívá obě jeho podlaží. Procházka začíná v sále 05 dvěma Courbetovými plátny, Spánkem a Dívkami na břehu Seiny, pokračuje k Doréovu obrovskému Slzavému údolí v sále 06, vrací se do haly ke Gloria Victis od Merciého a končí o patro níž, u Ingresovy drobounké Smrti Leonarda v sále 29. Jedna věc k názvům podlaží: muzeum podlaží, kterým vcházíte, říká Rez-de-Jardin a tomu pod ním Rez-de-Chaussée, kdežto tištěný plánek je označuje jako horní a dolní úroveň. Poslech všech pěti zastávek trvá asi deset minut a celá procházka i se schodištěm se pohodlně vejde do tří čtvrthodin.

Data, rozměry a sály pocházejí z Paris Musées Collections, databáze, do níž muzea města Paříže zapisují každé dílo i sál, kde visí, a příběhy děl vycházejí z textů samotného muzea a z publikovaných pramenů. Petit Palais svá díla zapůjčuje a sály přeskupuje podle výstav, takže pokud popisek u díla říká něco jiného než my, věřte popisku a dejte nám vědět, co se změnilo.

Zastávka 1 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 05

Spánek (Le Sommeil)

Gustave Courbet · 1866 · Olej na plátně, 135 × 200 cm

Všimněte si

  • Hřeben, přetržený náhrdelník a volné perly ztracené v prostěradlech. Jsou jedinou stopou toho, co se dělo před spánkem.
  • Dvě hlavy, rusá a tmavá, přitulené k sobě. Courbet celý obraz postavil na tomto kontrastu vlasů a pleti.
  • Podpis a datum v pravém dolním rohu, G. Courbet 66, a karafy a šálek na stolku vlevo dole.
Přepis (2:30)

Dvě ženy spí na rozestlané posteli, propletené tak těsně, že chvíli trvá, než rozeznáte, čí je která ruka. Plátno je dva metry široké a těla jsou namalovaná v životní velikosti, což je jeden z důvodů, proč sál plný lidí před ním obvykle ztichne.

Gustave Courbet ho namaloval v roce 1866 a obraz nikdy nebyl určen veřejnosti. Byla to soukromá zakázka Chalila-beje, osmanského diplomata, který od roku 1860 žil v Paříži a s opravdovou chutí kupoval umění své doby: Delacroixe, Chassériaua, Théodora Rousseaua. V roce 1865 koupil Ingresovy Turecké lázně, které dnes visí v Louvru. Protože tento obraz putoval z ateliéru rovnou do jeho sbírky, nikdy nemusel projít porotou a cenzory Salonu. Tentýž zákazník si u Courbeta objednal ještě jedno plátno, ještě intimnější: Původ světa, dnes v Musée d'Orsay.

Všimněte si, jak je kontrast vystavěný. Jedna z žen je zrzka s bledou pletí, druhá brunetka s tmavší pletí, a celá kompozice je hra mezi nimi, vlasy proti vlasům, kůže proti kůži. Databáze muzea uvádí jako jednu z modelek Joannu Hiffernanovou, které se říkalo Irka Jo. Byla tehdy družkou malíře Jamese McNeilla Whistlera. Ten vztah se brzy nato rozpadl a s ním zhořkl i Whistlerův názor na Courbeta.

Teď se podívejte dolů do prostěradel. Hřeben do vlasů, přetržený náhrdelník, volné perly rozsypané po lněném plátně. Na stolku v popředí stojí karafy a šálek, vzadu, proti tmavému závěsu, porcelánová váza s květinami. V pravém dolním rohu podpis a letopočet: G. Courbet 66.

Obraz nesl několik jmen. Než se ustálil název Le Sommeil, tedy Spánek, říkalo se mu Les Dormeuses, Spící ženy, a méně zdvořile Paresse et luxure, Lenost a smilstvo. Když ho v roce 1872 vystavil jeden obchodník s obrazy, skončilo to policejním hlášením. Text samotného muzea ho staví vedle Manetovy Olympie, skandálu Salonu roku 1865, plátna téměř stejného formátu. A Courbet se nepouštěl jen do vlastního století. Učil se kopírováním starých mistrů a tady vyzývá dva velké malíře ženského aktu, Tiziana a Rembrandta, na jejich vlastním hřišti.

Petit Palais obraz koupil v roce 1953. Na jaře roku 2026 strávil čtyři měsíce ve Vídni, zapůjčený na Courbetovu výstavu v Leopoldově muzeu, která skončila dvacátého prvního června 2026. Teď je zase na této stěně, v sále, který muzeum věnovalo Courbetovi, a nedaleko visí jeho autoportrét s černým psem a portrét Proudhona s dětmi.

Zastávka 2 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 05

Dívky na břehu Seiny (Léto)

Gustave Courbet · 1857 · Olej na plátně, 174 × 206 cm

Všimněte si

  • Žena vpředu, ležící na břiše v bílých vzorovaných šatech, s přivřenýma očima. Nic na té póze není aranžováno pro diváka.
  • Loďka přivázaná u břehu vlevo a protější břeh Seiny, který prosvítá mezi stromy v levém horním rohu.
  • Podpis vlevo dole, G. Courbet, na obraze, který vypadá jako malovaný v plenéru, a přitom byl dokončen v ateliéru.
Přepis (2:05)

Zůstaňte ve stejném sále a otočte se k druhému velkému Courbetovi, namalovanému o devět let dřív. Dvě mladé ženy sešly za horkého dne k řece a prostě se zastavily. Ta vpředu to úplně vzdala. Leží na břiše v bílých vzorovaných šatech, hlavu na šátku, oči přivřené. Ta za ní, v klobouku, si podpírá hlavu rukou, drží kytici a dívá se stranou, k vodě.

Celý název zní Dívky na břehu Seiny, Léto, a obraz byl vystaven na Salonu roku 1857, který se otevřel patnáctého června. Potíž byla v tom, že se sešel námět s rozměrem. Je to výjev z obyčejného života o rozměrech téměř dva krát dva metry, na takový druh obrazu nezvykle velký formát, a tím porušoval tehdejší pravidla. Kritici z toho udělali skandál. Databáze muzea přidává detail, který ukazuje, jak daleko to zašlo: Champfleury, velký zastánce realismu a jeden z Courbetových vlastních obhájců, odsoudil znepokojivou svůdnost těchto Pařížanek oddaných letní malátnosti. Jsou to ženy z města, ne venkovská děvčata, a někteří diváci je považovali za prostitutky.

A teď překvapení. Vypadá to jako nejvíc plenérový obraz v celé budově, a přitom v plenéru nevznikl. Courbet ho začal v roce 1856 ve svém rodném Ornans a dokončil v ateliéru, z představivosti. Přesto se podívejte vlevo nahoru, kde mezi stromy prosvítá protější břeh Seiny, a na loďku přivázanou u břehu. Námětem i světlem, nanášeným širokými tahy štětce, předznamenává říční břehy, které budou impresionisté malovat o generaci později, a vznikl šest let před Manetovou Snídaní v trávě, která dnes visí v Musée d'Orsay.

Cesta do tohoto sálu vedla přes přátele a rodinu. Koupil ho Courbetův přítel a mecenáš Étienne Baudry, od něj přešel na malířovu sestru Juliette a muzeum eviduje její dar ke čtvrtému srpnu 1906. Menší verze, devadesát šest a půl centimetru na sto třicet, možná od Courbeta a možná od některého z jeho následovníků, visí v National Gallery v Londýně. Podpis na tomto obraze je vlevo dole: G. Courbet.

Zastávka 3 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 06

Slzavé údolí

Gustave Doré · 1883 · Olej na plátně, 413,5 × 627 cm

Všimněte si

  • Kristus, malý a vzdálený vlevo nahoře, nese kříž v kruhu světla. Náboženský obraz, který svou hlavní postavu odsouvá do dálky, je vzácnost.
  • Dav v popředí: králové a žebráci, děti a starci, v oděvech připomínajících Blízký východ.
  • Ustupte na druhý konec sálu, abyste viděli celé plátno. Je přes čtyři metry vysoké a šest metrů široké.
Přepis (1:53)

V sále 06 patří jedna celá stěna jedinému plátnu, vysokému přes čtyři metry a širokému šest. Oko nejdřív zamíří ke světlu, daleko vzadu vlevo nahoře: malá bledá postava nese kříž v kruhu jasu. Pak se vrací dopředu, dolů do davu, a tam zůstane, protože ten dav je samotný obraz.

Gustave Doré namaloval Slzavé údolí v roce 1883. Začal ho zhruba v době, kdy mu zemřela matka, a dokončil ho jen krátce před vlastní smrtí. Námětem je verš z Matoušova evangelia: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Podívejte se, kdo na tu výzvu odpověděl. Králové a žebráci, děti a starci, muži a ženy, všichni v oděvech, které připomínají Blízký východ. Kristus je drobný a vzdálený, což je u náboženského obrazu neobvyklé. Doré dal popředí lidem, kteří trpí.

Proslavil se ilustrovanou Biblí, která se prodávala tak dobře, že v roce 1867 dostal zakázku na zhruba dvacet obrovských biblických pláten. Tento obraz celý cyklus uzavírá. Série odešla do Londýna, do Doré Gallery, která fungovala od roku 1869 do roku 1892 a přilákala zhruba dva a půl milionu návštěvníků. Francouzští kritici ho podle muzea strhali, protože nechápali jeho vizionářský realismus ani jeho talent inscenovat scénu. Narodil se a zemřel ve stejných letech jako Manet a své publikum našel v cizině.

Pak se příběh podivně stočí. V roce 1892 byla většina pláten odeslána do Spojených států na putovní výstavu, která trvala až do roku 1898. Potom se na ně zapomnělo. V roce 1947 se objevila ve skladišti na Manhattanu, byla prodána v aukci a rozptýlila se. Petit Palais koupil tento obraz v říjnu 1984. V roce 2005 prošel restaurováním a byl znovu napnut na blindrám a od roku 2006 je opět k vidění: šest metrů truchlících lidí, ozářených jedinou malou postavou v pozadí.

Zastávka 4 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), hala

Gloria Victis

Antonin Mercié · 1875 · Bronz, výška 311 cm, odlila slévárna Thiébaut et fils

Všimněte si

  • Jediný bod dotyku. Okřídlená Sláva stojí na špičce jediné nohy a nad ní je zhruba osm set kilogramů bronzu.
  • Vojákovo obvázané čelo a zlomená šavle stále v jeho pěsti: porážka, ne vítězství.
  • Podstavec: GLORIA VICTIS a A. MERCIE a značka slévárny, Fdu par THIEBAUT & FILS.
Přepis (1:47)

Vraťte se do haly a podívejte se nahoru. Bronz je vysoký přes tři metry, váží zhruba osm set kilogramů a celý balancuje téměř na ničem. Okřídlená Sláva v brnění vzlétá s mladým vojákem v náruči a celá její váha spočívá na špičce jediné nohy.

Antonin Mercié vytvořil model v roce 1872, rok poté, co Francie prohrála válku s Pruskem. Voják je nahý a umírá. Čelo má ovázané obvazem a v pěsti stále svírá zlomenou šavli. Sláva ho nese vzhůru, k věhlasu a nesmrtelnosti, a název je záměrná provokace. Gloria victis znamená sláva poraženým. Obrací starý výkřik vae victis, běda poraženým, který prý galský náčelník Brennus vmetl do tváře Římanům, jež porazil v roce 390 před naším letopočtem. Mercié dílo myslel jako poctu padlým francouzským vojákům, a především svému příteli, malíři Henrimu Regnaultovi, který padl v roce 1871.

Byl tehdy ještě mladým stipendistou Francouzské akademie v Římě a sádrový model byl poslední prací, kterou odtud poslal do Paříže. Vystavil ho na Salonu roku 1874 a město Paříž ho hned koupilo, aby podle něj dalo odlít tento bronz, a proto stojí ve vlastním muzeu výtvarného umění města. Obejděte podstavec. Nápis zní GLORIA VICTIS a A. MERCIE a je tam i značka slévárny, která ho odlila, Thiébaut a synové.

Francie si ho vzala za své. Firma Barbedienne pak prodávala jeho zmenšeniny ve velkém a další odlitky stojí v Bordeaux a v Kodani. Ne každého to dojalo. Sochař Jean Baffier se pohoršoval, že někdo staví porážku na podstavec, a napsal, že Francii vymlátili jako obilí ve stodole a ona pak ještě provolávala slávu poraženým. Když stojíte pod ním, vidíte oba pohledy najednou. Šavle je zlomená, voják bezvládně visí a jediné, co v celé skupině ještě stoupá, je anděl.

Zastávka 5 z 5 · Rez-de-Chaussée (dolní úroveň), sál 29

František I. přijímá poslední dech Leonarda da Vinci

Jean-Auguste-Dominique Ingres · 1818 · Olej na plátně, 40 × 50,5 cm

Všimněte si

  • Rozměr. Čtyřicet krát padesát a půl centimetru: plnohodnotný historický obraz velký jako otevřená kniha, takže přistupte blízko.
  • Židle vedle postele, odstrčená šikmo stranou. Král z ní právě vyskočil.
  • Malý medailon na Leonardově hrudi, Řád svatého Michala, a podpis vlevo dole, Ingres Pint. 1818.
Přepis (2:02)

Poslední zastávka je o patro níž, v sále 29, a přináší změnu měřítka. Po Dorého šesti metrech má tento obraz čtyřicet krát padesát a půl centimetru, je to historický obraz zhruba velikosti otevřené knihy. Pojďte blíž.

Král se sklání nad postelí a v náručí drží hlavu umírajícího starce. Tím starcem je Leonardo da Vinci. Králem je francouzský panovník František První, který Leonarda pozval ke svému dvoru, a místem je Amboise v roce 1519. Ingres převzal výjev z Vasariho Životopisů umělců, podle nichž král držel Leonardovi hlavu, aby mu projevil přízeň a ulevil jeho bolesti. Je to krásná věta a nejspíš není pravdivá. Záznam samotného muzea označuje tu epizodu za nejspíš smyšlenou.

Podívejte se, jak to Ingres poskládal. Vypůjčil si tváře ze slavných obrazů v Louvru a králův profil pochází z portrétu, který Tizian namaloval Františkovi v roce 1539. Umírající Leonardo je naopak Ingresův vlastní vynález. Teď najděte židli vedle postele, odstrčenou šikmo stranou: král z ní právě vyskočil. A na Leonardově hrudi malý medailon, králův Řád svatého Michala.

Ingres obraz namaloval v Římě v roce 1818 pro hraběte de Blacas, velvyslance krále Ludvíka Osmnáctého. Jeho léta stipendisty Francouzské akademie už skončila, ale v Itálii zůstal až do roku 1824. To načasování není náhodné. Francie si právě vrátila krále na trůn a obraz, na němž francouzský panovník něžně vzdává poctu největšímu umělci renesance, nesl poselství o trůnu, oltáři a královské štědrosti k umění. Ingres řekl totéž i jiným obrazem, Jindřich Čtvrtý si hraje s dětmi, zatímco přivádějí španělského velvyslance, který muzeum uvádí jako příbuzné dílo a který visí v tomto sále.

Petit Palais tento obraz koupil v roce 1968. Ingres se k námětu vrátil o více než třicet let později a tato druhá verze, z doby kolem roku 1851, patří Smith College Museum of Art. Tuto verzi podepsal a datoval vlevo dole: Ingres Pint. 1818.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli, co v Petit Palais uvidíte.

Naše procházka končí u Ingrese, ale palác pokračuje přes dvě celá podlaží. Vyfoťte Carpeauxova Ugolina v jeho rotundě, Rembrandtův autoportrét o patro níž nebo klenbu nad Galerie Nord, kterou vymaloval Cormon, a aplikace vám řekne, na co se díváte, jak se to sem dostalo, a nahlas odpoví na vaši další otázku přímo tam, kde stojíte.

Kdo si objednal Spánek?Proč sláva poraženým?Zemřel Leonardo v králově náručí?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Avenue Winston-Churchill, 75008 Paříž, naproti Grand Palais, mezi Champs-Élysées a Seinou. Jednotliví návštěvníci vcházejí hlavním vchodem; skupiny a návštěvníci s omezenou pohyblivostí používají dveře u paty hlavního schodiště, vpravo dole, na úrovni Rez-de-Chaussée.

Nejbližší stanice je Champs-Élysées – Clemenceau na linkách metra 1 a 13, alternativou je Franklin D. Roosevelt na lince 9. RER C staví ve stanici Invalides. Do okolí jezdí autobusy 28, 42, 72, 73, 80, 83 a 93 a Vélib' tu má stanici pojmenovanou po muzeu, číslo 8001.

02

Vstupenky

  • Sbírky jsou zdarma a nic není třeba rezervovat. Vstupné se platí jen na dočasné výstavy a na ty muzeum důrazně doporučuje rezervaci předem.
  • Zavírací den je pondělí, k tomu 1. ledna, 1. května, 14. července, 11. listopadu a 25. prosince. Od úterý do neděle je otevřeno od 10 do 18 hodin, poslední vstup do sbírek je ale v 17.15.
  • Večerní otevírací doba v pátek a v sobotu, do 20 hodin, platí jen pro výstavy, kavárnu a zahradu. Sály se sbírkami, a s nimi všech pět zastávek, jsou večer zavřené.
  • Do zahrady uprostřed budovy je vstup zdarma a sídlí v ní Café 1902, která obsluhuje do 17.45 a poslední objednávky bere v 17.15.
  • Kufry a velké batohy nechte jinde, včetně kabinových zavazadel; do skříněk se vejdou běžné tašky. Fotografovat pro vlastní potřebu se smí.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní průvodce muzea není přístroj, ale aplikace: zdarma pro iPhone i Android, dvojjazyčná, se šesti trasami, mezi nimiž jsou trasy „12 mistrovských děl“ a „30 zásadních děl“, prohlídka ve francouzském znakovém jazyce, prohlídka s audiodeskripcí a procházka kolem budovy zvenku. Obojí je zdarma, takže je používejte společně: aplikaci muzea na její trasy a procházku venku, tuto stránku na pět příběhů uvnitř a aplikaci Chiaro na všechno, kam ani jedno nedosáhne.

Oficiální web →

Otázky

Existuje k Petit Palais audioprůvodce zdarma?

Ano, a samotné muzeum je také zdarma. Tato stránka přehraje pět namluvených zastávek v jakémkoli prohlížeči v telefonu a pod každým přehrávačem najdete celý text; muzeum navíc vydává vlastní bezplatnou aplikaci se šesti trasami. Na dílo, které nepokrývá ani jedno, namiřte fotoaparát a aplikace Chiaro vám poví jeho příběh.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Petit Palais?

Nic. Průvodcem muzea je jeho vlastní aplikace pro iOS a Android, dvojjazyčná, s trasami od 12 mistrovských děl po 30 zásadních děl a s prohlídkami ve francouzském znakovém jazyce a s audiodeskripcí.

Kde v Petit Palais visí Courbetův Spánek?

V sále 05 na úrovni Rez-de-Jardin, tedy v podlaží, kterým vcházíte a které plánek muzea označuje jako horní úroveň. Sál věnovaný Courbetovi sdílí s Dívkami na břehu Seiny a s jeho autoportrétem s černým psem. Do 21. června 2026 byl zapůjčen do Vídně a teď je zase vystaven.

Je Petit Palais v pondělí zavřený?

Ano, pondělí je pravidelný zavírací den. Zavřeno je i o pěti svátcích: 1. ledna, 1. května, 14. července, 11. listopadu a 25. prosince. Od úterý do neděle je palác otevřený od 10 do 18 hodin a do sálů se sbírkami pouští poslední návštěvníky ve čtvrt na šest.

Je vstup do Petit Palais zdarma?

Stálá expozice je přístupná zdarma pro každého, bez rezervace vstupenky, a právě tam visí všech pět našich zastávek. Dočasné výstavy mají vlastní placené vstupenky. Do zahrady a do Café 1902 můžete vejít bez placení.

Je Petit Palais otevřený i večer?

Jen kvůli výstavám. V pátek a v sobotu zůstává budova otevřená do 20 hodin pro dočasné výstavy, kavárnu a zahradu, ale stálá expozice je večer zavřená, takže těchto pět zastávek si naplánujte na den.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Petit Palais.