Kunsthistorisches Museum · Vídeň · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni,
pět zastávek zdarma.
Všech pět si pusťte tady, nic neinstalujete. O zhruba 770 dalších obrazech o patro výš a 2 200 předmětech dole v Kunstkomoře vám poví fotoaparát v Chiaro.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Uměleckohistorického muzea ve Vídni.
Saliera
Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, Vídeň
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Uměleckohistorického muzea ve Vídni a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 11 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Jedno schodiště, čtyři sály, pět děl. Začněte v přízemí v sále XXIX Kunstkomory u Celliniho zlaté Saliery, pak vyjděte po schodech do Obrazárny v prvním patře: Caravaggiův David v sále V na italské straně, dál přes Kupolový sál k Vermeerově Alegorii malířství v sále XII a potom přes sál XI do sálu X, kde Bruegelova Stavba babylonské věže a Lovci ve sněhu visí pár metrů od sebe. Asi jedenáct minut poslechu a tři čtvrtě hodiny až hodina chůze a stání.
Čísla sálů, datace, rozměry a inventární čísla na této stránce pocházejí z online sbírky samotného muzea na khm.at a z druhého, nezávislého zdroje. Instalace se mění a desky cestují na výstavy; pokud se popisek na zdi s touto stránkou rozchází, věřte popisku a dejte nám vědět, ať to můžeme opravit.
Zastávka 1 z 5 · Kunstkomora, sál XXIX, přízemí
Saliera
Benvenuto Cellini · 1540–1543 · Zlato, email, eben a slonovina, 28,5 × 21,5 × 26,3 cm
Všimněte si
- Chrámek u loktu ženy. To je pepřenka. Lodička vedle muže s trojzubcem je na sůl.
- Salamandr pod její levou patou. Byl to osobní znak krále Františka Prvního a znamená oheň.
- Mladíci s nafouknutými tvářemi zasazení do oválného podstavce. Jsou to větry ze čtyř světových stran.
- Velikost. Celek měří 28,5 na 21,5 na 26,3 centimetru a vešel by se do krabice od bot.
Přepis (2:14)
Zlato, a vlastně ne moc. To, co máte před sebou ve vitríně, je předmět, který byste unesli v obou rukou, a skoro tři roky nikdo nevěděl, kde je.
Benvenuto Cellini ho dokončil v roce 1543 pro francouzského krále Františka Prvního a rozpracoval přitom návrh, který o léta dřív nakreslil pro jednoho kardinála v Římě. Zlato neodlil do formy. Každou část ručně vytepal. Ve svém životopise zaznamenal, že za tu práci dostal tisíc scudi.
Začněte u dvou postav. Muž s trojzubcem je Neptun, moře, a lodička vedle něj je slánka, jediný důvod, proč ten předmět vůbec vznikl. Proti němu sedí Tellus, země, a u jejího lokte stojí malý antický chrám: to je na pepř. Kolem oválného podstavce jsou čtyři větry, mladíci s nafouknutými tvářemi, a denní doby, které si Cellini vypůjčil od Michelangelových soch Den, Noc, Jitro a Soumrak v Medicejské kapli ve Florencii. Pod levou patou Tellus je salamandr. Byl to osobní znak Františka Prvního a znamená oheň, takže v předmětu velikosti krabice od bot jsou přítomné všechny čtyři živly. Zespodu jsou malé kuličky, aby ho sluha mohl kutálet po hodovní tabuli.
Je to jediné dochované Celliniho dílo ze zlata. Skoro všechno ostatní, co vytvořil, bylo roztaveno, a tenhle kus málem potkal stejný osud v roce 1562. K Habsburkům se dostal jako diplomatický dar: francouzský král Karel Devátý ho věnoval arcivévodovi Ferdinandovi Druhému Tyrolskému, který francouzského krále zastupoval na jeho svatbě.
A pak, jedenáctého května 2003, ho někdo ukradl. Budova byla tehdy kvůli opravám zahalená lešením. Zloděj spustil alarm, personál to považoval za poruchu a prázdné vitríny si nikdo nevšiml až do osmi dvaceti ráno. Muzeum vypsalo odměnu milion eur. Dvacátého prvního ledna 2006 se slánka vynořila ze země v olověné bedně zakopané v lese u Zwettlu, devadesát kilometrů severně od Vídně. Zloděj Robert Mang se přihlásil policii poté, co zveřejnila snímky z bezpečnostních kamer a lidé, kteří ho znali, poznali jeho tvář. Dostal čtyři roky vězení. Předmět, na který se díváte, je pojištěn zhruba na šedesát milionů dolarů.
Zastávka 2 z 5 · Obrazárna, sál V, první patro
David s hlavou Goliáše
Caravaggio · kolem 1600/01 · Olej na topolové desce, 91,2 × 116,2 cm
Všimněte si
- Podložka. Je to topolové dřevo, ne plátno, což je u Caravaggia vzácné, a proto je povrch malby znatelně hladší.
- Davidova tvář. Muzeum ho ve vlastním popisu nazývá melancholickým vítězem, který přemýšlí o sobě stejně jako o muži, kterého zabil.
- Useknutá hlava. Tady to není nikdo konkrétní. V římské verzi téhož námětu se hlava obecně považuje za Caravaggiovu vlastní tvář.
- Další obrazy od Caravaggia. V tomtéž sále visí ještě dva: Růžencová madona a Korunování trním.
Přepis (2:05)
Chlapec ve volné bílé košili drží v natažené ruce useknutou hlavu a vůbec nevypadá, že by byl sám se sebou spokojený. Caravaggio tuhle scénu namaloval nejméně třikrát. Raná verze je v Pradu v Madridu, pozdější v Galerii Borghese v Římě a tohle je ta vídeňská.
Ten okamžik pochází z První knihy Samuelovy. David zabil pelištejského bojovníka a teď ho přivádějí před krále Saula, s hlavou stále v ruce. Meč přes chlapcovo rameno patřil samotnému Goliášovi. Muzeum ve svém popisu nazývá postavu melancholickým vítězem: někým, kdo jako by přemýšlel o sobě stejně jako o muži, kterého právě zabil.
Teď se podívejte na povrch, ne na příběh. Obraz je namalovaný na topolovém dřevě, ne na plátně. Caravaggio maloval skoro vždy na plátno a deska dává barvě hladkost, kterou uvidíte už z metru. Muzeum obraz slohově řadí do blízkosti jeho římských let a Růžencové madony, která visí v tomtéž sále.
K modelu se váže jméno, i když ne jisté. Vypadá jako starší verze chlapce, který stál modelem pro Vítězného Amora a pro obrazy Jana Křtitele z doby kolem roku 1602, a několik autorů, nejdůrazněji Peter Robb, v něm vidí Cecca, Caravaggiova učně z Říma. Hlava tu ale není autoportrét. V borghesovské verzi v Římě se Goliášova hlava obecně považuje za autoportrét, a proto se ten obraz čte jako zpověď, kdežto tenhle David je podle některých autorů z těch dvou vítězoslavnější.
V květnu 1606 zabil Caravaggio v Římě ve rvačce muže jménem Ranuccio Tomassoni a odešel z města s rozsudkem smrti nad hlavou.
Cestu, kterou tahle deska urazila do Vídně, stojí za to znát. Jejím prvním známým majitelem je hrabě z Villamediany, který zemřel v roce 1622. Potom patřila anglickému králi Karlu Prvnímu. Pak prošla sbírkou Imstenraedů v Amsterdamu a v roce 1667 přešla sem do císařského majetku, kde zůstala dodnes.
Ještě jedna věc, o čtyři sta let později. V roce 2020 designér Virgil Abloh tenhle obraz ořízl, ve Photoshopu Davidovi přidal na krk řetězy a použil ho na obal rapového alba Westside Gunna Pray for Paris.
Zastávka 3 z 5 · Obrazárna, sál XII, první patro
Alegorie malířství
Johannes Vermeer · kolem 1666/68 · Olej na plátně, 120 × 100 cm
Všimněte si
- Plátno na stojanu. Zatím je na něm jen vavřínový věnec. To je všechno, co malíř stihl namalovat.
- Signatura na spodním okrajovém pruhu mapy, vpravo od dívky: I Ver-Meer. Datum chybí.
- Dvouhlavý orel na vrcholu lustru, znak habsburských císařů, kteří těmto provinciím kdysi vládli.
- Samotná mapa. Ukazuje sedmnáct provincií jako jednu zemi a nahoře je západ místo severu.
Přepis (2:16)
Opona je kvůli vám odhrnutá a malíř sedí zády. Je teprve na úplném začátku obrazu na stojanu: zatím založil jen vavřínový věnec na dívčině hlavě. Trubka, těžká kniha, modré šaty, mapa za ní, to všechno ho teprve čeká.
Dívka je převlečená za Klió, múzu dějepisu. Věnec, trubka a kniha pocházejí rovnou z příručky personifikací od Cesare Ripy, knihy, kterou měl v polici každý holandský malíř.
Podívejte se na mapu na zadní stěně. Je skutečná, vydal ji v roce 1636 Claes Janszoon Visscher a ukazuje sedmnáct provincií Nizozemí jako jednu zemi, se západem nahoře místo severu. Když ji Vermeer maloval, ta země se už rozpadla. Teď se podívejte na lustr před ní. Na vrcholu sedí dvouhlavý orel, znak habsburských císařů, kteří kdysi vládli celému tomu území.
Pak najděte signaturu. Je namalovaná ve spodním okrajovém pruhu mapy, vpravo od dívky: I Ver-Meer. Nikde na plátně není datum.
Vermeer tenhle obraz odmítal prodat. Velkou část života byl zadlužený, a přesto si ho nechal. Po jeho smrti ho vdova Catharina převedla na vlastní matku, aby ho uchránila před věřiteli, a správce pozůstalosti, delftský mikroskopista Antoni van Leeuwenhoek, ten převod prohlásil za nezákonný. Desítky let pak obraz visel ve Vídni pod jménem Pietera de Hoocha, s padělanou de Hoochovou signaturou, dokud ho německý historik umění Gustav Friedrich Waagen kolem roku 1860 znovu nepřipsal Vermeerovi.
Pak přišlo dvacáté století. Hrabě Rudolf Czernin ho koupil v roce 1813 za padesát zlatých. V listopadu 1940 ho Adolf Hitler koupil od rodiny za milion osm set dvacet tisíc říšských marek, prostřednictvím svého agenta Hanse Posseho, pro muzeum, které chtěl postavit v Linci. Konec války obraz přečkal pod zemí, v solném dole v Altaussee. Americký důstojník Andrew Ritchie, který v Rakousku vedl program na ochranu památek, umění a archivů, ho přivezl z Mnichova zpátky do Vídně tak, že se s ním zamkl ve vlakovém kupé.
Sedmého listopadu 1946 byl obraz předán tomuto muzeu a v roce 1958 se stal součástí sbírky. Rodina Czerninů o jeho vrácení žádala několikrát. Poslední zamítnutí přišlo od rakouské vlády v roce 2011.
Zastávka 4 z 5 · Obrazárna, sál X, první patro
Stavba babylonské věže
Pieter Bruegel starší · 1563 · Olej na dubové desce, 114,4 × 155,5 cm
Všimněte si
- Signatura. Je vytesaná do kamenného kvádru v popředí, blízko korunované postavy: BRVEGEL FE a římskými číslicemi 1563.
- Holá skála, která dole uprostřed proráží zdivem. Věž se staví kolem malé strmé hory.
- Oblouky vpravo, které se už prohýbají. Jsou postavené kolmo ke svažitému terénu, a ne svisle.
- Přístav vpravo s jeřáby a loděmi. Je to vlámský přístav a vedle stavby vypadá maličký.
Přepis (2:15)
Vyberte si jednu arkádu a sledujte ji očima kolem věže. Nevrátí se do výšky, ve které začala. Žádné podlaží neleží opravdu vodorovně; celá stavba je stoupající spirála a oblouky jsou postavené kolmo ke svažitému terénu místo svisle, a proto se několik z nich vpravo už prohýbá. Horní patra rostou dřív, než jsou dolní hotová. Bruegel přesně věděl, co ukazuje. Jeho poslední zakázka, kterou do smrti nedokončil, byla řada dokumentárních obrazů o kopání průplavu mezi Bruselem a Antverpami, a jeho staveniště jsou správně do posledního detailu.
Kamenické dílo je římské. Ta patra oblouků jsou Koloseum, které Bruegel viděl na vlastní oči v Římě deset let předtím, než namaloval tuhle desku, a které křesťané jeho doby chápali jako pomník pýchy a pronásledování. Řím jako Babylon nebyl v Nizozemí roku 1563 nevinné přirovnání. Katolická církev stále sloužila všechny bohoslužby latinsky, zatímco protestantské hnutí kolem něj se šířilo v mnoha jazycích. Pár let po vzniku této desky začaly Antverpy tisknout svou slavnou polyglotní Bibli, s Písmem vedle sebe v pěti jazycích.
Teď se podívejte vlevo dolů. Stojí tam korunovaná postava se skupinkou mužů. Je to nejspíš Nimrod, král, který podle některých křesťanských tradic dal věž postavit. Do kamenného kvádru vedle něj Bruegel vytesal svou signaturu a datum: BRVEGEL FE a pak římskými číslicemi 1563.
Hledejte holou skálu. Dole uprostřed a znovu výš vpravo ustupuje zdivo šedému kameni. Věž se staví kolem velmi strmé malé hory, kterou dělníci prostě zazdili do stavby.
Pak se podívejte doprava, na přístav s jeřáby, loděmi a nábřežími. Je to vlámský přístav, ne mezopotámský, a vedle věže je maličký. Právě tenhle trik dává budově její měřítko.
Bruegel tento námět maloval třikrát. Nejstarší verze, miniatura na slonovině z jeho římského pobytu, se ztratila. Druhá dochovaná je poloviční na výšku i na šířku a visí v Rotterdamu. Tahle vznikla pro Nicolaese Jonghelincka, antverpského bankéře, který v jednu chvíli vlastnil šestnáct Bruegelových obrazů. Od něj deska nejspíš v roce 1566 přešla na město Antverpy, potom k císaři Rudolfovi Druhému a nakonec do sbírky arcivévody Leopolda Viléma, která tvoří páteř sálu, v němž stojíte.
Zastávka 5 z 5 · Obrazárna, sál X, první patro
Lovci ve sněhu (Zima)
Pieter Bruegel starší · 1565 · Olej na dubové desce, 116,5 × 162 cm
Všimněte si
- Jedna hubená liška zavěšená na kopí na rameni prostředního lovce. To je celý úlovek, a ve sněhu před muži jsou stopy zajíce, který utekl.
- Vývěsní štít hostince vlevo, utržený z jednoho háku. Stojí na něm Dit Is Gulden Hert, tedy „Tady je Zlatý jelen“, a je na něm jelen svatého Huberta, patrona lovců.
- Mlýnské kolo dole v údolí vpravo. Zamrzlo napevno.
- Straka, která letí horní částí obrazu uprostřed, a vrány v holých stromech. Bruegel je obě používal jako zlé znamení.
Přepis (2:35)
Nejdřív se podívejte na lišku. Je jen jedna, a ještě hubená, visí na kopí na rameni prostředního lovce a je to celý výsledek dne. Psi jsou vyhublí a jdou se svěšenými hlavami. Ve sněhu před muži jsou stopy zajíce, který utekl. Tohle je nejčastěji reprodukovaná zimní scéna evropského umění, a přitom je to obraz o nepovedeném dni.
Bruegel ho podepsal dole uprostřed: BRVEGEL a pak římskými číslicemi 1565. Patří do cyklu šesti obrazů ročních období, namalovaného pro antverpského bankéře Nicolaese Jonghelincka. Z šesti se dochovalo pět a tři z nich visí na stěnách tohoto sálu: tenhle, Pochmurný den a Návrat stáda. Senoseč je v Praze, v Lobkovickém paláci, a Žně v Metropolitním muzeu v New Yorku. Tři pětiny toho, co se z Bruegelova roku dochovalo, tedy visí kolem vás.
Teď nechte oči putovat. Vlevo před hostincem se pár dospělých a dítě chystají opálit nad otevřeným ohněm prase, protože tak vypadá prosinec. Vývěsní štít nad nimi se utrhl z jednoho háku a visí nakřivo. Stojí na něm Dit Is Gulden Hert, tedy Tady je Zlatý jelen, a obrázek ukazuje vidění svatého Huberta nebo svatého Eustacha: jelena s křížem v parohu. Patron lovců tu bdí nad třemi muži, kteří ulovili jednu lišku.
Dole v údolí mlýnské kolo ztuhle zamrzlo. Na rybnících bruslí siluety, hrají kolf, předchůdce ledního hokeje, a eisstock, něco jako curling. Bruegel je zachytil jako siluety, malé tmavé skvrnky na ledu.
Pak se podívejte nahoru. V holých stromech sedí vrány a horní částí obrazu uprostřed přelétá straka. Bruegel oba ptáky někdy používal jako zlé znamení a v nizozemské lidové víře patří straka ďáblu. A podívejte se na obzor: rozeklané horské štíty, jaké nikde v Nizozemí nejsou.
Ten letopočet něco říká. Rokem 1565 začala řada krutých zim, které dnes říkáme malá doba ledová, takže tohle není nostalgická scéna.
Obraz se sem dostal stejnou cestou jako většina téhle sbírky. Od Jonghelincka přešel na město Antverpy, které ho v roce 1594 darovalo arcivévodovi Arnoštovi. Arnošt příštího roku zemřel, obraz připadl Rudolfovi Druhému a potom arcivévodovi Leopoldu Vilémovi.
Na lidi nikdy nepřestal působit. Tarkovskij ho v roce 1972 zařadil do Solarisu, do scény ve stavu beztíže, za zvuku Bachova varhanního preludia. Lars von Trier ho několikrát použil v Melancholii. A historik umění Martin Kemp upozornil, že na víc vánočních přání se nejspíš nedostal žádný jiný světský námět. Podivný posmrtný život pro tři vyčerpané muže a jednu mrtvou lišku.
Nezávislý průvodce · Chiaro
V téhle budově visí dvanáct Bruegelových obrazů. O zbylých deseti vám poví Chiaro.
Pět děl a pak už na téhle stránce není místo. V aplikaci ano: vyfoťte obraz, vitrínu, přilbu nebo rakev mumie kdekoli v budově a Chiaro vám nahlas řekne, co to je a proč je to tady, zatímco před tím ještě stojíte. Potom se s ním můžete přít.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Maria-Theresien-Platz, 1010 Vídeň, na Ringu, naproti Přírodovědnému muzeu, svému téměř stejnému dvojčeti na druhé straně náměstí. Hlavní vchod je z Maria-Theresien-Platz; bezbariérový vchod je z boku, na adrese Burgring 5, kde vás návštěvnický servis doprovodí k výtahu.
Linkou U3 do stanice Volkstheater nebo U2 do stanice Museumsquartier, odtud pár minut pěšky. Tramvaje 1, 2, 71 a D a autobus 57A zastavují venku na Burgringu; muzeum uvádí zastávku jako Burgring / Kunsthistorisches Museum. Z nádraží Westbahnhof doporučuje U3, z Hauptbahnhofu tramvaj D.
Vstupenky
- Od 8. září 2026 je vstup jen na časový slot. Rezervujte si ho na khm.at ještě před cestou.
- Pozor na pondělí. Velkou část roku má muzeum v pondělí zavřeno a v nejrušnějších týdnech otevírá denně, proto se podívejte do kalendáře na svůj konkrétní den, ne na obecnou otevírací dobu.
- Online jsou vstupenky o pár eur levnější než na pokladně a všichni mladší 19 let mají vstup zdarma.
- Čtvrtek je dlouhý den: budova je otevřená do 21 hodin.
- Šatna je zdarma, ale úschovna zavazadel tu není, takže nechoďte s kufrem rovnou z nádraží.
Oficiální audioprůvodce
Muzeum půjčuje u pokladny vlastního audioprůvodce za šest eur, za osm ve verzi, kterou mohou sdílet dva lidé, a za devět v rodinné verzi, v deseti jazycích včetně angličtiny. Vydává také bezplatnou aplikaci KHM a interaktivní plánek. Pět zastávek na této stránce nic nestojí a nepotřebujete k nim žádné další zařízení.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni zdarma?
Tahle stránka je jeden z nich. Pět děl, pět nahrávek, které si pustíte přímo v prohlížeči telefonu, pod nimi přepisy, u každého číslo sálu a nic ke stahování. O dílech, která tahle stránka vynechává, vám poví aplikace Chiaro: stačí vyfotit, co máte před sebou.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Uměleckohistorického muzea?
Pár eur za standardní přístroj a o něco víc za verzi pro dva a rodinnou verzi, navíc ke vstupnému; je k dispozici v deseti jazycích včetně angličtiny. Muzeum má i vlastní bezplatnou aplikaci. Aktuální ceny najdete na khm.at.
Kde v Uměleckohistorickém muzeu visí Lovci ve sněhu?
V Obrazárně v prvním patře, v sále X, v té polovině galerie, která patří holandskému, vlámskému a německému malířství. Stavba babylonské věže visí pár metrů odtud na týchž stěnách; oba obrazy patří k dvanácti Bruegelovým deskám v muzeu, největšímu souboru jeho díla na světě.
Má Uměleckohistorické muzeum v pondělí zavřeno?
Záleží na sezóně, a proto si přehledy odporují. Většinu roku je muzeum otevřené od úterý do neděle a v nejrušnějších obdobích denně, takže pondělí na začátku září je zavřeno, kdežto pondělí na konci října ne. Obecná otevírací doba, kterou muzeum samo uvádí, celoročně hlásí „otevřeno denně“, proto si pro přesný den návštěvy ověřte kalendář na khm.at nebo přehled vídeňské turistické centrály, který se aktualizuje sezónu po sezóně.
Kde je Saliera a byla opravdu ukradena?
V Kunstkomoře, v sále XXIX v přízemí, ve vlastní vitríně. A ano: ukradli ji 11. května 2003, když byla budova v lešení, a v lednu 2006 ji vykopali v lese u Zwettlu, asi 90 kilometrů severně od Vídně.
Jak dlouho těchto pět zastávek trvá?
Asi jedenáct minut poslechu a tři čtvrtě hodiny až hodinu skutečné chůze a stání, protože trasa vede přes dvě patra a obě poloviny Obrazárny. Pokud chcete pořádně vidět zbytek Bruegelova sálu a Kunstkomoru, počítejte se dvěma až třemi hodinami.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Uměleckohistorického muzea ve Vídni.