Přejít na obsah

Belvedere · Vídeň · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Belvederu,
pět zastávek zdarma.

Pusťte si je tady, nic nestahujte. Potom vám Chiaro podle jediné fotky poví o zbytku osmi století umění v Horním Belvederu.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Belvederu.

9:41

Polibek

Belvedere, Vídeň

0:00 3:08
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět děl, jeden palác, jeden směr. Začínáte na úrovni 1 v sálech Vídeň 1900 u Polibku, který Belvedere jménem vyznačuje na vlastním plánku podlaží. Pak následuje Klimtova Judita v mosazném rámu, který vyrobil jeho bratr, a ve stejných sálech dvoumetrová zimní krajina Giovanniho Segantiniho se ženou zachycenou v bříze. Potom zamíříte na východ ke schodišti a vystoupáte o patro výš, do části Zrod moderny na úrovni 2, kde na vás čekají dva Schieleho obrazy. Počítejte s dvanácti minutami poslechu a čtyřiceti minutami na samotnou procházku.

Katalogové údaje, datace, rozměry a inventární čísla na této stránce pocházejí z vlastní databáze sbírek Belvederu na sammlung.belvedere.at a každý z nich potvrzuje i druhý zdroj. Čísla úrovní odpovídají plánku horního paláce, který vydává sám Belvedere. Čísla sálů muzeum nezveřejňuje, a proto je neuvádí ani tato stránka. Obrazy se občas převěšují: když popisek vedle díla říká něco jiného než tato stránka, věřte popisku a pošlete nám zprávu.

Zastávka 1 z 5 · Horní Belvedere, úroveň 1, Vídeň 1900

Polibek

Gustav Klimt · asi 1907–1909 · Plátkové zlato, stříbro a platina a olejopryskyřičná barva na šepsovaném plátně, pozadí z plátkové mosazi, 180 × 180 cm

Všimněte si

  • Pozadí je z mosazi, ne ze zlata. Klimt pokryl plátno tenounkými plátky mosazi a pravé zlato a platinu použil jen místy. Proto se povrch mihotá, místo aby rovnoměrně zářil.
  • Ženina chodidla na okraji louky. Vyčnívají přes zvlněný okraj zlaté svatozáře, protože Klimt ženě prodloužil lýtka až poté, co byl obraz vystaven a zaplacen.
  • Dva vzory. Na jeho rouchu geometrické bloky a spirály, na jejích šatech kruhy a květy. Jak říká Belvedere, nic jiného než tento rozdíl ve vzorech obě těla neodděluje.
  • Signatura vpravo dole v malém namalovaném obdélníku: GVSTAV KLIMT.
Přepis (3:08)

Je to čtverec, sto osmdesát centimetrů na každou stranu, takže postavy jsou skoro v životní velikosti. Přistupte dost blízko a povrch přestane být plochý. Třpytí se nerovnoměrně, po skvrnách, místo aby zářil stejnoměrně.

To není náhoda a není to všechno zlato. Klimt nakreslil kompozici grafitem na šepsované plátno, zafixoval ji tenkou lazurou a pak plátno pokryl Schlagmetallem, tedy tenounkými plátky mosazi, všude kromě kůže, vlasů, barevných květů na ženiných šatech a louky. Na mosaz položil jednotlivé plátky pravého zlata a pravé platiny. Potom celou kovovou plochu přelazuroval tmavohnědou olejovou pryskyřicí, a dokud byla ještě mokrá, nasypal do ní nespočet drobounkých šupinek zlata, platiny a mosazi. Restaurátoři Belvederu přirovnávají tento poslední krok k japonské lakýrnické technice maki-e, při níž řemeslník vyklepává zlaté šupinky z bambusové trubičky na mokrý povrch a nechá je do něj zapadnout.

A teď, jak se obraz dostal na tuhle stěnu. Klimt ho vystavil v červnu 1908 na výstavě Kunstschau ve Vídni a nazval ho Liebespaar, tedy Milenci. Hotový nebyl: na fotografii pořízené během výstavy jsou v levém dolním rohu vidět holá místa. Deset dní po zahájení výstavy se komise vídeňské Moderne Galerie rozhodla obraz koupit, a pospíchala i proto, že německá sekce pražské Moderní galerie projevila zájem téměř ve stejnou chvíli. Cena byla dvacet pět tisíc korun, nejvíc, kolik kdy galerie zaplatila za obraz žijícího umělce. Za necelý dvojnásobek té částky se dala koupit vila v Solné komoře i s nábytkem.

Kdosi na ministerstvu připsal do spisu o koupi poznámku: levý dolní roh Klimtova obrazu ještě není zcela dokončen. Klimt, který byl na dovolené u jezera Attersee, odpověděl šestnáctého července 1908 a slíbil, že obraz dokončí, jakmile výstava skončí. V listopadu si plátno odvezl domů, pracoval na něm celé měsíce a muzeum ho převzalo dvaadvacátého července 1909, stále pod názvem Liebespaar. Název Polibek se v muzejním katalogu poprvé objevuje na podzim 1909, kdy už obraz muzeu patřil.

Když ho měl znovu u sebe, leccos změnil. Rentgenové a infračervené snímky ukazují, že muž míval vousy, že jeho plášť byl zdobený jinak a že ženino levé předloktí bylo pod ním schované. A ženě prodloužil lýtka o několik centimetrů. Podívejte se teď na její chodidla. Vyčnívají přes zvlněný okraj zlata, na plochu, kterou už předtím pokryl plátky mosazi a kovovými šupinkami, a louku musel protáhnout dál doprava, aby jim stačila.

Kdo jsou ti dva? To nikdo neví. V soukromé sbírce je brož s útržkem pergamenu, na který Klimt namaloval totéž objetí, se jménem Emilie, s jejím a svým monogramem a s datem třicátého srpna 1908. Byly to čtyřiatřicáté narozeniny Emilie Flögeové, které strávila s ním u Attersee, zatímco toto plátno viselo na Kunstschau. Je to argument, ne fakt, ale nejlepší, jaký máme.

Za druhé světové války byl obraz evakuován mimo Vídeň a od znovuotevření muzea v roce 1954 má své stálé místo tady. V roce 1986 cestoval do New Yorku, v roce 1989 do Japonska, v roce 1992 do Curychu a v roce 1997 na přesně jeden týden do Říma. Tehdy Vídeň opustil naposledy.

Zastávka 2 z 5 · Horní Belvedere, úroveň 1, Vídeň 1900

Judita

Gustav Klimt · 1901 · Olej a plátkové zlato na plátně, 84 × 42 cm

Všimněte si

  • Rám. Na mosazném pásu nahoře je vyražen nápis JUDITH UND HOLOFERNES. Rám vyrobil Klimtův bratr Georg podle Klimtova návrhu. Klimt kreslil rám a obraz od prvních skic jako jeden předmět a rám vypadal takhle už ve chvíli, kdy byl obraz v roce 1901 vystaven.
  • Pravý dolní roh. Tmavý tvar s vousy: Holofernova hlava, kterou podle Belvederu uvidíte až při bližším pohledu.
  • Zlato za ní. Šupinaté kopce, fíkovníky a olivovníky, okopírované z asyrského palácového reliéfu v Britském muzeu.
  • Kůže. Krátké tahy barevných pastelových tónů přes neutrální tělový tón. Proto se tělo chvěje, když stojíte blízko.
Přepis (2:32)

Je malá. Osmdesát čtyři krát čtyřicet dva centimetrů, což je po zlatých plochách Polibku překvapení. Druhým překvapením je rám, který tu něco tvrdí.

Přečtěte si mosazný pás nahoře. Judith und Holofernes, tedy Judita a Holofernes. Klimt kreslil rám a obraz jako jeden předmět už od svých nejranějších skic a jeho bratr Georg vyrobil kovové části podle jeho návrhu. Reprodukce otištěná v roce 1901 ukazuje rám přesně takový, jaký ho vidíte teď, a to je důležité kvůli tomu, co následovalo. Obraz byl poprvé vystaven v březnu toho roku na desáté výstavě Secese a lidé ji okamžitě začali nazývat Salome. Jeden kritik napsal, že je mnohem víc Salome než Judita. Klimt už správné jméno vyrazil nahoru na vlastní rám, a nebylo to nic platné. Od té doby se jí říká Salome.

Najděte tedy Holoferna. Pravý dolní roh. Tmavý tvar, vousy, kus tváře, uříznuté okrajem plátna. Belvedere píše, že ho uvidíte až při bližším pohledu; tentýž kritik si stěžoval, že ho nejde vidět celého, a pak přiznal, že právě v tom oříznutí je vtip. Judita drží uťatou hlavu nepřátelského vojevůdce skoro něžně, vystrkuje ji z obrazu ven, a biblický příběh o ženě, která brání své město, se potichu proměnil v něco úplně jiného.

A teď zlato, protože tady začíná Klimtovo zlaté období. Je to první obraz, v němž použil pravé plátkové zlato ve větším měřítku, šest let před Polibkem. Nápad možná dostal na šesté výstavě Secese v roce 1900, plné japonských předmětů zdobených plátkovým zlatem a stříbrem, nebo na cestě po severní Itálii v roce 1899. A ornament za ní není vymyšlený. Je okopírovaný z asyrského reliéfu z paláce Sinacheriba v Ninive, který je v Britském muzeu od poloviny devatenáctého století, a Klimt ho našel v ilustrovaných svazcích archeologa Austena Henryho Layarda. Šupinaté kopce, fíkovníky, olivovníky, a dokonce i vzor na rámu, převzatý z vousů jedné postavy na Layardových tabulích.

Její tvář je jiná věc. Současníci v ní neviděli starověkou židovskou vdovu. Viděli Vídeňanku roku 1901, kvůli vysoko vyčesaným, natupírovaným vlasům, které se objevují i na Klimtových portrétech dam z vídeňské společnosti z těch let. Historikové umění z Belvederu to vystihují trefně: Klimt nemaluje Juditu, maluje herečku v roli Judity. Často se říká, že je to tvář Adele Bloch-Bauerové, která mu později ještě dvakrát seděla modelem.

Kritik Ludwig Hevesi napsal v roce 1903, že Klimt vtěsnal do tohoto malého obrazu celou svou představivost, tak jako se kdysi ukrýval koncentrovaný jed do vzácného prstenu. Ornament nazval zlomyslným, ne-li zvráceným, a myslel to jako pochvalu.

Zastávka 3 z 5 · Horní Belvedere, úroveň 1, Vídeň 1900

Zlé matky

Giovanni Segantini · 1894 · Olej na plátně, 105 × 200 cm

Všimněte si

  • Dítě u jejího prsu. Jeho hlavička vyrůstá z větve, která se kroutí jako pupeční šňůra, přesně jak to popisuje báseň, z níž Segantini vycházel.
  • Srdce. Velká větev a oblouk ženina těla spolu kreslí jeho obrys.
  • Pozadí, daleko vlevo. Další dvě skupiny žen: dítě, které se prodírá ledovou krustou k matce, a dvě ženy, které se vysvobodily ze svých stromů.
  • Signatura v pravém dolním rohu: G. Segantini 1894.
Přepis (2:20)

Sto pět centimetrů na výšku a dvě stě na šířku, takže visí jako okno, a výhled jím je skutečné místo: pastvina Alp Tussagn východně od Savogninu v kantonu Graubünden, s vrcholy Piz Toissa a Piz Curvér na obzoru. Segantini bydlel dole v tom údolí a maloval tam pod širým nebem.

Pak strom. Ze sněhu se vyklání bříza a před ní visí žena se zavřenýma očima, rezavě plavé vlasy zapletené do větví. Podívejte se, co má u prsu. Je to dětská hlavička a vyrůstá z větve, která se kroutí jako pupeční šňůra. Teď sledujte velkou větev a oblouk jejího těla: spolu kreslí srdce.

Belvedere nijak nezjemňuje, o co tu jde. Segantini ukazuje osud žen, které žijí tělesnou touhou a odmítají mateřství. Jejich utrpení za to nazval metlami očistce. Nezbývá jim nic jiného než přijmout to, k čemu byly podle něj stvořeny; teprve pak jsou vysvobozeny. Daleko vlevo jsou ty, které už došly dál: dítě, které se prodírá ledovou krustou k matce, dvě ženy, které se vysvobodily ze svých stromů, a obzor, který se otepluje do zlata. To je nirvána celého příběhu.

Protože příběh tu je. Segantiniho přítel Luigi Illica, autor libret k operám Bohéma, Tosca a Madama Butterfly, převedl do italštiny báseň nazvanou Nirvána a vydával ji za překlad středověkého indického textu. Segantini namaloval ženu ve stromě čtyřikrát: Plod lásky, Trest za chlípnost, tento obraz a Anděl života. Byly to jeho první symbolistické obrazy.

Něco z toho je jeho vlastní život. Jeho matka zemřela, když mu bylo sedm. Utekl z domova, našli ho na ulicích Milána a dali do polepšovny, kde si kaplan všiml, že umí kreslit. Až zhruba do pětatřiceti sotva uměl číst a psát. A celý život byl bez státní příslušnosti, takže nemohl dostat pas a ani jednou nevkročil na vlastní výstavu v zahraničí.

Zemřel dvacátého osmého září 1899 na zánět pobřišnice, vysoko v horách, při práci na třetím dílu triptychu. O dva roky později uspořádala Vídeň největší Segantiniho výstavu, jaká kdy byla, a téhož roku Secese darovala toto plátno, které předtím koupila, státní galerii. Podle muzejních záznamů visel obraz poprvé ve vídeňské Moderne Galerie v květnu 1903. Než půjdete dál, najděte signaturu v pravém dolním rohu: G. Segantini, 1894.

Zastávka 4 z 5 · Horní Belvedere, úroveň 2, Zrod moderny 1900–1920

Smrt a dívka

Egon Schiele · 1915 · Olej na plátně, 150 × 180 cm

Všimněte si

  • Mužovy oči. Nedívají se na ni ani na vás; dívají se mimo všechno, a o tom je celý obraz.
  • Její paže. Obě kolem něj sevřela, kdežto jeho ruce ji zdaleka nedrží tak pevně.
  • Rovnováha obou těl. Belvedere označuje pózu za záměrně labilní, uspořádanou tak, aby to vypadalo, že se v příští vteřině zhroutí.
  • Signatura a datum vpravo nahoře, Schieleho hranatými velkými písmeny: EGON SCHIELE 1915.
Přepis (1:51)

Sto padesát krát sto osmdesát centimetrů, takže obě postavy na bílém prostěradle jsou v životní velikosti. Žena ho svírá oběma pažemi. On ji takhle nedrží, a jak říká Belvedere, jeho pohled míří do prázdna: ne na ni, ne na vás, na nic v tomto sále.

Ta tvář je Schieleho vlastní. Obraz je zčásti autoportrét, a jakmile víte, kdo je ona, těžko se na něj díváte zdvořile. Je to Wally Neuzilová, jeho modelka a několik let jeho partnerka. V roce 1915 ji opustil, aby se oženil s Edith Harmsovou z vážené měšťanské rodiny. Tento obraz namaloval téhož roku, v roce své svatby a v roce, kdy ho armáda povolala do první světové války.

Belvedere bez okolků uvádí, co se stalo potom. Neuzilová se po rozchodu vyučila zdravotní sestrou, odešla do války a v roce 1917 zemřela na spálu.

Podívejte se tedy, jak jsou obě těla uspořádaná. Belvedere popisuje rovnováhu jako záměrně křehkou, labilní pózu, kterou umělec postavil tak, aby to vypadalo, že v příští vteřině povolí. Nic na obraze ji nedrží. Prostěradlo pod nimi klouže pryč a zem za ním je rozlámaná na kusy.

Schiele ho nenazval Smrt a dívka. Nejdřív mu dal název Muž a dívka a také Propletení lidé. Pozdější název zatahuje obraz do tématu, které malíři od renesance používali po celá staletí, do kontrastu smrti a mladé ženy, a muž v tmavém mnišském hábitu do něj zapadá natolik dobře, že se jméno ujalo. Zároveň ale zjemňuje, co se tu děje, protože u Schieleho se žena drží smrti jako milence. To z motivu vyjímá hrůzu a na její místo dává něco horšího.

Belvedere obraz koupil v roce 1930 od Mnichovské secese. Než půjdete dál, najděte signaturu vpravo nahoře, psanou těžkými, hranatými velkými písmeny, s datem pod ní. Devatenáct set patnáct. Zbývaly mu tři roky.

Zastávka 5 z 5 · Horní Belvedere, úroveň 2, Zrod moderny 1900–1920

Rodina

Egon Schiele · 1918 · Olej na plátně, 150 × 160,8 cm

Všimněte si

  • Dítě dole mezi ženinýma nohama, které se dívá ven. Bylo namalováno jako poslední, přes kytici květin, která tam byla původně.
  • Mužova levá ruka. Části plátna zůstaly nedokončené a tahle ruka je jednou z nich, hned vedle tváře propracované do posledního detailu.
  • Kam se dívají. On si vás klidně prohlíží; ona hledí kolem vás, ponořená do sebe.
  • Rozdíl v pleti. Její tělo je bledě růžové, jeho tmavší, bronzové, na pozadí tmavším než oba.
Přepis (2:08)

Tři postavy navršené do pyramidy ve tmě, těsně u sebe, a přesto, jak říká popis samotného Belvederu, od sebe navzájem izolované. Muž nahoře je opět Schiele, přikrčený za ženou, s koleny přitaženými kolem ní, kostnatý tam, kde je ona měkká. Žena sedí mezi jeho nohama, dívá se dolů a stranou, ponořená do sebe. Dole, napůl skryté, vykukuje mezi jejíma nohama dítě.

Ani tento obraz Schiele nenazval Rodina. Nazval ho Kauerndes Menschenpaar, tedy Dřepící pár, a Belvedere ho dodnes vede pod tímto názvem, s Rodinou v závorce. Název, který používáme, dostal obraz až po jeho smrti, když ho poprvé použila kritička Berta Zuckerkandlová. A proč je tohle přejmenování k nesnesení, byste měli vědět dřív, než z tohoto sálu odejdete.

Schiele obraz vystavil v roce 1918 na čtyřicáté deváté výstavě Vídeňské secese. Navrhl k ní i plakát. Na stěnách měl devatenáct obrazů a čtyřiadvacet kreseb. Gustav Klimt zemřel v únoru toho roku a osmadvacetiletý Schiele byl předním malířem Vídně. Edith čekala jejich první dítě.

Dvacátého osmého října 1918 zemřela Edith Schieleová na španělskou chřipku, v šestém měsíci těhotenství. Dítě nepřežilo. Schiele zemřel na stejnou nemoc o tři dny později, jednatřicátého. Rodina z obrazu nikdy neexistovala a už nikdy existovat nemohla.

A přesto to není jejich portrét. Modelem pro ženu nebyla Edith. Klidně to může být Wally Neuzilová, žena z obrazu, od kterého jste právě odešli. Podívejte se teď na dítě: Schiele ho domaloval pozdě, přes kytici květin, která ležela ženě mezi nohama, a modelem mu byl jeho synovec Toni. Obraz tedy není záznamem rodiny. Je to představa rodiny, kterou z lidí, kteří tou rodinou nebyli, poskládal muž, jenž měl o tu šanci vzápětí přijít.

Ještě jeden detail, a je krutý. Části plátna jsou nedokončené. Podívejte se na mužovu levou ruku a pak na jeho tvář o pár centimetrů výš. Tvář je propracovaná do konce. Ruka tam skoro není.

Obraz putoval v roce 1918 rovnou ze Schieleho ateliéru k vídeňskému sběrateli a malíři Hansu Böhlerovi, zůstal u něj po celá léta, která strávil v New Yorku, a Belvedere ho od něj koupil v roce 1948.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Belvederu.

Bezplatná procházka končí po pěti dílech. Aplikace pokračuje celým palácem: vyfoťte barokní strop, biedermeierovský portrét nebo další Klimtův obraz na téže stěně a Chiaro dílo pozná, poví vám jeho příběh a nahlas odpoví na vaši další otázku, přímo na místě.

Je to pravé zlato?Kdo je žena na Polibku?Proč visí na tom stromě?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Prinz-Eugen-Straße 27, 1030 Vídeň. To je Horní Belvedere, palác na horním konci zahrady, a všechno z této stránky je uvnitř. Dolní Belvedere na Rennweg 6 je samostatná budova se samostatnou vstupenkou a konají se v ní dočasné výstavy; Polibek tam není.

Tramvají D na zastávku Schloss Belvedere se dostanete přímo k Hornímu Belvederu. Vlaky, S-Bahn a tramvaje 18 a O stavějí u Quartier Belvedere. Ze stanice U1 Südtiroler Platz / Hauptbahnhof je to pěšky asi patnáct minut.

02

Vstupenky

  • Vstup je na časové okno. Rezervujte si ho na belvedere.at a půjdete rovnou ke vchodu do muzea, místo abyste stáli frontu u pokladny. Časové okno určuje, kdy vejdete, ne jak dlouho zůstanete.
  • Před rezervací si ověřte budovu. Polibek je v Horním Belvederu na Prinz-Eugen-Straße 27; Dolní Belvedere na Rennweg 6 je jiný palác s jinou vstupenkou.
  • Otevřeno denně od 9.00 do 18.00, od 15. července do 31. srpna 2026 od 9.00 do 19.00. Poslední vstup je třicet minut před zavírací dobou a muzeum zavírá přesně v celou, takže nepřicházejte ve tři čtvrtě na šest.
  • Skříňky jsou zdarma ve všech objektech Belvederu, stejně jako invalidní vozíky. Zavazadla si uložit nelze.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní audioprohlídky Belvederu běží v aplikaci ve vašem vlastním telefonu. Přidáte si je ke vstupence při rezervaci online, nebo si na místě za poplatek půjčíte přístroj, pokud je k dispozici. Tuto budovu pokrývají dvě z nich: Picture This!, dvaatřicet zastávek a zhruba hodina, a Competing Ideas. Vienna 1900, osmnáct zastávek a zhruba čtyřicet minut, obě v jedenácti jazycích. Pět zastávek tady je zdarma; o všem ostatním vám poví aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje bezplatný audioprůvodce po Belvederu?

Ano, tento. Pět zastávek, které si přehrajete v prohlížeči telefonu, každá s přepisem, bez stahování. Potom vám aplikace Chiaro poví o kterémkoli díle v muzeu, jakmile ho vyfotíte.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce Belvederu?

Prohlídky Belvederu běží v aplikaci ve vašem telefonu a prodávají se jako placený doplněk při nákupu vstupenky online. V muzeu si také můžete za poplatek půjčit přístroj s audioprůvodcem, pokud je k dispozici. Aktuální ceny najdete na belvedere.at.

Kde v Belvederu visí Polibek?

V Horním Belvederu, na úrovni 1, v části Vídeň 1900 na západním konci podlaží. Muzeum ho jménem vyznačuje na vlastním plánku budovy. Není v Dolním Belvederu a od roku 1997 neopustil Vídeň.

Má Belvedere některý den v týdnu zavřeno?

Nemá. Horní Belvedere je otevřený od pondělí do neděle od 9.00 do 18.00, od 15. července do 31. srpna 2026 s prodlouženou otevírací dobou do 19.00. Poslední vstup je třicet minut před zavírací dobou. Před svátkem se podívejte na belvedere.at.

Kolik stojí vstupenka do Horního Belvederu?

Vstupenka na aktuální den stojí 23 eur. Senioři nad 65 let a studenti mladší 26 let platí 19 eur, držitelé Vienna City Card 21,50 eura a děti a mladí lidé mladší 19 let mají vstup zdarma. Gold Pass za 49 eur platí rok do všech tří objektů Belvederu, bez rezervace časového okna.

Jak dlouho trvá těchto pět zastávek?

Asi dvanáct minut poslechu a asi čtyřicet minut chůze, celé uvnitř Horního Belvederu. Tři zastávky jsou pohromadě v sálech Vídeň 1900 na úrovni 1 a zbylé dvě o patro výš, takže se nikdy nevracíte. Pro srovnání: vlastní chronologická prohlídka Belvederu celou expozicí má dvaatřicet zastávek a zhruba hodinu poslechu, k tomu chůze.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Belvederu.