Musée des Arts Décoratifs · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce Musée des Arts Décoratifs,
pět zastávek, zdarma.
Pusťte si pět nahrávek přímo na této stránce a pak vyfoťte kterékoli ze 6 000 děl na sedmi podlažích — Chiaro vám poví jeho příběh.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée des Arts Décoratifs.
Setkání Iásona a Médeie
Musée des Arts Décoratifs, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Musée des Arts Décoratifs a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 11 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Tento audioprůvodce po Musée des Arts Décoratifs v severozápadních křídlech paláce Louvre na adrese 107 rue de Rivoli sleduje chronologickou trasu po 3. a 4. podlaží. Vyjeďte výtahem Lefuel do 3. podlaží a začněte v sále 6 u florentské svatební desky z let kolem roku 1480, pak pokračujte do 4. podlaží za osmnáctistoletým budoárem z Place Vendôme v sále 23, pohledem Louise-Léopolda Boillyho do Houdonova sochařského ateliéru v sále 29, zlaceným bronzovým lůžkem Valtesse de la Bigne v sále 40 a secesní vitráží Eugèna Grasseta v sále 44. Samotný poslech zabere zhruba jedenáct minut; na klidný průchod mezi oběma křídly počítejte asi devadesát minut.
Čísla sálů, inventární značky i historické údaje vycházejí z online katalogu sbírek muzea doplněného o nezávislé zdroje jako Wikidata a Wikipedie. Nábytek i citlivé malované desky se občas stěhují nebo půjčují na výstavy: pokud popiska v sále říká něco jiného než text níže, řiďte se popiskou a dejte nám vědět.
Zastávka 1 z 5 · 3. podlaží, sál 6 (Raná italská renesance)
Setkání Iásona a Médeie
Připsáno Biagiovi d'Antonio (1446–1516) · kolem 1486 · Olej na dřevě (deska ze svatební truhly cassone), 54 × 131 cm
Všimněte si
- Černá vlajka se soustřednými zlatými kruhy na zádi levé lodi: erb bankéřského rodu Albizziů, který spolu se znakem Tornabuoniů datuje florentskou svatbu z roku 1486.
- Iásón v okřídlené zlaté přilbě a Médeia v karmínových šatech podávající si pravici uvnitř osmibokého chrámu přímo pod drobnou bronzovou soškou Apollóna.
- Nízký podlouhlý formát desky 54 krát 131 centimetrů: nemalovaný pro kostelní oltář, ale k zasazení do nábytku svatební ložnice.
Přepis (2:14)
Všimněte si nejprve samotného tvaru této malby, ještě než začnete číst zástup postav uvnitř. Při výšce 54 centimetrů a více než dvojnásobné šířce nebyla tahle dlouhá vodorovná deska nikdy určená nad kostelní oltář. V patnáctém století si zámožné florentské rodiny najímaly přední malíře, aby vyzdobili dřevěné zařízení novomanželské ložnice: svatební truhly zvané cassoni, táflování ve výši ramen i vyřezávaná lůžka. Díváte se na domácí přepych italské renesance — a přesně proto visí v muzeu užitého umění.
Podívejte se nahoru na dvě velké plachetnice zakotvené po obou stranách zátoky a najděte erbovní praporce nad jejich záděmi. Vlevo označují soustředné zlaté kruhy na černém poli rod Albizziů. Spolu s erbem bankéřského domu Tornabuoniů vážou tyto drobné vlaječky desku ke slavné společenské svatbě v roce 1486: sňatku Lorenza Tornabuoniho a Giovanny degli Albizzi. Několik malířů tehdy společně vytvořilo celý soubor obrazů z řeckého mýtu o Iásonovi a Argonautech pro komnatu mladého páru a tento výjev připadl Biagiovi d'Antonio.
Biagio se narodil ve Florencii v roce 1446 jako syn vyšívače, vyučil se u Cosima Rosselliho, pracoval v dílně Andrey del Verrocchia a podílel se i na výmalbě stěn Sixtinské kaple v Římě, než se vrátil k výpravným nábytkovým deskám, v nichž vynikal nejvíc. Po celá staletí upadlo jeho pravé jméno v zapomnění a historici umění rozdělovali jeho dílo mezi mistry z Faenzy nebo Benedetta Ghirlandaia, dokud daňové záznamy vydané v roce 1935 nevrátily Biagiovi d'Antonio Tuccimu jeho životopis.
Sledujte čistou geometrii osmibokého chrámu přesně uprostřed. Pod zelenou kupolí a zlaceným vlysem bere Iásón ve zbroji a okřídlené přilbě za ruku princeznu Médeiu v karmínovém šatu a slibuje jí manželství před miniaturní sochou Apollóna. Dvořané v pestrých nohavicích, chrti a dvě malá pážata rámují břeh, zatímco loď Argó čeká na klidné hladině.
Každý vzdělaný Florenťan znalý Ovidia pochopitelně věděl, jak katastrofálně manželství Iásona a Médeie skončilo, ale renesanční objednavatele přesto okouzloval lesk samotných námluv. Pařížský architekt a sběratel Émile Peyre odkázal desku tomuto muzeu v roce 1905 a její zlatá světla září i po pěti stoletích.
Zastávka 2 z 5 · 4. podlaží, sál 23 (Cabinet des Fables)
Cabinet des Fables
Pařížští řezbáři a malíři pro Françoise-Balthazara Dangého · kolem 1750–1755 (přezlaceno kolem 1853) · Profilované, řezané, malované a zlacené dubové táflování, jedenáct výplní s La Fontainovými Bajkami
Všimněte si
- Záměrné rozdělení při restaurování: dvě třetiny vyřezávaného dubu nesou jemně růžovou a světle zelenou paní Dangé z let kolem roku 1750, zatímco třetina si ponechává těžké armádní zlacení z doby kolem roku 1853.
- Malovaná zvířecí soudní síň ve výjevu Vlk žalující lišku před opicí, kde opičí soudce sedí na kamenném bloku a poslouchá spor dvou šibalů pod stromem.
- Nízký strop a komorní půdorys soukromého budoáru s výhledem na Place Vendôme, nikoli okázalého přijímacího sálu.
Přepis (1:59)
Postavte se doprostřed tohoto malého dubového pokojíku a nejprve se rozhlédněte kolem všech stěn, než spočinete na jediném obraze. Dvě třetiny místnosti oblékají jemná růžová a bledě zelená, lehké jako cukrová poleva. Zbývající třetina se třpytí těžkým, obřadným zlatem devatenáctého století. Ten ostrý předěl není nedokončená práce, ale dvě soupeřící století pařížského života na týchž čtyřech stěnách.
V roce 1750 koupil pohádkově bohatý výběrčí daní François-Balthazar Dangé honosný městský palác na Place Vendôme číslo 9, kousek severně od této budovy, a najal pařížské řezbáře a malíře na novou výzdobu. Na samém konci bytu jeho ženy v prvním patře, s okny na náměstí, ukryli tento nízký budoár. Namísto patetických bohů a bitev se paní Dangé obklopila jedenácti malovanými výjevy z Bajek Jeana de La Fontaina, zasazenými do rokokových lastur a rozvilin v růžové a zelené.
Najděte výplň, na níž opice sedí na kamenném soklu pod vzdušným stromem, zatímco dole se přou vlk a liška. Je to La Fontainova bajka o vlkovi žalujícím lišku z krádeže před opičím soudcem — který vyslechne obě strany a odsoudí obě, protože ani jeden nemá čisté svědomí. V domě finančníka starého režimu vítězil vtip nad okázalostí.
O sto let později palác zcela změnil nájemníky. Po roce 1849 připadl dům na Place Vendôme číslo 9 armádě jako velitelství První vojenské divize a v roce 1870 se stal sídlem vojenského guvernéra Paříže. Generálové neměli pro pastelově růžovou pochopení. Kolem roku 1853 bylo dřevo přemalováno a hustě pozlaceno, čímž se hravé dámské útočiště proměnilo v přísný salon Druhého císařství.
Když se vojsko v roce 1898 odstěhovalo, jedenáct výplní bylo sejmuto a v roce 1912 je sem Louvre uložil jako dlouhodobou zápůjčku. Tváří v tvář dvěma pravým vrstvám dějin odkryli restaurátoři na dvou třetinách pokoje osmnáctistoleté barvy paní Dangé a na poslední třetině ponechali vojenské zlato.
Zastávka 3 z 5 · 4. podlaží, sál 29 (Salon Talairac)
Ateliér Jeana-Antoina Houdona
Louis-Léopold Boilly (1761–1845) · kolem 1804 · Olej na plátně, 88 × 115 cm
Všimněte si
- Skutečná Houdonova sádrová busta matematika Pierra-Simona de Laplace z roku 1804 vystavená hned vedle obrazu: tatáž hlava, kterou Houdon na plátně modeluje prsty.
- Laplace pózující vpravo na dřevěném stupínku ve staromódní napudrované paruce svázané v týle a v tmavém kabátci s vysokým límcem.
- Přeplněné police nad zeleným ateliérovým závěsem, odkud Houdonův sedící Voltaire a desítky sádrových bust shlížejí na umělcovu ženu, tři dcery a spícího psa.
Přepis (1:53)
Podívejte se na hliněnou hlavu pod sochařovými prsty uprostřed tohoto plátna a hned nato sklouzněte pohledem těsně vedle rámu. Přímo v sále vedle obrazu Louise-Léopolda Boillyho stojí skutečná sádrová busta astronoma a matematika Pierra-Simona de Laplace z roku 1804, vysoká 61 centimetrů a vymodelovaná samotným Jeanem-Antoinem Houdonem. Obraz i busta patřily sběrateli Émilu Peyrovi a díky jeho odkazu z roku 1905 tu muzeum chystá jedno z nejvtipnějších dvojích podívání v Paříži.
Boilly vystavil plátno na Salonu roku 1804 a odnesl si za ně zlatou medaili. Zavádí nás do přízemní dílny, kterou Houdon obýval na druhém břehu Seiny v bývalé Collège des Quatre-Nations, dnešním Institut de France. Třiašedesátiletý Houdon byl tehdy nejslavnějším žijícím portrétním sochařem — mužem, který vytesal Voltaira, Diderota, George Washingtona i Thomase Jeffersona.
V rané skice posadil Boilly na modelovací stojan bustu Napoleona. Pro výsledný salonní obraz však císaře vyměnil za největšího žijícího francouzského vědce: Laplace, jemuž současníci pro jeho nebeskou mechaniku přezdívali francouzský Newton. Všimněte si Laplace sedícího vpravo na dřevěném pódiu. Zatímco mladší muži už nosili krátce střižené vlasy, Laplace trval na starosvětské napudrované paruce v týle a kabátci s vysokým límcem.
Boilly proměňuje pracovní sezení ve tři obrazy najednou. Vpravo je to lekce sochařského řemesla, v níž Houdon ve světlé haleně přeměřuje živou lícní kost proti vlhké hlíně a u paty stojanu spí pes. Vlevo se otevírá něžný rodinný portrét: Houdonova manželka v bílých empírových šatech sedí se třemi dcerami Sabinou, Anne-Ange a Claudinou, z nichž jedna listuje kresbami u stojanu.
A za zelenou látkovou plentou se tyčí celá Houdonova dráha v malém: sedící socha Voltaira, zcela vlevo anatomická figura stažená z kůže se zdviženou paží a vysoko nahoře zaprášené police plné slavných hlav osvícenství.
Zastávka 4 z 5 · 4. podlaží, křídlo Rohan, sál 40 (Nádhera kurtizán)
Slavnostní lůžko Valtesse de la Bigne
Édouard Lièvre (1828–1886) · kolem 1875 · Buková kostra, cizelovaný, patinovaný a zlacený bronz, zelený hedvábný samet, 410 × 260 × 200 cm
Všimněte si
- Dva baculatí amorkové ze zlaceného bronzu na čele postele držící oválný štít s korunovanou iniciálou V — vymyšlený šlechtický znak pařížské kurtizány.
- Šklebící se bronzové masky faunů podél horní římsy nebes a z profilu vedle nástavce, jimž Valtesse přezdívala sví chytří malí bůžkové.
- Prohnutá balustráda ze zlaceného bronzu přišroubovaná přímo k nohám lůžka, zakončená na předních sloupcích dvěma planoucími bronzovými kadidelnicemi.
Přepis (2:24)
Tento objekt ze zlaceného bronzu a světle zeleného hedvábí se tyčí přes čtyři metry ke stropu a připomíná spíš oltář pro královnu než nábytek do ložnice. Přesně v tom spočíval vtip — a nikdo v Paříži si ho nevychutnával víc než žena, která ho zaplatila.
Narodila se v roce 1848 jako Émilie-Louise Delabigne v chudé pařížské čtvrti jako dcera normandské švadleny prádla. V deseti letech pracovala v krejčovské dílně, jako dospívající pózovala malířům a vstoupila do polosvěta Druhého císařství. Potom sama sebe od základu stvořila znovu. Vymyslela si zvučné jméno Valtesse de la Bigne, protože Valtesse znělo ve francouzštině téměř stejně jako Votre Altesse, Vaše Výsosti. Obletovaná bankéři, šlechtici a malíři nashromáždila jmění i vlastní městský palác na 98 boulevard Malesherbes, dar od knížete ze Saganu.
Kolem roku 1875 si u návrháře Édouarda Lièvra, jenž právě dokončil ložnici jejího přítele malíře Édouarda Detailla, objednala lit de parade, obřadní přehlídkové lůžko. Ve Versailles za Ludvíka Čtrnáctého stálo královské lůžko za dřevěným zábradlím, které při ranních audiencích drželo dvořany v uctivém odstupu. Podívejte se, co Lièvre s tím královským zábradlím provedl tady. Místo aby návštěvníky oddělil přes celou místnost, přišrouboval zvlněnou balustrádu ze zlaceného bronzu přímo na rám samotné postele a na nárožní sloupky osadil dvě planoucí kadidelnice, takže dvorský protokol proměnil v neskrývané jeviště rozkoše.
Teď se zadívejte na čelo postele a vysokou římsu. Dva buclatí bronzoví kupidové zvedají štít s korunovaným písmenem V uprostřed. Nad zelenými hedvábnými závěsy se z nebes šklebí masky faunů, jimž Valtesse říkala sví chytří malí bůžkové. Když spisovatel Émile Zola dostal svolení prohlédnout si její ložnici na boulevard Malesherbes, pořídil si poznámky a přetavil přesně toto lůžko ve skandální zlato-stříbrný trůn v závěru románu Nana z roku 1880.
Uvnitř konstrukce se skrývají podpisy tužkou od řemeslníků, kteří všechnu tu bronz v letech 1880 a 1881 sestavili: montérů Legrose a Lazarda a cizelérů Browna a Dumonta, spolu s dílnou, jež lůžko v prosinci 1902 přestěhovala do venkovského domu Valtesse ve Ville-d'Avray.
Většina sídel slavných kurtizán šla po smrti majitelek okamžitě do dražby. Valtesse přelstila potomstvo ještě jednou: před smrtí v roce 1910 vepsala tuto postel do závěti, takže její bronzový trůn v roce 1911 natrvalo spočinul v paláci francouzských králů.
Zastávka 5 z 5 · 4. podlaží, sál 44 (Secese a umění interiéru)
Jaro (La Matinée de printemps)
Eugène Grasset (1845–1917), karton; Félix Gaudin (1851–1930), mistr sklenář · 1894 · Barevné sklo a olovo, 298 × 136 cm
Všimněte si
- Společný podpis v levé dolní tabulce E. GRASSET del a F. GAUDIN pinx, PARIS 1894: návrhář a mistr vitrážista podepsaní bok po boku.
- Silné černé olověné pásky obkreslující plochá pole nebeské modři, květnové růžové a sytě fialových kosatců stejně jako tušové linky na pouličním plakátu.
- Tři vlaštovky kroužící nahoře mezi růžově kvetoucími větvemi, sevřené geometrickým rámem zlatých půlsluncí a modrých vln.
Přepis (2:14)
Odstupte o pár kroků dál, abyste přehlédli celé tři metry výšky tohoto zářícího okna, a všimněte si, co drží obraz pohromadě. Každá kadeř kaštanových vlasů, každý záhyb světle modrého šálu i každý fialový okvětní lístek kosatce je uzavřený do výrazné černé obrysové linky. Připomíná-li vám to pařížský plakát z doby belle époque, odhalili jste tajemství Eugèna Grasseta na první pohled.
Grasset se narodil v Lausanne v roce 1845 jako syn švýcarského truhláře a v roce 1871 přesídlil do Paříže s přesvědčením, že zeď mezi vysokým uměním a předměty denní potřeby musí padnout. Navrhoval nábytek, tisková písma, poštovní známky, šperky pro dům Vever i 129 litografických plakátů uložených v tomto muzeu — a k tomu kresbu, kterou dodnes pozná každý francouzský školák: emblém slovníku Larousse z roku 1890 se ženou rozfoukávající chmýří pampelišky do větru.
Když Grasset navrhoval toto okno a jeho protějšek Podzimní odpoledne pro architektonickou sekci Salonu na Martově poli v roce 1894, přenesl poučení z japonských dřevořezů a barevné litografie přímo do skla. Na plakátu oddělují černé tiskařské linky plochá, zářivá barevná pole. Tady odvádějí naprosto tutéž práci skutečné tmavé olověné pruty, zatímco zezadu proudí denní světlo.
Aby převedl karton ve skutečné velikosti do téměř tří metrů skla, spojil se Grasset s Félixem Gaudinem, bývalým důstojníkem dělostřelectva, který v roce 1879 koupil historickou sklářskou huť v Clermont-Ferrand. Podívejte se dolů do levého rohu okna těsně pod lem vzorovaných šatů: v roce 1894 podepsali sklo oba muži společně, Grasset za kresbu a Gaudin za vitráž.
Prohlédněte si rostliny kolem ní. Ověnčená bílými růžemi a s košíkem růžových květů na paži se sklání k vysokým kosatcům, zatímco nad její hlavou kličkují tři vlaštovky mezi rozkvetlými větvemi v rámu stylizovaných zlatých sluncí a modrých vln. O dva roky později, v roce 1896, vydal Grasset slavnou příručku o rostlině a ornamentu, v níž tvrdil, že sklo, dřevo ani železo nemají nikdy otrocky napodobovat květinu, protože právě meze materiálu dávají ornamentu sílu. Muzeum mu dalo za pravdu okamžitě a koupilo okno přímo od Gaudina hned v roce 1894.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Musée des Arts Décoratifs.
Pět zastávek sotva načíná sedm podlaží plných řezbářství, porcelánu, vitráží a dobových pokojů. Namiřte fotoaparát na kteroukoli příborní skříň, tapiserii nebo předmět ve vitríně po cestě: Chiaro na místě vysvětlí řemeslo i příběh a nahlas odpoví na vaše doplňující otázky.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
107 rue de Rivoli, 75001 Paříž, v křídlech Rohan a Marsan paláce Louvre. Jednotlivci vcházejí přes 107 rue de Rivoli; objednané skupiny vstupují ze zahrady Carrousel a knihovna má samostatný vchod na 111 rue de Rivoli.
Stanice metra Palais Royal–Musée du Louvre (linky 1 a 7), Tuileries (linka 1) a Pyramides (linky 7 a 14) leží pár minut chůze od vchodu; linka RER C staví na opačném břehu Seiny u Musée d'Orsay a autobusy 21, 27, 39, 68, 69, 72 a 95 zastavují na Rue de Rivoli nebo Rue des Pyramides.
Vstupenky
- Otevřeno od úterý do neděle od 11:00 do 18:00, pokladny zavírají v 17:15; zavřeno každé pondělí a dále 1. května, 25. prosince a 1. ledna (24. a 31. prosince dřívější uzavření v 17:00).
- Čtvrteční večerní provoz do 21:00 platí výhradně pro dočasné výstavy — stálé expozice ve 3. a 4. podlaží zavírají každý návštěvní den v 18:00.
- Plné vstupné činí 15 € pouze do stálých sbírek nebo 18 € včetně dočasných výstav; mladší 18 let, obyvatelé EHP od 18 do 25 let (stálé sbírky) a držitelé Paris Museum Pass mají vstup zdarma — o víkendech se důrazně doporučuje rezervace předem na billetterie.madparis.fr.
- Kufry a objemné batohy nechte v hotelu, protože velká zavazadla bezpečnostní kontrola nevpustí; šatna, skládací stoličky a dětská nosítka jsou v podlaží -1 a počítejte s tím, že pavilon Marsan bude od 4. ledna do 1. května 2027 uzavřen kvůli stavebním pracím.
Oficiální audioprůvodce
Muzeum nabízí audioprůvodce na začátku stálé trasy ve 3. podlaží (v ceně ročních členských karet; podmínky pro jednotlivou návštěvu zjistíte u přepážky nebo na madparis.fr) a zároveň zpřístupňuje bezplatného digitálního průvodce v mobilní aplikaci třetí strany. Našich pět nahrávek běží přímo na této stránce bez účtu a aplikace Chiaro s fotoaparátem pokryje zbytek budovy.
Oficiální web →Otázky
Existuje bezplatný audioprůvodce po Musée des Arts Décoratifs?
Ano — všech pět komentářů si můžete pustit zdarma přímo na této webové stránce, s úplným přepisem pod každým přehrávačem a bez registrace. Kdykoli vás v sálech zaujme další předmět, vyfoťte ho v aplikaci Chiaro a poslechněte si výklad.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce v Musée des Arts Décoratifs?
Muzeum poskytuje audioprůvodce na začátku stálého okruhu ve 3. podlaží (součást ročních členských karet) a současně nabízí bezplatného digitálního průvodce v telefonní aplikaci třetí strany. Aktuální dostupnost přístrojů ověříte na madparis.fr nebo na recepci.
Kde v Musée des Arts Décoratifs stojí lůžko Valtesse de la Bigne?
Slavnostní postel z bronzu a zeleného sametu od Édouarda Lièvra najdete ve 4. podlaží v křídle Rohan, v sále 40 nazvaném Nádhera kurtizán. Vyjeďte výtahem Lefuel do 3. podlaží na začátek historické trasy a odtud pokračujte do 4. podlaží.
Je Musée des Arts Décoratifs v pondělí zavřené?
Ano, každé pondělí a také každoročně 25. prosince, 1. ledna a 1. května; 24. a 31. prosince muzeum zavírá dříve v 17:00. Od úterý do neděle jsou stálé sály otevřené od 11:00 do 18:00, zatímco čtvrteční prodloužená doba do 21:00 se týká jen dočasných výstav.
Platí vstupenka do Louvru také do Musée des Arts Décoratifs?
Ne. Ačkoli Musée des Arts Décoratifs sídlí v severozápadních křídlech Rohan a Marsan paláce Louvre, jde o samostatnou instituci s vlastním vchodem z ulice na adrese 107 rue de Rivoli a vlastní vstupenkou (15 € do stálých sbírek nebo 18 € včetně výstav).
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Musée des Arts Décoratifs.