Albertina · Vídeň · Nezávislý průvodce
Audioprůvodce po Albertině,
pět zastávek zdarma.
Všech pět si pustíte přímo tady, bez aplikace a bez kartičky s kódem. Pak namiřte Chiaro na další sál nebo další obraz na úrovni 2 a podle fotky vám poví jeho příběh.
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Albertiny.
Habsburské reprezentační sály
Albertina, Vídeň
To byla část zdarma
Vyfoťte kterékoli dílo ze sbírek Albertiny a Chiaro vám poví jeho příběh.
Pět zastávek · 10 min poslechu
Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.
Pět zastávek, dvě patra, jeden palác. Začínáte na úrovni 1 v habsburských reprezentačních sálech, arcivévodských apartmánech, které muzeum osmdesát let používalo jako kanceláře, a pak vystoupáte na úroveň 2 ke čtyřem obrazům: ke koni, kterého Toulouse-Lautrec namaloval v sedmnácti, k Signacovým Benátkám, k Modiglianimu a nakonec k Monetovu dvoumetrovému rybníku. Zhruba deset minut poslechu a dvacet minut chůze, pokud je volný výtah.
Vše na této stránce pochází z online sbírek samotné Albertiny a z dalšího pramene. Sály sbírky Batliner se čas od času převěšují a reprezentační sály mohou být kvůli akci uzavřené, takže poslední slovo má popisek na zdi. Pokud nám odporuje, napište nám.
Zastávka 1 z 5 · Úroveň 1, reprezentační sály (Prunkräume)
Habsburské reprezentační sály
Louis Montoyer; interiéry později přestavěl Joseph Kornhäusel · Reprezentační křídlo postaveno 1802–1804; interiéry přestavovány od roku 1822; restaurováno 1998–2003 · Dvacet místností s hedvábnými tapetami, lustry, krby a kachlovými kamny, intarzovanými podlahami a původním nábytkem
Všimněte si
- Bílá kachlová kamna v rohu. Albertina počítá krby a kamna k původnímu vybavení, které restaurovala.
- Podlaha. Intarzované parkety z několika druhů dřeva, se vzory, které se mění sál od sálu.
- Židle. Velkou část původního nábytku objednali u vídeňského truhláře Josefa Danhausera; po první světové válce se rozptýlil po celém světě a při restaurování v letech 1998 až 2003 ho muzeum odkoupilo zpět.
- Hedvábí na stěnách, objednané v Lyonu jako součást vybavení, za které vévoda Albert zaplatil v letech 1802 až 1804.
Přepis (2:33)
Dveře jsou bílé se zlatem, podlaha pod vašima nohama je intarzované dřevo ve vzoru, který bude v dalším sále jiný, a někde v rohu stojí bílá kachlová kamna jako malý sloup. Jste v soukromém bytě, ne v galerii. Zhruba sto let tu opravdu bydleli habsburští arcivévodové a arcivévodkyně a dvacet jejich pokojů se zachovalo.
Postavil je muž, který chtěl, aby si ho císař všiml. Vévoda Albert Sasko-Těšínský a jeho manželka, arcivévodkyně Marie Kristina, uprchli v roce 1792 z Rakouského Nizozemí, když válka a revoluce dorazily do Bruselu. Císař František Druhý jim v roce 1794 daroval tento palác na Augustiniánské baště. Albert ho nejprve upravil pro svou sbírku grafiky a kreseb a pro knihovnu a pak v letech 1802 až 1804 přistavěl celé reprezentační křídlo s průčelím dlouhým sto padesát metrů, natočeným přímo k sousednímu Hofburgu.
Podívejte se, co si s sebou přivezli. Nábytek, okenice a obložení stěn sem převezli z jejich paláce v Laekenu u Bruselu a zabudovali je do nových místností, k tomu hedvábné tapety objednané v Lyonu, intarzované podlahy a zlacené křišťálové lustry. Architektem přístavby byl Louis Montoyer a od té doby palác přímo sousedí s Hofburgem. Když Albert v roce 1822 zemřel, dům přešel na jeho dědice, arcivévodu Karla, kterého Rakousko zná jako vítěze bitvy u Aspern. Ten nechal interiéry přestavět Josephem Kornhäuselem. Široké schodiště se sfingami a se stupni z tvrdého bílého kamene Kaiserstein pochází z této přestavby.
Pak sály zmizely. V roce 1919 přešly budova i sbírka na republiku a v roce 1920 byly všechny tyto reprezentační sály pro veřejnost zavřeny a proměněny v kanceláře, knihovnu a sklady. Osmdesát let se s hedvábím a intarziemi zacházelo jako s obyčejnou stěnou a podlahou. V březnu 1945 zasáhly palác bomby a po válce ho jen skromně zalátali.
To, v čem stojíte, je tedy něco znovu získaného. Při přestavbě v letech 1998 až 2003 byly klasicistní sály poprvé po osmi desetiletích restaurovány a muzeum se pustilo do pátrání po původním nábytku. Objednali ho u vídeňského truhláře Josefa Danhausera nejprve vévoda Albert a později arcivévoda Karel a po první světové válce se rozptýlil po celém světě. Velkou část se podařilo odkoupit zpět. Při výkopech se pod budovou navíc objevilo římské pohřebiště s více než sto třiceti hroby, které práce na čas zastavilo. Když se sály konečně otevřely, byly poprvé v dějinách domu přístupné veřejnosti.
Zastávka 2 z 5 · Úroveň 2, Od Moneta k Picassovi: sbírka Batliner
Bílý kůň Gazela
Henri de Toulouse-Lautrec · 1881 · Olej na plátně, 61 × 49,5 cm
Všimněte si
- Signatura vpravo nahoře. Stojí tam Monfa 1881, rodové jméno, ne Lautrec.
- Koňská tlama na okraji dveří. Kůň okusuje dřevo svého boxu, a právě z toho poznáte, že se nudí a je zavřený.
- Bílá srst, která není bílá. Ve stínu přechází do světle modré, proti dveřím a pozadí namalovaným stejnou teplou hnědí.
Přepis (1:40)
Bílý kůň vyplňuje skoro celé plátno. Hlava dole, uši nahoře, tlama opřená o horní hranu stájových dveří. Obraz měří šedesát jedna na čtyřicet devět a půl centimetru a ten, kdo ho namaloval, měl sedmnáct let.
Henri de Toulouse-Lautrec strávil léto roku 1881 na zámku Château du Bosc u Albi, kam jeho rodina často jezdila na prázdniny, a Gazela byla jedním z koní z hřebčína hrabat z Céleyranu, rodiny jeho matky. K malování ho přivedl úraz, vlastně dva. Těžké zlomeniny v letech 1878 a 1879 ho na dlouho upoutaly na lůžko a nakonec mu zdeformovaly nohy, a právě během té nemoci se projevil jeho talent. Přítel rodiny, malíř koní a loveckých výjevů René Princeteau, mu dal první lekce a celé roky pak kreslil a maloval hlavně psy a koně.
Teď najděte nápis vpravo nahoře. Nestojí tam Lautrec. Stojí tam Monfa a letopočet. Monfa bylo jedno z vedlejších příjmení starého jihofrancouzského šlechtického rodu, z něhož pocházel, a na raných dílech ho používal. Téhož léta namaloval tohoto koně ještě jednou, tentokrát z profilu.
Pak se podívejte, čeho si doopravdy všiml. Zvíře je zavřené v úzkém boxu a vůbec to nenese klidně. Uši nastražené, oko ostražité a tlama okusuje dřevo dveří. Je to znuděné, zavřené zvíře a sedmnáctiletý kluk to zachytil přesně.
Druhým překvapením je barva, protože je jí tak málo. Dveře i celé pozadí za koněm drží stejnou teplou hnědou, takže nic nesoupeří o vaši pozornost. A bělost srsti není bílá. Je to chladná bílá, která všude, kam nedosáhne světlo, tmavne do světle modré, a proto kůň působí jako pevné tělo, a ne jako díra v obraze. Tady ho máte: kluk ve stáji na jihu Francie, který přesně trefil koňskou tlamu.
Zastávka 3 z 5 · Úroveň 2, Od Moneta k Picassovi: sbírka Batliner
Benátky, růžový oblak
Paul Signac · 1909 · Olej na plátně, 73 × 92 cm
Všimněte si
- Barva na délku paže. Oddělené čtverečkové doteky barvy, nikdy nesmíchané; voda se slije, teprve když ustoupíte.
- Zeleň v plachtách a trupech. Růžový oblak nad nimi vrhá na lodě ty smaragdové tóny stínů.
- Kostel za stěžni vpravo. Je to Palladiův San Giorgio Maggiore a vedle něj štíhlá věž.
Přepis (1:48)
Nejdřív se postavte blízko, blíž, než se zdá zdvořilé. Voda před vámi není voda. Je to několik tisíc samostatných obdélníčků barvy, kladených vedle sebe a nikdy nesmíchaných, v modré, zelené a v růžové, která v laguně nemá co dělat. Teď ustupte o čtyři pět kroků a celek se slije do večera v Benátkách.
Paul Signac to namaloval v roce 1909 a je jedním ze dvou lidí, kteří tuto metodu vypracovali. Po několika raných pokusech v impresionistickém duchu se v roce 1884 přidal ke Georgesi Seuratovi, o čtyři roky staršímu, který spolu se stárnoucím Pissarrem tvořil jádro neoimpresionismu. Seurat byl uzavřený a kolegy si držel od těla. Signac byl jeho opak a dal se do vysvětlování a šíření nové metody každému, kdo chtěl poslouchat. V letech 1898 a 1899 vydal pojednání, v němž tvrdil, že celá věc vychází z Delacroixovy teorie barev. Seurat zemřel mladý už v roce 1891 a Signac byl tehdy hlavním mluvčím hnutí.
Byl také zaníceným jachtařem, který se se svou lodí vydával do vzdálených vod, a žádný malíř jeho generace se nevracel do přístavů tak často jako on. Benátky poprvé spatřil v roce 1904 a v březnu 1908 se tam vrátil.
Díváte se na kotviště u Giudeccy a za vodou na ostrov San Giorgio Maggiore v posledním světle dne. Průčelí kostela je Palladiovo a štíhlá věž stojí vedle něj. Nad nimi se vznáší oblak, podle něhož se obraz jmenuje, a tady je něco, co stojí za to ověřit si vlastníma očima: právě ta růžová dává smaragdovou zeleň do stínů lodí v popředí. Zakryjte oblak dlaní a zelené tóny přestanou dávat smysl.
Jedna oprava toho, co vám řekne oko. Tento obraz nevznikl na místě. Při rozměru sedmdesát tři na devadesát dva centimetrů by to sotva šlo. Signac si udělal studie v Benátkách a plátno z těch poznámek sestavil v ateliéru následující rok, a proto je v něm světlo o tolik rozhodnější než za kteréhokoli skutečného večera.
Zastávka 4 z 5 · Úroveň 2, Od Moneta k Picassovi: sbírka Batliner
Ženský poloakt
Amedeo Modigliani · 1918 · Olej na plátně, 100 × 65,3 cm
Všimněte si
- Oči. Ploché modrošedé mandle bez zorniček, součást tváře zredukované na masku.
- Košilka. Nesvlékla si ji, a proto muzeum uvádí u tohoto obrazu i název Mladá žena v košili.
- Signatura v pravém horním rohu, vepsaná do zeleně pozadí.
Přepis (2:05)
Většina lidí si nejdřív všimne očí, protože v nich nic není. Ploché modrošedé mandle, bez zorniček, bez směru pohledu. Hlava se naklání na stranu, krk je delší než jakýkoli krk a obličej je uhlazený do něčeho, co mnohem víc připomíná masku než portrét.
To z něj mluví sochař. Amedeo Modigliani se narodil v Livornu, vyučil se akademickým malířem, přišel do Paříže a v letech 1909 až 1914 tam pracoval hlavně jako kamenosochař. Strohé, archaické, přehnaně protáhlé tvary, které v těch letech tesal, ho už nikdy neopustily. Když se vrátil k malbě, tesal dál, jen olejem.
Obraz patří k malé skupině, kterou v roce 1918 namaloval podle téže zrzavé modelky v různých pózách. Její jméno se nedochovalo. Obraz se objevuje ještě pod dvěma dalšími názvy, Mladá žena v košili a Mlékařka, a oba ukazují na totéž. Podívejte se znovu: není svlečená. Pořád má na sobě košilku, jednou rukou si ji přidržuje na prsou a to gesto je tak cudné, že dnes je opravdu těžké pochopit, proč takové obrazy budily pohoršení. A budily.
Neprovokoval jen pro provokaci. Podle výkladu samotné Albertiny se vědomě vracel zpátky: k Botticelliho madonám, cudným a svůdným zároveň, k Raffaelově Fornarině, k Tizianovým Venuším a k Ingresovým odaliskám. To, co k této tradici přidal, byl Egypt a Afrika: plochá, frontální, hieratická stylizace, do které se zamiloval v muzejních sálech se sochami.
Zbývaly mu dva roky života, když tohle maloval, a věci se zrovna o něco zlehčily. V roce 1916 se spřátelil s mladým polským spisovatelem Léopoldem Zborowskim, který se stal jeho agentem a konečně mu umožnil malovat na plný úvazek; předtím byla jeho situace bídná. Modiglianiho sousedem ve staré prádelně na Montmartru, které se říkalo Bateau-Lavoir, byl spisovatel Max Jacob, který žil mezi Picassem, Soutinem a Modiglianim a rozuměl jim ze všech nejlíp. Jacob to vysvětloval tím, že protože byl Modigliani od dětství v Livornu chudý, všechno v něm, i jeho pýcha a černé nálady, mířilo k jedinému: k čistotě v umění.
Zastávka 5 z 5 · Úroveň 2, Od Moneta k Picassovi: sbírka Batliner
Rybník s lekníny
Claude Monet · Asi 1917–1919 · Olej na plátně, 100 × 200 cm
Všimněte si
- Světlý průhled úplně vlevo. Je to odražené světlo oblohy a jiné tu není; tmavé odrazy zabírají skoro tři čtvrtiny pravé strany.
- Značka vlevo dole. Stojí tam Claude Monet, ale je to razítko pozůstalosti, otištěné po jeho smrti, ne jeho vlastní ruka.
- Chybějící horizont. Žádný břeh, žádná obloha, žádný vzdálený okraj: celé dva metry jsou voda viděná shora.
Přepis (2:22)
Dva metry na šířku, metr na výšku a nikde horizont. Žádný břeh, žádná obloha, žádný vzdálený okraj. Díváte se přímo dolů do vody a jediné, co vám říká, že nad ní je nějaký svět, je světlý průhled úplně vlevo, ve kterém se odráží obloha. Všechno ostatní, skoro tři čtvrtiny pravé strany, je tmavý odraz, po kterém plují listy leknínů.
Tohle je Giverny, malé místo severně od Paříže, kde Claude Monet strávil poslední desetiletí a zúžil své náměty skoro na nic: na květinovou zahradu a na rybník, který si nechal založit podle japonských vzorů. Až do jeho smrti v roce 1926 byly lekníny středem všeho, co vytvořil.
Toto plátno mělo svůj úkol. Od roku 1914 maloval Monet rybník na velmi velké panely a chtěl je vystavit v sále postaveném podle vlastní představy. Den po příměří v roce 1918 se rozhodl věnovat tyto grandes décorations, tedy velké dekorace, svému příteli Georgesi Clemenceauovi, francouzskému premiérovi, a darovat je státu. Toho sálu se nedožil. Cyklus se tam dostal rok po jeho smrti, v roce 1927: do dvou oválných sálů Musée de l’Orangerie v Tuilerijských zahradách.
Tento obraz je jedním z mnoha děl, jimiž tu dekoraci připravoval. V dubnu 1918 objednal Monet dvacet pláten přesně tohoto formátu, sto na dvě stě centimetrů, a během následujících dvou let je maloval jedno po druhém. Tohle uspořádání se mu líbilo natolik, že ho téměř beze změny zopakoval na dalších dvou plátnech, z nichž jedno nechal nedokončené, a zvětšil ho do pravé části obrovského triptychu, který dnes visí v newyorském Muzeu moderního umění.
Podívejte se tedy, co dělal. Lekníny nejsou uprostřed. Světlo je na jedné straně a tma na druhé a nikde není linie, o kterou by se oko opřelo. Odraz a skutečnost splynuly v jednu plochu, takže tmavá masa vpravo je zároveň odraženou krajinou a šmouhou barvy ležící na vodě. Katalog samotné Albertiny to říká bez okolků: zrušení symetrie, chybějící horizont, splynutí odraženého se skutečným, to všechno ukazuje daleko za impresionismus.
Ještě jedna věc, vlevo dole. Je tam podpis, Claude Monet, a není to podpis. Je to razítko pozůstalosti, otištěné do barvy, když už byl mrtvý, na plátně, které nikdy neprohlásil za hotové. Že tahle věc dodnes působí moderně, je zčásti proto, že nikdo nikdy nerozhodl, že je hotová.
Nezávislý průvodce · Chiaro
Namiřte Chiaro na cokoli, co v Albertině uvidíte.
Je to pět zastávek, a Albertina má ještě devatenáct reprezentačních sálů a celé patro obrazů, o kterých jste zatím nic neslyšeli. Namiřte fotoaparát na kterýkoli z nich, na kachlová kamna, na Kirchnera o dva sály dál, na sfingy na schodišti, a aplikace vám řekne, co to je, a pak nahlas odpoví na další otázky, zatímco tam pořád stojíte.
Než vyrazíte
Jak se tam dostat
Albertinaplatz 1, 1010 Vídeň, ve vnitřním městě mezi Státní operou, Kärntnerstraße a Hofburgem. Hlavní vchod je jen jeden, nahoře na baště staré městské hradby; z Albertinaplatz vás tam vyveze venkovní výtah a eskalátor a pokladny jsou na stejné úrovni jako dveře.
Metrem U1, U2 a U4 do stanice Karlsplatz/Oper nebo U3 do stanice Stephansplatz. Tramvaje 1, 2, D, 62 a 71 a místní dráha Lokalbahn Wien-Baden zastavují na zastávce Kärntner Ring/Oper. Autobus 2A staví přímo u Albertiny.
Vstupenky
- Zavírací den tu není. Albertina uvádí otevírací dobu denně od 10 do 18 hodin, ve středu a v pátek až do 21 hodin.
- Zavřené mohou být reprezentační sály. Muzeum prosí o pochopení, že jsou někdy přístupné jen zčásti, za špatného počasí, z restaurátorských důvodů nebo kvůli akci, a zveřejňuje telefonní číslo, na kterém se dozvíte, jak to ten den vypadá.
- Děti mladší 19 let mají vstup zdarma a návštěvníci mladší 26 let platí snížené vstupné.
- Albertina a ALBERTINA MODERN na Karlsplatzu jsou dvě samostatné budovy se dvěma samostatnými vstupenkami. Obě pokrývá jen kombinovaná vstupenka, takže si ověřte, kterou kupujete.
Oficiální audioprůvodce
Vlastní průvodce Albertiny je průvodce v chytrém telefonu, ne půjčovaný přístroj. Koupíte si kartičku s kódem, naskenujete na ní QR kód a prohlídka se otevře ve vašem telefonu bez instalace aplikace: pět eur za budovu, zdarma pro Přátele Albertiny, se samostatnými prohlídkami habsburských reprezentačních sálů a výstavy Od Moneta k Picassovi. Ten náš je jiného druhu. Nic nekupujete, nic nevyzvedáváte u přepážky, pět děl místo celého patra a funguje ještě předtím, než si koupíte vstupenku.
Oficiální web →Otázky
Existuje audioprůvodce po Albertině zdarma?
Ano, je to tahle stránka. Pět nahrávek se přehrává přímo v prohlížeči, který už držíte v ruce, nic nekupujete ani nevyzvedáváte u přepážky a každé slovo je níže vypsané, kdyby byl v sále na poslech moc velký hluk. Šesté dílo a všechna další vyfoťte a dál to převezme aplikace Chiaro.
Kolik stojí oficiální audioprůvodce Albertiny?
Pět eur za budovu v plné ceně, tři eura za verzi v rakouském znakovém jazyce a zdarma pro Přátele Albertiny. Není to přístroj: koupíte si kartičku s kódem, naskenujete její QR kód a prohlídka hraje ve vašem telefonu. Jsou prohlídky habsburských reprezentačních sálů a výstavy Od Moneta k Picassovi a koupená prohlídka se dá přehrávat, dokud ta výstava neskončí.
Kde v Albertině najdu Dürerova Zajíce?
Většinou nikde, kde byste před ním mohli stát. Zajíc je akvarel na papíře, škody, které světlo na papíře způsobí, jsou trvalé, a proto Dürerovy listy z Albertiny leží v depozitáři a vycházejí jen na vybrané výstavy. V roce 2026 byl Zajíc na jubilejní výstavě Collecting for the Future, která trvá do 11. října; potom počítejte s tím, že je zpátky v depozitáři. Před návštěvou si projděte aktuální výstavy muzea a návštěvu kvůli němu neplánujte.
Má Albertina v pondělí zavřeno?
Ne. Muzeum uvádí otevírací dobu denně od 10 do 18 hodin, ve středu a v pátek do 21 hodin. Jediná část, která může být kterýkoli den zavřená, jsou reprezentační sály: Albertina je někdy zcela nebo zčásti zavírá kvůli akci, nebo za špatného počasí z restaurátorských důvodů.
Jak dlouho trvá prohlídka Albertiny?
Těchto pět zastávek je zhruba deset minut poslechu a asi dvacet minut chůze po dvou patrech. Albertina má navíc současně několik dočasných výstav na úrovních 0, 1 a 2, takže většina návštěvníků zůstane mnohem déle.
Platí moje vstupenka i do Albertiny Modern?
Ne. Albertina na Albertinaplatz a ALBERTINA MODERN na Karlsplatzu jsou samostatné budovy se samostatným vstupem, pěšky asi deset minut od sebe. Kombinovaná vstupenka za 29,90 € je ta, která platí do obou, a navíc i do Albertiny Klosterneuburg.
Další audioprůvodci
Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Albertiny.