Přejít na obsah

V&A · Londýn · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po Muzeu Viktorie a Alberta,
pět zastávek zdarma.

Pět nahrávek, které se spustí, jakmile stisknete přehrát, bez aplikace a bez vstupenky, protože i samo muzeum je zdarma. Podle databáze V&A je v South Kensingtonu vystaveno kolem 58 000 předmětů; vyfoťte kterýkoli z ostatních a Chiaro vám o něm poví.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Viktorie a Alberta.

9:41

Raffaelovy kartony

Muzeum Viktorie a Alberta, Londýn

0:00 2:22
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět zastávek, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Pět předmětů, tři podlaží a jedna budova, ve které se ztratí každý. Trasa začíná na úrovni 0 v Raphael Court, sál 48a, pár minut od hlavního vchodu, Grand Entrance. Pak vede podél průčelí do Cromwell Road ke koberci z Ardabílu v sále 42 a dál k Canovovu Théseovi v sochařských galeriích, v sále 22. Zpátky u Grand Entrance vedou schody dolů na úroveň -1, k Berniniho Neptunovi a Tritónovi v sále 7; jiné schody stoupají na úroveň 1, k Velké posteli z Ware v sále 57. Počítejte zhruba s dvanácti minutami poslechu a půlhodinou chůze včetně schodů.

Každý údaj níže vychází ze záznamů sbírek samotného V&A a z druhého, nezávislého zdroje. V&A zavírá galerie postupně a South Asia Gallery s Tipúovým tygrem (Tippoo's Tiger) zůstane zavřená do roku 2028. Pokud si popisek nebo zábrana s touto stránkou odporují, řiďte se popiskem a napište nám.

Zastávka 1 z 5 · Raffael, sál 48a, The Raphael Cartoons (Raphael Court), úroveň 0. Royal Collection, zápůjčka Jeho Veličenstva krále (ROYAL LOANS.2 až 8)

Raffaelovy kartony

Raffael · Kolem 1515–1516 · Krycí barvy na papíře, nalepeném na plátno; sedm kartonů, každý vysoký něco přes 3 m. Zázračný rybolov na snímku měří 322 × 401 cm

Všimněte si

  • Svislé švy na každém obraze. Kartony rozřezali kvůli tkalcům na pruhy široké jeden yard, necelý metr, a znovu je spojili až v devadesátých letech 17. století.
  • Tapiserie z Mortlake, která visí naproti Zázračnému rybolovu. Je zrcadlovým obrazem kartonu, protože stavy předlohu převracely.
  • Petr v modré tunice, klečící v loďce, a Kristova ruka zdvižená k požehnání, na Zázračném rybolovu.
  • Muž v červené čepici úplně vlevo na Kázání svatého Pavla v Athénách: papež Lev Desátý, který tohle všechno zaplatil.
Přepis (2:22)

Prvním vodítkem je sám sál. Je skoro přesně stejně velký jako Sixtinská kaple: 546 metrů čtverečních oproti 548. Sál postavili pro jiné sbírky a kartony se sem přestěhovaly z galerie 94 až v roce 1950, ale ta shoda sedí: těchto sedm obrazů vzniklo pro Sixtinskou kapli, přesněji řečeno proto, aby se podle nich utkaly tapiserie, které tam visely.

Papež Lev Desátý si je u Raffaela objednal krátce po svém zvolení v roce 1513. Michelangelo dokončil strop rok předtím a na stěnách zbýval volný jen nejnižší pás. Lev proto objednal sadu tapiserií ze života svatého Petra a Pavla a Raffael namaloval návrhy ve skutečné velikosti. Každý je vysoký přes tři metry, malovaný klihovou barvou na slepených arších papíru. Raffael za ně dostal tisíc dukátů. Tkaní v Bruselu stálo patnáct tisíc.

Teď hledejte svislé švy, které probíhají každým obrazem. Než kartony putovaly k tkalcům, rozřezali je na pruhy široké zhruba jeden yard, tedy necelý metr, aby každý pruh mohl ležet vedle stavu. Bruselské stavy tkaly z rubu, a tak všechno, co tady vidíte, vyšlo ve vlně a hedvábí obráceně. Důkaz visí v tomto sále: tapiserie ze sedmnáctého století z dílny v Mortlake se Zázračným rybolovem visí naproti vlastnímu kartonu, zrcadlově obrácená.

Do Bruselu odešlo deset kartonů. Dochovalo se sedm. Po dodání tapiserií návrhy na skoro sto let zmizely a pak se vynořily v Janově, kde je v roce 1623 koupil za tři sta liber mladý princ Karel, pozdější král Karel První. Chtěl pracovní předlohy pro svou novou tapisérskou dílnu v Mortlake a cena prozrazuje, jak se na ně tehdy dívali: jako na dílenské výkresy, ne jako na Raffaely. Když byl Karel popraven a jeho sbírky rozprodány, Oliver Cromwell si nechal právě tyhle. V devadesátých letech sedmnáctého století pruhy konečně znovu spojili v Hampton Courtu a Christopher Wren pro ně postavil galerii se závěsy ze zeleného hedvábí, které je chránily před světlem.

Pořád patří králi. Královna Viktorie je tomuto muzeu zapůjčila v roce 1865 na památku prince Alberta a za druhé světové války je zazdili v protileteckém krytu ve sklepení.

Najděte Zázračný rybolov. Šimon, který brzy dostane jméno Petr, klečí v modré tunice v loďce a Kristus zvedá ruku, aby mu požehnal, zatímco úlovek přetéká přes okraj. Tapiserie utkaná podle tohoto návrhu visela v Sixtinské kapli dvacátého šestého prosince roku 1519 a Raffael tam nejspíš byl, aby ji viděl. Pak najděte Kázání svatého Pavla v Athénách a úplně vlevo muže v červené čepici, který naslouchá. To je Lev Desátý, který to všechno zaplatil a sám sebe posadil mezi posluchače.

Zastávka 2 z 5 · Islámský Blízký východ, sál 42, The Jameel Gallery, úroveň 0

Koberec z Ardabílu

Neznámí tkalci, safíovský Írán; nápis jmenuje Maksúda z Kášánu · 1539–1540 · Vlněný vlas vázaný na hedvábném podkladu, deset barev, 1044 × 535,5 cm

Všimněte si

  • Světlo. Vitrína se rozsvěcí na deset minut v celou a v půl a mezitím je přítmí, tak si návštěvu načasujte.
  • Dvě lampy visící ze žlutého středového medailonu, jedna viditelně větší než druhá.
  • Bílé pole na jednom konci s verši, podpisem a letopočtem 946.
  • Jemné změny odstínu v modrém podkladu tam, kde začala nová várka barvené vlny.
Přepis (2:21)

Jestli se vám sál zdá šerý, počkejte. Vitrína se rozsvěcí na deset minut v celou a v půl a mezitím je světlo ztlumené, aby se šetřily barvy. Až se rozsvítí, podívejte se na tmavomodré pole a žlutý medailon uprostřed.

Podle samotného muzea je to nejstarší datovaný koberec na světě a jeden z největších: něco přes deset metrů na pět. Na jednom konci najděte malé bílé pole uvázané do plochy. Jsou na něm dva verše básníka čtrnáctého století Háfize: „Kromě tvého prahu nemám na celém světě útočiště“, potom podpis: „dílo služebníka dvora, Maksúda z Kášánu“, a letopočet: 946 podle muslimského kalendáře, tedy 1539 až 1540. Maksúd byl nejspíš dvorský úředník, který na práci dohlížel.

Koberec objednal šáh Tahmásp, vládce safíovského Íránu, jako jeden z páru pro svatyni svého předka šejcha Safího ad-Dína ve městě Ardabíl na severozápadě země. Osnova i útek jsou z bílého hedvábí, vlas je z vlny v deseti barvách, kolem 340 uzlů na čtvereční palec, tedy přes padesát na čtvereční centimetr, a pracovat na něm mohlo až deset tkalců najednou po několik let. Barviva se získávala ze slupek granátových jablek a z indiga, a proto jsou v modré vidět jemné vlnky tam, kde jedna várka vlny skončila a začala další.

Teď najděte dvě lampy, které visí ze středového medailonu. Jedna je zřetelně větší než druhá. Jedním vysvětlením je perspektiva: kdybyste seděli na konci u malé lampy, vypadaly by obě stejně velké. Muzeum ale upozorňuje, že pro takový trik v Íránu třicátých let šestnáctého století neexistuje žádný jiný doklad, a nabízí jiný výklad: chyba je úmyslná, protože dokonalost náleží jen Bohu.

Britští cestovatelé viděli koberec ve svatyni ještě v roce 1843. Kolem roku 1888, poté co zemětřesení poškodilo budovy, ho prodali, možná aby zaplatili opravy, obchodní firmě z Manchesteru, která ho hojně záplatovala. Před vámi je jeden koberec, opravený kusy vyříznutými z jeho dvojčete. Co z dvojčete zbylo, prodali v roce 1892 americkému magnátovi, údajně pod podmínkou, že se do Británie už nikdy nevrátí; dnes je v Los Angeles.

Do Londýna tenhle koberec dostal William Morris. Jako poradce muzea si ho prohlédl a označil ho za „logicky a důsledně krásný“, a v březnu 1893 ho muzeum koupilo. Celá desetiletí pak visel na stěně jako obraz. Teprve v roce 2006 se dostal dolů na podlahu, do této vitríny, tak jak se má koberec vidět.

Zastávka 3 z 5 · Sochařství, sál 22, The Dorothy and Michael Hintze Galleries, úroveň 0

Théseus a Mínotauros

Antonio Canova · 1782 · Mramor, 145,4 × 158,7 × 91,4 cm, asi 940 kg

Všimněte si

  • Smotky nitě na skále u Mínotaurovy levé nohy: Ariadnina nit, cesta zpátky z labyrintu.
  • Théseova tvář. Dívá se na mrtvé stvoření s něčím, co má blíž k soucitu než k triumfu.
  • Kyj v jeho levé ruce a pravá ruka opřená o Mínotaurovu nohu.
  • Mínotaurovo tělo přehozené přes skálu do dlouhého, zrcadlově obráceného písmene S.
Přepis (2:09)

Nic se neděje. A právě o to jde. Boj skončil, netvor je mrtvý a hrdina na něm sedí, jako když si unavený člověk sedne na zídku. Podívejte se mu do tváře: žádný triumf, spíš něco blízkého soucitu, jak shlíží na to, co právě zabil.

Antoniu Canovovi bylo něco přes dvacet, když tohle tesal; do Říma přijel z Benátek teprve v roce 1780. Mramorový blok dostal darem od svého mecenáše, benátského vyslance Girolama Zuliana, který mu nechal volbu námětu, a Canova si z Ovidia vybral Thésea a Mínotaura. Jeho přítel Gavin Hamilton, skotský malíř a obchodník s uměním, který věděl, co se prodává, mu dal radu, která dílo udělala. Neukazuj zápas, řekl mu. Ukaž chvíli po něm. Klidné sousoší sklidí víc chvály než násilné.

Měl pravdu. Když se hotový mramor v roce 1782 ukázal, lidé ho považovali za antický řecký originál a byli ohromeni, když se dozvěděli, že je nový. Rytina Raffaella Morghena rozšířila kompozici po celé Evropě a Canova byl na nejlepší cestě stát se nejslavnějším sochařem své doby.

Teď se podívejte na detaily, které pro vás Canova ukryl. Théseus drží v levé ruce kyj a pravou má opřenou o Mínotaurovu nohu. Stvoření, napůl člověk a napůl býk, leží přes skálu v dlouhém, zrcadlově obráceném esu. A dole u jeho levé nohy hledejte smotky nitě. To je klubko, které Ariadna dala Théseovi, aby našel cestu zpátky z labyrintu. Celý příběh je tady, v několika smyčkách mramoru.

Sousoší váží 940 kilogramů a jeho cesty se mýtu vyrovnají. Než bylo hotové, Zuliana převeleli do Konstantinopole, a ten nechal sochu Canovovi. Canova ji prodal rakouskému hraběti, který ji v roce 1788 odvezl do Vídně. V roce 1822 ji koupil markýz Londonderry a umístil ji v Londonderry House v Londýně. Když se dům v šedesátých letech dvacátého století vyklízel před demolicí, muzeum mramor koupilo za tři tisíce liber, z nichž třetinu dal National Art Collections Fund. Od roku 1962 je v muzeu, spočívá na svém netvoru a nikam nespěchá.

Zastávka 4 z 5 · Evropa 1600-1815, sál 7, The Sheikha Amna Bint Mohammed Al Thani Gallery, úroveň -1

Neptun a Tritón

Gian Lorenzo Bernini · 1622–1623 · Mramor s dřevěným náhradním trojzubcem, výška 182,2 cm, asi 842 kg

Všimněte si

  • Lastura u Tritónových úst. To byl chrlič fontány a vycházel z něj jediný proud vody.
  • Trojzubec. Je dřevěný, náhrada za ztracený originál.
  • Volný cíp Neptunova pláště, vytesaný do podoby delfíní hlavy.
  • Tritónovy dva ocasy a jeho rameno vklíněné mezi Neptunova stehna.
Přepis (2:24)

Ustupte tak daleko, abyste viděli celé dílo, a pak se podívejte chlapci na ústa. Tritón troubí na lasturu a víc než půldruhého století z ní tryskala voda. Tohle je fontána. Stála v čele velkého rybníka v zahradě Villy Montalto v Římě, uprostřed celé soustavy kaskád, a návštěvníci v sedmnáctém a osmnáctém století ji uváděli mezi pamětihodnostmi města.

Objednal ji kardinál Alessandro Peretti Montalto a Gian Lorenzo Bernini ji vytesal za necelý rok, mezi březnem 1622 a únorem 1623, kdy mu ještě nebylo pětadvacet. Vznikla přesně mezi dvěma jeho nejslavnějšími sousošími, Plutem a Proserpinou a Apollónem a Dafné, která obě dodnes stojí ve Ville Borghese. Kardinál zemřel v červnu 1623, pár měsíců po dokončení díla.

Podívejte se, co bůh moře dělá. Neptun stojí na lastuře, váhu přenesenou dopředu na pravou nohu, nahý až na plášť, a vráží trojzubec dolů k vodě, zatímco Tritón, vklíněný mezi jeho nohy, troubí na poplach. O tom, jaký příběh to je, se vedou spory celá staletí. Může to být potopa u Ovidia, kde Neptun přikazuje Tritónovi zatroubit na lasturu a odvolat vody. Nebo to může být Vergilius, u kterého Neptun zvedá trojzubec proti bouři a začíná hrozbu „Quos ego“, „Vás já…“, a větu už nikdy nedokončí. Berniniho vlastní životopisec Filippo Baldinucci popletl obsazení a nazval chlapce Glaukem, rybářem, který se proměnil v mořského muže s rybím ocasem, a tak se tohle dílo na rytinách celé generace jmenovalo Neptun a Glaukos.

Teď drobnosti. Trojzubec je ze dřeva, náhrada za ztracený originál. Podívejte se na volný cíp Neptunova pláště, vytesaný do podoby delfíní hlavy. Podívejte se na Tritónův ocas: má dva. A všimněte si, jak se sousoší rozbíhá do všech stran. Historik umění Rudolf Wittkower ho označil za první Berniniho dílo, v němž se obrys láme, za okamžik, kdy našel plnou barokní svobodu.

A pak ho sledujte do Londýna. V roce 1786 bylo sousoší prodáno ze zahrady Montalto britskému obchodníkovi s uměním Thomasu Jenkinsovi a pak malíři siru Joshuovi Reynoldsovi, který si ho nechal do konce života. Po jeho smrti v roce 1792 přešlo na lorda Yarborougha, který ho postavil do své zahrady v Chelsea a později na své venkovské sídlo v Lincolnshiru. Muzeum ho od rodiny koupilo v roce 1950 za patnáct tisíc liber s pomocí National Art Collections Fund, a tak fontána, která kdysi ohlašovala kardinálovu zahradu, dnes stojí suchá ve sklepení v South Kensingtonu.

Zastávka 5 z 5 · British Galleries, sál 57, úroveň 1

Velká postel z Ware

Neznámý anglický výrobce, nejspíš z Ware nebo z Londýna; intarzie ve škole Hanse Vredemana de Vriese · 1590–1600 · Dub, řezaný, vykládaný intarzií a malovaný, 267 × 326 × 338 cm

Všimněte si

  • Vyřezané iniciály a pečeti z červeného vosku na sloupcích a čele postele, které tu hosté zanechávali po čtyři staletí.
  • Tři vyřezávané postavy, které dělí čelo, dva muži a žena, se satyrem po každé straně. Zachovaly se stopy jejich původní malby.
  • Dva obloukové intarzované panely v čele, navržené ve stylu Hanse Vredemana de Vriese.
  • Sloupky, kdysi zkrácené a bez hlavic, a proto je postel o něco nižší, než byla postavena.
Přepis (3:05)

Je 326 centimetrů široká a 338 hluboká a muzeum nezná žádnou jinou alžbětinskou postel, která by se této velikosti byť jen blížila. Než si přečtete jediné slovo z popisku, dojděte ke sloupkům a hledejte iniciály vyřezané do dubu a malé kapky červeného vosku vtlačené do dřeva. To jsou hosté. Přes tři sta let lidé, kteří tu spali, vyřezávali do postele svá jména a návštěvu zpečetili voskem, a stopy tu pořád jsou.

Protože tohle nikdy nebyla postel pro palác. Skoro jistě vznikla jako reklamní trik, aby přilákala cestující do hostince ve Ware v hrabství Hertfordshire, dvaadvacet mil, tedy asi pětatřicet kilometrů, severně od Londýna: den cesty na koni a přepřahací stanice na cestě na sever. Městečko bylo plné hostinců, které soupeřily o zákazníky, a jeden z nich měl největší postel v Anglii.

Vyšlo to. Nejstarší zmínka pochází od německého knížete, který tudy projížděl v roce 1596 a zapsal si do deníku, že ve Ware je postel, na které mohou pohodlně ležet vedle sebe čtyři páry. O pět let později ji Shakespeare dal do Večera tříkrálového, kde sir Tobiáš Říhal popisuje arch papíru tak velký, že by se hodil na postel z Ware, a vtip nemusel vysvětlovat, protože diváci tu postel znali. Ben Jonson ji v roce 1609 nazval velkou postelí z Ware a to jméno se ujalo. Se slávou rostly i historky. Jeden autor v roce 1732 tvrdil, že se do ní vešlo dvacet párů. Někdo na čelo namaloval letopočet 1463, dnes vybledlý, aby podepřel pověst, že ji udělali pro krále Eduarda Čtvrtého. A podle muzea si tesaře Jonase Fosbrooka, kterého mnoho knih dodnes uvádí jako tvůrce postele, vymysleli pro jednu londýnskou pantomimu v roce 1839.

Podívejte se na čelo. Dva obloukové panely s intarzií ve stylu nizozemského návrháře Hanse Vredemana de Vriese, které od sebe dělí tři vyřezávané postavy, dva muži a žena, se satyrem po každé straně. Kdysi byly pestře pomalované a stopy barvy se zachovaly. Postel je o něco nižší, než byla postavena: sloupky zkrátili a přišly o hlavice a vlys nahoře je pozdější náhrada. Závěsy jsou moderní rekonstrukce dobových látek. Původně ji ze tří stran uzavíraly závěsy, kvůli teplu a soukromí, a podle poznámek samotného muzea se provazy nesoucí matrace udržovaly napnuté zvláštními napínáky, odkud prý, jak muzeum uvádí, pochází anglické „sleep tight“, doslova „spi napjatě“, tedy „dobře se vyspi“.

V roce 1870 postel opustila hostince a odešla do Rye House Hotelu v nedalekém Hoddesdonu, zábavního parku s poutí, kde stála ve vlastní stavbě s parožím na střeše a hostinský za poplatek nechával návštěvníky nad ní skládat přísahu. Tomuto muzeu ji nabídli už v roce 1865 a muzeum ji odmítlo jako hrubou a zmrzačenou relikvii. V roce 1931 názor změnilo a zaplatilo za ni čtyři tisíce liber, z nichž polovinu dal National Art Collections Fund, hlavně proto, aby postel neodešla do ciziny.

V roce 2012 se na rok vrátila domů. Muzeum ve Ware pro ni zařídilo sál a přes čtyřiatřicet tisíc lidí se přišlo podívat na postel. Pak se vrátila sem, do sálu 57, se čtyřmi staletími cizích iniciál.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli v Muzeu Viktorie a Alberta.

Na této stránce je místo pro pět předmětů; budova jich má vystavených kolem osmapadesáti tisíc v galeriích dlouhých sedm mil, přes jedenáct kilometrů. Podržte telefon před sádrovým odlitkem Trajánova sloupu, japonskou lakovanou truhlou nebo Rodinovým bronzem, jehož popisek má dva řádky: Chiaro vám vysvětlí, co to je a jak se to dostalo do South Kensingtonu, a bude odpovídat na otázky, dokud neodejdete.

Proč jsou ty dvě lampy různě velké?Kdo vyřezal do postele iniciály?Proč jsou tyhle Raffaely v Londýně?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

Cromwell Road, London SW7 2RL. Hlavní je vchod z Cromwell Road, s informační přepážkou, šatnou a obchodem, a je bezbariérový. Bezbariérový je i vchod z Exhibition Road. Vchod Tunnel na konci podchodu od stanice South Kensington má schody.

Stanice South Kensington na linkách Circle, District a Piccadilly je pět minut chůze po ulici, nebo asi čtyři minuty podchodem, který má schody. Gloucester Road je deset minut. Nejbližší bezbariérová stanice je Knightsbridge, čtrnáct minut odtud. V&A upozorňuje, že modernizace linky Piccadilly v letech 2026 a 2027 může cestu zkomplikovat.

02

Vstupenky

  • Vstup je zdarma a nevyžaduje rezervaci. Platí se jen dočasné výstavy a na ty muzeum doporučuje rezervovat si vstupenky předem online.
  • Otevřeno je denně od 10.00 do 17.45, v pátek do 22.00, i když některé galerie se i tehdy zavírají v obvyklou dobu. Zavřeno je jen tři dny v roce: 24., 25. a 26. prosince. Personál začíná vyklízet sály třicet minut před zavřením. Kufry na kolečkách a tašky větší než 56 × 45 × 21 cm patří do šatny, která účtuje poplatek za kus.
  • Koberec z Ardabílu se rozsvěcí na deset minut v celou a v půl. Přijďte do sálu 42 pár minut předem.
  • Galerie se zavírají postupně. South Asia Gallery, domov Tipúova tygra, je zavřená do jara 2028 a Fashion Gallery do podzimu 2028; než vyrazíte, podívejte se na stránce o návštěvě do části o zavřených galeriích.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Stránky V&A o návštěvě, častých dotazech a přístupnosti neuvádějí žádného audioprůvodce k zapůjčení ani placenou aplikaci pro stálou sbírku. Co uvádějí, je zdarma: trasy k samostatné prohlídce na vam.ac.uk, webový audioprůvodce po galeriích Evropa 1600–1815 a zvukové popisy každého Raffaelova kartonu přes QR kód v Raphael Court. Pět zastávek tady také nic nestojí; co je za nimi, převezme aplikace Chiaro.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po V&A zdarma?

Ano, tenhle: pět předmětů, ke každému nahrávka a přepis, které se přehrají přímo tady na stránce, bez instalace. Samo V&A zveřejňuje trasy zdarma a webového audioprůvodce po galeriích Evropa 1600–1815. Vyfoťte v budově cokoli jiného a aplikace Chiaro vám o tom nahlas poví.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce V&A?

Stránky muzea žádného placeného neuvádějí. V&A nepůjčuje přístroje s audioprůvodcem a nemá placenou průvodcovskou aplikaci pro stálou sbírku; jeho vlastní zvukové průvodce, webový průvodce po Evropě 1600–1815 a popisy v Raphael Court, jsou zdarma, stejně jako trasy.

Kde ve V&A najdu Velkou postel z Ware?

V sále 57 British Galleries, na úrovni 1, o patro výš než Grand Entrance z Cromwell Road. Zastavuje se tam i shakespearovská trasa, kterou V&A samo vede přes British Galleries.

Kde jsou Raffaelovy kartony?

V sále 48a, tedy v Raphael Court, na úrovni 0, pár minut od Grand Entrance. Sedm kartonů patří do Royal Collection a V&A je má zapůjčené od roku 1865; naproti visí tapiserie z Mortlake utkaná podle jednoho z nich.

Je V&A otevřené v pondělí?

Ano, a také všechny ostatní dny; pravidelný zavírací den nemá. Otevřeno je od 10.00 do 17.45, v pátek muzeum zůstává otevřené do 22.00. Jediné zavřené dny jsou 24., 25. a 26. prosince.

Kolik času potřebuju na V&A?

Našich pět zastávek zabere asi dvanáct minut poslechu a půl hodiny chůze, schody včetně. Muzeum má 145 galerií v pěti podlažích a kolem 58 000 vystavených předmětů, takže i celý den je jen výběr. Vstup je zdarma, a tak ho mnoho Londýňanů prochází po částech.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou Muzea Viktorie a Alberta.