Přejít na obsah

Leopoldovo muzeum · Vídeň · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Leopoldově muzeu,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek, které si pustíte přímo z této stránky, nic neinstalujete. O dalších 6 000 vystavených dílech vám Chiaro poví příběh podle jediné fotky.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Leopoldova muzea.

9:41

Smrt a život

Leopoldovo muzeum, Vídeň

0:00 2:43
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Tento audioprůvodce po Leopoldově muzeu jsou dva Klimtové nahoře a tři Schieleho obrazy o patro níž. Vyjeďte výtahem na úroveň 4 ke Smrti a životu a ke čtvercovému, téměř abstraktnímu jezeru z obrazu U jezera Attersee, pak sejděte pěšky na úroveň 3 k malému, temnému Mrtvému městu III a ke dvěma deskám, které Schiele namaloval v roce 1912 jako pár: Wally Neuzilové a svému vlastnímu Autoportrétu s mochyní. Počítejte s dvanácti minutami poslechu a zhruba dvaceti na nohou.

Všechno, co tu o těchto pěti obrazech zazní, pochází z online sbírky samotného Leopoldova muzea na onlinecollection.leopoldmuseum.org a každý údaj nezávisle ověřuje ještě Wikidata. Muzeum uvádí, na které úrovni dílo visí, nikdy ale sál, a proto i tato stránka končí u úrovně. Sbírky se stěhují a obraz, který je zrovna zapůjčený nebo pověšený o dvě stěny dál, nebude odpovídat tomu, co je tu napsáno; platí to, co ten den říká popisek na stěně, a když nám napíšete, rychle to doženeme.

Zastávka 1 z 5 · Úroveň 4, Vídeň 1900

Smrt a život

Gustav Klimt · 1910/11, přepracováno 1912/13 a 1915/16 · Olej na plátně, 180,8 × 200,6 cm

Všimněte si

  • Smrt vlevo: shrbená kostra v plášti z černých křížů, šklebící se, se zdviženým malým červeným kyjem. V Klimtově první verzi skláněla hlavu se svatozáří; hrozba přibyla až později.
  • Jediný pár otevřených očí v davu života. Dívka u levého okraje oválu, s rukama přitaženýma k hrudi, si jako jediná všimla Smrti.
  • Kdo další je v oválu: matka s miminkem, objatý pár, stará žena se skloněnou hlavou. Všichni mají zavřené oči.
Přepis (2:43)

Vlevo, sama před stěnou z šedé barvy, stojí Smrt. Vpravo ve tmě plyne nakloněný ostrov těl a květin a skoro všichni na něm mají zavřené oči. Prázdná mezera mezi nimi je skutečným námětem obrazu, a s šířkou dvou metrů je to druhý největší dochovaný obraz Gustava Klimta.

Podívejte se nejdřív na Smrt. Shrbená kostra v dlouhém plášti se vzorem černých křížů, šklebící se, s malým červeným kyjem zdviženým v kostnaté ruce. Na nikoho se nevrhá. Čeká a velmi upřeně hledí na jedinou osobu.

Teď ji najděte. U levého okraje ostrova života má dívka doširoka otevřené oči a ruce přitažené k hrudi. Jen ona viděla, co stojí na druhé straně mezery. Všichni ostatní plují dál se zavřenýma očima: matka, která drží miminko, pár propletený v objetí, stará žena se skloněnou hlavou. Odmítají se dívat, a Klimt se postará, abyste si všimli té jediné, která si nemůže pomoct.

Nevypadal tak vždycky. Klimt udělal první skici na papír v roce 1908 a olejomalbu začal o dva roky později, ve čtyřiceti osmi letech. V roce 1911 ji poslal na Mezinárodní uměleckou výstavu do Říma pod prostým názvem Smrt a získal za ni zlatou medaili. Pak obraz vyrazil na cesty: v roce 1912 do Drážďan, kde se jmenoval Smrt a láska, a potom jako Smrt a život do Budapešti, Mannheimu, Prahy, Berlína, Stockholmu a Kodaně. Většina malířů by obraz považovala za dokončený. Klimt nikdy. Pořád se k obrazu vracel, v letech 1912 a 1913 a znovu v letech 1915 a 1916, a to, co máte před sebou, je jeho poslední stav.

Změny nebyly malé. Pozadí mělo být zlaté, a stala se z něj tahle šeď. A Smrt změnila povahu. V první verzi to byla tichá, důstojná postava, která skláněla hlavu se svatozáří. V poslední svatozář zmizela, hlava se zvedla a přibyl úšklebek a kyj. Někde mezi Římem a posledním přepracováním se z rozjímání stala hrozba.

V této budově je hmatatelný důkaz všeho toho piplání. Původní rám obrazu je vystavený v Leopoldově muzeu a stále na něm zůstávají stopy barvy: stopy muže, který pracoval na plátně už zarámovaném, už vystaveném napříč Evropou, a v jeho očích pořád ne docela hotovém.

Klimt zemřel v roce 1918 a obraz zůstal v jeho pozůstalosti, pak připadl malíři Hansi Böhlerovi. Od roku 1943 ležel v zabezpečeném depozitáři městských sbírek. Rudolf Leopold ho koupil v roce 1978 a v roce 1994 se dostal do tohoto muzea se zbytkem jeho sbírky.

A poslední důvod pro sklo před vámi. Patnáctého listopadu 2022 polili klimatičtí aktivisté obraz olejem. Sklo všechno zachytilo a plátno zůstalo nedotčené. Za ním šklebící se kostra dál sledovala dívku, přesně jako předtím.

Zastávka 2 z 5 · Úroveň 4, Vídeň 1900

U jezera Attersee

Gustav Klimt · 1900 · Olej na plátně, 80,2 × 80,2 cm

Všimněte si

  • Tmavé stromy v pravém horním rohu: břeh ostrova Litzlberg, jediná pevná věc na obraze. Zakryjte ho rukou a místo skoro zmizí.
  • Formát. Přesný čtverec, osmdesát centimetrů na každou stranu, a skoro celý je voda, nanesená krátkými tahy tyrkysové a šedozelené.
  • Podpis v levém dolním rohu vody, GUSTAV KLIMT, jediná značka na obraze, která není jezero ani břeh.
Přepis (1:49)

Po tlačenici těl ve Smrti a životě tu máte obraz, na kterém není vůbec nikdo. Skoro celé plátno je voda: krátké tahy tyrkysové a šedozelené, kladené vedle sebe, až se třpytí, a nahoře pruh zamlženého břehu. Je to přesný čtverec, osmdesát centimetrů na každou stranu.

Podívejte se do pravého horního rohu. Ten tmavý shluk stromů je břeh Litzlbergu, malého ostrova v jezeře, a je to jediná pevná věc na celém obraze. Zakryjte ho rukou a obraz téměř přestane být místem. Muzeum popisuje dílo jako dovedené až na hranici abstrakce, a v roce 1900 to bylo u obrazu něco velmi neobvyklého.

Klimt ho namaloval v létě toho roku, při svém prvním pobytu u Attersee. Od té doby až do roku 1907 tam trávil léta s rodinou Flögeových a bydlel v penzionu pivovaru v Litzlbergu.

O rok později obraz visel na desáté výstavě vídeňské Secese a kritici byli nadšení. Ludwig Hevesi to shrnul jedinou větou: rám plný jezerní vody, vody z Attersee, nic než krátké šedé a zelené vlnky, které se slévají jedna do druhé. Zní to jako vtip, a byla to pochvala, protože přesně tohle chtěl Klimt namalovat.

To, co následovalo, je nečekaný zvrat. Císařské ministerstvo kultu a vyučování obraz od Klimta po té výstavě koupilo a v roce 1903 už patřil státní galerii, z níž je dnešní Belvedere. A pak se ho v roce 1923 Belvedere vzdal, ve výměně s vídeňským obchodníkem s uměním Gustavem Nebehayem. Desítky let putoval ze soukromých rukou do soukromých rukou a do veřejné sbírky se vrátil až v roce 1995, kdy ho koupili pro toto muzeum. Národní galerie na druhém konci města tedy kdysi vlastnila jednu z nejodvážnějších Klimtových krajin, a vyměnila ji.

Než půjdete po schodech, najděte podpis vlevo dole, GUSTAV KLIMT, který leží v koutě jezera jako kámen na břehu.

Zastávka 3 z 5 · Úroveň 3, Vídeň 1900

Mrtvé město III (Město na modré řece III)

Egon Schiele · 1911 · Olej a krycí barva na dřevě, 37,3 × 29,8 cm

Všimněte si

  • Prstenec černomodré vody kolem domů. To je Vltava, viděná ze zámeckého vrchu v Krumlově, a díky ní město vypadá, jako by plulo.
  • Šňůra s prádlem u horního okraje. Je to jedna z mála známek, že tu někdo žije, a prázdnota je kvůli ní horší, ne lepší.
  • Podpis a datum vpravo nahoře, malými bílými verzálkami na tmavém podkladu: EGON SCHIELE 1911.
Přepis (2:25)

Tohle je nejmenší obraz na celé trase, třicet sedm centimetrů vysoký, namalovaný na dřevěné desce, a zdaleka nejtemnější. Hromada domů, střechy v barvě mokré hlíny a mechu, zdi v barvě staré kosti, namačkané uvnitř smyčky černomodré vody. Žádné ulice, žádné nebe, žádní lidé.

To město opravdu existuje. Je to Český Krumlov, který Schiele znal pod německým jménem Krumau, a bylo to rodné město jeho matky. V létě roku 1910 tam strávil dlouhý pobyt se svými přáteli Erwinem Osenem a Antonem Peschkou, a právě tehdy se mrtvé město poprvé objevuje v jeho díle. Maloval ho shora, z plošiny zámku, s pohledem dolů na domy natlačené v ohybu Vltavy.

Tuto verzi namaloval v roce 1911 a nazval ji deskou s nejvážnějšími barvami. Tmavé střechy se rozlévají po bledých zdech jako mech po kameni a voda kolem má blíž k noci než k modré. Blok domů jako by visel v prostoru, odříznutý od všeho.

Teď hledejte jedinou známku života. U horního okraje se na šňůře suší prádlo. Někdo tu žije, a vy ho nikdy neuvidíte, a ten drobný detail dělá místo osamělejším, než kdyby bylo prostě prázdné. Muzeum čte celý motiv jako alegorii samoty a izolace.

Pozdější osudy desky jsou nejtěžší částí této zastávky. Kritik Arthur Roessler ji koupil od Schieleho, pak byla prodána dál a koncem 20. let 20. století patřila Fritzi Grünbaumovi, vídeňskému kabaretiérovi. Grünbaum zemřel v koncentračním táboře Dachau. Jeho žena Lilly byla deportována do Malého Trostince.

Jak se obraz dostal od nich až na tuto stěnu, je sporné. Podle muzea ho sestra Lilly Grünbaumové, Mathilde Lukacsová, prodala v roce 1956 obchodníkovi v Bernu, od něhož se dostal do galerie v New Yorku, kde ho v roce 1958 koupil Rudolf Leopold. Grünbaumova rodina tvrdí, že tato verze je nepravdivá a že obraz byl uloupen. Když byl koncem 90. let 20. století zapůjčen na Schieleho výstavu v New Yorku, tamní prokuratura ho zabavila, a do Vídně se vrátil, až když soud rozhodl, že výpůjčka je chráněna před zabavením. V listopadu 2023 zažalovali Grünbaumovi dědicové toto muzeum a požadovali vrácení tohoto obrazu a čtyř dalších Schieleho děl.

Obraz o prázdném městě si tedy s sebou nese velmi plný spor. Než půjdete dál, najděte podpis vpravo nahoře, malými bílými verzálkami na tmavém podkladu: EGON SCHIELE, 1911.

Zastávka 4 z 5 · Úroveň 3, Vídeň 1900

Portrét Wally Neuzilové

Egon Schiele · 1912 · Olej na dřevě, 32 × 39,8 cm

Všimněte si

  • Oči. Nadměrně velké a jasně modré, hledí přímo na vás z hlavy nakloněné na stranu.
  • Barevné dvojice, z nichž Schiele obraz postavil: oranžové vlasy a modré oči, bílý límec a černé šaty, červená proti zelené na okrajích.
  • Podpis vlevo dole, EGON SCHIELE 1912. Na jeho autoportrétu, namalovaném jako protějšek tohoto obrazu, je v opačném rohu.
Přepis (2:39)

Malý, na šířku a velmi blízko. Třicet dva centimetrů na výšku, namalovaný na dřevěné desce, a její tvář zabírá skoro všechno, nakloněná na stranu, s obrovskýma světle modrýma očima, které se dívají přímo na vás.

Ta žena je Walburga Neuzilová, zvaná Wally. Schiele se s ní seznámil v roce 1911, když mu bylo jedenadvacet a jí sedmnáct. Nastěhovala se k němu a stala se jeho modelkou, a ještě dlouhé roky se pak objevuje všude v jeho díle. Leopoldovo muzeum o tomto obraze říká, že je nejznámějším ze všech jejích portrétů.

Podívejte se na barvu. Schiele ji postavil z dvojic: oranžové vlasy proti modrým očím, bílý límec proti černým šatům, červená proti zábleskům zelené na okrajích. A všimněte si, jak moc je vychýlená ze středu, hlavu má posunutou doleva a zprava se dovnitř tlačí rostlina. Tahle křivá kompozice dává smysl teprve tehdy, když víte, že obraz měl protějšek: autoportrét, který Schiele namaloval ve stejné době, téměř přesně ve stejném formátu, aby visel vedle něj. Za chvíli ho uvidíte.

Rok 1912 se jim nevydařil. V dubnu Schieleho zatkli v Neulengbachu, městečku, kde bydleli, a strávil přes tři týdny ve vězení, než ho odsoudili za to, že vystavoval erotické kresby tam, kde je mohly vidět děti. V roce 1914 se už obrátil k Edith Harmsové, ženě, kterou si měl vzít, a Schiele s Wally zůstali v kontaktu jen do jara 1915. Vyučila se zdravotní sestrou a zemřela na spálu v Dalmácii na Boží hod vánoční roku 1917.

Příběh samotného obrazu je stejně těžký. Před válkou byl osobním majetkem Ley Bondi Jarayové, židovské obchodnice s uměním, které patřila Galerie Würthle ve Vídni. Koncem 30. let 20. století jí ho vzal Friedrich Welz, obchodník, který spolupracoval s nacisty. Po válce se omylem dostal do Belvederu, v zásilce děl, která patřila jiné rodině, a v roce 1954 ho Belvedere vyměnil s Rudolfem Leopoldem.

V roce 1997 ho muzeum zapůjčilo do Muzea moderního umění v New Yorku a obraz se třináct let nevrátil. Soudní řízení trvalo od roku 1998 do roku 2010, kdy Leopoldovo muzeum souhlasilo, že dědicům Bondi Jarayové zaplatí devatenáct milionů dolarů, a portrét byl uvolněn. Dnes vlastní katalogová stránka muzea k tomuto obrazu vypráví příběh Ley Bondi Jarayové, pod poznámkou, že text byl doplněn podle dohody z července 2010.

Podívejte se jí ještě jednou do očí. Podpis je vlevo dole, EGON SCHIELE 1912, a na jeho desce hned vedle najdete ten jeho v opačném rohu.

Zastávka 5 z 5 · Úroveň 3, Vídeň 1900

Autoportrét s mochyní

Egon Schiele · 1912 · Olej a krycí barva na dřevě, 32,2 × 39,8 cm

Všimněte si

  • Červené lampionky mochyně na holých stoncích vlevo, jediná jasná barva proti tmavým vlasům a těžkému černému kabátu.
  • Hlava otočená na jednu stranu a oči na druhou, zpátky k vám. Muzeum v tom čte křehkost a sebevědomí zároveň.
  • Podpis vpravo dole, EGON SCHIELE 1912, zrcadlící podpis vlevo dole na portrétu Wally.
Přepis (2:14)

A tady je on, druhá polovina páru. Stejný rok, stejná dřevěná podložka, téměř přesně stejná velikost jako Wally, a postavený jako její zrcadlový obraz. Ona se naklání zleva, on se tlačí zprava. Její podpis je v levém dolním rohu, jeho, EGON SCHIELE 1912, v pravém dolním. Vedle sebe se ty dvě desky zavírají jako dvě křídla dveří.

Podívejte se, co dělá se svým vlastním tělem. Temeno hlavy a ramena mu odřezávají okraje desky. Hlava se otáčí na jednu stranu a oči se vracejí z druhé, přímo na vás. Tvář je skvrnitá modrými a červenými tóny a tmavý kabát je jediný těžký blok. Proti vší té tmě je jediným jasným tónem červeň mochyně, těch papírových obalů semen, které visí vlevo na tenkých stoncích.

Muzeum o tom účinku říká, že je křehký a sebevědomý zároveň, a v tom je celý uzel. Nikdo ve Vídni kolem roku 1900 nezkoumal vlastní tvář a tělo tak neúprosně jako Schiele, a muzeum tento obraz řadí k jeho nejznámějším dílům, namalovaným na vrcholu jeho sil.

Obě desky patří do prvních měsíců roku 1912, kdy se s Wally přestěhovali z Krumlova do Neulengbachu, ještě před jeho týdny ve vězení toho jara. Je to tedy autoportrét na prahu nejhoršího období jeho života, od muže, který drží úplně bez hnutí.

Je to taky obraz, který vysvětluje tuhle budovu. Jeho první známý majitel, Heinrich Mayer, si ho nechal až do roku 1938, pak přešel na Josefa a Richarda Parzerovy. V roce 1956 ho koupil vídeňský oční lékař jménem Rudolf Leopold. On a jeho žena Elisabeth, oba oftalmologové, začali sbírat v 50. letech 20. století, kdy Schiele a Klimt platili za tabu a dali se pořídit za poměrně skromné částky. Za pět desetiletí shromáždili největší sbírku Schieleho na světě. V roce 1994 předali 5 200 děl nové soukromé nadaci výměnou za 160 milionů eur od Rakouské republiky a Rakouské národní banky, a v roce 2001 se v MuseumsQuartier otevřela tahle bílá vápencová kostka, aby je pojala. Čtyřicet čtyři obrazů v ní je od Schieleho.

Podívejte se ještě jednou na lampionky, pár papírových červených slupek houpajících se na tenkých stoncích: jedinou teplou barvu, kterou si dovolil v obraze muže, který drží nervy na uzdě.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Leopoldově muzeu.

U páté zastávky končí tato stránka a začíná aplikace. Namiřte telefon na křeslo od Kolomana Mosera, Gerstlův autoportrét nebo další Schieleho obraz na stěně a Chiaro vám řekne, co to je, vysvětlí, odkud dílo pochází, a nahlas odpoví na cokoli, na co se budete chtít zeptat dál, aniž byste udělali krok.

Proč Klimt Smrt přemaloval?Kdo byla Wally Neuzilová?Proč se městu říká mrtvé?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Museumsplatz 1, 1070 Vídeň, v MuseumsQuartier. Hledejte kostku obloženou bílým lasturovým vápencem, naproti mumok na druhé straně velkého nádvoří. Hlavní vchod je bezbariérový a výtah na východní straně budovy vás vyveze na jeho úroveň.

U2 do stanice Museumsquartier nebo U3 do stanice Volkstheater; jako každá stanice metra ve Vídni jsou obě bezbariérové. Tramvaje 1, 2 a D zastavují na Dr.-Karl-Renner-Ring.

02

Vstupenky

  • V úterý zavřeno, ostatních šest dní otevřeno od 10:00 do 18:00, i ve svátky. Od 7. prosince 2026 do 10. ledna 2027 je otevřeno každý den, i v úterý, kromě 24. prosince, a 31. prosince se zavírá v 17:00.
  • Online vstupenka platí na vybraný den a pustí vás rovnou dovnitř. Vstupenka koupená u pokladny naopak platí dvanáct měsíců od data vydání.
  • Fotografovat bez blesku je ve sbírce pro soukromé účely dovoleno, Wi-Fi je zdarma a skříňky i šatna jsou otevřené všem.
  • Do Café Leopold na úrovni 2 se dá zajít bez vstupenky, takže je to dobré místo na sraz s těmi, kdo muzeum vynechali.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní audioprůvodce muzea provázejí stálou expozicí Vídeň 1900 v němčině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině, ukrajinštině a korejštině. Přístroj si půjčíte u pokladny za 5 eur proti průkazu totožnosti, podle dostupnosti, nebo zaplatíte 3 eura a stejnou prohlídku si odemknete na vlastním telefonu QR kódem, bez stahování. Naši dva Klimtové a tři Schieleho obrazy na této stránce nestojí nic, a když vás mezi úrovněmi 4 a 3 zastaví jiné plátno, fotka v aplikaci Chiaro mu dá vlastní výklad.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Leopoldově muzeu?

Ano, právě ho posloucháte. Klimtova Smrt a život otevírá pět nahrávek a Schieleho Autoportrét s mochyní je uzavírá; u kterékoli zastávky klepněte na přehrát a sledujte celý přepis, pokud je v sále hluk. Nic se nestahuje. Potom převezme štafetu aplikace Chiaro, která přes fotoaparát rozpozná další díla z expozice Vídeň 1900 a vypráví o nich.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Leopoldova muzea?

Přístroj s audioprůvodcem muzea stojí u pokladny 5 eur, nebo 8 eur s nabídkou Take 2, a jako zálohu necháte průkaz totožnosti. Aktivace stejné prohlídky na vlastním chytrém telefonu stojí 3 eura a držitelé roční vstupenky ji mají zdarma.

Kde visí Smrt a život v Leopoldově muzeu?

Na úrovni 4, ve stálé expozici Vídeň 1900, na stejném patře jako Klimtův obraz U jezera Attersee. Muzeum uvádí úrovně, ne čísla sálů, takže jeďte výtahem na 4. Klimtův původní rám k obrazu, dosud se stopami jeho barvy, je v muzeu vystavený také.

Je Leopoldovo muzeum v úterý zavřené?

Ano, běžně ano. Otevřeno je od středy do pondělí od 10:00 do 18:00, i ve svátky. O Vánocích se pravidlo mění: od 7. prosince 2026 do 10. ledna 2027 je otevřeno denně, i v úterý, kromě 24. prosince, a 31. prosince se zavírá v 17:00.

Kolik stojí vstupenka do Leopoldova muzea?

Základní vstupné stojí 19 eur. Kdo je mladší 26 let nebo má 65 let a víc, platí 16 eur, mladší 19 let platí 2,50 eura, děti do 7 let mají vstup zdarma a držitelé Vienna City Card platí 17 eur. Kombinovaná vstupenka s Kunsthistorisches Museum stojí 37 eur.

Jak dlouho trvá těchto pět zastávek?

Zhruba dvanáct minut poslechu a kolem dvaceti minut chůze, aniž byste opustili úrovně 4 a 3. Na celé muzeum doporučuje samo Leopoldovo muzeum dvě až tři hodiny; expozice Vídeň 1900 se rozkládá na úrovních 0, 3 a 4 a dočasné výstavy jsou pod zemí, na úrovních -1 a -2.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Leopoldova muzea.