Přejít na obsah

Bazilika Sacré-Cœur · Paříž · Nezávislý průvodce

Audioprůvodce po bazilice Sacré-Cœur,
pět zastávek zdarma.

Bazilika dlouhá 85 metrů, s kopulí vysokou 83,33 metru, z kamene, který s každým deštěm bělá: pět zastávek od zahrady po vrchol kopule a k tomu Chiaro pro každou sochu, kterou cestou vyfotíte.

Stáhnout v App Store

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou baziliky Sacré-Cœur.

9:41

Bílé kopule ze Square Louise-Michel

Bazilika Sacré-Cœur, Paříž

0:00 2:27
Zastávka 1 z 5

Pět zastávek · 12 min poslechu

Pět míst, jedna procházka,
v pořadí, v jakém k nim dojdete.

Bílá bazilika na Montmartru tu dostává audioprůvodce s pěti zastávkami, kterými projdete sami, a první zastávka hraje už v zahradě pod ní, dřív než vystoupáte jediný schod. Začněte na západních cestičkách Square Louise-Michel, s kopulemi nad hlavou; vystupte na prostranství před bazilikou k Johance z Arku a svatému Ludvíkovi u portiku; vejděte dovnitř a zastavte se v první části hlavní lodi, čelem k severu, u mozaiky v apsidě; projděte boční lodí ke křížení a podívejte se vzhůru na anděly pod velkou kopulí; pak vyjděte zase ven, sestupte do příkopu po levé ruce k pokladně kopule a vystoupejte na ochoz úplně nahoře k poslední zastávce, čelem k jihozápadu nad Paříží. Pět nahrávek trvá dohromady asi 12 minut; pěšky počítejte zhruba s hodinou a s něčím navíc na výstup po 280 schodech.

Zdrojem jsou stránky samotné baziliky, sacre-coeur-montmartre.com: oddíly o kulturním dědictví pro historii, oddíly pro návštěvníky pro otevírací dobu, kopuli a pravidla chování a jako druhý zdroj Wikipedie. Je to především kostel, kde se ve dne v noci modlí, a teprve potom pamětihodnost, takže svátek, modlitební vigilie nebo bouřka mohou den změnit a kopule se zavírá snáz než kostel. Pokud vám sestra nebo dobrovolník na informacích u vchodu řeknou něco jiného, řiďte se jimi a napište nám, ať to můžeme opravit.

Zastávka 1 z 5 · Square Louise-Michel, terasovitá veřejná zahrada pod jižním průčelím, z jejích západních cestiček; mimo ohradu, bez vstupenky

Bílé kopule ze Square Louise-Michel

Paul Abadie (1812–1884), vítěz soutěže z roku 1874; v práci pokračovali Honoré Daumet, Charles Laisné, Henri-Pierre-Marie Rauline a Lucien Magne (1849–1916) · Základní kámen 16. června 1875; kopule dokončena 1899, exteriér 1914; vysvěcena 16. října 1919 · Vápenec z Château-Landon; délka 85 m, šířka 35 m, kopule vysoká 83,33 m

Všimněte si

  • Tvar kopulí. Nejsou to polokoule, jsou vytažené vzhůru: oprava, kterou do Abadieho návrhu vnesl Lucien Magne, aby z této zahrady nepůsobily zavalitě.
  • Čtyři menší kopule kolem té velké. Bazilika je vykládá jako čtyři evangelisty a prostřední kopuli jako Krista.
  • Barva kamene, i za šedivého dne. Vápenec z Château-Landon za deště vylučuje kalcit a bělá.
Přepis (2:27)

Postavte se na některou z cestiček na západní straně zahrady a podívejte se vzhůru. Odtud se bazilika skládá do jediného tvaru: velká kopule s lucernou a křížem, před ní menší kopule, po pravé ruce štít západní příčné lodi, a to všechno ve stejné křídové bělosti, i pod šedou oblohou. Kámen pochází z lomu v Château-Landon, asi dvacet pět kilometrů jižně od Fontainebleau, je to stejný kámen jako na Vítězném oblouku a má jeden zvláštní zvyk. Když na něj zaprší, vylučuje kalcit a bělá.

Teď tvar kopulí. Nejsou to polokoule, které nakreslil první architekt. Paul Abadie vyhrál soutěž v roce 1874 proti sedmdesáti šesti dalším návrhům, s románsko-byzantským kostelem na půdorysu řeckého kříže, orientovaným na ose sever–jih, aby se otevíral k městu. Zemřel v roce 1884, krátce po dokončení základů, a po něm přišlo ještě pět architektů. Jeden z nich, Lucien Magne, kopule vytáhl vzhůru, protože Abadieho kopule vypadaly odsud zdola příliš nízko. Ten vejčitý tvar je oprava udělaná přesně pro místo, kde stojíte. A pod vašima nohama nese všechen ten kámen na kopci osmdesát tři pilířů zapuštěných třicet tři metrů hluboko do návrší.

Pak je tu jméno této zahrady. Nejdřív přišla myšlenka kostela: osmého prosince 1870, po porážce Francie Pruskem, napsal Alexandre Legentil dopis, v němž navrhl postavit v Paříži kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci jako národní slib pokání. Pařížská komuna vypukla následujícího března, právě na tomto kopci, a skončila v květnu. Oficiální historie baziliky označuje představu, že kostel byl odpovědí na Komunu, za mylnou, a data jí dávají za pravdu. Historici namítají, že stavitelé si přesto vybrali právě tento kopec a že při kladení základního kamene mluvil švagr autora dopisu, Hubert Rohault de Fleury, o Montmartru jako o místě, kde Komuna začala.

Spor nikdy úplně neutichl. V roce 1882 parlament, v němž měla většinu levice v čele s Georgesem Clemenceauem, zrušil financování, a stavba pokračovala jen proto, že by její zastavení stálo dvanáct milionů franků. V roce 1898 se Émile Zola vysmál celé myšlence národního pokání a s otevřeným sarkasmem napsal, že kvůli ní postavili obrovskou stavbu, kterou Paříž vidí ze všech svých ulic a nemůže se na ni dívat, aniž by se cítila zraněná. A v roce 2004 pojmenovalo město zahradu, ve které stojíte, po Louise Michelové, anarchistce, která se Komuny účastnila. Osmdesát pět metrů na délku, osmdesát tři metry k vrcholu kopule a bílá, protože prší.

Zastávka 2 z 5 · Prostranství na vrcholu schodiště, čelem ke třem dveřím jižního portiku: Johanka stojí na pravém (východním) opěrném pilíři, svatý Ludvík na levém; zdarma

Johanka z Arku u portiku

Hippolyte Lefèbvre (1863–1935), sochař; odlil Henri Rouard · Osazena v roce 1927 · Bronzová jezdecká socha, 4,70 m od podstavce k hlavě, 4 200 kg

Všimněte si

  • Johančin zdvižený meč a plná zbroj: volba stavebního výboru, ne sochaře, který chtěl bojující venkovskou dívku.
  • Svatý Ludvík na protějším konci terasy, s mečem v jedné ruce a trnovou korunou ve druhé.
  • Reliéf pelikána nahoře na průčelí, který krmí mláďata vlastní hrudí: starý symbol eucharistie.
  • Tři reliéfy nad dveřmi, zleva doprava: Mojžíš u skály, kopí a svatý Tomáš.
Přepis (2:20)

Vystupte na vrchol schodiště a postavte se na prostranství čelem ke třem dveřím. Na obou koncích terasy portiku hledí přes město dva bronzoví jezdci: vlevo od vás svatý Ludvík, vpravo Johanka z Arku. Začněte u Johanky.

Od podstavce po temeno hlavy měří 4,70 metru a váží 4 200 kilogramů, meč drží zdvižený v pravé ruce a je v plné zbroji. O tu zbroj se vedl spor. Sochař Hippolyte Lefèbvre ji nejdřív navrhl jako venkovskou dívku na koni, bojující s mečem v ruce. Kardinál Amette, pařížský arcibiskup, náčrt přijal. Stavební výbor ne, chtěl ji mít v brnění. Lefèbvre ustoupil, zbroj udělal, a pak odmítl vystavit hotovou sochu na Salonu. Johanka se sem dostala v roce 1927, na místo, kde dřív stála socha svatého Martina. Naproti ní zvedá svatý Ludvík v jedné ruce meč a ve druhé drží trnovou korunu.

O těchto dvou koluje legenda. Abadie, první architekt, pracoval také na katedrále Saint-Front v Périgueux a tento portikus je vytvořen podle tamějšího. Nad severním prostranstvím Saint-Front jsou dvě podobná prázdná místa, která vypadají jako stvořená pro jezdce, a podle vyprávění je obyvatelé Périgueux nechtěli, takže skončily v Paříži.

Teď se podívejte na vrchol průčelí. Ve výklenku pod štítem žehná Kristus jednou rukou městu a druhou ukazuje své srdce: to je Nejsvětější Srdce, podle kterého se stavba jmenuje. Je už třetí, kdo tam stojí. Provizorní sádrová socha se v roce 1900 zřítila, model Gustava Michela tam stál od roku 1907 a dnešní pětimetrová kamenná postava od Pierra Seguina byla osazena v roce 1927, ve stejném roce jako Johanka. Vedle něj jsou dva ptáci v reliéfu: kvočna, která kryje kuřata pod křídly, a pelikán, který jako by krmil mláďata vlastní hrudí, starý symbol Krista, který se dává v eucharistii.

Mezi oblouky stojí čtyři andělé, kteří představují základní ctnosti, a poznáte je podle toho, co drží: Rozvážnost zrcadlo a kružítko, Spravedlnost váhy a meč, Statečnost věž a zkroceného hada, Mírnost hodiny a pás. Nakonec si přečtěte reliéfy nad trojími dveřmi, zleva doprava: Mojžíš vyvádí vodu ze skály, kopí vojáka probodává srdce Krista na kříži a svatý Tomáš se dotýká ran vzkříšeného Krista. První dva jsou od Léona Fagela. Třetí je od Lefèbvra, muže, který se postavil proti Johančině zbroji, a prohrál.

Zastávka 3 z 5 · Uvnitř, z první části hlavní lodi, s pohledem na sever k polokupoli nad hlavním oltářem

Mozaika Nejsvětějšího Srdce v apsidě

Návrh: Luc-Olivier Merson (1846–1920) a Henri-Marcel Magne (1877–1944); provedení: mozaikářská dílna Guilbert-Martin · Provedena 1918–1922, slavnostně odhalena 1923 · Mozaika ze smaltů z Briare, 475 m² (473,78 m² podle měření ve francouzské Wikipedii)

Všimněte si

  • Zlaté srdce na Kristově bílém rouchu, přesně uprostřed polokupole: Nejsvětější Srdce, podle něhož se bazilika jmenuje.
  • Žena v bílém, která klečí u jeho nohou a podává mu korunu. Je to Francie.
  • Papež Lev XIII. podávající zeměkouli, pod Kristem a trochu stranou.
  • Pás s nápisem dole, GALLIA POENITENS ET DEVOTA ET GRATA: poslední dvě slova, „a vděčná“, přibyla po roce 1918.
Přepis (2:48)

Vejděte dveřmi, zastavte se v první části hlavní lodi a podívejte se přímo před sebe a vzhůru. Bazilika byla postavena na ose sever–jih, takže hledíte k severu, a celá stavba míří právě sem: na polokupoli ze zlata a modři nad hlavním oltářem. Je to 475 metrů čtverečních mozaiky, jedna z největších na světě. Průvodce samotné baziliky říká, že od vchodu se vám pohled sám stočí ke Kristu v mozaice. I kdybyste se snažili, nikam jinam byste se dívat nemohli.

Stojí v bílém s doširoka rozpřaženýma rukama a na prsou má zlaté srdce, z něhož vychází světlo. To je Nejsvětější Srdce. Nad jeho hlavou ho holubice, Duch svatý, spojuje s Bohem Otcem na vrcholu klenby. Navrhli ji Luc-Olivier Merson a Henri-Marcel Magne a mozaikáři z pařížské dílny Guilbert-Martin ji skládali v letech 1918 až 1922 ze smaltů z Briare. Slavnostně byla odhalena v roce 1923.

Teď se podívejte na lidi kolem něj, protože tohle jsou dějiny Francie vyprávěné jako procesí. U jeho nohou klečí žena v bílém rouchu a nabízí mu svou korunu: to je Francie. Blízko ní stojí archanděl Michael, patron země, a Johanka z Arku. Papež Lev Třináctý, který v roce 1899 zasvětil svět Nejsvětějšímu Srdci, podává zeměkouli a za ním jdou postavy v tradičních krojích za pět dílů světa.

Ve spodním pásu jsou tři sliby, které Francie složila Nejsvětějšímu Srdci. Slib Marseille za morové epidemie roku 1720, s biskupem de Belsunce. Slib Ludvíka Šestnáctého a královské rodiny, vkleče, v roce 1792. A národní slib z roku 1871, z něhož vzešel tento kostel: klečící muž je Alexandre Legentil a ten, kdo stojí za ním, je jeho švagr Hubert Rohault de Fleury. Dva muži, kteří slib sepsali, jsou tam nahoře ve zlatě, tváří v tvář Kristu, jemuž svůj slib složili. Nedaleko stojí Émile Keller, který projekt prosadil v Národním shromáždění, a dva generálové s praporem Nejsvětějšího Srdce. Úplně nahoře jsou světci Francie a mezi nimi svatý Diviš, který podle slov samotné baziliky prolil na tomto kopci svou krev.

Přečtěte si latinský pás u paty mozaiky. Stojí v něm: Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Francie kající, oddaná a vděčná. Slovo vděčná přibylo po první světové válce. Slib pokání, započatý po jedné porážce a dokončený po vítězství, a někdo se vrátil, aby do něj dopsal díky.

A ještě jedna věc, pod mozaikou. Nad hlavním oltářem, nesená dvěma stříbrnými anděly, je Nejsvětější svátost a lidé se před ní od prvního srpna 1885 střídají v modlitbě, hodinu po hodině, ve dne i v noci. Nikdy to neustalo. Proto je hlavní loď vyhrazena modlitbě a kostel tu žádá ticho: stojíte uprostřed bdění, které trvá přes 140 let.

Zastávka 4 z 5 · Pod centrální kopulí, s pohledem vzhůru z boční lodi u křížení

Andělé Kristova umučení pod velkou kopulí

Louis-Ernest Barrias (1841–1905), Gustave Michel (1851–1924), Louis Noël (1839–1925) a Léon Fagel (1851–1913); kopule: Paul Abadie (1812–1884) a jeho nástupci · Kopule dokončena 1899 · Tesaný kámen; kopule vysoká 54,94 m po svorník a 16 m v průměru

Všimněte si

  • Anděl, který na jednom z pilířů svírá kříž; pak na ostatních najděte kopí, hřeby a trnovou korunu.
  • Prstenec oblouků těsně nad anděly, triforium, kde v reliéfu sedí čtyři evangelisté se svými zvířaty.
  • Latinský vlys kolem paty kopule: verše z Kréda pod slovy národního slibu.
Přepis (2:18)

Projděte boční lodí ke křížení, zastavte se tam, kde se loď otevírá pod velkou kopuli, a zakloňte hlavu. Kopuli nesou čtyři obrovské pilíře a na každém z nich, přesně tam, kde začíná oblouk, rozpíná křídla anděl. Najděte toho, který si tiskne kříž k hrudi. Ostatní nesou zbylé nástroje Kristova umučení: kopí, hřeby, trnovou korunu a houbu namočenou v octě. Rozdělili se o ně čtyři sochaři: Louis-Ernest Barrias, Gustave Michel, Louis Noël a Léon Fagel.

Tohle je střed plánu Paula Abadieho. Nakreslil řecký kříž o čtyřech stejných ramenech a korunoval ho pěti kopulemi: čtyři malé znamenají evangelisty a velká Krista. Z místa, kde stojíte, má velká kopule téměř padesát pět metrů do výšky po svorník a šestnáct metrů v průměru.

Průvodce samotné baziliky vás vybízí číst kopuli jako korunu o třech stupních pro Krista Krále. Prvním stupněm nad anděly je triforium, prstenec arkád, v němž v reliéfu sedí čtyři evangelisté se svými zvířaty. Kolem paty kopule běží vlys se slovy národního slibu, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Francie, a pod ním latinsky dva články vyznání víry.

Dostat se do této výšky trvalo dlouho. Kostel byl slavnostně otevřen pátého června 1891 bez své velké kopule, která byla dokončena až v roce 1899. Architektovi, který stavbu vedl od roku 1891 do roku 1904, radil Charles Garnier, muž, který postavil pařížskou Operu v novobarokním stylu, proti němuž byl tento kostel zčásti reakcí.

Všimněte si, jak je tu šero. Okna jsou umístěna velmi vysoko. V dubnu 1944 dopadlo na ulici vedle baziliky třináct bomb a vyletěla všechna okna. Zdi vydržely. A lidé, kteří klečeli v modlitbě před Nejsvětější svátostí, zůstali na svých místech.

Velké varhany dnes neuslyšíte. Poslední velký nástroj Aristida Cavaillé-Colla, postavený v roce 1898 jako salonní varhany pro vilu barona Alberta de L'Espée nad Biarritzem, byl desátého března 2025 rozebrán na restaurování, které potrvá asi dva roky, a při bohoslužbách mezitím hrají menší chórové varhany. Ušly dlouhou cestu, než se dostaly sem: baron je prodal Charlesu Mutinovi, nástupci Cavaillé-Colla, který je ve své pařížské dílně přestavěl, a v tomto kostele byly slavnostně uvedeny do provozu šestnáctého října 1919, v den vysvěcení baziliky, a hrál na ně Charles-Marie Widor.

Zastávka 5 z 5 · Ochoz kolem vrcholu kopule, čelem k jihozápadu; samostatná placená prohlídka kopule, vstup z příkopu vlevo od baziliky

Paříž z vrcholu kopule

Paul Abadie (1812–1884), kopule protáhl Lucien Magne (1849–1916) · Kopule dokončena 1899; zvonice dokončena 6. dubna 1912 · Vápenec z Château-Landon; kopule vysoká 83 m na kopci 130 m nad mořem

Všimněte si

  • Eiffelova věž na jihozápadním obzoru, republikánský protějšek této baziliky, stojící na základech ze stejného kamene z Château-Landon.
  • Lucerna malé kopule přímo pod vámi, zakončená lilií: jedna ze čtyř kopulí, které znamenají evangelisty.
  • Za vámi na severu čtyřhranná zvonice, o něco vyšší než místo, kde stojíte; visí v ní Savoyarde.
Přepis (2:27)

Na ochozu na vrcholu kopule, kam vede 280 schodů úzkého schodiště, se vydýchejte a obraťte se k jihozápadu, k Eiffelově věži. Přímo pod vámi je lucerna jedné ze čtyř malých kopulí, s kamennou lilií na špičce, a za ní se Paříž rozkládá rovně až k obzoru. Za jasného dne odsud dohlédnete na třicet kilometrů. Vrchol kopule leží přes 200 metrů nad mořem, a proto město vypadá jako mapa.

Najděte Eiffelovu věž. Francouzský popis tohoto kostela označuje věž za republikánský protějšek baziliky: kopec víry a železný stožár, které na sebe hledí přes celé město. Mají spolu víc společného, než byla kterákoli strana ochotna přiznat: kámen pod vašima nohama pochází z lomů v Château-Landon a odtud jsou i základy věže a Vítězného oblouku. Někde tam dole stojí také Opera Charlese Garniera, novobarokní budova, proti níž byl tento kostel zčásti navržen.

Teď se otočte a podívejte se na sever. Hned za kopulí, sotva výš než vy, stojí čtyřhranná zvonice vysoká osmdesát čtyři metrů, kterou navrhl Lucien Magne a která byla i s křížem na lucerně dokončena v dubnu 1912. Visí v ní Savoyarde, největší zvon Francie: tři metry v průměru, skoro devatenáct tun a velmi hluboký tón c. Byl darem čtyř diecézí Savojska, z podnětu arcibiskupa z Chambéry, který v lednu 1889 vyhlásil sbírku na památku národního slibu i připojení Savojska k Francii v roce 1860. Slévárna Paccard ho odlila v Annecy dvanáctého května 1891; zvláštní je, že na zvonu stojí letopočet 1890. Dvacet osm koní ho vytáhlo na tento kopec a dorazil v noci šestnáctého října 1895. Nejprve visel na provizorní dřevěné zvonici, v roce 1905 se stal terčem sabotáže a do zvonice se dostal až v březnu 1907.

Savoyarde zvoní jen o velkých svátcích: o Velikonocích, Letnicích, Nanebevstoupení Páně, Vánocích, Nanebevzetí Panny Marie a o Všech svatých. S jedinou výjimkou. V noci dvacátého čtvrtého srpna 1944, když první francouzské jednotky při osvobozování Paříže dorazily k radnici, rozezněl se nad městem, a zvon té velikosti je slyšet na deset kilometrů.

Podívejte se ještě jednou dolů, na celek. Tento kopec je místem, kde podle slov samotné baziliky prolil svou krev svatý Diviš; místem, kde byl slib pokání postaven z bílého kamene; a jedné srpnové noci odtud vyrazilo devatenáct tun zvuku nad každou střechu, kterou vidíte.

Nezávislý průvodce · Chiaro

Namiřte Chiaro na cokoli u baziliky Sacré-Cœur.

Pět nahrávek nechává většinu kopce nevyprávěnou: tři reliéfy nad dveřmi, čtyři ctnosti v kameni, zástup papežů, králů a světců v mozaice a obzor plný střech z vrcholu. Na prostranství před bazilikou nebo nahoře na kopuli vyfoťte sochu, kterou nedokážete zařadit, nebo věž, kterou neumíte pojmenovat, a Chiaro vám řekne, kdo ji vytvořil a co tam dělá. Tam, kde se fotit nesmí, v hlavní lodi, napište otázku.

Kdo klečí v mozaice?Proč je kámen tak bílý?Kdy zvoní Savoyarde?

Než vyrazíte

01

Jak se tam dostat

35, rue du Chevalier de la Barre, 75018 Paříž, na vrcholu návrší Montmartre. Ze Square Louise-Michel dole vedou schodiště na prostranství před jižním portikem; před vnitřním prostranstvím a dveřmi je kontrola zavazadel. Bezbariérový přístup vede vchodem s výtahem v zadní části baziliky, na adrese 35 rue du Chevalier de la Barre, který má kratší otevírací dobu než kostel.

Metrem linky 2 do stanice Anvers, nebo autobusem.

02

Vstupenky a vstup

  • Bazilika je otevřená každý den po celý rok, bez výjimky, od 6.30 do 22.30, a vstup je pro všechny zdarma, bez vstupenky a bez rezervace. O velkých svátcích, při některých modlitebních vigiliích a během Svaté hodiny každý první čtvrtek v měsíci je otevřená déle.
  • Kopule je jediná placená část: 8 eur pro dospělé, 5 eur pro děti do 15 let, platí se pouze v její vlastní pokladně na místě. Vstup je venku, za bezpečnostní kontrolou: sestupte do příkopu hned po levé ruce a okénko i automat na vstupenky najdete 20 metrů vpravo u paty schodů. Bazilika uvádí otevírací dobu od 10.15 do 17.30, poslední vstup v 17.00, ale dodává, že se mění podle ročního období; kopule se navíc v poledne zavírá na přestávku a může se zavřít kvůli údržbě nebo počasí, takže se den předem podívejte na stránku kopule. Výstup má 280 schodů po úzkém schodišti, bez výtahu.
  • V hlavní lodi se nesmí fotografovat. Bazilika žádá o vhodné oblečení, ticho a žádné telefonování a v hlavní lodi žádá návštěvníky, aby respektovali její první část, vyhrazenou modlitbě. Dvě zastávky uvnitř poslouchejte se sluchátky, nebo si je pusťte předem venku na prostranství.
  • Krypta není pro návštěvníky otevřená, s výjimkou bezplatné komentované prohlídky, jen ve francouzštině, v úterý, ve středu, ve čtvrtek a v sobotu v 16.00, asi na čtyřicet minut; sraz je na vnitřním prostranství hned za kontrolou zavazadel a příspěvek je dobrovolný.
Oficiální vstupenky →
03

Oficiální audioprůvodce

Vlastní audioprohlídky baziliky jsou zdarma a obě běží ve vašem chytrém telefonu: jedna od baziliky v osmi jazycích, kterou spustíte QR kódem pro svůj jazyk z plakátu u vchodu, a druhá jen ve francouzštině od Art, Culture et Foi, sdružení pro sakrální umění pařížské diecéze. Zahrnují průčelí, boční kaple, mozaiku v chóru, okna a sochy. Kryptu lze vidět jen na bezplatné komentované prohlídce ve francouzštině. Tato stránka stojí vedle nich jako nezávislý společník, který začíná dole v zahradě a končí na vrcholu kopule, a každé vyprávění má vypsané pod přehrávačem pro chvíle, kdy má přednost ticho.

Oficiální web →

Otázky

Existuje audioprůvodce po bazilice Sacré-Cœur zdarma?

Ano, a dokonce víc než jeden, a pro žádného si nemusíte chodit pro přístroj k přepážce. Dvě oficiální prohlídky baziliky jsou zdarma a běží ve vašem telefonu: jedna v osmi jazycích přes QR kód u vchodu, druhá ve francouzštině od Art, Culture et Foi. Tato stránka je také zdarma a pokrývá něco jiného: začíná ve Square Louise-Michel, končí na vrcholu kopule a pod každým přehrávačem uvádí celé vyprávění.

Mohu poslouchat audioprůvodce po Sacré-Cœur bez vstupenky?

U čtyř z pěti zastávek ano: zahrada, portikus i interiér baziliky jsou zdarma a otevřené každý den. Jen poslední zastávka, na vrcholu kopule, vyžaduje vstupenku na kopuli, 8 eur pro dospělého, kterou koupíte na místě ve vlastní pokladně kopule.

Kolik stojí oficiální audioprůvodce po bazilice Sacré-Cœur?

Nic: audioprohlídky baziliky jsou zdarma. Tu v osmi jazycích spustíte naskenováním QR kódu pro svůj jazyk z plakátu u vchodu. Jedinou placenou částí návštěvy je výstup na kopuli: 8 eur pro dospělé a 5 eur pro děti do 15 let.

Kde tato procházka po Sacré-Cœur začíná a jak se tam dostanu?

Ve Square Louise-Michel, terasovité veřejné zahradě pod jižním průčelím, na jejích západních cestičkách. Linka metra 2 staví ve stanici Anvers, nebo přijeďte autobusem; schodiště zahrady vede nahoru na prostranství a ke dveřím, kde hraje druhá zastávka.

Bývá bazilika Sacré-Cœur někdy zavřená?

Kostel ne: jeho dveře se otevírají každý den bez výjimky, od 6.30 do 22.30, a o některých svátcích a vigiliích i déle. S kopulí je to jiné. V poledne se zavírá, může se zavřít kvůli údržbě nebo špatnému počasí a její otevírací doba se mění podle ročního období, takže pokud vám jde o výhled, podívejte se den předem na stránku kopule na webu baziliky.

Smí se v bazilice Sacré-Cœur fotografovat?

V hlavní lodi ne. Bazilika žádá návštěvníky, aby nefotili, z úcty k těm, kdo se modlí před Nejsvětější svátostí, vystavenou ve dne i v noci, a všude žádá o ticho. První dvě zastávky na této stránce jsou venku, stejně jako ta poslední.

Další audioprůvodci

Vytvořilo Chiaro. Nejsme nijak spojeni se správou baziliky Sacré-Cœur.