Grand Central Terminal · New York · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Grand Central Terminal,
pět zastávek zdarma.
Pět výkladů vás provede nádražím z roku 1913, které má dnes 44 nástupišť, víc než kterékoli jiné na světě, od chodníku na 42. ulici až po klenbu z dlaždic na dolní úrovni. O všem dalším, co cestou najde váš fotoaparát, vám poví Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou nádraží Grand Central.
Fasáda do 42. ulice a Sláva obchodu
Grand Central Terminal, New York
To byla část zdarma
Vyfoťte kterýkoli detail nádraží Grand Central a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 13 min poslechu
Pět míst, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Grand Central Terminal je veřejnosti otevřený každý den a žádnou vstupenku si kupovat nemusíte, takže tento audioprůvodce vede od chodníku až na nejnižší podestu bez jediného turniketu: pět zastávek na vlastní pěst, začínáte na jižní straně 42. ulice u Park Avenue, u fasády a jejího sousoší. Odtud vejdete hlavním vchodem pod viaduktem do Vanderbilt Hall, pak na sever do hlavní haly k hodinám na informačním stánku a k malované obloze nad nimi a nakonec sejdete po rampách u Oyster Baru na dolní úroveň, kde šepot přejde napříč klenbou z dlaždic, jednu rampu pod cestou zpátky na 42. ulici. Výklady za sebou trvají zhruba třináct minut a chůze k tomu přidá jen pár minut, protože všechno je v jedné budově nebo na chodníku před ní.
Otevírací doba, doprava a oficiální prohlídka na této stránce pocházejí z vlastního webu, který MTA o nádraží provozuje, grandcentralterminal.com; historie z jeho stránek a z Wikipedie a každý údaj se opírá o písemný zdroj. Nádraží v provozu se mění s jízdním řádem a Vanderbilt Hall vypadá s každou akcí, kterou hostí, jinak, takže pokud vám oznámení v budově nebo personál informačního stánku řeknou něco jiného, řiďte se jimi a dejte nám vědět, abychom stránku opravili.
Zastávka 1 z 5 · East 42nd Street, na jižní straně ulice u Park Avenue, s pohledem na sever vzhůru na jižní fasádu nádraží; veřejný chodník, bez vstupenky
Fasáda do 42. ulice a Sláva obchodu
Whitney Warren (1864–1943) z ateliéru Warren and Wetmore podle plánu Reed and Stem; sousoší podle modelu Julese-Félixe Coutana (1848–1939) · Nádraží otevřeno 2. února 1913; sousoší odhaleno v roce 1914 · Sokl ze žuly Stony Creek a vápenec z Indiany; tři oblouková okna, každé 60 krát 30 stop, hodiny o průměru 13 stop (4,0 m) a sousoší o hmotnosti asi 1 500 amerických (krátkých) tun
Všimněte si
- Merkur úplně nahoře s okřídlenou přilbou a kaduceem a za jeho nohama roztažená křídla orla.
- Čtyřka na ciferníku, zapsaná jako IIII, a ne IV, po způsobu starých hodinářů.
- Bronzový Cornelius Vanderbilt pod hodinami, obrácený tváří k viaduktu: dorazil sem v roce 1929, šedesát let poté, co byl odlit.
- Kotva, ozubené kolo a kladivo u polosedící postavy vlevo. Jsou to nástroje Vulkána, ať oficiální jméno říká cokoli.
Přepis (2:32)
Postavte se na jižní stranu Čtyřicáté druhé ulice, tam, kde Park Avenue ústí k nádraží, a podívejte se přes viadukt nahoru na vrchol fasády. Kvůli tomuhle pohledu šlo město k soudu. V roce 1968 navrhli majitelé železnice postavit na tuto budovu padesátipětipatrovou kancelářskou věž podle návrhu Marcela Breuera. Newyorská Komise pro ochranu památek ji zamítla a mezi svými důvody uvedla působivý pohled na nádraží z Park Avenue South, tedy pohled po avenue na sever, přímo k budově. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu Spojených států a dvacátého šestého června 1978 soud rozhodl ve prospěch města. Do boje o záchranu nádraží se zapojila i Jacqueline Kennedyová Onassisová a foyer, kterým za chvíli projdete, nese její jméno.
Začněte úplně nahoře. Mladík, který tam stojí s okřídlenou přilbou a s kaduceem, holí ovinutou dvěma hady, je Merkur a za jeho nohama roztahuje křídla orel. Vlevo od vás leží postava, které se oficiálně říká Herkules, i když nemá kyj ani lví kůži. Místo nich jsou kolem něj kotva, ozubené kolo, kovadlina a kladivo, úl, hrozny a pšeničné klasy. Většina z toho jsou symboly Vulkána. Vpravo si Minerva opírá hlavu o paži a čte pergamenový svitek mezi glóbem, kružítkem a knihami.
Sousoší se jmenuje Sláva obchodu. Když ho v roce 1914 odhalili, platilo za největší sousoší na světě a váží asi 1 500 amerických tun, tedy zhruba tisíc tři sta šedesát tun metrických. Jeho sochař Jules-Félix Coutan vyrobil v Paříži sádrový model ve čtvrtinové velikosti a do Ameriky ani jednou nepřijel.
Mezi bohy jsou hodiny o průměru třináct stop, asi čtyři metry: barevné sklo v bronzovém rámu a litinové ručičky. Obvykle se jim říká Tiffanyho hodiny, ale nejsou signované a firma Tiffany nedokázala potvrdit, že je vyrobila. Podívejte se na číslice: čtyřka je zapsaná jako čtyři čárky, I I I I, po způsobu starých hodinářů, a v šestce se skrývají dvířka pro údržbu.
Pod hodinami, uprostřed fasády, stojí bronzový Cornelius Vanderbilt, vysoký osm a půl stopy, přes dva a půl metru, obrácený tváří k viaduktu. Vznikl v roce 1869 pro nádraží železnice Hudson River Railroad u Saint John’s Parku na jihu Manhattanu a v roce 1929 ho přestěhovali sem. Při jeho odhalení napsal New York Times, že poctivá pocta by měla zahrnout i lidi, kteří zahynuli na otevřených kolejištích společnosti New York Central.
A pak tři oblouková okna, každé šedesát krát třicet stop, zhruba osmnáct krát devět metrů, zasazená mezi dvojice sloupů jako v římském vítězném oblouku. Architekti mysleli toto průčelí jako bránu do města a napříč ním je velkými písmeny vytesané celé jméno: Grand Central Terminal.
Zastávka 2 z 5 · Hlavní úroveň, Vanderbilt Hall, mezi hlavním vchodem z 42. ulice a hlavní halou (Main Concourse); volně průchozí
Vanderbilt Hall, bývalá hlavní čekárna
Reed and Stem s Warren and Wetmore; ornament z dubových listů a žaludů navrhl Sylvain Salières (1865–1920) · 1913; obnovována od roku 1991, přejmenována kolem roku 1998 · Podlaha z růžového tennesseeského mramoru, okna s bronzovými mřížemi a lustry ve stylu beaux-arts, každý se 132 žárovkami; sál měří 65 krát 205 stop (20 krát 62 m)
Všimněte si
- Lustry: čtyři patra a v každém 132 žárovky, všechny holé, aby se jimi chlubilo elektrické světlo, když bylo ještě novinkou.
- Těžké bronzové mříže na vysokých oknech v pěti polích každé dlouhé stěny.
- Žaludy a dubové listy v kovových prvcích, znak Vanderbiltů, podle návrhu Sylvaina Salièrese.
- Nápis nad dveřmi z foyer, věnovaný všem, kdo stavěli hlavou, srdcem a rukama.
Přepis (2:23)
Vešli jste krátkou, svažující se chodbou, foyer Jacqueline Kennedy Onassis, a pod nápisem nad dveřmi do tohoto sálu. Ve volném překladu zní: všem, kdo se hlavou, srdcem a rukama lopotili při stavbě tohoto pomníku veřejné službě, je tento nápis věnován. Zapamatujte si ho na cestu zpátky.
Teď samotný sál. Šedesát pět krát dvě stě pět stop, zhruba dvacet krát šedesát dva metrů, a byla to hlavní čekárna nádraží, hlavně pro cestující na dlouhé trati. Stály tu oboustranné dubové lavice pro 700 lidí a sál byl navržený tak, aby v něm panoval klid. Všechny pokladny, informační přepážky a úschovny zavazadel dostaly místo vedle, v hlavní hale, aby vás tady nic nehonilo.
Podívejte se nahoru na lustry. Každý nese 132 žárovky ve čtyřech patrech a každá žárovka je holá. Bylo to záměrně: když se tahle budova otevírala, bylo elektrické světlo ještě novinkou a železnice chtěla, abyste ho viděli. Podívejte se pozorněji a najdete v kovu dubové listy a žaludy. Žalud je znakem rodiny Vanderbiltů a nádraží uvádí jejich heslo takto: ze žaludu vyroste mocný dub. Ornament navrhl Sylvain Salières, jeden z několika francouzských umělců, kterým architekt Whitney Warren pomohl usadit se ve Spojených státech. Později stanul v čele sochařské školy na Carnegie Institute of Technology v Pittsburghu.
Podél dvou dlouhých stěn, severní a jižní, jsou vysoká okna v pěti polích na každé stěně, zakrytá těžkými bronzovými mřížemi. Pod nohama máte růžový tennesseeský mramor, stejný kámen jako podlaha hlavní haly. Na západní straně bývala kuřárna pro muže a na východní čekárna pro ženy.
Jak dálkové cestování ztrácelo na významu, upadal i tento sál. V roce 1989 ho zatloukli prkny, od roku 1991 se obnovoval a kolem roku 1998 dostal jméno po Vanderbiltech, rodině, která nádraží postavila a vlastnila. Lavice neputovaly daleko. Přestěhovaly se do kanceláře přednosty stanice nedaleko kolejí.
Památková ochrana nádraží znamená, že se v tomto sále nesmí nic natrvalo připevnit, takže všechno, co zaplní podlahu, musí zase umět odejít. Od roku 1999 k tomu patřil i samostatně stojící skleněný squashový kurt, dvacet jedna krát třicet dva stop, asi šest a půl krát deset metrů, postavený pro turnaj Tournament of Champions, s diváky ze tří stran, a to všechno pod stejnými čtyřmi patry holých žárovek, které v roce 1913 svítily čekajícím cestujícím.
Zastávka 3 z 5 · Hlavní hala (Main Concourse), hlavní úroveň, u informačního stánku uprostřed podlahy
Hodiny na informačním stánku
Reed and Stem s Warren and Wetmore pro železnici New York Central Railroad; žaludový ornament podle výzdobného programu Sylvaina Salièrese (1865–1920) · 1913 · Mosazné pouzdro se čtyřmi ciferníky z opálového skla a žaludem na vrcholu, na informačním stánku uprostřed haly o rozměrech 275 krát 120 stop (84 krát 37 m) a výšce 125 stop (38 m)
Všimněte si
- Mosazný žalud na vrcholu hodin, znak Vanderbiltů, který se objevuje po celém nádraží.
- Čtyři ciferníky z opálového skla: obejděte stánek dokola a z každé strany přečtete stejný čas.
- Stěny kolem vás, které vypadají jako francouzský kámen z Caen, ale ve skutečnosti jsou směsí sádry, písku, vápna a cementu.
- Růžový tennesseeský mramor pod nohama, stejný kámen jako podlaha Vanderbilt Hall.
Přepis (2:28)
Tohle je to místo. Postavte se k informačnímu stánku uprostřed hlavní haly a jste na místě srazu, které za něj označuje samo nádraží. Jeho vlastní rčení zní: víte, že jste Newyorčan, když jste kamarádovi někdy řekli „sejdeme se u hodin“.
Tak se na ně pořádně podívejte. Čtyři ciferníky z opálového skla, tak mléčného, že se zdá, jako by svítily zevnitř, v mosazném pouzdře, a úplně nahoře mosazný žalud. Ten žalud je zase znak Vanderbiltů; podle nádraží ho najdete i na svítidlech a ve výtazích. Web nádraží odhaduje hodnotu těchto hodin na dvacet milionů dolarů nebo víc a uvádí, že jsou, stejně jako všechny hodiny v budově, seřízené podle atomových hodin Námořní observatoře Spojených států ve Washingtonu.
O to zábavnější je další fakt. Každý vlak z Grand Central odjíždí o minutu později, než ukazuje jízdní řád. Ta minuta je záměrná. Má přimět lidi, kteří běží na vlak, aby trochu zpomalili.
Teď ustupte o krok a obsáhněte pohledem celý prostor. Hala je 275 stop dlouhá, 120 stop široká a 125 stop vysoká, tedy zhruba osmdesát čtyři krát třicet sedm metrů a třicet osm metrů do výšky, asi 35 000 čtverečních stop, a tak obrovská byla udělaná schválně, aby dostála slovu grand, tedy velkolepý. Stěny vypadají jako kámen z Caen ve Francii. Nejsou: pravý kámen z Caen se zdál příliš drahý, a tak si stavitelé namíchali vlastní ze sádry, písku, vápna a portlandského cementu. Podlaha je z růžového tennesseeského mramoru.
V roce 1947, nejrušnějším v historii nádraží, prošlo Grand Central víc než 65 milionů lidí. Pak přišel dlouhý úpadek. V sedmdesátých letech tu vládly obří reklamy, mezi nimi fotografie Kodak Colorama a hodiny Big Ben od firmy Westclox, a všechny zmizely při renovaci dokončené v roce 1998.
Hala zažila i hudbu. Od Vánoc 1928 až do roku 1958 hrála na nádraží o svátcích varhanice Mary Lee Readová. Po útoku na Pearl Harbor zahrála americkou hymnu a celá hlavní hala se zastavila. Byla to nádherná chvíle a pro jízdní řád katastrofa: přednosta stanice ji požádal, aby se vyhýbala všemu, kvůli čemu by cestující mohli zmeškat vlak, a tak se proslavila jako jediná varhanice v New Yorku, která nesměla hrát státní hymnu.
Když nádraží v roce 2013 slavilo sto let, staly se jeho výročním logem právě tyto hodiny, s ručičkami nastavenými na sedm hodin třináct minut. Přečtěte si to na čtyřiadvacetihodinovém ciferníku a vyjde devatenáct třináct, jako rok 1913.
Zastávka 4 z 5 · Hlavní hala (Main Concourse), hlavní úroveň; postavte se blízko informačního stánku a podívejte se nahoru
Strop hlavní haly
Návrh z roku 1912: Whitney Warren (1864–1943) a Paul César Helleu (1859–1927); namalovali v roce 1913 James Monroe Hewlett (1868–1941) a Charles Basing (1864–1933) · 1913; znovu namalován na deskách v letech 1944–45; vyčištěn a obnoven v letech 1996–98 · Barva a zlato na deskách 4 krát 8 stop nad eliptickou valenou klenbou 125 stop (38 m) nad podlahou; přes 2 500 hvězd
Všimněte si
- Tmavá skvrna vedle Raka: čtverec staré špíny, záměrně nechaný nevyčištěný.
- Malý černý kroužek nad Rybami, otvor vyříznutý v roce 1957, aby se dala postavit raketa Redstone.
- Orion, jediná postava tam nahoře, která není převrácená.
- Slabá mřížka desek čtyři krát osm stop přes celou oblohu, připevněných na originál v roce 1944.
Přepis (2:58)
Teď se podívejte přímo nahoru a dívejte se dál, protože obloha nad hlavní halou je obráceně.
Nejdřív to, proč tam vůbec je malovaná obloha. Původní plány počítaly se světlíkem, ale došly peníze i čas. A tak se architekt Whitney Warren v roce 1912 obrátil na francouzského malíře Paula Césara Helleu, který byl tři měsíce v Americe, aby pro pařížský časopis namaloval portréty osmi žen, a Helleu načrtl návrh. Hvězdy pocházely z mapy Harolda Jacobyho, profesora astronomie na Kolumbijské univerzitě, který je převzal z Uranometrie, hvězdného atlasu vydaného v roce 1603. V roce 1913 strop namalovali James Monroe Hewlett a Charles Basing s více než padesáti pomocníky.
Vidíte zimní oblohu, zvěrokruh od Vodnáře po Raka, mezi ostatními postavami Pegase a Oriona, na tyrkysovém podkladu, přes který vedou dva široké zlaté pásy: ekliptika a nebeský rovník. Nádraží napočítalo dvanáct souhvězdí z plátkového zlata a 2 500 hvězd, z nichž 59 svítí.
A teď ten problém. Ve srovnání s atlasem i se skutečnou noční oblohou je celé to dílo převrácené zleva doprava, každá postava kromě Oriona. Jeden pravidelně dojíždějící cestující si toho všiml do měsíce od otevření. Jacoby to vysvětloval tím, že si Basing při překreslování položil skicu k nohám, místo aby ji držel nahoře, směrem ke stropu. Pohlednice vytištěné před otevřením ukazují oblohu správně. Nikdy se to neopravilo.
Strop málem vůbec nepřežil. Ve dvacátých letech zatékalo střechou, dovnitř se dostala voda a plíseň a barvy vybledly do podoby, kterou jedna zpráva nazvala khaki košilí předávkovanou námořnickou modří. V srpnu 1944 ho železnice zakryla. Na originál připevnila desky z cementu a azbestu o rozměrech čtyři krát osm stop, zhruba metr dvacet krát dva metry čtyřicet, a namalovala na ně kopii malby, s menším množstvím astronomických podrobností a bez světel. Právě na tu kopii se díváte, a když se zadíváte pozorně, pořád uvidíte mřížku desek přes celou oblohu.
V osmdesátých letech byl strop skoro černý. Často se říkalo, že je to tabákový kouř. Rozbor ukázal, že jde hlavně o vzduch samotného města: výfukové plyny z nákladních i osobních aut a saze ze spaloven a továren. Čištění začalo v září 1996 a obnova celého nádraží začala právě tady, tímhle stropem. Světla se vrátila do hvězd.
Dvě jizvy tu nechali schválně. Najděte kraba, tedy Raka, a vedle něj tmavou skvrnu: to je stará špína, nechaná nevyčištěná, aby bylo vidět, jak to vypadalo předtím. A těsně nad Rybami, dvěma rybami svázanými provázkem, je malý tmavý kroužek. V roce 1957, poté co Sovětský svaz vypustil Sputnik, postavili v této hale raketu Redstone, aby lidem zvedli náladu, a jediný způsob, jak ji vztyčit, bylo vyříznout do stropu otvor a spustit jím lano. Otvor tu nechali na památku. Pořád tam je, jedna černá tečka mezi zlatými hvězdami.
Zastávka 5 z 5 · Dolní úroveň (Lower Level), u paty ramp k Oyster Baru, na klenuté podestě před vchodem do Oyster Baru
Galerie šepotu
Guastavino Fireproof Construction Company pod vedením Rafaela Guastavina mladšího (1872–1950), pro Reed and Stem a Warren and Wetmore · 1913; most nad ní obnoven v roce 1998 · Tenké klenby Guastavino z terakotových dlaždic asi 6 krát 12 palců a tenčích než palec, kladených do rybiny; okolní rampy k Oyster Baru měří 302 stop (92 m) pod stropem vysokým 84 stop (26 m)
Všimněte si
- Rybinový vzor terakotových dlaždic nad hlavou, každá tenčí než palec.
- Čtyři rohy, kde oblouky dosedají na pilíře: šeptejte do jednoho, poslouchejte v protějším rohu úhlopříčně naproti.
- Most nad oblouky, po kterém lidé přecházejí mezi Vanderbilt Hall a hlavní halou.
- Vyřezávaná mříž z dubových listů a žaludů nad dveřmi, znak Vanderbiltů naposledy.
Přepis (2:31)
Dojděte na jižní stranu hlavní haly a sejděte po jedné z ramp k Oyster Baru. Rampy, ne schody: v roce 1913 to byla novinka, způsob, jak mohli cestující se zavazadly přecházet mezi dvěma úrovněmi nádraží. Dole, na podestě před dveřmi Oyster Baru, jste v Galerii šepotu.
Podívejte se nahoru. Nízké oblouky nad vaší hlavou nesou most, po kterém jste přešli mezi Vanderbilt Hall a hlavní halou, a jejich podhledy jsou obložené dlaždicemi kladenými do rybiny. Tohle jsou dlaždice Guastavino. Jsou z terakoty, tenčí než palec, tedy než dva a půl centimetru, zhruba šest krát dvanáct palců, asi patnáct krát třicet centimetrů, a obvykle se kladly ve třech vrstvách do rybiny s tenkými vrstvami portlandského cementu mezi sebou. Takové klenby šlo stavět bez obvyklého bednění pod nimi a firma, která je stavěla, si říkala Guastavino Fireproof Construction Company, tedy ohnivzdorná stavební firma, což dost napoví, co prodávala.
Rafael Guastavino přijel do New Yorku z Valencie v roce 1881 s devítiletým synem, Rafaelem mladším. Jejich firma byla založena v roce 1889, vedl ji otec a po něm syn a svou poslední zakázku dokončila v roce 1962. Jejich klenby jsou po celém městě: v Manhattan Municipal Building, v rotundě na Sedmdesáté deváté ulici, nejméně ve stovce dalších staveb a ta největší ze všech je kupole nad křížením katedrály svatého Jana Božského, o průměru sto stop, asi třicet metrů, a myšlená jen jako dočasná.
A teď ten trik. Pokyny nádraží jsou jednoduché: vezměte s sebou kamaráda a nakloňte hlavy do protilehlých rohů. Jděte do rohu, kde oblouk dosedá na svůj pilíř, otočte se tváří ke kameni a pošlete kamaráda do rohu úhlopříčně naproti vám. Mluvte potichu. Kamarád vás na druhé straně uslyší jasně, přes všechen hluk nádraží v plném provozu.
Ne vždycky tu bylo takhle otevřeno. V roce 1927 rampy zčásti zastavěly rozšířené pokladny a most nahoře měl plnou zeď vysokou osm stop, skoro dva a půl metru, která zakrývala výhled mezi oběma úrovněmi. Obnova v roce 1998 pokladny odstranila a most dostal místo zdi nízké zábradlí.
Prostor za těmi dveřmi má v příběhu vlastní místo. Otevření nádraží se tam slavilo o den dřív, prvního února 1913, večeří pro architekty Warrena a Wetmora a sto hostů.
Až došeptáte, cesta ven vede zpátky nahoru po rampě, přes Vanderbilt Hall a pod tím nápisem na Čtyřicátou druhou ulici. Než začnete stoupat, podívejte se ještě jednou nahoru na rybinu nad sebou: každá dlaždice v ní je tenčí než palec.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli, co na nádraží Grand Central uvidíte.
Pět výkladů pokrývá fasádu, sál, hodiny, strop a klenbu a nádraží skrývá mnohem víc: žaludy vtepané do kovu nad výtahem, souhvězdí, jehož jméno neznáte, branku na nástupiště, lampu, rybinu dlaždic nad hlavou. Namiřte telefon na to, co vás zaujalo. Chiaro to pozná, řekne vám, kdo to udělal a v kterém roce, a odpovídá na vaše další otázky, dokud nehlásí váš vlak.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
89 E 42nd Street, New York, NY 10017, tam, kde se Park Avenue potkává se 42. ulicí. Použijte hlavní vchod z 42. ulice pod viaduktem Park Avenue Viaduct: vede do Jacqueline Kennedy Onassis Foyer, odkud se jde rovnou do Vanderbilt Hall, a za ní na sever je hlavní hala (Main Concourse).
Na nádraží staví linky metra 4, 5, 6, 7 a kyvadlová linka S. Jezdí sem autobusy M1, M2, M3, M4, M42, M101, M102, M103 a Q32. Vlaky Metro-North na linkách Hudson, Harlem a New Haven tu začínají a končí a Long Island Rail Road přijíždí do stanice Grand Central Madison pod nádražím.
Vstupenky a vstup
- Bez vstupenky a bez zavíracího dne: budova je veřejnosti otevřená od 5.15 ráno do 2.00 v noci, každý den v týdnu. Obchody, restaurace, Grand Central Market, Dining Concourse a provoz o svátcích se mohou lišit, takže pokud je máte v plánu, podívejte se na stránku pro návštěvníky na webu nádraží.
- Vanderbilt Hall slouží také jako sál pro akce: koná se tu každoroční vánoční trh, výstavy i soukromé akce, takže některé dny zabírá část sálu trh nebo stánek. Hlavní hala je za ní na sever.
- Fotografování a natáčení telefonem nebo fotoaparátem v ruce pro vlastní potřebu nevyžaduje povolení ani poplatek; stativ, světlo nebo stabilizátor ano. Úschovna zavazadel na nádraží nikde není, takže návštěvu naplánujte s ohledem na svá zavazadla.
- Na poslední zastávku se jde po rampě, ne po schodech, a na nádraží jsou také veřejné výtahy. Veřejné toalety jsou na dolní úrovni (Lower Level), na stejné úrovni jako Galerie šepotu.
Oficiální audioprůvodce
Nádraží žádného vlastního audioprůvodce nemá. Jeho oficiální možností je komentovaná prohlídka pěšky, kterou pro MTA pořádá externí cestovní společnost, na niž odkazuje web nádraží: 90 minut, v angličtině, od 35 USD, ve skupinách nejvýše 20 lidí, se začátkem u Tour Information Booth, a zavede vás i na místa, kam tahle stránka nesahá, například do Campbell Apartment. Pět výkladů tady nic nestojí a nepotřebuje rezervaci a každý z nich můžete pozastavit, když hlásí váš vlak.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Grand Central Terminal zdarma?
Ano: pět výkladů na této stránce, od chodníku na 42. ulici po oblouky z dlaždic na dolní úrovni, každý celý vypsaný pod svým přehrávačem, bez aplikace a bez rezervace. Nádraží vlastního audioprůvodce nemá; jeho oficiální možností je placená komentovaná prohlídka. Na to, co pět výkladů vynechá, stačí fotka: Chiaro pozná, co na ní je, a vysvětlí vám to.
Mohu poslouchat audioprůvodce po Grand Central Terminal bez vstupenky?
Každou jeho zastávku. Nádraží je v plném provozu a otevřené veřejnosti denně a všech pět zastávek, od fasády po Galerii šepotu, je v částech budovy, kam smí vejít kdokoli. Jedinou placenou nabídkou je oficiální komentovaná prohlídka.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce po Grand Central Terminal?
Žádný takový není. Oficiální možností nádraží je 90minutová komentovaná prohlídka pěšky v angličtině, za cenu od 35 USD, nejvýše pro 20 lidí, se začátkem u Tour Information Booth. Rezervuje se přes stránku komentovaných prohlídek na webu nádraží.
Kde procházka po Grand Central začíná a kde končí?
Začíná venku, na jižní straně 42. ulice u Park Avenue, s pohledem vzhůru na fasádu, a končí na dolní úrovni u paty ramp k Oyster Baru. Odtud se vychází zpátky nahoru po rampě, přes Vanderbilt Hall a ven na 42. ulici, pár kroků od místa, kde jste začali.
Je Grand Central Terminal otevřený každý den?
Ano. Dveře se otevírají veřejnosti každý den v 5.15 ráno a zavírají se ve 2.00 v noci. Jednotlivé obchody, restaurace, tržnice a Dining Concourse mají vlastní otevírací dobu a o svátcích se může lišit.
Smím v Grand Central fotografovat?
Ano, telefonem nebo fotoaparátem v ruce pro vlastní potřebu, bez povolení a bez poplatku. Na stativ, světlo nebo stabilizátor je třeba povolení od MTA, i když jsou snímky jen pro vás.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou nádraží Grand Central.