Přejít na obsah

Muzeum armády · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Muzeu armády,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek pro Invalidovnu, které začínají přímo na této stránce, nic neinstalujete. Všechno ostatní ve sbírce čítající téměř 500 000 předmětů, od děla na nádvoří po maršálskou hůl, vám podle fotky představí Chiaro.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea armády.

9:41

Zbroj dauphina

Muzeum armády, Paříž

0:00 2:40
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Trasa vede všemi třemi odděleními muzea a končí pod Dómem. Začněte v sálech zbraní a zbrojí u černostříbrné zbroje zhotovené pro dauphina, z něhož se později stal Jindřich II. Vystoupejte do sálů dvou světových válek v západním křídle k Vallottonovu Verdunu, obejděte to galeriemi do oddělení od Ludvíka XIV. po Napoleona k Ingresovu Napoleonovi na trůnu a k Vizirovi, císařovu vycpanému arabskému hřebci, a nakonec vyjděte k Dómu Invalidovny a sejděte po schodech k červenému sarkofágu. Komentář trvá dohromady asi dvanáct minut; i se schody počítejte zhruba s hodinou a čtvrt na nohou.

Za každým údajem tady stojí tři zdroje: musee-armee.fr, vlastní databáze sbírek muzea a jeden vnější zdroj; oddělení uvedená na této stránce jsou oddělení samotného muzea. Muzeum u těchto děl neuvádí čísla sálů a Královský sál oddělení zbraní a zbrojí je zavřený kvůli renovaci. Kdyby vám popisek nebo zábrana v den návštěvy říkaly něco jiného, mají pravdu ony, a pár řádků od vás nám pomůže stránku opravit.

Zastávka 1 z 5 · Oddělení zbraní a zbrojí, 13.–17. století

Zbroj dauphina

Filippo a Francesco Negroli, Milán · kolem 1540 · Černěné železo tauzované stříbrem a zlatem, 175 cm, 19,7 kg

Všimněte si

  • Monogram: H jako Henri, tedy Jindřich, propletené s C jako Catherine, tedy Kateřina Medicejská; tentýž tvar lze přečíst i jako D jako Diana de Poitiers, jeho favoritka.
  • Dvojice delfínů obrácených k sobě. Francouzsky se delfín řekne dauphin a byl to i titul následníka trůnu, takže delfíni jsou slovní hříčkou na nositele zbroje.
  • Nikde ve výzdobě není koruna. Byl následníkem, ještě ne králem, a podle toho muzeum datuje zbroj mezi roky 1536 a 1547.
  • Hmotnost na popisku, 19,7 kilogramu. Přehlídková zbroj je lehká; tahle byla určena do boje.
Přepis (2:40)

Postavte se blízko ke sklu a nechte oči chvíli přivyknout. Kov je černý, ne lesklý jako stříbro, a právě o tu čerň jde. Je to železo, které bylo záměrně ztmaveno a pak vykládáno stříbrem a zlatem v liniích stáčivých listů, jež běží souběžně dolů po každém plátu. Černá a stříbrná byly osobní barvy muže, pro kterého byla zbroj zhotovena: Jindřicha, vévody orleánského, druhého syna krále Františka Prvního.

Neměl zdědit vůbec nic. V roce 1536 zemřel jeho starší bratr František pár dní po partii tenisu a hned se šířily řeči o otravě. Sedmnáctiletý Jindřich se tak stal dauphinem, následníkem francouzského trůnu. Tahle zbroj pro něj vznikla právě v onom přechodném desetiletí. Hledejte ve výzdobě korunu a žádnou nenajdete. Podle té nepřítomnosti ji muzeum datuje: po roce 1536, kdy se stal následníkem, a před rokem 1547, kdy se stal králem.

Teď najděte monogram. H jako Henri, francouzsky Jindřich, se proplétá s C jako Catherine, francouzské jméno jeho manželky Kateřiny Medicejské. Podívejte se znovu a týž tvar přečtete jako D. D jako Diana de Poitiers, starší žena, kterou muzeum taktně nazývá princovou favoritkou. Luk a toulec vpracované do výzdoby, atributy lovkyně Diany, ukazují stejným směrem.

Jsou tu i delfíni, v párech obrácených k sobě. Francouzské slovo pro delfína je dauphin a z téhož slova vzešel i titul následníka trůnu, takže delfíni jsou slovní hříčkou na nositele zbroje. Po plátech se opakují tři propletené půlměsíce, znak, který si rod Valois oblíbil.

Celá zbroj je vysoká 1,75 metru a váží 19,7 kilogramu. Ta hmotnost něco vypovídá. Přehlídková zbroj je tenká a lehká, protože do ní nikdo nebije. Tahle je dost těžká na to, aby se v ní dalo bojovat, a proto ji muzeum nazývá válečnou zbrojí. Pochází z Milána, z rodiny platnéřů Negroliů. Filippo Negroli a Francesco Negroli, kteří se specializovali právě na tento druh vykládání stříbrem, zvaný tauzie, se o práci nejspíš podělili.

Až do roku 1797 patřila do sbírek francouzské koruny, za revoluce prošla Národní knihovnou a v roce 1872 se dostala do dělostřeleckého muzea, předchůdce tohoto muzea.

Jindřich se stal králem v roce 1547 a vládl dvanáct let. V létě roku 1559 ho na turnaji pořádaném na oslavu mírové smlouvy zranila tříska z kopí Gabriela de Montgomery, velitele jeho vlastní Skotské gardy, a slavný chirurg Ambroise Paré ho nedokázal zachránit. Zemřel o deset dní později. Zbroj před vámi byla zhotovena pro bitevní pole. Rána, která zabila muže, pro něhož byla zhotovena, přišla z turnajového kolbiště.

Zastávka 2 z 5 · Oddělení dvou světových válek, 20. století, západní křídlo hlavního nádvoří

Verdun

Félix Vallotton · 1917 · Olej na plátně, 114 × 146 cm

Všimněte si

  • Paprsky černé, modré a červené, které se kříží nad ohněm a tvoří trojúhelníky. Vallotton je nazýval přímkami, jež představují síly, a trval na tom, že to není kubismus.
  • Šikmé čáry deště vlevo a bílá a černá oblaka plynu, která se valí přes hřeben.
  • Ani jedna lidská postava. Ohořelé kmeny stromů vpravo jsou jediné svislé věci, které ještě stojí.
Přepis (2:08)

Na tomhle obraze nikdo není. To je první, co si člověk musí uvědomit, když stojí v sále plném uniforem a přileb. Vallotton namaloval jednu z nejkrvavějších bitev první světové války, deset měsíců bojů v roce 1916, a vynechal všechny vojáky.

Místo nich vám dává geometrii. Paprsky černé, modré a červené protínají plátno z rohů a kříží se nad ohněm, takže vznikají trojúhelníky. Vlevo padají na hřeben šikmé čáry deště. Uprostřed se bílá a černá oblaka plynu valí přes zemi, ze které zbyly jen krátery po granátech a hořící pahýly. Vpravo hoří celý svah a ohořelé kmeny stromů jsou jediné svislé věci, které ještě stojí.

Félix Vallotton byl Švýcar, od roku 1900 naturalizovaný Francouz, patřil k nabistům stejně jako Bonnard a Vuillard a proslul svými dřevoryty. Když v srpnu 1914 přišla válka, bylo mu čtyřicet osm. Přihlásil se jako dobrovolník a kvůli věku ho odmítli. Dvacátého devátého února 1916, v prvních týdnech bitvy, napsal, že Verdun, to místo smrti, v sobě musí mít něco strašlivého a zároveň skvělého. Později ho poslali na krátkou misi do blízkosti fronty. U Verdunu nikdy nebyl.

Stojí za to mít to na paměti před obrazem, protože už velmi brzy byl považován za jeden z nejsilnějších obrazů té bitvy, a přitom je celý vymyšlený. Vallotton sám řekl, o co se snažil. Nazval to pokusem o výraz pomocí přímek, což podle něj rozhodně neznamenalo kubismus. Chtěl malovat síly, a ne napodobovat hmotné následky války, a přiznával, že síly nemají tvar ani barvu, a právě to dělalo úkol tak těžkým. Stránka samotného muzea říká, že se kubismem stejně inspiroval. Malíř by se s tím přel.

Podívejte se znovu na paprsky. Jsou to světlo a oheň nakreslené jako přímky, soukolí bitvy, v níž mělo německé dělostřelectvo nechat francouzskou pěchotu vykrvácet, a lidé byli z obrazu odstraněni ve prospěch strojů. Podpis s letopočtem 1917 je v pravém dolním rohu; databáze muzea dílo datuje do prosince toho roku. Muzeum ho koupilo v roce 1976 od pařížské galerie a dnes je to právě ten obraz, který muzeum používá na svém plánku jako symbol těchto sálů.

Zastávka 3 z 5 · Oddělení od Ludvíka XIV. po Napoleona, 17.–19. století

Napoleon I. na císařském trůnu

Jean-Auguste-Dominique Ingres · 1806 · Olej na plátně, 260 × 163 cm

Všimněte si

  • Štít, který useká pravý horní okraj. Nese znak Italského království, vodítko, že obraz měl putovat do Itálie.
  • Malá Raffaelova madona ukrytá v levém okraji koberce, mezi znameními zvěrokruhu.
  • Zlaté včely na purpurovém plášti a soška Karla Velikého na vrcholu žezla v pravé ruce.
Přepis (2:23)

Dívá se přímo na vás a skoro nic jiného se na obraze nehýbe. Ingres posadil císaře přesně doprostřed, čelně, souměrně, se zlatým vavřínovým věncem na hlavě a dvěma dlouhými holemi, které ho rámují jako dvojice závorek. V pravé ruce drží žezlo zakončené drobnou soškou Karla Velikého. V levé ruku spravedlnosti. U boku má meč zhotovený podle Joyeuse, legendárního meče Karla Velikého. Purpurový sametový plášť je posetý zlatými včelami, znakem, který si císařství zvolilo vedle orla. Je to úbor, který měl Napoleon na sobě při korunovaci v katedrále Notre-Dame druhého prosince 1804, a Ingres ho namaloval o dva roky později, ve dvaceti šesti letech.

Všichni ho nenáviděli. Na Salonu roku 1806, kde visel pod číslem 272, byl obraz označen za gotický a barbarský. Kritici byli zajedno a Jacques-Louis David, který tehdy dokončoval vlastní obrovskou Korunovaci Napoleona, ho posoudil přísně. To, co je pobuřovalo, je přesně to, co ho dnes dělá zvláštním: čelná póza, která z živého člověka dělá modlu, a hlava vynořující se z masy kožešiny a sametu jako tvář na byzantské ikoně nebo jako Jupiter na trůnu. Historik umění Robert Rosenblum se domníval, že si Ingres pózu vypůjčil od Boha Otce z Gentského oltáře van Eycka, který tehdy visel v Louvru.

Podívejte se do pravého horního rohu. Okraj plátna tam useká štít. Nese znak Italského království, a proto se muzeum domnívá, že obraz měl být poslán do Itálie, aby ukázal Napoleona jako jejího krále. Historik Sébastien Allard soudí, že ho italští objednavatelé odmítli, a tak připadl francouzskému Zákonodárnému sboru.

A teď se trochu přikrčte a podívejte se na koberec. Na jeho levý okraj, mezi medailony se znameními zvěrokruhu, Ingres propašoval malou verzi Raffaelovy Madony della Seggiola. Raffaela zbožňoval a pocty jemu ukrýval do jednoho obrazu za druhým. Tady leží ta pocta císaři pod nohama.

Plátno je vysoké dva metry šedesát. Do roku 1814 patřilo Zákonodárnému sboru, pak přešlo do královských muzeí a v roce 1832 bylo posláno sem, do Invalidovny, kde viselo nejprve v kapli a od roku 1860 v knihovně. Louvre ho dodnes vede ve svém inventáři pod číslem 5420. Portrét, kterému se Paříž v roce 1806 smála, je dnes podle samotného muzea jedním z nejslavnějších Napoleonových obrazů vůbec.

Zastávka 4 z 5 · Oddělení od Ludvíka XIV. po Napoleona, 17.–19. století, v uzavřené vitríně instalované v roce 2016

Vizir, Napoleonův kůň

Arabský hřebec, dar sultána Selima III.; vycpal neznámý preparátor v Anglii · 1793–1826, vycpán 1839 · Vycpaná kůže na konstrukci ze dřeva, konopí a železa, kohoutková výška 135 cm

Všimněte si

  • Výžeh na levém zadním stehně: N pod korunou, značka císařských stájí.
  • Jak je malý. Metr třicet pět v kohoutku, dnes výška ponyho, a přesto to byl válečný kůň u Jeny a u Jílového.
  • Barva srsti, obnovená v roce 2016 po desetiletích blednutí a přemalovávání. Právě o tenhle detail se odborníci přou.
Přepis (2:13)

Je menší, než čekáte. Metr třicet pět v kohoutku, výška velkého ponyho, a tak vypadal válečný kůň v roce 1806. Vizir byl arabský hřebec, bělouš, dar osmanského sultána Selima Třetího Napoleonovi. Císař na něm jezdil od roku 1805 a Vizir ho nesl u Jeny v roce 1806 a u Jílového v roce 1807. Napoleon měl za život kolem sto třiceti koní. Tohle je jediný, o kterém víme, že se dochoval jako vycpaná kůže.

Obejděte ho k levé zadní noze. Na stehně je výžeh, N pod korunou, značka císařských stájí. Právě kvůli ní tu vůbec je. Vizir přežil svého pána o pět let a uhynul v roce 1826, ve Francii, kde byla Bonapartova památka nebezpečným majetkem. Vykuchali ho a jeho kůži, i s tou pečetí, ukryli před agenty roajalistů. V roce 1839 kůži odvezli do Anglie a tam ji vycpali. Do Francie se vrátila v roce 1868 a pak třicet let ležela zapomenutá na půdě Louvru. V roce 1905, kdy bylo založeno toto muzeum, ho přivezli sem.

V roce 2016 byl ve špatném stavu. Příliš mnoho světla a příliš suchý vzduch kůži, přemalovanou a záplatovanou v šedesátých letech, vybělily a rozpraskaly; muzeum napočítalo třiačtyřicet prasklin. Místo aby ho potichu poslalo restaurátorům, požádalo o pomoc veřejnost. Víc než dvě stě sedmdesát dárců dalo dohromady přes dvacet šest tisíc eur a dva odborníci na preparování zvířat, Yveline Huguet a Jack Thiney, na něm pracovali přes měsíc: rentgenové snímky, vyplnění prasklin, čištění, zvlhčení kůže a nové obarvení srsti. Potom se dostal do uzavřené klimatizované vitríny, skrz kterou se teď díváte.

Rentgen přinesl překvapení. Uvnitř není ani jedna kost. Tvar drží dřevo, konopí, hřebíky, šrouby a železné tyče, práce onoho preparátora v Anglii z roku 1839.

A je tu pochybnost, kterou vyslovilo samo muzeum ve vlastní sérii článků na blogu o jeho záchraně. Někteří odborníci tvrdí, že barva téhle srsti neodpovídá Vizirovi, jak ho namaloval Horace Vernet, a že kůň ve vitríně může být jiný z císařových jezdeckých koní. Výžeh říká: císařské stáje. Neříká, který kůň.

Zastávka 5 z 5 · Dôme des Invalides (Dóm Invalidovny), otevřená krypta pod kupolí

Hrob Napoleona I.

Louis Visconti, architekt; sochy James Pradier, Pierre-Charles Simart a Francisque Duret · 1840–1861 · Sarkofág z červeného křemence na podstavci ze zelené žuly, v otevřené kruhové kryptě

Všimněte si

  • Barva kamene. Je to červený křemenec z Karélie, ne porfyr, jak psali staří průvodci, na podstavci ze zelené žuly z Vogéz.
  • Dvanáct pilířů galerie kolem krypty a mezi nimi reliéfy s císařovými činy.
  • Jeho společnost: Foch a Lyautey, Vaubanův náhrobek, bratři Josef a Jérôme a syn Orlík, všichni v téže budově.
Přepis (2:28)

Díváte se na něj shora. Tak to architekt postavil. Louis Visconti vyhloubil do podlahy pod kupolí kruhovou kryptu, otevřenou do kostela nad ní, takže každý, kdo se přijde na Napoleona podívat, se musí naklonit přes balustrádu a sklonit při tom hlavu. Sejděte po schodech dolů a sarkofág se naopak tyčí nad vámi.

Kámen je první, na co se všichni ptají. Není to porfyr, ať starší průvodci tvrdí cokoli. Je to červený křemenec z lomu v Karélii, který patřil ruskému carovi Mikuláši Prvnímu, a stojí na podstavci ze zelené žuly z Vogéz. Uvnitř je šest rakví, jedna v druhé, a v té šesté leží císař.

Vlastně by tu vůbec neměl být. Napoleon zemřel v roce 1821 na Svaté Heleně a byl tam pohřben. V roce 1840 se král Ludvík Filip rozhodl přivézt ho domů a patnáctého prosince toho roku dorazila rakev pod tuto kupoli. Uložili ji do kaple svatého Jeronýma, aby čekala. Čekala dlouho. Visconti musel vykopat střed kostela ze sedmnáctého století, aby kryptu vytvořil, a zemřel v prosinci 1853, aniž by dílo dokončil. Do sarkofágu bylo tělo uloženo až druhého dubna 1861, víc než dvacet let poté, co se vrátilo do Paříže.

Samotná budova je starší než to všechno. Jules Hardouin-Mansart ji stavěl od roku 1677 jako královskou kapli Invalidovny, domova pro staré vojáky, který založil Ludvík Čtrnáctý, a její zlacená kupole byla nejvyšší stavbou Paříže až do Eiffelovy věže. Za revoluce se z ní stal chrám boha Marta. V roce 1800 dal Napoleon sám přenést sem hrob Turenna, velkého vojevůdce Ludvíka Čtrnáctého, a prohlásil kostel za panteon vojenské slávy. O pár let později přibyl Vauban. Napoleon si vybíral společnost, v níž bude jednou ležet.

Rozhlédněte se po galerii kolem krypty. Dvanáct pilířů a mezi nimi reliéfy oslavující císařovy činy; sochy vytvořili Pradier, Simart a Duret. A pak si uvědomte, kdo všechno v té budově ještě leží: jeho bratři Josef a Jérôme, syn Napoleon Druhý, zvaný Orlík, jeho generálové Bertrand a Duroc a maršálové pozdější války, Foch a Lyautey.

Ještě jeden příběh z nejtemnějších let budovy. Za druhé světové války udělala okupační armáda z Invalidovny kasárna. Rodina Morinových, která v areálu bydlela, tu tři roky ukrývala spojenecké letce, přímo pod nosem posádky.

A kámen, pod nímž byl nejprve pohřben na Svaté Heleně, se s ním v roce 1840 vrátil. Stojí kousek odsud, v cour de Nîmes, zahradě podél kostela svatého Ludvíka: prostý náhrobní kámen z ostrova v jižním Atlantiku, pár set kroků od všeho toho červeného kamene.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Muzeu armády.

Invalidovna uchovává téměř půl milionu předmětů a tahle stránka nese pět z nich. Vyfoťte bronzové dělo na nádvoří, maršálskou hůl, plastický plán pevnostního města nebo přilbu s promáčklinou: Chiaro předmět pozná, vysvětlí, proč si ho armáda nechala, a odpoví na vaše otázky, dokud nepůjdete dál.

Je hrobka opravdu z porfyru?Proč kritici Ingresův obraz nenáviděli?Je ten kůň opravdu Vizir?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Hôtel national des Invalides, 129 rue de Grenelle, 75007 Paříž. Dva vchody: 129 rue de Grenelle ze strany Esplanady, který je zároveň bezbariérový a jako jediný otevřený o večerech prvního pátku v měsíci, a 2 place Vauban ze strany Dómu, nejrychlejší cesta k hrobu.

Metrem linky 8 do stanice La Tour-Maubourg nebo Invalides, linkou 13 do Varenne, nebo RER C do Invalides. Autobusy 28, 63, 69, 82, 83, 92 a 93 staví u Invalides nebo La Tour-Maubourg.

02

Vstupenky

  • Otevřeno denně od 10.00 do 18.00, zavřeno jen 1. ledna, 1. května a 25. prosince. Žádný pravidelný zavírací den v týdnu není. Pokladny zavírají půl hodiny před muzeem.
  • Jedna vstupenka za 17 eur platí pro stálé expozice, kostel Dómu i hrob. Mladší 18 let mají vstup zdarma a obyvatelé Evropského hospodářského prostoru do 26 let mají zdarma stálé expozice, ale každý se vstupem zdarma si musí i tak vyzvednout vstupenku u pokladny.
  • Královský sál oddělení zbraní a zbrojí prochází renovací a některé zbroje jsou vystaveny jinde v muzeu nebo zapůjčeny. Zeptejte se u informací, kde zbroj dauphina dnes stojí.
  • První pátek v měsíci je muzeum otevřeno do 22.00 se vstupenkou za 10 eur, včetně Dómu; jediný vchod ten večer je 129 rue de Grenelle.
  • Chystáte se i do Rodinova muzea, kousek od Invalidovny? Kombinovaná vstupenka stojí 26 eur a platí tři měsíce.
  • 19. a 20. září 2026, o víkendu Dnů evropského dědictví, je muzeum otevřeno od 10.00 do 18.00 a vstup je zdarma, takže si na ty dva dny vstupenku nekupujte.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní digitální průvodce muzea prochází obnovou a momentálně není k dispozici, takže u pokladny není co půjčit. Muzeum prodává komentované prohlídky přes svého partnera Cultival: 19,50 eura plné vstupné a 8 eur pro mladší 18 let. To, co čtete, nestojí nic: pět zastávek, každá s celým textem pod přehrávačem, a zbytek budovy podle fotky obstará aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po Muzeu armády zdarma?

Ano, právě tenhle. Jeho pět zastávek hraje přímo v prohlížeči vašeho telefonu a pod přehrávačem ukazuje celý text, bez stahování. Kdekoli jinde v Invalidovně předmět vyfoťte a nechte si ho vysvětlit aplikací Chiaro.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Muzea armády?

Momentálně si žádného půjčit nelze: muzeum uvádí, že jeho digitální průvodce prochází obnovou. Komentované prohlídky jeho partnera Cultival stojí 19,50 eura plné vstupné a 8 eur pro mladší 18 let, navíc ke vstupnému.

Kde je v Muzeu armády Napoleonův hrob?

Pod Dómem Invalidovny (Dôme des Invalides), zlacenou kupolí na jižním konci areálu, v otevřené kryptě pod kupolí, odkud vedou schody dolů k sarkofágu. Dóm je na stejnou vstupenku za 17 eur jako muzeum. Vchod z place Vauban vás přivede přímo k němu.

Je Muzeum armády v pondělí zavřené?

Ne. Je otevřeno denně od 10.00 do 18.00, i v pondělí, a zavírá jen 1. ledna, 1. května a 25. prosince. První pátek v každém měsíci má otevřeno do 22.00.

Kolik stojí vstup do Muzea armády?

17 eur plné, 12 eur snížené a 10 eur o večerech prvního pátku. Vstupenka platí pro stálé expozice, Dóm s Napoleonovým hrobem, dočasnou výstavu, Musée de l'Ordre de la Libération (muzeum Řádu osvobození) a Musée des Plans-Reliefs (muzeum plastických plánů pevností). Mladší 18 let mají vstup zdarma; obyvatelé Evropského hospodářského prostoru do 26 let mají zdarma stálé expozice.

Kolik času si na Muzeum armády vyhradit?

Na pět zastávek počítejte zhruba s hodinou a čtvrt chůze, včetně schodů v západním křídle a cesty kolem nádvoří k Dómu; samotné nahrávky trvají asi dvanáct minut. Úplná prohlídka tří oddělení a Dómu zabere půl dne.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea armády.