Přejít na obsah

Pařížské katakomby · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po pařížských katakombách,
pět zastávek zdarma.

Sestup na vlastní pěst: 1,5 km lomů a kostnice, 20 metrů pod 14. obvodem. Kteroukoli desku, kterou těchto pět nahrávek míjí, vyfoťte a Chiaro vám ji přečte.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou pařížských katakomb.

9:41

Pavilony Brány pekla na Denfert-Rochereau

Pařížské katakomby

0:00 2:07
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 11 min poslechu

Pět míst, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pod zemí se nikdo nemůže vrátit, a tak tento bezplatný audioprůvodce po pařížských katakombách sleduje jednosměrnou trasu v pořadí, které uvádí leták provozovatele. Začněte na povrchu, na Place Denfert-Rochereau, před starým celním pavilonem od Ledouxe, kde první nahrávka hraje úplně bez vstupenky. Po 131 schodech dolů vás druhá zastávka čeká v chodbách lomů, které se táhnou na jih pod ulicemi. Třetí jsou tesané dveře kostnice, čtvrtá zdi z kostí za nimi a pátá Sud v Kryptě umučení, blízko konce, než vás 112 schodů vyvede ven na adrese 21 bis Avenue René-Coty, skoro 700 metrů od místa, kde jste začali. Nahrávky trvají asi 11 minut a provozovatel radí počítat s návštěvou na hodinu.

Všechny praktické údaje níže pocházejí z catacombes.paris.fr, webu, který pro město Paříž provozuje Paris Musées, a z jeho letáků; historie se opírá o tyto stránky a o Wikipedii. Katakomby se znovu otevřely 8. dubna 2026 s novou expozicí a novou trasou, takže pokud panel nebo dozorce pod zemí říká něco jiného, řiďte se jimi a napište nám o tom.

Zastávka 1 z 5 · Place Denfert-Rochereau, na Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy, před východním pavilonem u vchodu pro návštěvníky; vstupenka není potřeba

Pavilony Brány pekla na Denfert-Rochereau

Claude-Nicolas Ledoux (1736–1806), vlys Jean-Guillaume Moitte (1746–1810) · Navrženo 1785, stálo už v roce 1787; zapsáno mezi historické památky 13. dubna 1907 · Kámen, čtyři podlaží; jeden ze dvou shodných obdélných pavilonů na celní hradbě dlouhé 24 km s 55 vstupními místy

Všimněte si

  • Vlys vysoko na zdi: ženy v antickém oděvu drží medailony s erby měst. Je to jediný tesaný vlys na celé budově.
  • Sloupy v přízemí, složené ze střídajících se bubnů, kulatých a hranatých. Díky nim vypadá daňový úřad jako cesta k chrámu, a o to přesně šlo.
  • Dvojče na druhé straně třídy. Jeden pavilon je budova; teprve oba, obrácené k sobě přes starou silnici, tvořily bránu.
Přepis (2:07)

Než padne jediné slovo o kostech, podívejte se nahoru na budovu, u které stojíte, protože to byl daňový úřad. Claude-Nicolas Ledoux ji navrhl v roce 1785 pro hradbu kolem Paříže, dlouhou 24 kilometrů, s 55 vstupními místy, postavenou proto, aby se ze zboží vstupujícího do města dalo vybírat clo. Provozovatel tohoto místa označuje tu hradbu za nejambicióznější architektonický projekt staré monarchie a podle mě vám tenhle pavilon ukáže, proč ji lidé tak nesnášeli.

Ledoux si vzal za vzor propyleje starověkého Řecka, monumentální brány před svatyní. Podívejte se tedy na přízemí, na ty sloupy ze střídajících se bubnů, kulatých a hranatých. A pak vysoko na vlys Jeana-Guillauma Moitta, ženy v antickém oděvu s erby měst. To všechno kvůli vybírání daně ze zboží. A byly dvě: stejná budova stojí naproti vám přes tuhle třídu a mezi nimi vedla silnice do Orléansu.

Čtyři roky po vzniku plánů, třináctého července 1789, tuhle bránu vyplenili a zapálili. Do ledna 1790 ji opravili a dostala nové jméno, Brána rovnosti. V roce 1860 Paříž pohltila svá předměstí, celní linie se posunula dál a Ledouxova hradba padla. Přežily jen čtyři celnice.

Ujalo se staré jméno a nikdo ho neumí pořádně vysvětlit. Barrière d'Enfer se jmenovala podle rue d'Enfer, Pekelné ulice. Někteří historici si myslí, že si ulice to jméno zasloužila, jiní, že je to zkomolenina z via inferior, dolní cesty, nebo z brány en fer, tedy ze železa. V roce 1879 náměstí přejmenovali po plukovníku Denfertu-Rochereauovi, který udržel Belfort proti Prusům; kopie Bartholdiho Belfortského lva v jedné třetině velikosti stojí na náměstí směrem na sever. Vyslovte Denfert nahlas a uslyšíte d'Enfer, slovní hříčku městské rady, kterou nikdo nikdy nezrušil.

Podívejte se teď přes silnici na západní pavilon. Pod ním je kryt civilní obrany a dvacátého srpna 1944 si tam dole plukovník Rol-Tanguy zřídil velitelské stanoviště, odkud řídil povstání v Paříži. Tahle třída, celých jejích 50 metrů, nese jeho jméno.

Dvacet metrů pod vašimi botami se ulice Paříže opakují v kameni a schody k nim začínají uvnitř tohohle daňového úřadu.

Zastávka 2 z 5 · Po 131 schodech dolů, v dlouhých chodbách, kterým provozovatel říká kopie Paříže, 20 metrů pod ulicí

Chodby lomů a to, co do nich bylo vytesáno

Lomaři pod vedením Charlese-Axela Guillaumota (1730–1807), prvního šéfa Generální inspekce lomů; reliéfy: lomař Décure (zemřel 1782) · Lomy v provozu nejméně od 15. století; zpevňované od roku 1777; reliéfy z let 1777 až 1782 · Lutétský vápenec a zdivo z kamene kladeného nasucho, 20 m pod ulicí

Všimněte si

  • Značka vytesaná do zdi: číslo, písmeno G, rok. Příklad, který uvádí provozovatel, je 65 G 1781. G znamená Guillaumot a číslo počítá jeho stavby.
  • Desky s názvy ulic, mnohé z nich už na žádné mapě nad vámi nenajdete. Tyto chodby byly vedeny podle ulic.
  • Lastury ve skále. Zkamenělí plži z tropického moře, staří asi 45 milionů let, se objevují všude podél trasy.
Přepis (2:29)

Těch 131 schodů vás svedlo dolů skrz zhruba 45 milionů let. Stěny kolem vás byly kdysi bahnem na dně tropického moře a hornina se nazývá lutét, podle Lutetie, římského jména Paříže. Jedna studna v těchto lomech se stala mezinárodním měřítkem pro tyto vrstvy. Při chůzi si všímejte kamene, protože na trase jsou zkamenělé lastury.

Ten vápenec je důvod, proč tu vznikla ta dutina. Pařížský kámen dodával městu stavební materiál až do začátku 20. století, na kostely, na hrad Louvre, na městské hradby. Od středověku za ním lomaři chodili pod zem a dlouho pracovali vleže nebo v podřepu, ve vrstvě vysoké sotva přes metr. Prostor nad hlavou, který máte teď, přibyl později, pro inspektory a návštěvníky. Dál projdete částí zvanou atelier, kde jsou pilíře držící strop dvojího druhu: středověké, ponechané ve skále, a jiné, poskládané ručně.

Pořádnou mapu nikdo nevedl. V 18. století se chodby táhly pod městem na ploše asi 800 hektarů, opuštěné a z velké části zapomenuté, a pak se začala propadat půda. V roce 1774 pohltil závrt 300 metrů ulice. Čtvrtého dubna 1777 zřídil Ludvík Šestnáctý úřad, který měl zjistit, co je pod Paříží, a udržet to, a do jeho čela se postavil architekt Charles-Axel Guillaumot.

To, čím právě jdete, je jeho odpověď. Tyto chodby kopírují ulice nahoře a desky uvádějí jejich jména, takže inspektor vždycky věděl, kde na povrchu je. Celé té síti se říkalo kopie Paříže. Za zdmi po obou stranách je prázdný prostor, který tu zanechali lomaři.

Hledejte teď jeho podpis. Guillaumotovi muži tesali do kamene značku všude, kde dokončili práci: číslo stavby, iniciálu, rok. Příklad, který uvádí provozovatel, je 65 G 1781, šedesátá pátá stavba, Guillaumot, 1781.

Jeden lomař tu zanechal víc než značku. Décure, veterán sedmileté války zaměstnaný při tomto zpevňování, tesal ve volném čase do skály pevnosti v Port-Mahonu na Baleárech. V roce 1782, když si prosekával cestu na vyšší úroveň, vyvolal zával, který ho zabil. Jeho reliéfy jsou v části lomu, kudy návštěvníci na individuální trase sotva půjdou.

Guillaumot zemřel v roce 1807 a pohřbili ho na hřbitově Sainte-Catherine. I tento hřbitov později vyprázdnili a to, co v něm spočívalo, přišlo sem. Muž, jehož iniciála je na této zdi, tak skončil na místě, které připravil pro všechny ostatní.

Zastávka 3 z 5 · Vchod do kostnice, na konci chodeb lomů

Dveře: „Stůj, zde je říše smrti“

Uspořádání: Louis-Étienne Héricart de Thury (1776–1854), generální inspektor lomů · Uspořádání kostnice od roku 1809; místo vysvěceno 7. dubna 1786 · Zděné pilíře s bílými obrazci na černém podkladu, tesaný kamenný překlad; kostnice dál pokračuje asi 780 m klikatých chodeb

Všimněte si

  • Překlad: „Arrête ! C'est ici l'empire de la mort“. Ten verš pochází z francouzského překladu Aeneidy od Jacquese Delilla; převozník v něm mluví k živým.
  • Bílé obrazce na černých pilířích. Héricart de Thury je převzal z antiky, aby lom působil jako památník.
  • Na stropě hledejte černou čáru. Nechal ji vytáhnout jako nit, kterou se návštěvníci měli řídit.
Přepis (2:14)

Zastavte se tu na chvíli, protože vám to dveře přikazují. Dva černé pilíře s bílými obrazci, kamenný překlad a přes něj vytesáno: Arrête ! C'est ici l'empire de la mort. Stůj, zde je říše smrti.

Je to poezie a vypůjčený verš. Pochází z francouzského překladu Aeneidy od Jacquese Delilla, ze šestého zpěvu, kde převozník Charón zastavuje živého muže u řeky mrtvých. Někdo ho vybral záměrně a chci, abyste si všimli, jak je to divadelní, protože tohle místo nezačínalo jako jeviště.

Místo bylo požehnáno a vysvěceno sedmého dubna 1786 jako Pařížská městská kostnice. Jméno Katakomby bylo také výpůjčka, od těch římských, které tehdy fascinovaly veřejnost. Skoro všichni sem přišli už jako kosti, spuštěné šachtami, a leželi v neuspořádaných hromadách.

Změnil to Louis-Étienne Héricart de Thury, generální inspektor lomů, který místo převzal kolem roku 1809. Byl to inženýr s citem pro podívanou. Dal mu desky a sentence, černobílé pilíře připomínající antiku a kosti rovnané ve staré tradici středověkých kostnic. Vlastní shrnutí provozovatele, oč mu šlo, se těžko dá vylepšit: úcta, rozjímání a strach, v tomhle pořadí.

Podívejte se nahoru na strop a možná najdete jeho další dílo. Nechal po něm vytáhnout černou čáru, nit pro návštěvníky, aby nezabloudili ve starých štolách. Počítal s publikem a dočkal se ho. Od roku 1809 se sem dalo přijít po domluvě a kniha na konci trasy, určená pro dojmy, se rychle plnila. Budoucí Karel Desátý tu byl už v roce 1787, s dvorními dámami. Rakouský císař přišel v roce 1814. Napoleon Třetí sem v roce 1860 přivedl syna.

Ne všichni to schvalovali. Ve třicátých letech 19. století byly prohlídky zastaveny, kvůli škodám způsobeným návštěvníky a kvůli námitkám církve proti vystavování lidských ostatků, a teprve v roce 1850 byly znovu povoleny čtyři návštěvy ročně. Námitku církve si stojí za to vzít s sebou za tyto dveře. To, co je na druhé straně, bylo zinscenováno, ale nikdy to nebyla kulisa. Jsou to křehké ostatky milionů Pařížanů a každý z nich byl kdysi něčím sousedem.

Zastávka 4 z 5 · Uvnitř kostnice, podél chodeb s kostmi a jejich kamennými deskami

Zdi z kostí a jejich hřbitovní desky

Lomaři pod vedením Louise-Étienna Héricarta de Thury (1776–1854) · Kosti přemísťovány v letech 1785 až 1787; zdi rovnány od roku 1809 · Stehenní kosti, holenní kosti a lebky narovnané do průměrné výšky 1,5 m, s kamennými deskami; kostnice zabírá 10 933 metrů čtverečních

Všimněte si

  • Deska se jménem hřbitova a datem. Desky hřbitova Neviňátek začínají slovy „Ossements du cimetière des Innocents“ a mohou nést data jako 2. července 1809, dvě desetiletí po prvních vozech.
  • Vzor ve zdi: řady konců kostí, v pravidelných odstupech přerušené pásem lebek. Je to jen líc a zbytek leží za ním.
  • Další desky, s verši a sentencemi. Héricart de Thury je tu nechal umístit, abyste zpomalili a přemýšleli o smrti.
Přepis (2:26)

Po obou stranách máte teď, od země zhruba do výšky hrudi, zeď z lidí. Prosím, nedotýkejte se jí. Dívejte se na kameny s nápisy, protože každý vám řekne, která část Paříže to byla. Najděte desku, která jmenuje hřbitov Neviňátek.

Saints-Innocents, nedaleko Les Halles, byl největší hřbitov ve městě, v provozu téměř deset století. Bylo do něj uloženo přes dva miliony Pařížanů a koncem 18. století stála jeho půda víc než dva metry nad ulicí. Na jaře 1780 povolila sklepní zeď v rue de la Lingerie pod tíhou masového hrobu vedle ní. Hřbitov byl ještě téhož roku zavřen.

Přemísťování začalo v roce 1785 a trvalo do roku 1787. Dělo se v noci, zčásti proto, aby se předešlo nepřátelským reakcím Pařížanů a církve: kryté pohřební vozy zahalené černou látkou, vpředu sbory a pochodně, vzadu kněží zpívající oficium za zemřelé. Na konci té důstojné cesty byly kosti spuštěny dvěma studnami lomu a dělníci dole je rozvrstvili po chodbách. Další farnosti následovaly až do roku 1814 a další kosti přišly v letech 1859 a 1860, když Haussmann prosekával nové ulice skrz staré přikostelní hřbitovy.

To, co vidíte, je tedy druhé uspořádání. Přibližně od roku 1809 stavěli muži Héricarta de Thury tyto líce ze stehenních a holenních kostí s pásy lebek a zbytek, většinou jen úlomky, navršili za ně. Zdem říkali hagues, stejným slovem, jakým lomaři nazývali své kamenné zdivo. Je to něčí pracovní postup použitý na mrtvé a mě dojímá tím víc, že je praktický.

Kdo tu leží? Všichni, a v tom je ta potíž. Danton, Robespierre a Lavoisier přišli s hřbitovem Errancis. Provozovatel jmenuje také spisovatele Rabelaise, La Fontaina a Charlese Perraulta. Desky hlouběji připomínají mrtvé z Réveillonovy vzpoury v roce 1789 a z Tuileries v roce 1792. Nikdo z nich nebyl mezi ostatními nikdy identifikován.

Toto místo přitahovalo i experimentátory. V roce 1813 vypustil Héricart de Thury čtyři zlaté rybky do nádrže Samaritánčiny studny, pramene v kostnici; přežily, osleply a nikdy se nerozmnožily. V roce 1862 tu Nadar strávil celé měsíce, když pořizoval první podzemní fotografie při elektrickém světle, a protože expozice trvaly tak dlouho, stavěl figuríny do pózy dělníků.

Ale zůstaňte u té desky. Hřbitov a datum. Pro většinu lidí v této zdi je to celý záznam, který po nich zbyl.

Zastávka 5 z 5 · Krypta umučení, blízko konce kostnice; schodiště za ní vede na 21 bis Avenue René-Coty

Sud v Kryptě umučení a cesta nahoru

Dělníci Inspekce lomů, v kostnici uspořádané pod vedením Louise-Étienna Héricarta de Thury (1776–1854) · Uspořádání kostnice od roku 1809; výstupní schodiště otevřeno návštěvníkům v roce 2017 · Lebky a holenní kosti kolem zděného podpěrného pilíře, ve tvaru sudu; výstup ven má 112 schodů

Všimněte si

  • Pásy lebek kolem Sudu, umístěné tam, kde by na skutečném sudu byly obruče.
  • Vyboulení tvaru. Uvnitř je obyčejný podpěrný pilíř, který drží strop lomu; kosti jsou jen obklad.
  • Stěny samotné komory, celé obložené kostmi. Proto se jí říká také rotunda holenních kostí.
Přepis (1:57)

Poznáte to, až se chodba rozšíří: kruhová komora obložená kostmi a uprostřed něco, co podivně připomíná obrovský sud. Říká se tomu Sud a komora má dvě jména, Krypta umučení a rotunda holenních kostí.

Obejděte ho. Uvnitř není nic než podpěrný pilíř, další z opěr, které brání tomu, aby se strop tohoto lomu zřítil. Někdo se podíval na nezbytný kus stavební práce a oblékl ho do lebek a holenních kostí, s pásy lebek tam, kde by byly obruče. Několik větších monumentů v kostnici je stejný trik, včetně hrobky pojmenované po básníku Gilbertovi, která je ve skutečnosti konstrukční výztuha. On sám sem přišel anonymně, když vyprázdnili jeho hřbitov. Jeho jméno je na monumentu a jeho kosti jsou někde jinde, mezi všemi ostatními.

V téhle místnosti se odehrála nejpodivnější noc v dějinách kostnice. Druhého dubna 1897 dostala asi stovka hostů z módní Paříže záhadnou pozvánku na koncert v katakombách, s pokynem přijet v jedenáct a nezastavovat kočáry na uvedené adrese. O půlnoci začal v této místnosti hrát orchestr o čtyřiceti pěti členech, sestavený z hudebníků Opery: Chopinův Pohřební pochod, Saint-Saënsův Danse macabre, smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky. Trvalo to do dvou do rána a krátce nato o tom psaly noviny. Později byly mezi pilíře naskládány kosti, aby tu už nikdo nemohl uspořádat další.

Pamatujte také, jak málo z toho kdo mohl vidět. Prohlídky se konaly při svíčkách až do roku 1972 a elektrické světlo přišlo teprve v roce 1983. Po většinu své historie byla tato místnost tím, kam dosáhl plamen.

Teď už jste blízko konce. Cesta ven vede po schodišti o 112 schodech, otevřeném v roce 2017. Podle jednoho francouzského pramene bylo postaveno uvnitř staré těžební studny, jedné z těch, kterými se z vozů spouštěly kosti z vyprázdněných hřbitovů.

Pokud je to tak, odcházíte cestou, kterou přišli oni. Vyjdete na 21 bis Avenue René-Coty, skoro 700 metrů od Ledouxova daňového úřadu, a ulice pokračuje, jako by pod ní nic z toho neleželo.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v pařížských katakombách.

Deska v pravopisu 18. století, verš připsaný básníkovi, o kterém vám nikdo nikdy neřekl, název ulice, který z mapy zmizel před dvěma stoletími: tahle podzemní cesta je jich plná a tyto nahrávky se zastavují jen na pěti místech. Vyfoťte jednu z nich a Chiaro vám řekne, co ta slova znamenají, kdo je nechal vytesat a z které části staré Paříže tyto kosti pocházejí. Bez blesku, jak žádá provozovatel, a bez nutnosti se čehokoli dotýkat.

Ze kterého hřbitova je tato deska?Kdo napsal tento verš na zdi?Pod kterou ulicí teď jsem?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Vchod: 1 Avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy (Place Denfert-Rochereau), 75014 Paříž. Východ: 21 bis Avenue René-Coty, 75014 Paříž, skoro 700 metrů dál. Trasa je jednosměrná, takže nevyjdete tam, kudy jste sestoupili.

Denfert-Rochereau pro linky metra 4 a 6 a RER B. Zastavují tu také autobusy 38 a 68. Od východu se vydejte zpět na sever po Avenue René-Coty a dojdete ke stejné stanici.

02

Vstupenky a vstup

  • Vstupenku na konkrétní čas si rezervujte online, protože na místě se placené vstupenky neprodávají; do prodeje jdou sedm dní před datem návštěvy. Plné vstupné je 31 eur, zlevněné 25, děti a mládež od 8 do 17 let platí 15 a děti do 8 let mají vstup zdarma. Bezplatné vstupenky nelze rezervovat a vydává je pokladna v daný den po doložení nároku. Kdo na co má nárok, uvádí oficiální stránka s cenami.
  • Otevřeno je od úterý do neděle od 9:45 do 20:30, poslední vstup v 19:30. Zavřeno je v pondělí a dále 1. ledna, 1. května a na Boží hod vánoční; 14. července, 15. srpna, 1. listopadu a 11. listopadu jsou běžné otevírací dny. Pod zemí smí být nejvýše 200 návštěvníků, takže se vstup může přerušit.
  • Dolů vede 131 schodů a nahoru 112, podlahy jsou nerovné a kluzké a vzduch má asi 14 °C a může být velmi vlhký. Místo není přístupné vozíčkářům ani nikomu, kdo potřebuje bezbariérový přístup, a nedoporučuje se lidem s klaustrofobií, pohybovým postižením nebo potížemi se srdcem či dýcháním. Děti do 14 let musejí mít s sebou dospělého.
  • Vaše taška smí měřit nejvýše 40 krát 30 krát 20 centimetrů. Kufry, motocyklové přilby a kočárky nejsou povoleny a šatna tu není, protože odcházíte na jiné adrese. Fotografování pro soukromé účely je povoleno bez blesku a stativu. Dotýkat se kostí je zakázáno.
  • Do 31. ledna 2027 je ve vstupním pavilonu k vidění výstava reprodukcí Nadarových podzemních fotografií, v ceně vstupného.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní audioprůvodce provozovatele je součástí plné, zlevněné i dětské vstupenky, takže nikdo s těmito vstupenkami nic nedoplácí. Mluví hlasem Héricarta de Thury, trvá asi hodinu, sám se spouští, jak jdete, a je k dispozici francouzsky, anglicky, španělsky a německy, navíc ve francouzské verzi s audiopopisem. Bezplatné vstupenky ho nezahrnují; na pokladně stojí 5 eur. Prohlídky s průvodcem momentálně nejsou k dispozici. Tato stránka je něco jiného: přečtěte si ji nebo si ji pusťte před sestupem nebo venku na třídě, v libovolném prohlížeči.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po pařížských katakombách?

Hraje přímo tady: pět nahrávek v prohlížeči, zdarma, s texty vytištěnými pod nimi. Vlastní průvodce provozovatele se držitelům vstupenek zvlášť neprodává, protože je součástí placené vstupenky. Mimo těchto pět míst vám aplikace Chiaro převypráví kteroukoli desku, kterou vyfotíte.

Mohu si audioprůvodce po pařížských katakombách poslechnout bez vstupenky?

Ano, a první zastávka je právě k tomu určená: je o pavilonu venku, na veřejné třídě na Place Denfert-Rochereau. Zbylé čtyři popisují místa na podzemní trase, kam se dostanete jen se vstupenkou, ale pustit si je můžete klidně doma nebo před vstupem.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po pařížských katakombách?

Je součástí plné, zlevněné i dětské vstupenky. Návštěvníci s bezplatnou vstupenkou si ho mohou v daný den koupit na pokladně a provozovatel uvádí cenu 5 eur. Trvá asi hodinu, francouzsky, anglicky, španělsky nebo německy.

Kde končí trasa pařížskými katakombami?

Na adrese 21 bis Avenue René-Coty, skoro 700 metrů od vchodu. Okruh dlouhý 1,5 km je jednosměrný, takže se k prvnímu schodišti nevrátíte, a ze stejného důvodu tu není ani šatna. Berte si s sebou jen málo a počítejte s krátkou procházkou zpátky na Denfert-Rochereau.

Který den jsou katakomby zavřené?

V pondělí a dále 1. ledna, 1. května a na Boží hod vánoční. Ostatní státní svátky, které provozovatel uvádí, 14. července, 15. srpna, 1. listopadu a 11. listopadu, jsou otevírací dny. Poslední vstup je v 19:30, zavírá se ve 20:30.

Jak dlouho trvá cesta pod zemí?

Počítejte s hodinou. Přibližně tak dlouho trvá i oficiální audioprůvodce. 131 schodů dolů a 112 zase nahoru je součástí trasy, takže tato hodina je už zahrnuje.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou pařížských katakomb.