Rodinovo muzeum · Paříž · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Rodinově muzeu,
pět zastávek zdarma.
Všech pět si pustíte v této záložce, nic se neinstaluje. Zbytek, v osmnácti sálech paláce Biron a na skoro třech hektarech zahrady, vám podle fotky poví Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Rodinova muzea.
Myslitel
Rodinovo muzeum, Paříž
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Rodinova muzea a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 11 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Tři zastávky v zahradě, dvě v paláci a jedna vstupenka na obojí. Začnete u Myslitele na podstavci mezi zimostrázy, přejdete k Bráně pekel, pro kterou vznikl, zastavíte se u Pomníku Balzaka s Invalidovnou v pozadí a pak půjdete dovnitř: k mramorovému Polibku v sále 5 v přízemí a o patro výš k van Goghovu Père Tanguy v sále 12. Asi jedenáct minut poslechu a hodina chůze, pokud se zastavíte, abyste sochy obešli kolem dokola.
Sály, data, rozměry a inventární čísla na této stránce pocházejí z vlastních stránek muzea o jednotlivých dílech a z jeho sbírkového portálu collections.musee-rodin.fr. Každý údaj podpírá ještě druhý zdroj. Bronzy se půjčují a mramory se stěhují mezi sály; pokud popisek u díla říká něco jiného, platí popisek, a za upozornění budeme vděční.
Zastávka 1 z 5 · Zahrada soch
Myslitel
Auguste Rodin · 1903; odlitek slévárny Alexis Rudier z roku 1904 · Bronz, 189 × 98 × 140 cm
Všimněte si
- Nápis vytesaný do kamenného podstavce. Uvádí, že tohoto Myslitele darovali v roce 1906 lidu Paříže z veřejné sbírky, takže kvádr pod ním je součástí dějin díla, ne jen podstavec.
- Pravý loket opřený o levé stehno. Zkuste si to sami a ucítíte to zkroucení; proto tělo působí napjatě jako pružina, a ne uvolněně.
- Zeleň bronzu. Tento odlitek stojí venku od roku 1906, nejdřív před Pantheonem a pak tady, a patina je to, co z něj udělalo počasí.
- Směr, kterým hledí. Na druhé straně trávníku, na opačném konci zahrady, stojí Brána pekel, kde tahle postava začínala ve třetinové velikosti.
Přepis (2:14)
Je větší, než napovídají fotografie, a sedí vysoko, takže první, co uvidíte, jsou jeho chodidla zespodu. Sto osmdesát devět centimetrů bronzu na kamenném kvádru, mezi zastřiženými zimostrázy zahrady, která se rozkládá mezi Invalidovnou a Eiffelovou věží.
Než se podíváte na muže, přečtěte si podstavec. Písmena jsou vytesaná do kamene: Myslitel od Rodina, darovaný lidu Paříže z veřejné sbírky, 1906. Tohle není odlitek, který muzeum koupilo. Pařížané ho zaplatili sami, od roku 1906 stál před Pantheonem a sem, do této zahrady, se dostal až v roce 1922.
Takhle se nezrodil. V roce 1880 ho Rodin vymodeloval zhruba sedmdesát centimetrů vysokého jako vrcholnou postavu Brány pekel, sedícího v tympanonu, a pojmenoval ho Básník. Byl to Dante, který se naklání přes okraj, aby viděl kruhy pekla, a přitom v duchu převrací svou vlastní báseň. Postava před vámi tedy začínala jako muž přemýšlející o knize, kterou právě píše, obklopený lidmi, které do ní umístil.
Póza je vypůjčená dvakrát. Rodin měl na mysli Carpeauxova Ugolina z roku 1861 a za ním Michelangelova sedícího Lorenza Medicejského, vytesaného mezi lety 1526 a 1531. Podívejte se na paži. Pravý loket se opírá o levé stehno, a takhle nikdo nesedí. Právě ten jeden špatný úhel nedovolí tělu se uklidnit: každý sval v zádech a v rameni pracuje, aby udržel pózu, která by měla být klidná, a není.
Poprvé byl vystaven sám o sobě v roce 1888, přičemž dál zůstával na svém místě na Bráně, a tehdy se stal dílem s vlastním životem. V roce 1904 ho zvětšili do velikosti, kterou máte před sebou, a kolosální verze se ukázala ještě oblíbenější než ta malá. Muž zahloubaný do myšlenek, jehož tělo slibuje, že by mohl vstát a něco s tím udělat, se stal jedním z nejčastěji reprodukovaných předmětů vůbec. Ve světě je známo ještě dvacet sedm dalších bronzových odlitků v plné velikosti, ne všechny odlité pod Rodinovým dohledem, a k tomu sádry, studie a desítky posmrtných odlitků v každém měřítku.
Jeden z nich je náhrobek. V zahradě Rodinova domu v Meudonu sedí další Myslitel na hrobě sochaře a jeho ženy.
Teď se otočte a najděte druhý konec zahrady. Tmavý obdélník na světlé zdi je Brána pekel, a když se podíváte na vršek vstupu, uvidíte ho znovu, třikrát menšího, přesně tam, kde začínal.
Zastávka 2 z 5 · Zahrada soch
Brána pekel
Auguste Rodin · 1880–kolem 1890; odlitek slévárny Alexis Rudier z roku 1928 · Bronz, 635 × 400 × 85 cm
Všimněte si
- Myslitel nahoře v tympanonu, ve své původní malé velikosti, jak shlíží na dav pod sebou.
- Tři stíny, stojící úplně nahoře. Jsou to tři odlitky jedné postavy, obrácené dovnitř, a jejich paže ukazují dolů na Danteho verš o opuštění naděje.
- Jak nerovnoměrně postavy vystupují z povrchu. Některé jsou od něj skoro volné, jiné vystoupily sotva napůl, protože Rodin ty nejvíc vystupující sundal a ostatní nechal.
- Levý dolní panel. Kdysi tam seděla dvojice milenců; uvnitř je potkáte jako Polibek.
Přepis (2:07)
Přes šest metrů bronzu naplocho u světlé kamenné zdi, a čím víc se přibližujete, tím méně působí nehybně. Na těchto dveřích je sto osmdesát postav, od patnácti centimetrů po víc než metr, a skoro žádná nedělá totéž co ta vedle.
Zakázka přišla v roce 1880 od Ředitelství krásných umění. Chtělo lákavý vstup pro plánované Muzeum dekorativních umění a námět nechalo zcela na Rodinovi. Vybral si první část Danteho Božské komedie, Peklo. Muzeum dekorativních umění nikdy nevzniklo, takže tyto dveře nikdy neměly budovu, do které by vedly, a ani ji mít neměly.
Rodin deníku Le Matin vyprávěl, jak to začalo. Celý rok, řekl, žil s Dantem, jen s ním, a kreslil osm kruhů jeho pekla; a na konci toho roku si uvědomil, že kresby sice zachycují jeho představu Danta, ale příliš se vzdálily skutečnosti, a tak začal znovu, podle přírody, se svými modely. Myslel na Ghibertiho Rajská vrata florentského baptisteria a na středověké portály katedrál, kde se vysoký reliéf přete s nízkým.
Pracoval na ní léta ve svém ateliéru a vytvořil pro ni přes dvě stě postav a skupin. Většina toho, co od Rodina znáte jménem, vyšla nejdřív z těchto dveří. Chtěl je vystavit na Světové výstavě v roce 1889 a nedokončil je; kolem roku 1890 práci zastavil; a když je v roce 1900 konečně odhalil na své první samostatné výstavě v Paříži, ukázal je v částech, protože se vzdal myšlenky připevnit na ně postavy odlité zvlášť. Podle něj se příliš ostře odrážely od pozadí.
Tohle tedy nikdy neviděl. Léonce Bénédite, první kurátor muzea, ho teprve v roce 1917 přesvědčil, aby dovolil celek znovu sestavit a odlít do bronzu, a Rodin téhož roku zemřel. Dveře, které tu stojí, odlila slévárna Alexis Rudier v roce 1928, jedenáct let po jeho smrti, a původní sádra v této budově vůbec není: je v muzeu Orsay.
Podívejte se na vršek tympanonu a znovu najdete Myslitele, malého, přesně tam, kde měl sedět. Nad ním, na vrcholu dveří, se tři stejní muži sklánějí k sobě se svěšenými pažemi. To jsou Tři stíny a jejich ruce původně ukazovaly na Danteho verš nad vstupem do pekla: zanechte vší naděje, kdo vstupujete.
Zastávka 3 z 5 · Zahrada soch
Pomník Balzaka
Auguste Rodin · 1898; odlitek Alexis Rudier z roku 1935 · Bronz, 270 × 120,5 × 128 cm
Všimněte si
- Ruce. Nejsou. Župan se zavírá přes paže a postava v zápěstích prostě končí, a právě to mu v roce 1898 nikdo nedokázal odpustit.
- Hlava zvrácená dozadu a oči vyhloubené jako hluboké důlky. Je to tvář složená z výrazu, ne odměřená podle podoby.
- Silueta z dvaceti kroků. Ustupte, dokud nezmizí detaily, a stane se z ní jediný stoupající sloup, přesně tak, jak ji chtěl Rodin číst.
- Co je za ním. Pomník stojí tak, aby Invalidovna tvořila pozadí za jeho hlavou.
Přepis (2:10)
Zdálky skoro nepřipomíná člověka. Vysoký bronzový klín, který vyrůstá z trávy, úzký u paty a těžký v ramenou, spíš něco postaveného na výšku než něco, co stojí. Pak se zaostří hlava, zakloněná dozadu, a celek se promění v člověka.
Spolek francouzských spisovatelů Société des Gens de Lettres objednal v roce 1891 pomník Honoré de Balzaka. Rodin na něm pracoval šest let. Tělo a hlavu spisovatele studoval jako dva samostatné problémy a ty se mu rozešly opačnými směry: hlava se vzdálila podobě a stala se soustředěním výrazných rysů, zatímco tělo se rozplynulo v plynulém povrchu županu. To, k čemu v roce 1897 došel, bylo spojení obojího.
Ten oděv není náhoda. Balzac opravdu psal v něčem jako mnišská kutna, a Rodin ho do ní oblékl a pak mu vzal všechno ostatní, co měl pomník devatenáctého století nést. Žádné křeslo. Žádné pero. Žádná kniha. A co bylo nejvíc provokativní: vůbec žádné ruce. Župan se zavírá přes paže a postava končí. Hledejte teď ruce a uvidíte, jak záměrně chybějí.
Sádrový model v plné velikosti šel v roce 1898 na Salon na Martově poli. Pobouření bylo tak velké, že zakázku zrušili, a Rodin si sádru odvezl domů do Meudonu. Zemřel v roce 1917, aniž svého Balzaka kdy viděl v bronzu. V roce 1935 odlila slévárna Alexis Rudier tento exemplář pro sbírky muzea; o čtyři roky později, druhého července 1939, dvacet dva let po sochařově smrti, byl jeden odlitek konečně postaven na veřejném místě, na bulváru Montparnasse, tam kde ho kříží bulvár Raspail.
Stojí za to připomenout, co Rodin vystavil vedle něj. Mramorový Polibek byl poprvé k vidění téhož roku, 1898, jako protějšek tohoto Balzaka: mramor, který mohli milovat všichni, vedle sádry, kterou milovat nemohl nikdo. Polibek je uvnitř a za chvíli ho uvidíte. Balzac zůstal tady venku.
Dnes se mu občas říká první skutečně moderní socha, a proč, snadno pochopíte, jakmile ustoupíte tak daleko, že detaily zmizí. Postava přestane být portrétem a stane se tvarem: jediným sloupem stínu a světla, stoupajícím, s hlavou nahoře a Invalidovnou za zády.
Zastávka 4 z 5 · Stálá expozice, přízemí, sál 5
Polibek
Auguste Rodin · Kolem 1882; vytesán do mramoru v letech 1888 až 1898 · Mramor, 181,5 × 112,5 × 117 cm
Všimněte si
- Kniha v Paolově levé ruce, za Francesčiným stehnem. Je to rytířský román o Lancelotovi, který četli, když to celé začalo.
- Ústa. Nedotýkají se. Rodin zastavuje okamžik těsně před polibkem, který je zároveň okamžikem těsně před vraždou.
- Skála, na které sedí, ponechaná pod dlátem hrubá, zatímco těla nad ní jsou vyhlazená do lesku. Nedokončený blok má stejnou váhu jako postavy.
- Světlo. Mramor dostává denní světlo vysokými okny do zahrady, takže v deset dopoledne vypadá jinak než v pět odpoledne.
Přepis (2:17)
Po hodině bronzu pod širým nebem tu člověka zasáhne bělost. Skoro dva metry mramoru v sále paláce Biron obloženém dřevem, osvětleném denním světlem, které sem proudí ze zahrady, na kamenném bloku, který zůstal pod dlátem hrubý.
I tihle dva začínali na Bráně pekel. Jsou to Paolo a Francesca ze stejné básně: Francesca se zamilovala do mladšího bratra svého manžela, manžel je přistihl při prvním polibku a zabil oba, a Dante je nechal navěky bloudit peklem. Rodin jim dal význačné místo v dolní části levého křídla, naproti hladovějícímu Ugolinovi. Pak je v roce 1886 sundal. Skupina tak šťastná, rozhodl se, tak otevřeně smyslná, do toho pekla nepatří.
Udělal z nich tedy samostatné dílo a v roce 1887 je vystavil. Nic na skupině neprozrazuje, kdo jsou, žádná koruna, žádná dýka, žádný popisek, a veřejnost jí začala prostě říkat Polibek. Ten neurčitější název se ujal, a právě díky němu socha působí i na lidi, kteří Danta nikdy neotevřeli.
Francouzský stát objednal tento zvětšený mramor v roce 1888. Rodin na něm pracoval skoro deset let, nazýval ho svou velkou cetkou a souhlasil s jeho vystavením až v roce 1898, jako s protějškem svého divokého Balzaka, jako by šlo o lžičku cukru k hořkému léku. V roce 1901 se dostal do Lucemburského muzea a v roce 1919 sem.
Teď se zblízka podívejte na dvě věci. Nejdřív Paolova levá ruka za jejím stehnem. Pořád drží knihu. Je to příběh Lancelota a Ginevry, ten, který četli, když to začalo. Pak se podívejte na ústa. Nedotýkají se. Je mezi nimi mezera a v ní je celá socha: tohle je vteřina před polibkem, a zároveň vteřina předtím, než manžel otevře dveře.
Ještě jedno měřítko toho, jak oblíbená se stala. Bronzová verze vysoká sedmdesát čtyři centimetrů byla v roce 1893 poslána na světovou výstavu v Chicagu, uznána za příliš odvážnou pro běžné publikum a zavřena do postranní místnosti, kam se dalo vejít jen na osobní žádost. Jen samotná slévárna Barbedienne z ní později vyrobila tři sta devatenáct zmenšených bronzových odlitků. Podle francouzského zákona z roku 1978 se originály smí nazývat jen prvních dvanáct odlitků sochy, a proto muzeum dodnes počítá tak pečlivě.
Zastávka 5 z 5 · Stálá expozice, první patro, sál 12
Père Tanguy
Vincent van Gogh · 1887 · Olej na plátně, 92 × 75 cm
Všimněte si
- Hora Fudži přímo nad okrajem jeho klobouku a kvetoucí třešeň napravo od jeho hlavy. Takové dřevoryty se prodávaly přímo v Tanguyho obchodě.
- Ruce, sepjaté a nehybné na břiše, namalované se stejnou péčí jako tvář. Jsou to ruce muže, který roztíral barvy.
- Modrý kabát: krátké rovnoběžné tahy vedle sebe, bez jakéhokoli modelování stínem. Plochý japonský způsob použitý na pařížského obchodníka.
- Místo, kde stojíte. Tohle je sochařův dům a obraz tu visí, protože ho ten sochař koupil a pověsil.
Přepis (2:14)
Barva, konečně, a spousta. Po dopoledni bronzu a bílého mramoru zahnete v prvním patře za roh a tam sedí malý muž v širokém klobouku před stěnou plnou japonských dřevorytů, namalovaný červenými, žlutými a zelenými tóny, které se za sto čtyřicet let vůbec neuklidnily.
Jmenoval se Julien-François Tanguy, žil v letech 1825 až 1894 a vedl obchod s malířskými potřebami v ulici Clauzel. Malíři mu říkali Père Tanguy, otec Tanguy. Prodával barvy a plátna a často bral obrazy místo peněz, a proto Émile Bernard říkal, že vejít do jeho obchodu na Montmartru je jako navštívit muzeum. Van Gogh, který přijel do Paříže v březnu 1886, aby bydlel u svého bratra Thea, ho namaloval třikrát. S tímhle obrazem se Tanguy nikdy nerozloučil.
Podívejte se, jak je posazený. Přísně zepředu, nehybně, ruce složené na břiše, oči ve stejné výšce jako vaše. Van Gogh posadil obchodníka z Montmartru tak, jak japonský dřevoryt posazuje mudrce, a stěnu za ním polepil dřevoryty z jeho vlastního obchodu. Fudži sedí přesně na klobouku. Herci kabuki se dělí o stěnu s kvetoucími třešněmi. Je to zároveň portrét muže i soupis jeho zboží.
Samotný obraz je mladý malíř, který zkouší všechno najednou. Čisté barvy rovnou z tuby, doplňkové barvy postavené proti sobě, každý tah štětcem viditelný a záměrně položený, a žádná hloubka: stěna je stejně plochá jako dřevoryty na ní. Podívejte se na kabát, poskládaný z krátkých rovnoběžných tahů modré a fialové, bez jediného modelovaného stínu.
A tím se dostáváme k otázce, proč v sochařově domě visí van Gogh. Tanguy zemřel v roce 1894 a jeho dcera prodala portrét Rodinovi. Rodin sám vážně sbíral japonské dřevoryty, jeho sbírka se mohla měřit s Monetovou nebo van Goghovou, a kromě tohoto obrazu koupil ještě dvě další důležitá van Goghova díla. Často o něm mluvil. V roce 1909 ho nazval obdivuhodným bořitelem akademických pouček, který měl navíc geniální cit pro světlo.
Rodinova sběratelská vášeň sahala daleko za dřevoryty. V posledních dvaceti letech života shromažďoval egyptské, řecké a římské starožitnosti a potom předměty z Dálného východu, do roku 1917 přes šest tisíc kusů, a vlastnil také jednoho Renoira a jednoho Moneta. Tahle stěna je kus toho, co Rodin udělal s penězi, které mu vydělalo sochařství.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli v Rodinově muzeu.
Jen v zahradě je víc bronzu, než kolik unese pět zastávek, a za ní má palác Biron dalších osmnáct sálů. Namiřte telefon na sochu Camille Claudel, na ruku na podstavci nebo na sádrovou studii s dvouslovným popiskem a Chiaro vám řekne, co to je a proč si to Rodin nechal, a bude odpovídat nahlas, dokud se budete ptát.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
77 rue de Varenne, 75007 Paříž. Jeden vchod slouží celému areálu: paláci Biron (Hôtel Biron) se stálou expozicí, zahradě soch i sálu pro dočasné výstavy. Do obchodu v čísle 79 se dá vejít i bez vstupenky.
Nejblíž je stanice metra Varenne na lince 13. Stanice Invalides na linkách 13 a 8 a na RER C je kousek pěšky. Nedaleko staví autobusy 69, 82, 87 a 92 a na adrese 9 boulevard des Invalides je stanice sdílených kol Vélib'.
Vstupenky
- Zavřeno v pondělí a 1. ledna, 1. května a 25. prosince. 24. a 31. prosince zavírá dřív, v 17.30, a poslední vstup je v 16.45.
- Jedna vstupenka platí na všechno na této adrese, na palác, zahradu i dočasnou výstavu, takže samostatnou vstupenku do zahrady hledat nemusíte. Rezervace na musee-rodin.tickeasy.com.
- První neděli v měsíci je od října do března vstup zdarma a bez rezervace. Návštěvníci s nárokem na volný vstup také nerezervují, ale u vchodu musí předložit doklad.
- Pokladna zavírá hodinu před muzeem a sály se vyklízejí od čtvrt hodiny před zavírací dobou, takže počítejte s tím, že musíte být uvnitř do půl šesté. Kufr nechte jinde: podle pravidel Vigipirate se dovnitř smí jen s malým batohem.
- Tři z těchto pěti zastávek jsou venku. Na vstupenkovém webu muzea se objevilo upozornění, že část zahrady soch je dočasně uzavřená kvůli instalaci, aniž by bylo řečeno která, a vlastní web muzea se o tom nezmiňuje. Zeptejte se proto u vchodu a nepočítejte s tím, že se dostanete ke každému bronzu.
Oficiální audioprůvodce
Muzeum půjčuje vlastního audioprůvodce za 6,50 eura v osmi jazycích a je to poctivá věc: přes dvě hodiny komentáře, archivní fotografie, rozhovory s odborníky na Rodina a interaktivní mapa zahrady, rozdělené do hodinové trasy po mistrovských dílech, dvouhodinové trasy palácem Biron a pětačtyřicetiminutové trasy zahradou. Za stejnou cenu je tu i hledání pokladu na tabletu pro děti od šesti let. Tady máte krátkou verzi a ta nestojí nic: pět děl předčítaných nahlas v prohlížeči, který už držíte v ruce, s každým slovem vypsaným pod přehrávačem.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Rodinově muzeu zdarma?
Ano, právě tenhle. Pět děl, každé předčítané nahlas přímo v prohlížeči vašeho telefonu, s celým textem pod přehrávačem pro chvíle, kdy v zahradě fouká nebo je v sále 5 plno. Nic neinstalujete a nic si nevyzvedáváte u přepážky. U šestého díla a všech dalších vyfoťte, co máte před sebou, a otázky se ujme aplikace Chiaro.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Rodinova muzea?
6,50 eura navíc ke vstupnému, ve francouzštině, angličtině, němčině, čínštině, korejštině, španělštině, italštině a portugalštině. Obsahuje přes dvě hodiny komentáře k paláci a zahradě ve třech trasách: mistrovská díla za hodinu, palác Biron za dvě hodiny, nebo zahrada za pětačtyřicet minut. Děti od šesti let si místo něj mohou vzít hledání pokladu na tabletu, také za 6,50 eura.
Kde v Rodinově muzeu najdu Myslitele?
V zahradě soch, vysoko na kamenném podstavci mezi zimostrázy, s tváří obrácenou k Bráně pekel na druhém konci zahrady. Uvnitř není: tento odlitek stál od roku 1906 před Pantheonem a do muzea se přestěhoval v roce 1922.
Potřebuji do zahrady Rodinova muzea zvláštní vstupenku?
Ne. Jedna vstupenka platí do stálé expozice v paláci Biron, do zahrady soch i na právě probíhající dočasnou výstavu a vstupenkové stránky muzea žádnou vstupenku jen do zahrady nenabízejí. Zahrada má otevírací dobu muzea a zavírá se se setměním; růže kvetou od poloviny května.
Má Rodinovo muzeum v pondělí zavřeno?
Ano, každé pondělí, a také 1. ledna, 1. května a 25. prosince. Jinak je otevřeno od úterý do neděle od 10.00 do 18.30, poslední vstup je v 17.45. Otevřeno má 14. července, na Velikonoční neděli, 8. května, 1. listopadu a 11. listopadu, pokud tyto dny nepřipadnou na pondělí.
Můžu to poslouchat přímo v muzeu?
Ano. Tři z pěti zastávek jsou venku v zahradě, kde nikoho nerušíte, a muzeum má v celém areálu bezplatnou otevřenou Wi-Fi síť Musée_Rodin_Wifi. Na dva sály uvnitř si vezměte sluchátka. Fotografovat se smí v zahradě bez stativu a v paláci Biron bez stativu a blesku, takže fotku, kterou aplikace potřebuje, pořídíte bez potíží.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Rodinova muzea.