Petit Palais · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Petit Palais,
pět zastávek zdarma.
Pět děl z paláce postaveného pro Světovou výstavu roku 1900, k poslechu přímo z této stránky. O všem ostatním v pařížském městském muzeu výtvarného umění, od antických bronzů po secesní jídelnu, vám Chiaro poví podle fotky.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Petit Palais.
Spánek (Le Sommeil)
Petit Palais, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Petit Palais a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Charles Girault postavil tento palác pro Světovou výstavu roku 1900 a tento audioprůvodce po Petit Palais využívá obě jeho podlaží. Procházka začíná v sále 05 dvěma Courbetovými plátny, Spánkem a Dívkami na břehu Seiny, pokračuje k Doréovu obrovskému Slzavému údolí v sále 06, vrací se do haly ke Gloria Victis od Merciého a končí o patro níž, u Ingresovy drobounké Smrti Leonarda v sále 29. Jedna věc k názvům podlaží: muzeum podlaží, kterým vcházíte, říká Rez-de-Jardin a tomu pod ním Rez-de-Chaussée, kdežto tištěný plánek je označuje jako horní a dolní úroveň. Poslech všech pěti zastávek trvá asi deset minut a celá procházka i se schodištěm se pohodlně vejde do tří čtvrthodin.
Data, rozměry a sály pocházejí z Paris Musées Collections, databáze, do níž muzea města Paříže zapisují každé dílo i sál, kde visí, a příběhy děl vycházejí z textů samotného muzea a z publikovaných pramenů. Petit Palais svá díla zapůjčuje a sály přeskupuje podle výstav, takže pokud popisek u díla říká něco jiného než my, věřte popisku a dejte nám vědět, co se změnilo.
Zastávka 1 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 05
Spánek (Le Sommeil)
Gustave Courbet · 1866 · Olej na plátně, 135 × 200 cm
Všimněte si
- Hřeben, přetržený náhrdelník a volné perly ztracené v prostěradlech. Jsou jedinou stopou toho, co se dělo před spánkem.
- Dvě hlavy, rusá a tmavá, přitulené k sobě. Courbet celý obraz postavil na tomto kontrastu vlasů a pleti.
- Podpis a datum v pravém dolním rohu, G. Courbet 66, a karafy a šálek na stolku vlevo dole.
Přepis (2:30)
Dvě ženy spí na rozestlané posteli, propletené tak těsně, že chvíli trvá, než rozeznáte, čí je která ruka. Plátno je dva metry široké a těla jsou namalovaná v životní velikosti, což je jeden z důvodů, proč sál plný lidí před ním obvykle ztichne.
Gustave Courbet ho namaloval v roce 1866 a obraz nikdy nebyl určen veřejnosti. Byla to soukromá zakázka Chalila-beje, osmanského diplomata, který od roku 1860 žil v Paříži a s opravdovou chutí kupoval umění své doby: Delacroixe, Chassériaua, Théodora Rousseaua. V roce 1865 koupil Ingresovy Turecké lázně, které dnes visí v Louvru. Protože tento obraz putoval z ateliéru rovnou do jeho sbírky, nikdy nemusel projít porotou a cenzory Salonu. Tentýž zákazník si u Courbeta objednal ještě jedno plátno, ještě intimnější: Původ světa, dnes v Musée d'Orsay.
Všimněte si, jak je kontrast vystavěný. Jedna z žen je zrzka s bledou pletí, druhá brunetka s tmavší pletí, a celá kompozice je hra mezi nimi, vlasy proti vlasům, kůže proti kůži. Databáze muzea uvádí jako jednu z modelek Joannu Hiffernanovou, které se říkalo Irka Jo. Byla tehdy družkou malíře Jamese McNeilla Whistlera. Ten vztah se brzy nato rozpadl a s ním zhořkl i Whistlerův názor na Courbeta.
Teď se podívejte dolů do prostěradel. Hřeben do vlasů, přetržený náhrdelník, volné perly rozsypané po lněném plátně. Na stolku v popředí stojí karafy a šálek, vzadu, proti tmavému závěsu, porcelánová váza s květinami. V pravém dolním rohu podpis a letopočet: G. Courbet 66.
Obraz nesl několik jmen. Než se ustálil název Le Sommeil, tedy Spánek, říkalo se mu Les Dormeuses, Spící ženy, a méně zdvořile Paresse et luxure, Lenost a smilstvo. Když ho v roce 1872 vystavil jeden obchodník s obrazy, skončilo to policejním hlášením. Text samotného muzea ho staví vedle Manetovy Olympie, skandálu Salonu roku 1865, plátna téměř stejného formátu. A Courbet se nepouštěl jen do vlastního století. Učil se kopírováním starých mistrů a tady vyzývá dva velké malíře ženského aktu, Tiziana a Rembrandta, na jejich vlastním hřišti.
Petit Palais obraz koupil v roce 1953. Na jaře roku 2026 strávil čtyři měsíce ve Vídni, zapůjčený na Courbetovu výstavu v Leopoldově muzeu, která skončila dvacátého prvního června 2026. Teď je zase na této stěně, v sále, který muzeum věnovalo Courbetovi, a nedaleko visí jeho autoportrét s černým psem a portrét Proudhona s dětmi.
Zastávka 2 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 05
Dívky na břehu Seiny (Léto)
Gustave Courbet · 1857 · Olej na plátně, 174 × 206 cm
Všimněte si
- Žena vpředu, ležící na břiše v bílých vzorovaných šatech, s přivřenýma očima. Nic na té póze není aranžováno pro diváka.
- Loďka přivázaná u břehu vlevo a protější břeh Seiny, který prosvítá mezi stromy v levém horním rohu.
- Podpis vlevo dole, G. Courbet, na obraze, který vypadá jako malovaný v plenéru, a přitom byl dokončen v ateliéru.
Přepis (2:05)
Zůstaňte ve stejném sále a otočte se k druhému velkému Courbetovi, namalovanému o devět let dřív. Dvě mladé ženy sešly za horkého dne k řece a prostě se zastavily. Ta vpředu to úplně vzdala. Leží na břiše v bílých vzorovaných šatech, hlavu na šátku, oči přivřené. Ta za ní, v klobouku, si podpírá hlavu rukou, drží kytici a dívá se stranou, k vodě.
Celý název zní Dívky na břehu Seiny, Léto, a obraz byl vystaven na Salonu roku 1857, který se otevřel patnáctého června. Potíž byla v tom, že se sešel námět s rozměrem. Je to výjev z obyčejného života o rozměrech téměř dva krát dva metry, na takový druh obrazu nezvykle velký formát, a tím porušoval tehdejší pravidla. Kritici z toho udělali skandál. Databáze muzea přidává detail, který ukazuje, jak daleko to zašlo: Champfleury, velký zastánce realismu a jeden z Courbetových vlastních obhájců, odsoudil znepokojivou svůdnost těchto Pařížanek oddaných letní malátnosti. Jsou to ženy z města, ne venkovská děvčata, a někteří diváci je považovali za prostitutky.
A teď překvapení. Vypadá to jako nejvíc plenérový obraz v celé budově, a přitom v plenéru nevznikl. Courbet ho začal v roce 1856 ve svém rodném Ornans a dokončil v ateliéru, z představivosti. Přesto se podívejte vlevo nahoru, kde mezi stromy prosvítá protější břeh Seiny, a na loďku přivázanou u břehu. Námětem i světlem, nanášeným širokými tahy štětce, předznamenává říční břehy, které budou impresionisté malovat o generaci později, a vznikl šest let před Manetovou Snídaní v trávě, která dnes visí v Musée d'Orsay.
Cesta do tohoto sálu vedla přes přátele a rodinu. Koupil ho Courbetův přítel a mecenáš Étienne Baudry, od něj přešel na malířovu sestru Juliette a muzeum eviduje její dar ke čtvrtému srpnu 1906. Menší verze, devadesát šest a půl centimetru na sto třicet, možná od Courbeta a možná od některého z jeho následovníků, visí v National Gallery v Londýně. Podpis na tomto obraze je vlevo dole: G. Courbet.
Zastávka 3 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), sál 06
Slzavé údolí
Gustave Doré · 1883 · Olej na plátně, 413,5 × 627 cm
Všimněte si
- Kristus, malý a vzdálený vlevo nahoře, nese kříž v kruhu světla. Náboženský obraz, který svou hlavní postavu odsouvá do dálky, je vzácnost.
- Dav v popředí: králové a žebráci, děti a starci, v oděvech připomínajících Blízký východ.
- Ustupte na druhý konec sálu, abyste viděli celé plátno. Je přes čtyři metry vysoké a šest metrů široké.
Přepis (1:53)
V sále 06 patří jedna celá stěna jedinému plátnu, vysokému přes čtyři metry a širokému šest. Oko nejdřív zamíří ke světlu, daleko vzadu vlevo nahoře: malá bledá postava nese kříž v kruhu jasu. Pak se vrací dopředu, dolů do davu, a tam zůstane, protože ten dav je samotný obraz.
Gustave Doré namaloval Slzavé údolí v roce 1883. Začal ho zhruba v době, kdy mu zemřela matka, a dokončil ho jen krátce před vlastní smrtí. Námětem je verš z Matoušova evangelia: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Podívejte se, kdo na tu výzvu odpověděl. Králové a žebráci, děti a starci, muži a ženy, všichni v oděvech, které připomínají Blízký východ. Kristus je drobný a vzdálený, což je u náboženského obrazu neobvyklé. Doré dal popředí lidem, kteří trpí.
Proslavil se ilustrovanou Biblí, která se prodávala tak dobře, že v roce 1867 dostal zakázku na zhruba dvacet obrovských biblických pláten. Tento obraz celý cyklus uzavírá. Série odešla do Londýna, do Doré Gallery, která fungovala od roku 1869 do roku 1892 a přilákala zhruba dva a půl milionu návštěvníků. Francouzští kritici ho podle muzea strhali, protože nechápali jeho vizionářský realismus ani jeho talent inscenovat scénu. Narodil se a zemřel ve stejných letech jako Manet a své publikum našel v cizině.
Pak se příběh podivně stočí. V roce 1892 byla většina pláten odeslána do Spojených států na putovní výstavu, která trvala až do roku 1898. Potom se na ně zapomnělo. V roce 1947 se objevila ve skladišti na Manhattanu, byla prodána v aukci a rozptýlila se. Petit Palais koupil tento obraz v říjnu 1984. V roce 2005 prošel restaurováním a byl znovu napnut na blindrám a od roku 2006 je opět k vidění: šest metrů truchlících lidí, ozářených jedinou malou postavou v pozadí.
Zastávka 4 z 5 · Rez-de-Jardin (horní úroveň), hala
Gloria Victis
Antonin Mercié · 1875 · Bronz, výška 311 cm, odlila slévárna Thiébaut et fils
Všimněte si
- Jediný bod dotyku. Okřídlená Sláva stojí na špičce jediné nohy a nad ní je zhruba osm set kilogramů bronzu.
- Vojákovo obvázané čelo a zlomená šavle stále v jeho pěsti: porážka, ne vítězství.
- Podstavec: GLORIA VICTIS a A. MERCIE a značka slévárny, Fdu par THIEBAUT & FILS.
Přepis (1:47)
Vraťte se do haly a podívejte se nahoru. Bronz je vysoký přes tři metry, váží zhruba osm set kilogramů a celý balancuje téměř na ničem. Okřídlená Sláva v brnění vzlétá s mladým vojákem v náruči a celá její váha spočívá na špičce jediné nohy.
Antonin Mercié vytvořil model v roce 1872, rok poté, co Francie prohrála válku s Pruskem. Voják je nahý a umírá. Čelo má ovázané obvazem a v pěsti stále svírá zlomenou šavli. Sláva ho nese vzhůru, k věhlasu a nesmrtelnosti, a název je záměrná provokace. Gloria victis znamená sláva poraženým. Obrací starý výkřik vae victis, běda poraženým, který prý galský náčelník Brennus vmetl do tváře Římanům, jež porazil v roce 390 před naším letopočtem. Mercié dílo myslel jako poctu padlým francouzským vojákům, a především svému příteli, malíři Henrimu Regnaultovi, který padl v roce 1871.
Byl tehdy ještě mladým stipendistou Francouzské akademie v Římě a sádrový model byl poslední prací, kterou odtud poslal do Paříže. Vystavil ho na Salonu roku 1874 a město Paříž ho hned koupilo, aby podle něj dalo odlít tento bronz, a proto stojí ve vlastním muzeu výtvarného umění města. Obejděte podstavec. Nápis zní GLORIA VICTIS a A. MERCIE a je tam i značka slévárny, která ho odlila, Thiébaut a synové.
Francie si ho vzala za své. Firma Barbedienne pak prodávala jeho zmenšeniny ve velkém a další odlitky stojí v Bordeaux a v Kodani. Ne každého to dojalo. Sochař Jean Baffier se pohoršoval, že někdo staví porážku na podstavec, a napsal, že Francii vymlátili jako obilí ve stodole a ona pak ještě provolávala slávu poraženým. Když stojíte pod ním, vidíte oba pohledy najednou. Šavle je zlomená, voják bezvládně visí a jediné, co v celé skupině ještě stoupá, je anděl.
Zastávka 5 z 5 · Rez-de-Chaussée (dolní úroveň), sál 29
František I. přijímá poslední dech Leonarda da Vinci
Jean-Auguste-Dominique Ingres · 1818 · Olej na plátně, 40 × 50,5 cm
Všimněte si
- Rozměr. Čtyřicet krát padesát a půl centimetru: plnohodnotný historický obraz velký jako otevřená kniha, takže přistupte blízko.
- Židle vedle postele, odstrčená šikmo stranou. Král z ní právě vyskočil.
- Malý medailon na Leonardově hrudi, Řád svatého Michala, a podpis vlevo dole, Ingres Pint. 1818.
Přepis (2:02)
Poslední zastávka je o patro níž, v sále 29, a přináší změnu měřítka. Po Dorého šesti metrech má tento obraz čtyřicet krát padesát a půl centimetru, je to historický obraz zhruba velikosti otevřené knihy. Pojďte blíž.
Král se sklání nad postelí a v náručí drží hlavu umírajícího starce. Tím starcem je Leonardo da Vinci. Králem je francouzský panovník František První, který Leonarda pozval ke svému dvoru, a místem je Amboise v roce 1519. Ingres převzal výjev z Vasariho Životopisů umělců, podle nichž král držel Leonardovi hlavu, aby mu projevil přízeň a ulevil jeho bolesti. Je to krásná věta a nejspíš není pravdivá. Záznam samotného muzea označuje tu epizodu za nejspíš smyšlenou.
Podívejte se, jak to Ingres poskládal. Vypůjčil si tváře ze slavných obrazů v Louvru a králův profil pochází z portrétu, který Tizian namaloval Františkovi v roce 1539. Umírající Leonardo je naopak Ingresův vlastní vynález. Teď najděte židli vedle postele, odstrčenou šikmo stranou: král z ní právě vyskočil. A na Leonardově hrudi malý medailon, králův Řád svatého Michala.
Ingres obraz namaloval v Římě v roce 1818 pro hraběte de Blacas, velvyslance krále Ludvíka Osmnáctého. Jeho léta stipendisty Francouzské akademie už skončila, ale v Itálii zůstal až do roku 1824. To načasování není náhodné. Francie si právě vrátila krále na trůn a obraz, na němž francouzský panovník něžně vzdává poctu největšímu umělci renesance, nesl poselství o trůnu, oltáři a královské štědrosti k umění. Ingres řekl totéž i jiným obrazem, Jindřich Čtvrtý si hraje s dětmi, zatímco přivádějí španělského velvyslance, který muzeum uvádí jako příbuzné dílo a který visí v tomto sále.
Petit Palais tento obraz koupil v roce 1968. Ingres se k námětu vrátil o více než třicet let později a tato druhá verze, z doby kolem roku 1851, patří Smith College Museum of Art. Tuto verzi podepsal a datoval vlevo dole: Ingres Pint. 1818.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli, co v Petit Palais uvidíte.
Naše procházka končí u Ingrese, ale palác pokračuje přes dvě celá podlaží. Vyfoťte Carpeauxova Ugolina v jeho rotundě, Rembrandtův autoportrét o patro níž nebo klenbu nad Galerie Nord, kterou vymaloval Cormon, a aplikace vám řekne, na co se díváte, jak se to sem dostalo, a nahlas odpoví na vaši další otázku přímo tam, kde stojíte.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Avenue Winston-Churchill, 75008 Paříž, naproti Grand Palais, mezi Champs-Élysées a Seinou. Jednotliví návštěvníci vcházejí hlavním vchodem; skupiny a návštěvníci s omezenou pohyblivostí používají dveře u paty hlavního schodiště, vpravo dole, na úrovni Rez-de-Chaussée.
Nejbližší stanice je Champs-Élysées – Clemenceau na linkách metra 1 a 13, alternativou je Franklin D. Roosevelt na lince 9. RER C staví ve stanici Invalides. Do okolí jezdí autobusy 28, 42, 72, 73, 80, 83 a 93 a Vélib' tu má stanici pojmenovanou po muzeu, číslo 8001.
Vstupenky
- Sbírky jsou zdarma a nic není třeba rezervovat. Vstupné se platí jen na dočasné výstavy a na ty muzeum důrazně doporučuje rezervaci předem.
- Zavírací den je pondělí, k tomu 1. ledna, 1. května, 14. července, 11. listopadu a 25. prosince. Od úterý do neděle je otevřeno od 10 do 18 hodin, poslední vstup do sbírek je ale v 17.15.
- Večerní otevírací doba v pátek a v sobotu, do 20 hodin, platí jen pro výstavy, kavárnu a zahradu. Sály se sbírkami, a s nimi všech pět zastávek, jsou večer zavřené.
- Do zahrady uprostřed budovy je vstup zdarma a sídlí v ní Café 1902, která obsluhuje do 17.45 a poslední objednávky bere v 17.15.
- Kufry a velké batohy nechte jinde, včetně kabinových zavazadel; do skříněk se vejdou běžné tašky. Fotografovat pro vlastní potřebu se smí.
Oficiální audioprůvodce
Vlastní průvodce muzea není přístroj, ale aplikace: zdarma pro iPhone i Android, dvojjazyčná, se šesti trasami, mezi nimiž jsou trasy „12 mistrovských děl“ a „30 zásadních děl“, prohlídka ve francouzském znakovém jazyce, prohlídka s audiodeskripcí a procházka kolem budovy zvenku. Obojí je zdarma, takže je používejte společně: aplikaci muzea na její trasy a procházku venku, tuto stránku na pět příběhů uvnitř a aplikaci Chiaro na všechno, kam ani jedno nedosáhne.
Oficiální web →Otázky
Existuje k Petit Palais audioprůvodce zdarma?
Ano, a samotné muzeum je také zdarma. Tato stránka přehraje pět namluvených zastávek v jakémkoli prohlížeči v telefonu a pod každým přehrávačem najdete celý text; muzeum navíc vydává vlastní bezplatnou aplikaci se šesti trasami. Na dílo, které nepokrývá ani jedno, namiřte fotoaparát a aplikace Chiaro vám poví jeho příběh.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Petit Palais?
Nic. Průvodcem muzea je jeho vlastní aplikace pro iOS a Android, dvojjazyčná, s trasami od 12 mistrovských děl po 30 zásadních děl a s prohlídkami ve francouzském znakovém jazyce a s audiodeskripcí.
Kde v Petit Palais visí Courbetův Spánek?
V sále 05 na úrovni Rez-de-Jardin, tedy v podlaží, kterým vcházíte a které plánek muzea označuje jako horní úroveň. Sál věnovaný Courbetovi sdílí s Dívkami na břehu Seiny a s jeho autoportrétem s černým psem. Do 21. června 2026 byl zapůjčen do Vídně a teď je zase vystaven.
Je Petit Palais v pondělí zavřený?
Ano, pondělí je pravidelný zavírací den. Zavřeno je i o pěti svátcích: 1. ledna, 1. května, 14. července, 11. listopadu a 25. prosince. Od úterý do neděle je palác otevřený od 10 do 18 hodin a do sálů se sbírkami pouští poslední návštěvníky ve čtvrt na šest.
Je vstup do Petit Palais zdarma?
Stálá expozice je přístupná zdarma pro každého, bez rezervace vstupenky, a právě tam visí všech pět našich zastávek. Dočasné výstavy mají vlastní placené vstupenky. Do zahrady a do Café 1902 můžete vejít bez placení.
Je Petit Palais otevřený i večer?
Jen kvůli výstavám. V pátek a v sobotu zůstává budova otevřená do 20 hodin pro dočasné výstavy, kavárnu a zahradu, ale stálá expozice je večer zavřená, takže těchto pět zastávek si naplánujte na den.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Petit Palais.